Povídky od Dzany

11.

Ze stínů mezi stromy se vynořila postava, vypadající jako mladý cikán. Muž v červené košili a tmavém klobouku si to namířil přímo k Lízině stánku. Když se přiblížil na několik kroků, teprve v něm Elizabeta poznala svého Viktora.

Uraženě chtěla odvrátit zrak. Celý večer na něj čeká a on? Přijde si jako milostpán na samém konci...

Nicméně, cikán s bledou pletí ji magicky přitahoval a zakazoval udělat jakýkoliv pohyb. S očima hluboce rozšířenýma sledovala, jak ji pomalu bere za ruku, rozvírá malou teplou dlaň a klade do ní oranžový květ růže.

„Chtěl jsem si koupit pirožek, ale jak vidím, přišel jsem pozdě,“ vyklouzlo z klidných úst muže.

Eliza zmateně pohlédla na květ v dlani a v očích jí vyrostla němá otázka.

„Nemám peníze, tak jsem přinesl růži. Můžete si ji nechat i tak, slečno,“ pokračoval Viktor ve stejném duchu. I on byl poněkud omámený Líziným vzezřením. Dnes byla úplně jiná než kdykoliv předtím. I ty roztomilé drdůlky jí slušely, třebaže Viktorovi se zastesklo po rozevlátých vlnách.

„Já,“ začala Líza koktat, červenajíc se. Najednou zapomněla na všechny výčitky, které chtěla ubohému Viktorovi vmést do obličeje.

„Čekala jsem celý večer. Bála jsem se, že už nepřijdeš,“ zašeptala smutně.

„Nechtěl jsem ti způsobit smutek, Lízinko,“ odpověděl Viktor tiše.

Řekl mi „Lízinko“! trhla sebou Elizabeta a usmívajíc se, sklopila řasy.  

Viktor byl rád, že nemusí dále nic vysvětlovat. Obcházel tržiště dobré dvě hodiny. Když přišel, zeptal se nějakého prodavače, který z pánů je baron Vladimír Ivanovič Korf. Omlouval se přitom, že není bohužel zdejší, ale přesto byl pozván. Prodavač ochotně ukázal na barona s manželkou, kteří se právě zastavili u stánku s hedvábnými látkami. Viktor tedy poděkoval, jakoby se vrhl tím směrem, aby mohl Korfovým vzdát hold, ale záhy se obratně vytratil z dohledu. Zpovzdálí pak čekal a doufal, že baron slavnost opustí dřív než ostatní lid, jak měli pánové ostatně ve zvyku, pokud šlo o podobné záležitosti. Tohle všechno ale nechtěl vyprávět své milé, a už vůbec ne právě v této chvíli. Pro dnešní večer, vlastně noc, měl docela jiné plány.

Eliza se mezitím poněkud vzpamatovala z příjemného překvapení a vytáhla zpod pultu ukrytý uzlík. Láskyplně ho rozbalila a nabídla Viktorovi dobroty, které měla nachystané jen a jen pro něj.

„Všechny pro mě?“ usmál se Viktor Sergejevič.

„Ano,“ opětovala úsměv Eliza.

„Ale můžete se se mnou rozdělit, pane. Ani jsem neochutnala. Hosti mi vykoupili krám v minutě.“

„To je dobře,“ zamrkal Viktor spokojeně očima.

„Alespoň můžete krámek zavřít a jít si se mnou zatančit. Mám pravdu?“

„No, vlastně ano,“ vysoukala ze sebe Líza pomalu.

Najednou měla trochu obavy. Nohy jí z dlouhého čekání zdřevěněly a také se obávala pohledu ostatních lidí. Tady v koutku byla tak dobře ukrytá, že se jí odsud ani nechtělo.

Ale Viktor se nedal odbýt byť jediným náznakem nesouhlasu. Lačně zhltl pirohy, přičemž se bohatě rozdělil se svou dobrodinkyní, a už si ji odváděl do víru tancujících párů.

Eliza se nestačila divit, jak lehce najednou tančí. Tu ani nestačila dýchat, tu nenápadně zabořila hlavu do Viktorova ramene, když rytmus tance zvolnil.

Netrvalo dlouho a zcela přestala vnímat okolí – jako by neexistovalo nic jiného než zvuky houslí, Viktor a ona.

Zato zraky ostatních mladé dvojici doprovázely s radostným úsměvem. Pro řadu z nich byly obě postavy velkým tajemstvím. Jen několik párů očí znalo pravdu. A mezi nimi také Nikita, který už věděl, jak baronce oplatit její dnešní kousek podobně povedeným žertem.

Ve skutečnosti byl Elizabetě vděčný za to, že ho postrčila blíže k jeho tajné vyvolené, a tak chtěl ještě umocnit její radost i radost ostatních.

Když dohrála muzika svižný valčík, dodal si proto kuráže a zvolal:

„Dámy a pánové, potlesk pro nejlepší pekařku v našem újezdě!“

Lid jako na povel spustil bujarý potlesk a vzdával hold překvapené Elizabetě, aniž by tušil, o koho se doopravdy jedná.

Bylo na Viktorovi, aby pomohl dívce nečekané překvapení ustát. Zašeptal jí proto cosi do ucha. Eliza se tedy rozhlédla kolem sebe, usmála se a na poděkování se lidu uklonila.

To ale nebylo všechno. Nikita, který do sebe právě vyklopil pohárek vodky, si vzal slovo ještě jednou a zahalasil:

„Sólo pro Lízu a jejího tanečníka!“

Lid spustil další vlnu potlesku a veselého pokřiku. Okamžitě utvořili kolem Lízy a Viktora  kruh a kapelník s novou energií odpočítal doby pro sólový tanec.

Elizabeta chtěla loupnout po nevycválaném stájníkovi očima, ale nikde ho nemohla najít. A ani neměla příležitost. Viktor Sergejevič ji pohotově chytil kolem pasu a už ji pevně unášel dokola na tónech rozmarné melodie. Po nějaké chvíli se přidaly k tanci i ostatní páry a Viktor se začal rozhlížet, jakým směrem nejlépe vytancuje s krásnou dívenkou do hlubin noci...

Ukryti pod listy starého stromu, ukryti před zraky zvědavců, stále ještě v objetí, naslouchali zvukům čarovné noci. Tóny hudby se mísily s šuměním listí a cvrkotem nočního hmyzu. V dáli zahoukala sova, která se právě vydala na lov. Eliza vytáhla ze záňadří hebký květ. Skryla jej ve svých dlaních a zabořila nosík do oranžových plátků, aby přivoněla.

Byla tak zabraná do svých nových pocitů, že sotva postřehla, jak mužské ruce obratně rozvazují stužky a rozplétají padající copy.

Když už ji rozpuštěné kučery polechtaly na kůži, ukradla si pro sebe Viktorův klobouk a nasadila si jej na hlavu. Byl jí trochu volný, ale to jí nevadilo. Cítila se, jako by na hlavě měla zlatou korunu. A s pocitem královny jako by se dostavila i královská jistota.

Eliza se rozhodla, že teď je ta pravá chvíle na protržení ticha. Teď, když má dost odvahy.

„Dnes jsem ještě nepoložila žádnou otázku, Viktore. Smím?“ zeptala se, hledíc pronikavě do tmavých očí.

„Ptej se, na co jen chceš,“ odpověděl Viktor povzbuzený večerní atmosférou.

„Kdo jsi doopravdy, Viktore? Řekni mi, prosím, pravdu.“

Vzduch zhoustl a mezi milující se oči vstoupila šedá mlha nepokoje.

Viktor lehounce vydechl a uchopil Elizabetu za obě ruce.

„A než ti odpovím, smím se tě také na něco zeptat?“ promluvil odhodlaně.

Jistý zvuk jeho hlasu přesvědčil Elizu, aby bez váhání přikývla.

„Dřív než ti řeknu, kdo jsem, Elizo,... Vezmeš si mě za muže?“

Čekání na dívčinu odpověď se Viktorovi zdálo nemilosrdně nekonečné. Pomalu začal ztrácet naději, když se Eliza pohnula, neschopna slova a jen se přitulila k Viktorově hrudi. Zabořila tvář do červené košile a vdechovala vůni mužského těla. Viktor se rozpačitě pousmál a pevněji objal dívku kolem ramen. Druhou rukou se snažil dostat k jejímu obličeji, hladil a šimral ji po tváři, až ji konečně donutil vzhlédnout. Místo u stromu právě osvítil stříbrný měsíc a Viktor spatřil v Líziných očích šťastný smích.

Rozjařeně si zatahal za ucho a naklonil se k její tváři řka:

„Neslyšel jsem odpověď.“

„Ano. Ano, ty můj hlupáčku,“ zašeptala Elizabeta a políbila ho na tvář.

Viktor nepozorovaně sejmul ze svého malíčku široký stříbrný prsten a pomalu jej nasadil Elize na prsteník. Vida však, že je kroužek příliš velký, našel pro něj nové místo, na levém prostředníčku. Eliza zvedla ruku, aby si prsten lépe prohlédla. Vypadal tak zvláštně. Ne jako prstýnek, jaký obvykle dostávají dívky od snoubenců. Byl to široký prsten, bez kamene a se zajímavým rytím uprostřed.

Elizabeta si stále ještě beze slova prohlížela stříbrný kroužek, když se k její dlani přimkla ruka Viktorova. Drobné prsty se zvolna proplétaly s většími a tu cosi zacinkalo. Levý prostředníček Viktora zdobil podobný široký prsten.

„I mně byl velký,“ pokrčil Viktor rameny a upravil dívce padající klobouk.

Vida, že by zase ráda něco řekla, zamkl jí prstem ústa.

„Budete se mnou šťastná, baronko Elizabeto Vladimirovno Karpova,“ řekl spokojeně.

A tu si Líza uvědomila, že přeci sama žádala odpověď na svou dnešní otázku. Viktorova slova ale zněla stále nejasně...

„A můj muž? Kdo je to, pane?“

„A váš muž není nikdo jiný než baron Viktor Sergejevič Karpov,“ odpověděl Viktor prostě, avšak s pocitem vítěze.

 „Není škoda plýtvat otázkami na to, co už o mně dávno víte, drahá baronko?“ usmál se.

Ale Eliza jen zářila. Za tuhle odpověď by prodala třeba sto otázek. Teď jí bylo všechno jedno. Důležité je, že Viktor jí nelhal. Nelhal! Ať je v tom jakékoli tajemství, nikdo jim nebude bránit ve štěstí.

„Nu, tak proč ses vydával za tuláka?“ vyklouzlo jí přece jen z úst.

„To už je ale druhá otázka,“ zavrtěl hlavou Viktor.

„A ostatně, ty sama se ráda vydáváš za služku, nezdá se ti?“ popíchl ji.

„Hm, to znamená, že věříš, že jsem baronka?“

„Ano,“ přisvědčil Viktor.

„Elizabeto Vladimirovno, ačkoliv jste plná překvapení, jemnost vašich rukou, chůze a především písmo vás prozradilo. Jste baronka,“ vypočítával Viktor své triumfy mezi lehkými polibky.

Nato se Líza zakousla do spodního rtu a svraštila obočí. Něco jí tu přeci jen nehrálo.

„Ne, Viktore, teď neříkáš celou pravdu. Musí tu být ještě něco.“

„Zase další otázka,“ zasmál se Viktor.

„Ale už byla půlnoc, je nový den,“ nedala se odbýt Líza.

„Tak dobrá,“ svolil Viktor, který by dnes prozradil Líze snad cokoliv na světě.

„Jsi velmi podobná své matce.“

„Co, prosím?“ vyhrkla Eliza a rukou si přikryla ústa.

„Pššš,“ pokračoval Viktor.

„Viděl jsem tvé rodiče, dnes na jarmarku. Nějaký člověk mi řekl, kdo jsou pan a paní Korfovi. Čekal jsem, než odejdou, a teprve pak jsem přišel za tebou.“

Eliza nevěřícně zavrtěla hlavou. Viktor ji každým dnem jen překvapoval. Nikdo z vesničanů ji na dnešní slavnosti nepoznal a on si dokonce všiml, že je podobná své matce...

Hned ale nad vším mávla rukou a nechala se raději unášet kouzlem čarovných okamžiků až do brzkého rána, kdy ji baron doprovodil k branám domova.

12.

To, co se odehrálo v následujících hodinách, připadalo Elize jako zlý sen. Nešťastnou náhodou se k rodičům donesly zvěsti o Lízině tajemném nápadníkovi. Zprvu klidná a sebejistá dívka teprve poznala, jak rozezlený dokáže být její otec, který byl až do té doby milým a vtipkujícím mužem. Marně se jej snažila uklidnit, vysvětlovala, že onen obyčejný nápadník je ve skutečnosti šlechtic. Vladimír Ivanovič si čest a dobré mravy šlechtice představoval docela jinak.

„Je-li to baron, proč se skrývá? Proč nejedná přímo? A nadto zcela ignoruje mou osobu!“

Tak ostrý výbuch hněvu Eliza nečekala. Její jistota se začala pomalu vytrácet.

Vyčerpaně se podvolila otcově vůli a dalšího rána se vydala spolu s ním na místo, kde se obvykle s Viktorem scházela. Bláhově doufala v zázrak. Přála si, aby snoubenec vůbec nepřišel, leč nemohla ho nijak varovat.

Vztek barona Korfa ještě zesílil, když poznal, jaká osoba to zaujala jeho nejmilejší dítě.

Otrhanec!

Elizabeta s bušícím srdcem představila Viktorovi svého otce.

„Viktor Sergejevič Karpov,“ promluvil mladík s klidem a podal Korfovi ruku.

Baron však stisk ruky chladně odmítl.

„Pane Karpove, vyprošuji si, abyste nadále obtěžoval moji dceru!“ vyštěkl otec na podezřelého nápadníka.

„Otče...“ vydechla Eliza zlomeně.

Odpovědí jí byl pouze přísný pohled, nedávající žádnou naději na obměkčení.

Ubohá dívka se chytla poslední naděje.

„Smím se alespoň s Viktorem rozloučit?“ zašeptala.

Nato Korf beze slova kývl hlavou a vydal se napřed ke kočáru.

Zatímco se dcera loučila se svou láskou, Vladimír Ivanovič proklínal osud.

Proč musela? A proč zrovna tady? Na tomhle místě?

Opřel se zády o kmen statného stromu a v očích mu přebíhaly vzpomínky na dobu, kdy na tomto místě on sám žádal o ruku svou ženu.

Bývalou nevolnici, ušklíblo se baronovo svědomí.

„Ale já jsem přece v právu. Tohle je úplně jiná situace. Líza má otce a tím jsem já. Ten chlap jí drze poplete hlavu, dokonce jí namluví, že je baron. To jistě. Ten nemá ani šlechtické postavení, ani vychování. Scházet se s dívkou v lese, pro Boha...“ rozčiloval se pološeptem, aby hlas svědomí přehlušil.

Nakonec jej znovu přemohly vzpomínky. V jeho očích zelená krajina zbělela a on viděl sněhem pokrytou zem, třpyt ve vlasech své snoubenky a ženy, slyšel její smích, viděl její oči... Ty samé oči, které má Líza. Jak jí byla podobná. Teď v této chvíli si to o to víc uvědomoval. Jak to, že si dříve ničeho nevšiml? Vždyť přece každá žena zkrásní, když se zamiluje. Anna se mu snažila něco naznačit a on byl slepý.

Jak to tehdy vlastně říkala? vzpomínal.

Prý byla na procházce v lese a potkala tam jakéhosi barona. Bože můj, vždyť Líza sama nic nezastírala! To se jí tedy povedlo! Přiběhla do jídelny pozdě a něco na ní bylo zvláštního, už nevím, co to bylo... Ale byla to ona. Byla to stokrát spíš ona než dnes, kdy jsem ji donutil obléct si honosné šaty a šperky...

„Ale musel jsem to udělat, holčičko,“ šeptal sám sobě vzpomínkami znavený Korf.

Eliza odevzdaně nastoupila zpět do kočáru, rozmazaným pohledem zírala do prázdna a v rukou mačkala nějaký předmět. Vladimír Ivanovič se nepokoušel promluvit jediného slova. Byl si jistý, že ačkoliv se s ním dcera vrátila do rodného domu, dnešním dnem ji ztratil...

Viktor stál na kraji lesa a díval se za ujíždějícím vozem. Díval se ještě dlouho poté, co kola kočáru zmizela z obzoru. Třebaže věděl, že podobná situace může nastat, cítil smutek nad tím, že se mu nepodařilo dovést příběh na klidnou kolej. Takovou, se kterou by souhlasil i baron Korf. Bylo tak těžké udržet klidnou tvář před třesoucí se Lízou. Poprvé spatřil v jejích očích slzy. Vyděsily ho.

„Neboj se, já už si tě najdu.“

Snažil se ji uklidnit. Sliboval, že bude všechno v pořádku, ale zlomená dívka mu příliš nevěřila. Alespoň přijala medailon, který jí věnoval.

„Až ti bude nejhůř a nebudeš vědět, jak dál, otevři ho,“ řekl jí.

Jemnými pohyby jí navlékl medailon na krk. Třesoucí se rukou mu požehnala a políbila prsten na jeho ruce.

Neměla sil, aby vnímala jeho dotyky. Ani jednou se neusmála. Její polibky byly slané a bez života.

I ve svém smutku byla nádherná. Bohaté šaty ji tížily. Jindy by si pomyslel, jak ohromně jí sluší. Přes svůj žal a přes svou nezkrotnou povahu ji korzet šatů jakoby svazoval a nutil k důstojným pohybům těla. Byla to šlechtična. Baronka s ohnivou duší. Jako stvořená pro něj.

„Neboj se, já už si tě najdu. Až přijde ten pravý čas,“ řekl polohlasně, vyhoupl se do sedla a odcválal na cestu domů, do Petrohradu.

V tu samou chvíli Eliza padla na postel ve své komnatě. Pokoj ozařoval jasný proud slunečních paprsků. Elize připadlo, že se jí nebe vysmívá za její naivitu. Prudce vstala a zlostně zatáhla závěsy. Temnota jí bude slušet lépe.

Unaveným pohledem pohladila stříbrný zásnubní prsten a medailon a rozhodla se vyčkat na osvobozující spánek...

13.

Pozdě odpoledne se Eliza vzbudila. Hlad a žízeň ji nakonec donutily vstát a vydat se do kuchyně alespoň pro šálek čaje. Kuchyň byla opuštěná. Čistá, ale prázdná. Elize to naprosto vyhovovalo. Alespoň nemusela kuchařce odpovídat na poťouchlé otázky a na oplátku poslouchat její švitoření. Sama se zručně ujala samovaru a poté usedla za stůl. Než byl čaj hotový, bloudila zrakem po naleštěném nádobí, sklenicích a pytlících s moukou a oříšky. Byla by se měla radovat z toho, jak bylo její pekařské umění předevčírem korunováno nemalým úspěchem. Ale radost se nedostavovala. K čemu jí bylo takové umění? Komu by vařila a pekla, když jediného muže jejího srdce právě vyhnali. Unavená víla už pro něj ani nedokázala plakat. Jen smutně položila hlavu na stůl a pozorovala hrčící samovar.

Na okenní parapet přilétl ptáček a moudře se na smutnou krásku zadíval. Jako by se jí snažil říct něco povzbudivého. Eliza se pousmála.

„Ty se máš, čimčaráčku. Nikdo ti nenařizuje, s kým se můžeš scházet a s kým ne. Létat si můžeš, kde chceš a kdy chceš. Jen já nemohu.“

Při těch slovech se zvedla a šla hledat, co dobrého by ptáčkovi nasypala. Rozdrobila do misky kousek koláčku a opatrně ji postavila na parapet. Ptáček se zalekl a odletěl na blízkou větev. Eliza posmutněla, ale poodstoupila od okna a dál lákala zvířátko na mls. Nakonec se zpěváček odhodlal a přiletěl znovu. Vděčně se dal do zobání a dokonce i zazpíval.

„Pochutnal sis? To jsem ráda, maličký. A vidíš, můj čaj už je taky hotový,“ promluvila Eliza. V tu chvíli jí bylo jedno, zda jí zvíře rozumí či nikoliv. Ale malé korálky se na ni dívaly tak upřímně a chápavě, že se těžko dalo nevěřit...

„Zase někdy přileť,“ zavolala za ním Líza, když zatřepetal křídly.

S povzdechem si nalila kouřící čaj a zakousla se do zbytku koláče. Nechutnal jí, ale přes všechno trápení Eliza ještě nechtěla zemřít hlady. Nakonec, třeba měl Viktor pravdu a ještě se vše v dobré obrátí, pomyslela si. Na chvíli uchopila do dlaně medailon a sevřela jej tak, až se jí zarýval do dlaně. Bude ho neustále nosit na krku, stejně jako zásnubní prsten. Nikdo ji nedonutí tyto klenoty sundat. Bude je nosit třeba až do smrti.

Znovu si dolila čaj do velkého hrnku pro sluhy a pomalu vyšla z kuchyně. Když procházela kolem knihovny, zaslechla vzrušené hlasy. Zastavila se a zvědavě naslouchala. Zdálo se, že její rodiče se o něčem prudce hádají. Líza bezmyšlenkovitě upila horkého čaje a popálila si rty. Zašklebila se. Rozhlédla se kolem, a když nikoho široko daleko nespatřila, poslouchala za dveřmi dál.

Baronka Anna Petrovna si toho dopoledne vyjela na návštěvu. Když se vrátila zpět, dům byl tichý. Pojala značné podezření, že se v době její nepřítomnosti stalo něco závažného. V domě chyběl bujarý smích její dcery...

Vklouzla do knihovny a tam narazila na svého muže, jak pokuřuje z dýmky.

Už způsob, jakým baron seděl v křesle, jí napovídal, že její cit ji nezklamal. Něco se přihodilo. Tušila, že to „něco“ má dosti společného právě s Lízou. Zdá se, že manžela včerejší vztek ještě nepřešel.

Proč jsem tu návštěvu neodložila? pomyslela si Anna s povzdechem.

„Tak, Vladimíre Ivanoviči, povíte mi, co se tady stalo?“ zeptala se přímo.

Baron se probral ze strnulosti a zatvářil se nepřístupně.

Jako vždycky, pomyslela si Anna a zakousla se do rtu.

Dnes nějak neměla chuť hrát roli utěšující manželky, ale věděla, že jinak se odpovědi nedočká. Přistoupila proto zvolna ke křeslu, obešla jej a pomalu začala rukama přejíždět manželovi po ramenou a zádech. Když se jí podařilo zbourat pomyslnou hradbu napětí, přisedla si naproti do druhého křesla.

„Vyhnal jsem ho, bídáka,“ odpověděl konečně Vladimír úsečně a považoval tímto rozhovor za ukončený. Znovu nasál z dýmky.

Anna se údivem napřímila a zprudka se nadechla. Nato si baron povzdechl. Věděl, že otázkám své ženy neunikne.

„Líza mi ukázala toho svého barona,“ ušklíbl se.

„Ovšem, z barona, jak jsem ostatně předpokládal, se vyklubal prachobyčejný tulák. V otrhaném oblečení, jak nějaký cikán. Řekl jsem mu, aby se laskavě odporoučel.“

„A řekl ti své jméno?“ odtušila Anna.

„Ano, nějak se představil. Už jsem to zapomněl. Kdoví, zda si zase něco nevymyslel, cikánský baron,“ odpověděl baron lhostejně.

„Mohl být jen zaprášený po cestě,“ namítla Anna.

Byla to chabá námitka, ale ona jaksi tušila, že něco v jednání jejího muže nebylo v pořádku. A nelíbilo se jí, že byla z celé situace vynechána. Vždyť Líza byla i její dcera.

„Říkám ti, byl to otrhanec!“

Rozhořčený baron začal zvyšovat hlas.

Ne jedné, ale už dvěma ženám musí oponovat...

„Nějaký sprostý sluha, kterému Líza naletěla. Ještě, že jsem to včas ukončil,“ odfrkl si.

„Tak sprostý sluha?“ vyletěla Anna.

„Rozhodl jste se, že nastal čas soudit lidi podle postavení? Dřív se zdálo, že vám nevolníci nejsou proti mysli. Právě naopak!“

Anně z očí sršely blesky. V duchu se teď postavila plně na Lízinu stranu. A co víc, sama se cítila zrazená, snad ještě víc, než její dcera.

„Nechápu, proč jste si mě bral, barone Vladimíre Ivanoviči!“

Muž se zalekl. Takovou reakci od ženy nečekal. Pokusil se ji uklidnit, chtěl ji chytit za ruku, ale žena se mu vytrhla a rukama se křečovitě chytila opěradla.

„Miláčku, jak to můžeš vůbec srovnávat? To je přeci zcela jiná situace. Já jsem muž, mohl jsem se o tebe postarat, aby ses měla dobře. Ale Líza je zvyklá od malička na pohodlí. Žije si v dostatku. Netuší, co by ji čekalo s chudákem. A brzy by začala litovat.“

Anna se jen ironicky uchechtla.

„Takže chcete říct, že moje dcera by si neporadila? Raději ji vdáme za nějakého bezvadného šlechtice. Co na tom, že ji bude nudit. Hlavně, když bude mít Líza dost šperků a šatů. Už ji vidím, jak pořádá bály a večírky ve svém zlatém paláci!“

Vladimír Ivanovič věděl, že jeho žena má silné argumenty. Nebylo pochyb. Sám přece pozoroval, jak je Líza podobná své matce. Ale ten samozvaný baron mu ležel v žaludku, že kdykoliv si na něj jen vzpomněl, cítil se v právu.

V tu chvíli vyšla Líza z kuchyně a zaslechla konec rozhovoru:  

„Ano, já uznávám, že Elizabeta je vynikající pekařka a kuchařka. Ale ty nevidíš ten rozdíl? Pro Lízu je vaření jen záliba. Když se jí zachce, zavrtá se v kuchyni a potěší se. Ale jako služka by musela pracovat každý den! A na to není vůbec zvyklá. A ne každý svou kuchařku pochválí. Prostě splnila své povinnosti, za které je placená. Líza si zvykla na rozmazlování a neumí si skutečný život služky představit. A toho ji chci ušetřit. Je tak těžké to pochopit?“

„Ale jistě,“ promluvila prudce Anna.

„Já to přece chápu. Jen jestli vás pochopí i Líza, pane barone.“

Jak to dořekla, otočila se a rukou se dotkla kliky.

Blížící se kroky donutily Elizu zmizet. Než opustila její matka prostor knihovny, zapadly za ní dveře její komnaty.

„Tak o tohle vám jde, tatínku,“ pomyslela si.

Sotva baronka opustila knihovnu, cítil se Vladimír Ivanovič opuštěný. Tiché gesto své ženy si vyložil po svém.

Je rozzlobená, a právem. A logicky nemá zájem o mou společnost.

Pomalu vstal a začal prohledávat zásoby alkoholu. Zkušeně pokýval hlavou. Bude mu to stačit na celou noc. Z karafy nalil první sklenku brandy a naráz ji do sebe obrátil. Pak si znovu nalil.

„Když ženy pošlou svého muže k čertu, zbývá už jediná milenka. Věrná sklenka!“ zabrblal a přesunul předmět svého zájmu na stůl.

Nevěděl, jak dlouho tam seděl a kolik vypil, než jej přemohl neklidný spánek.

Poté, co Anna opustila knihovnu, zamířila do kuchyně. Ve vzduchu ucítila, že zde před chvílí někdo byl. A pak si všimla samovaru. Ještě v sobě ukrýval teplý čaj. Anna najednou pocítila žízeň. Otevřela skřínku s nádobím a očima zabloudila ke starým, oprýskaným hrnečkům. Na její rozkaz dodnes v kuchyni uchovávali památku na její dětství. Skromnou výbavu její matky. Potichu spočítala puntíkované hrnky, jeden chyběl. Znovu je spočítala, zotvírala dokonce i vedlejší skřínky a zakroutila hlavou. Usmála se své pošetilosti a pomyslela si, že se její nádobí zřejmě stále používá. A proč ne? Vyndala tedy jeden hrnek a naplnila jej voňavým čajem.

Kdopak ho asi vařil? zamyslela se.

Zřejmě nějaká zamilovaná duše. Zapomněla misku na okně, usmála se Anna shovívavě.

Upila z čaje a zaposlouchala se do ticha kuchyně. Tady kdysi vyrůstala. Byla šťastná? Asi ano. Na matku si nevzpomíná, jen na otce. Dvě letmé vzpomínky a pak žal nad jeho ztrátou, nic víc. Potom už se o ni starala Varvara. Všichni její blízcí už zemřeli, uvědomila si. Všichni ti z prostých. Přes tvář jí přeletěl stín. Do smrti už musí hrát baronku Korfovou. Dokonce kdyby chtěla vykřičet do světa, že její krev vůbec není modrá, k ničemu jí to nebude. Její minulost připomínají už snad jen tyto puntíkaté hrnky...

Třebaže upíjela teplý čaj, zachvěla se. Vzpomínky ji unášely dál. Zdálo se, že knihovna u Korfů je začarovaná. Místo, které míchá osudy lidí. A také místo, kde Anna válčí s Vladimírem. Před dvaceti lety tam zachránila samu sebe, ale dnes se jí nepodařilo zachránit dceru. Přišla pozdě. A zjistila, jak málo svého muže pozná...

Tak ráda by věděla, kdo je ten záhadný baron, kterého Vladimír od Lízy odehnal.

„Líza!“ vzpomněla si najednou a vykřikla.

„Ale jistě. Určitě je ve svém pokoji,“ uklidnila se.

„Možná právě ona vařila ten čaj. A dala misku na okno,“ dodala, když ji upoutalo ptačí švitoření na parapetu.

Nikdo nemiloval ptáky tolik, jako jejich Líza.

„Nebudu ji rušit. Beztak nás teď nenávidí oba,“ povzdechla si Anna.  

V noci se Anna neklidně převalovala na velké posteli. Připadala si v ní tak samotná a malinká. Ještě nikdy se nestalo, aby s mužem přečkávali noc odděleně, byl-li doma. Dlouho do noci doufala, že se ještě vrátí, že najde dveře její ložnice. Tu svou téměř nepoužíval.

„Vrať se, vrať. Střízlivý nebo opilý, je mi to jedno,“ zašeptala.

Nakonec čekání vzdala.

„Zřejmě jsem to sama zavinila,“ pokrčila rameny.

„Ale copak jsem neměla pravdu?“

Přehodila přes sebe župan a ustlala postel. Aby zaměstnala své ruce, poklidila v celé ložnici. Už se skoro rozednívalo. Dům se začal probouzet. Vyklouzla tedy ze dveří a potichu zamířila do knihovny. Jakmile vstoupila dovnitř, přepadl ji ostrý závan alkoholu. Očima přejela prázdné karafy, vystavené jednu vedle druhé na stole, a zakroutila hlavou. Její zrak padl na muže, polosedícího, pololežícího v křesle. Pravá ruka mu visela přes opěradlo dolů. Přistoupila k němu a těžkou ruku položila zpět na opěradlo. Baron se trošičku zavrtěl a spal dál. Anna otevřela okno a sedla si do protějšího křesílka. Na dně poslední karafy objevila doušek tekutiny. Naplnila jí baronovu skleničku a přičichla. Byla to vodka.

Zamyšleně seděla a čekala, dokud se Vladimír neprobere.

Barona probudila tupá bolest hlavy. Celý zdřevěnělý se snažil narovnat, když zjistil, že spí v křesle. Před sebou uviděl rozmazanou postavu, která postupně dostávala přesnější obrysy.

Zdálo se, že má ještě halucinace. Ženská postava, podobná Anně, seděla naproti němu v křesle, v ruce držela skleničku a bryskním hlasem pronesla:

„Vaše poslední vodka, barone!“

14.

„Jsi tu nějak brzy. Čekal jsem tě až pozítří,“ podotkl starý pán překvapeně.

„Ani já jsem neměl v plánu vrátit se již dnes,“ odvětil Viktor znaveně.

„Komplikace?“

„Ano,“ přisvědčil Viktor a padl na pohovku.

„Její otec?“ pokračoval stařík v otázkách.

Viktor se jen smutně usmál.

„Inu, jak se zdá, nakonec Vladimír Ivanovič zdědil něco po starém Korfovi.“

„Jak to myslíte, dědečku? Zdá se mi to, nebo se ho doopravdy zastáváte?“ ozval se Viktor.

„To bude dobré, hochu. Jen klid. Hlavně klid,“ poznamenal starý baron a zvolna nasál z dýmky.

„Necháme ho chvíli a až se vybouří, uvidíš, že se dá vše do pořádku.“

„Sám doufám, že se všechno spraví, ale klidný zrovna nejsem,“ namítl mladík.

„Dej na mě, chlapče. Každý otec aspoň trochu žárlí na nápadníky svých dcer. Sám to jednou poznáš...“

Viktor se zatvářil odmítavě. Starý baron se široce usmál.

„Změňme téma. Řekni mi konečně něco o ní. Jaká je?“

Viktora otázka zaskočila. Nervózně poposedl a promnul si bradu. Baron trpělivě vyčkával na vyprávění.

„Nu, Eliza, ... je jako vítr. Čistá, nebojácná a hezká.“

„Hezká, hezká. Jistěže je hezká. Ale takhle si ji nemohu představit. Nemohl bys být konkrétnější?“ zabrblal stařík nespokojeně.

„Jaké má oči, vlasy? Je blondýnka jako její matka?“

„Je velmi podobná své matce, ale vlasy má úplně jiné. Vlastně ani nevím, jakou mají barvu,“ začal pomalu Viktor.

„Její vlasy se mění podle světla. Ráno jsou tmavé, jako stín, jako kočičí kožíšek. A stejně tak jsou i hebké. Jakmile vyjdou první paprsky, rozzáří se do zlata. Postupně tmavnou jako med a někdy mají dokonce barvu zapadajícího slunce.“

„Hm... Takové vlasy měla Elizabeta Ivanovna,“ přerušil tiše Viktorovo zasnění starý pán.

„A světlé pihy v obličeji... jen, dnes ráno je neměla,“ povzdychl si mladík.

„Zřejmě si je přepudrovala. To baronky dělávají,“ poznamenal stařík suše.

„Ona je prostě nádherná. Jako víla i jako baronka,“ přiznal se Viktor.

„A já tě ještě musel přesvědčovat, abys odjel,“ namítl děd vítězoslavně.

„Však jsem vám také zavázán, dědečku. Nebýt té dnešní příhody, tak... Ale já ji získám!“

„To je slovo muže, Viktore,“ prohlásil spokojeně starý baron.

„Ale teď si jdi odpočinout. Musíš být hladový a unavený po cestě.“

Viktor Sergejevič snědl jen skromnou večeři a zapadl do svého pokoje. Bez rozmýšlení usedl za svůj pracovní stůl, na kterém nikdy nechyběl štůsek rozměrných archů. Mladý muž uchopil naučeným pohybem tužku a měřítko a ihned se pustil do rýsování. Nemusel se nikterak rozmýšlet, dokonale věděl, jaký výkres hodlá vytvořit...

Z nicotné běloby papíru se pomalu začaly vynořovat obrysy palácových zdí. Nejprve půdorys, posléze jednotlivá podlaží, každé na zvláštním archu.

Ručičky na ciferníku ukazovaly pět hodin ráno, když Viktor pocítil chuť na změnu. Odložil nedokončený výkres a do rohu nového archu napsal: „Elizina ložnice“.

Na minutu zavřel oči a představil si její obličej, krk, hruď, pas i jemné oblouky boků...

Během následující hodiny vtiskl celou její postavu do svého náčrtu.

Dveře musí být majestátné jako šlechetná duše jejich paní. Vnější klika úctyhodná jako její pracovitost, vnitřní jemná jako hebkost jejích rukou. Okno ve tvaru jejích boků, křesílko lehké jako jízda na koni. Závěsy vzdušné jako její medové vlasy. Stěny v barvě její pleti. A hlavně tajný východ do zahrady.

Jaké stromy má asi nejraději?

„Dále,“ ozval se Viktor na tiché zaklepání na dveře.

Do jeho pokoje vstoupil starý pán, opírající se o hůlku. Beze slova přistoupil ke stolu a se zájmem se zahleděl do linií hotového návrhu.

„Nevypadá špatně,“ poklepal vnuka uznale po rameni.

 Viktor konečně odložil tužku na kraj stolu a zahleděl se z okna.

„Potřebuji posla,“ promluvil zvolna.

„Proč jí vlastně říkáš Eliza?“ zeptal se náhle stařec.

„Sama si to tak přála.“

„Eliza, Eliza... zní to jako z románu. Ale ten pokoj jí bude slušet,“ poznamenal baron a vydal se zpátky ke dveřím.

Viktor Sergejevič se usmál, vytáhl ze zásuvky dopisní papír a po krátkém zamyšlení na něm zanechal několik řádků. Potom výkres i s dopisem sroloval a pečlivě vložil do úzkého tubusu.

Baron Korf seděl v jídelně a s vypětím všech sil se snažil udržet oči otevřené. Fyzicky se necítil dobře, ale ještě mnohem víc ho trápila historka z dnešního rána. Styděl se před svou ženou za to, v jakém stavu ho našla v knihovně. Nejprve doufal, že se mu celé divadlo jen zdá, než pochopil, že je to skutečnost. Tolik si přál, aby Anna běsnila a zároveň se toho bál, ale ona jen tiše seděla a mlčela.

„Zachoval jsem se jako hlupák,“ prohlásil unaveně a čekal na její reakci.

Ale Anna se na ta slova jen shovívavě usmála a pohladila ho soucitně po ruce.

„Každý ruský mužik se někdy opije, Voloďo.“

To bylo vše, co řekla. Žádné výčitky, nic. Baron byl zmatený, ale zároveň se mu velmi ulevilo. Všiml si, že už mu jeho žena opět tyká a oslovuje jménem. Už není chladná jako včera. Znamená to, že mu odpustila.

Jeho úvahy však přerušil tichý zvuk otvírajících se dveří. V jídelně se objevila dívčí postava v bledě modrých šatech.

„Co je zas tohle?“ podivil se Vladimír.

„Jsem vaše nová služebná,“ odpovědělo děvče a uklonilo se.

Baronka Korfova zalapala po dechu.

Služebná, totiž Elizabeta v prostých šatech a zástěře, začala hbitě sklízet ze stolu. Zarazila se, zaťala prsty a pak se zeptala, zda baron nebude snídat. Jeho talíř zůstal nedotčen.

Anna se mezitím vzpamatovala a odpověděla místo Vladimíra: „Ne, baron se dnes necítí dobře. Odnes to.“

Eliza sebrala talíř a opět se vytratila z jídelny.

V očích matky se zaleskly stříbrné slzy.

15.

Pro Annu Petrovnu bylo velké překvapení spatřit dceru ve svých šatech, které nosila v dobách, kdy byla ještě pomocnou kuchařkou Ivana Ivanoviče.

Kde vůbec Líza ty šaty našla? ptala se sama sebe.

Zalapala po dechu a usilovně se napila vína. Pomalu přešla k oknu a jakoby se dívala do zahrady. Vnímala však jen teplé zbarvení stromů, v myšlenkách daleko v minulosti.

Sotva Elizabeta vstoupila do jídelny, jako kdyby Anna viděla samu sebe. Nikdy dříve si neuvědomila, nakolik je jí dcera podobná. Ve tváři, postavou i povahově.

Proto se neubránila slzám, z dojetí. Štěstí, že Vladimírovi nemusí nic vysvětlovat. Ten má teď své starosti, nebude se na nic vyptávat.

Jedno je ale jisté, pomyslela si baronka. Jestliže zabránil Elizabetě ve štěstí, tak tomu, aby mohla Líza sloužit v kuchyni, bránit nebude. O to už se postarám.

Eliza se vrátila do opuštěné kuchyně. Se smutkem v očích hleděla na plný talíř.

„Tak dobré jídlo a otec ani neokusil,“ postěžovala si polohlasně.

Vtom si uvědomila, že sama má hlad. A tak bez velkého přemýšlení slupla baronovu porci.

Odpoledne se Líza procházela po zahradě, až zabloudila k vratům. Za zády uslyšela dusot koňských kopyt, ale nevěnovala mu příliš pozornost.

Mladý muž seskočil z koně a vidíc nedaleko dívčí postavu, zvolal:

„Hej ty, jsem to správně u domu barona Korfa?“

Líza stále pozorovala chvění vzduchu...

„No tak, děvče, neslyšíš? Vezu expres psaní!“ ozvalo se znovu za jejími zády.

Tu si teprve Líza uvědomila, že mužský hlas volá právě ji. Nu, jistě, široko daleko přece není nikdo jiný, než ona. Začervenala se a v duchu si vynadala, že je tak nedůvtipná.

Otočila se a namířila si to k poslovi.

„Promiňte, pane. Ano, jste tady správně. Jak vám mohu pomoci?“

„Znáš slečnu Elizabetu Vladimirovnu?“ otázal se unavený muž.

„A-ano, jistě. To je naše milost-slečna. Vezete psaní pro ni?“ zeptala se Líza s ženskou zvědavostí.

Místo odpovědi posel jen tiše přikývl a z kapsáře vytáhl tubus.

Eliza rozpačitě sledovala podlouhlý předmět a konečně si prohlédla dobře jezdce i koně.

„Pane, jste unavený, vy, i váš kůň. Pojďte, dáme vám v kuchyni něco na zub, odpočinete si,“ zvala posla dál.

Ten jen s povděkem kývl a nechal se odvést ke služebnímu vchodu.

Eliza uvedla mladíka do kuchyně a nalila mu plný hrnek. Na stole ještě zbyly nějaké pirožky, a tak mu je nabídla.

„Berte si, jsou dobré. Sama jsem je pekla.“

Muž se zaujetím sledoval nejen nabízené jídlo, ale také útlou ženskou ruku mladé služebné...

„Tvůj ženich měl šťastnou ruku, když si tě vybral,“ zamumlal s plnou pusou, sotva ochutnal.

Na ta slova Eliza zčervenala.

„Proč mluvíte o ženichovi? Žádného nemám,“ bránila se.

„A co ten prsten, ha?“ zasmál se posel dobrácky. „Chceš mi tvrdit, že ho máš od své babičky?“

Eliza neodpověděla a smutně sklopila oči.

„No, tak, děvče. Nezlob se. Nechtěl jsem tě urazit. Mně cikáni nevadí, mám je rád,“ pronesl mladík konejšivě.

„Cikáni?“ podivila se Elizabeta. „Já nechápu, o čem to mluvíte, pane.“

„Ten prsten je cikánský. Copak jsi to nevěděla?“

„Nu, ano,“ pousmála se Eliza naoko. „Můj ženich ho asi koupil od cikánů. Táboří tu blízko vesnice. Je to možné.“

Elizabeta se všemožně snažila zapůsobit důvěryhodně.

Po chvilce kuchyň opustila, pod záminkou předat zásilku své paní. Posel slíbil, že zatím počká na odpověď baronky.

Dívka neslyšně vklouzla do svého pokoje a rázem se změnila ze služky v baronku. Pro jistotu otočila klíčem v zámku.

Několik hbitých kroků ji rázem dovedlo ke kabinetu. Netrpělivě otevřela tubus. Na stůl doslova vypadl malý lístek s Viktorovým vzkazem. Eliza jej zhltla a pak jej uchopila do dlaní. Nedokázala uvěřit tomu, že Viktor tak brzy poslal psaní a co víc, že se mu podařilo jej doručit.

Po chvilce konečně vytáhla velké stočené archy a zadumaně hleděla na složité nákresy. Přelétla je očima, ničemu však nerozuměla.

Tolik čar...

Pak ji zaujal list, který se nápadně odlišoval od všech předchozích. Byl to náčrt její ložnice.

Ve tváři dívky se rozlil dojemný úsměv. Už se nesnažila pochopit změť křivek, které lemovaly papír, ale se zájmem si pročítala vše, co bylo na výkresu napsáno. Objevila tak i vchod do zahrady.

Zasnila se a představovala si pokoj, ze kterého se ve vteřině může dostat mezi stromy...

Zdá se, že Viktor mě za těch několik týdnů dokonale poznal, pomyslela si.

Pár týdnů, pouhých pár týdnů, které Elize připadaly jako věčnost. A najednou je všechno pryč. Anebo není? S povzdechem se dotkla svého prstenu.

„Cikánský? Tak ráda bych věděla, kde se ten prsten vzal. Zachránil snad Viktor nějakému cikánovi život? Nebo jej koupil? A smím se vůbec na takovou věc ptát?“

Zamyšleně si prsten sundala a prostrčila jím Viktorův vzkaz, stočený do ruličky.

Mé poklady...

„Ale ten posel čeká, měla bych odpovědět,“ řekla si rozhodně.

Den se pak přehoupl do noci, Eliza ani nevěděla, jak k tomu došlo. Všechno se jí zdálo jako málo pravděpodobný sen. Když ji obklopila temná noc, přestala málem věřit, že posel, dopis, vše bylo skutečné. Vdechla chladivý vzduch a zkoumala hvězdy. Na nebi jich svítilo jen několik.

Dopis Viktorovi se jí psal tak těžce. Vždyť, co mu měla psát?

Noci jsou už chladné a rána ještě chladnější, když Ty nejsi se mnou. Eliza...

A pak ten prsten! Co za tajemství asi skrývá?

Dívka instinktivně sáhla po kovovém kroužku. Znovu hmatem zkoumala zvláštní vzory, které na něm byly vytepány. Jako by ho nosila odjakživa.

Když jí ho Viktor navlékal, vypadal skoro jako mladý cikán. Však také klobouk ztmavil jeho obličej a pak, ta červená košile...

Ale copak by cikán stavěl domy? Ne, jistěže ne. Bude v tom něco jiného, jen nevím, co. Možná, zamýšlela se Eliza dále, možná se mi chtěl jenom přiblížit. A proto se převlékl za cikána. V táboře koupil od nich prsten, snad i své oblečení. Co na tom záleží?

Jednou se to jistě dozvím. Jednou...

Tu dívka posmutněla ještě víc. Opřela se o silný kmen stromu.

Vítr zašustil listím, v dálce se ozval štěkot psa. Eliza však vnímala jen svůj strom. Zezadu jej opatrně objala rukama a zavřela oči. Snažila se zapomenout. Zapomenout na svou bolest. Vždyť ani neví, jak dlouho bude muset čekat, a dočká-li se někdy svého tajemného barona. Cikánského barona Viktora Sergejeviče Karpova.

Možná dříve uschne. Nebo splyne s kmenem staré jabloně, o kterou se opírá. Jako malá na ní měla houpačku. A když byla větší, chodila sem zachraňovat své kotě. Hloupé kotě, které umělo vylézt na strom, ale nevědělo, jak zpátky na zem.

Mimoděk se dívka usmála vystrašeným kočičím očím.

Ale cožpak nejsem i já takovým vyplašeným kotětem? A není nikdo, kdo by mě přišel zachránit... Budu tedy muset zůstat v náručí své věrné jabloně.

Eliza ještě těsněji objala kmen, až se jí kůra zarývala do dlaní.

Přála si, aby se její dlaně rozedraly do krve a ona mohla srůst s němým společníkem... Alespoň pro tuto noc.

Nesmíš ho nechat samotného, znělo jí v uších.

„Tak dobrá, vrátím se. Budu trpělivě čekat na Viktorovy dopisy. Budu věrně sloužit u Korfů, ať se tatínek třeba na hlavu staví. Budu snášet jeho netknuté talíře. Budu trpělivě čekat. A trpět...“

Tak šeptala Elizabeta svá slova staré jabloni, jako slib věrnosti, objímajíc přitom kmen čelem k sobě. Bláznivě si přála, aby se tělo stromu proměnilo v mužskou siluetu a větve – ruce ji zdvihly ze země. A nikdy víckrát nepustily z náručí...

Vtom ucítila lehounké zašimrání na noze. Otočila se – a spatřila mourovaté kotě. Vzala ho do rukou a konejšivě podrbala na hlavičce. Koťátko začalo hlasitě příst. Líza jej neustále hladila vlhkou dlaní a přes slzy se usmívala na chlupatou kuličku...