Kapitola 26-30
26.
Ty dva dny se vlekly jak zoufalý sen, ze kterého se nelze probudit. Všichni u Korfů, starý i mladý baron Karpovi měli své hlavy zaměstnané milionem myšlenek. Vzájemně se vyhýbali ostatním členům domácnosti, jak jen to šlo. Eliza se na nadcházející ples chystala zcela netečně. Co jí bylo po panské zábavě?
Nedokázala pochopit, proč Viktor nebyl přítomen jejich návštěvě.
Je snad tak zbabělý?
Bál se jejího otce? Ve svém domě?
Nešlo jí to na rozum.
Konečně se Anně Petrovně podařilo vytrhnout Lízu z malátnosti. Sama už se otřepala z šoku, který zažila v domě barona Karpova. Vlastně, byla baronovi i Líze vděčná za to, že její hloupé tajemství odhalili. Cítila se lehčí a svobodnější. Upřímnější a krásnější. Baron Vadim Ivanovič na ni udělal ohromný dojem. Naprosto pochopila, proč se do něj kdysi Vladimírova teta zamilovala. Téměř tetičku litovala, že jí láska k tomuto muži nakonec nevyšla.
Ale pak... možná by se Líza nezamilovala do Viktora Sergejeviče, napadlo ji.
A jestliže Vadim Ivanovič nebyl dobrým ženichem pro Vladimírovu tetu, pak Viktor je pro Lízu tím nejlepším. O tom nemůže být pochyb! Proto asi Elizabeta vyzradila můj původ. No jistě, byla to její zbraň, její triumf. Ale kdo jí o tajemství pověděl? No, co na tom záleží. To je naše Elizabeta, Líza... Eliza. Zvláštní jméno. Nikdy nám o něm neřekla. Nejspíš nejsme ti, kdo by měli právo ji takto oslovovat, usmála se Anna a zaklepala na dveře Líziny komnaty.
Líza ale klepání neslyšela. Anna tedy opatrně vstoupila bez vyzvání.
„Stále tu sedíš a přemýšlíš?“ promluvila Anna.
Líza beze slova vzhlédla, v očích měla únavu a jakousi prázdnotu.
„Znemožnila jsem vás před baronem Karpovem a vy se mnou ještě mluvíte?“ špitla.
„Jak se to říká?“ zamyslela se Anna Petrovna. „V lásce a válce je vše dovoleno.“
„To říkáte vy, maminko?“ podivila se Líza.
„A proč ne? Sice jsem nemohla znemožnit svou matku, znemožnila jsem tedy aspoň sama sebe,“ usmála se Anna.
„Kvůli otci?“ otázala se Líza zvědavě.
„Jistěže,“ přisvědčila matka.
Atmosféra petrohradského domu jí při každé návštěvě připomínala chvíle, které tu strávila s Vladimírem Ivanovičem, jako jeho schovanka.
„Tohle byl můj pokoj. A teď v něm jsi ty,“ zavzpomínala.
„Nikdy jste mi o tom nevyprávěla. Snad kvůli vašemu tajemství?“ zaprosila Líza.
„To Voloďa nechtěl, abych o svém původu vyprávěla,“ pokrčila rameny Anna Petrovna.
„A já mu věřila, že to tak bude lepší.“
„Otec není hloupý,“ zamyslela se Líza.
„Pro Ekaterinu by byla rána dozvědět se něco takového. A zda by Andrej mohl pokračovat ve své kariéře?“
„Ano, máš pravdu. Budeme to zřejmě muset i nadále tajit. Ale tobě to nevyzrazené tajemství bránilo ve štěstí, je to tak?“ namítla Anna.
Eliza si povzdychla a svěsila pohled.
„Netruchli. Však on se brzy objeví. Třeba zrovna zítra na plese,“ řekla Anna povzbudivým hlasem.
Líza zakroutila hlavou.
„Vždyť neumí tančit,“ odporovala hloupě prvním výmyslem, který ji napadl.
To matku ale rozesmálo.
„Že neumí tančit? Baron? Stavitel? Jsi ještě dítě.“
„Dítě?!?“ vytřeštila na ni Líza nespokojeně oči.
„No dobrá, nechme toho. Nepřišla jsem tě dráždit,“ upokojila ji baronka.
„Tedy chceš slyšet vyprávění o mně a tvém otci? To bude ale dlouhý večer,“ usmála se na dívku.
O den později
Palác rodiny Repninů byl nedaleko. Přesto se cesta kočárem jaksi vlekla. Eliza tomu byla ráda. Z nadcházejících hodin měla strach. Představa množství lidí a cizích mužů, se kterými zřejmě bude nucena tančit, ji děsila.
Vtom přetrhl její zamyšlení ironický hlas barona Korfa:
„Elizabeto Vladimirovno, je mi líto, že nejste v dobré náladě, ale s takovým obličejem vás, obávám se, na bál nevpustí. A dnes si již nemůžeme dovolit další skandál,“ ušklíbl se.
Anna pobaveně pozorovala své zakaboněné společníky. Dobře viděla, že ani Vladimír nemá zrovna chuť na dnešní zábavu.
Ale já už se postarám o to, abys změnil názor, pomyslela si šibalsky.
Líza se po otcových slovech ještě víc zamračila, hned se ale pokusila uvolnit.
„To už je lepší. Kníže Repnin je můj dobrý přítel. Ačkoliv, nechybělo málo a stal se mým sokem,“ utrousil Vladimír Ivanovič.
Anna se zakuckala.
„Ale šachy vás zachránily, že?“
Líza pohlédla z otce na matku. Ničemu nerozuměla. Nemohla se však již na nic ptát. Byli na místě.
Jakmile vstoupili do sálu, zraky všech přítomných se otočily směrem k nim a se zájmem si prohlížely neznámou dívku – Elizabetu Vladimirovnu.
Líza znervózněla.
„To mi ještě scházelo. Upozornit na sebe celý svět,“ postěžovala si šeptem matce, stojící vedle ní.
„Neměj obavy, Lízo,“ špitla Anna.
V duchu se zatetelila hrdostí. Eliza jako by byla přirozenou součástí paláce Repninů. Její šaty, vlasy i oči, vše bylo dokonalé – ve stejných odstínech jako místnosti paláce.
„Můžou na tobě oči nechat a přitom nevědí, proč,“ pokračovala. „Ale jsem si jistá, že tvůj stavitel jediný pochopí.“
„Á, tady jste,“ přikročil k trojici sám kníže Michail Alexandrovič Repnin.
„Michaile, rád tě vidím. Ano, dostali jsme pozvání od barona Karpova. Prý s ním máš nějakou dohodu,“ zamrkal Vladimír.
„Baron Karpov? Myslíš starého pána? Tak ten vás pozval. Díky Bohu. Vyčítal bych si, kdybych na vás zapomněl. Neměl jsem tušení, že jste v Petrohradu. Obyčejně mi dáváš vědět,“ zamračil se Michail.
„Přijeli jsme teprve nedávno. Takže jsi nevěděl, že přijdeme?“ podivil se Vladimír.
„Ani v nejmenším. Baron Karpov je přítel mého otce. To otec posílá pozvánky Vadimu Ivanoviči, ne já.“
„Ach tak,“ usmál se Vladimír chápavě.
„Nu, škoda, že mi nic neřekli. Poslal bych pro Jevgenije, vědět, že budeme mít takovou půvabnou návštěvu,“ zamrkal na Lízu, která se rázem zatvářila jako ostražitá kočka.
„Tak ty nedáš pokoj, kníže?“ přerušil Repnina Vladimír Ivanovič.
„Á, zapomněl jsem na hrdého pana otce, omlouvám se, Vladimíre Ivanoviči,“ pronesl Michail komicky. „Promiňte, slečno...“
„Elizabeta Vladimirovna,“ představila se Líza s mírnou úklonou.
„Promiňte, Elizabeto Vladimirovno. Dobře se bavte. Můj dům je vám plně k dispozici,“ usmál se kníže.
Když se rozloučili, přešel Michail Alexandrovič k místu, kde seděl jeho otec.
„Otče, nemůžeme najít klíč od modrého salonku. Je zamčený,“ řekl polohlasně a svraštil přitom obočí.
„Ano?“ zeptal se starý baron Repnin jakoby nic.
„Inu, nedělej si starosti, Michaile. Salonek je naleštěný, vyvětraný, nazdobený. Zkrátka dobře přichystaný pro mou návštěvu,“ zabrumlal stařík spokojeně.
„Otče,“ sykl Michail vyčítavě.
„Předpokládám, že nachystaný je pro dceru Vladimíra Korfa. Vladimír je můj přítel!“
„Nu, však ti vaše přátelství nezakazuji,“ ohradil se starý pán.
Ale raději hned dodal:
„Neměj obavy. Baron Karpov je zase můj dobrý přítel. Ručím za něj. Stejně jako za jeho vnuka Viktora,“ dodal otec.
„Tak dobrá. Co s vámi mohu dělat?“ pokrčil rameny Michail Alexandrovič.
„Jen mi někdy připadá, že osud cizích je vám přednější než náš.“
„Jak tohle můžeš říct, synu?“ podivil se kníže.
„Tak řekněte, kdy najdete nevěstu pro Jevgenije?“ popíchl Michail otce.
„Ach tak?“ rozesmál se kníže.
„Inu, nevěstu si přece musí najít každý sám. Já půjčuji jenom klíče.“
Sálem se rozezněly první tóny hudby a nedočkaví tanečníci začali plnit parket. Eliza se tak tak stihla vyhýbat procházejícím párům a na moment přitom ztratila z dohledu své rodiče. Vtom jí kdosi zastoupil cestu.
„Smím prosit, slečno?“
„Ale já netančím, promiňte,“ odpověděla mechanicky, aniž by se podívala neznámému do tváře.
„Nesmysl. Tančíte nádherně. Vím to,“ prohlásil chraplavý hlas tónem, který neznal odporu.
Než stihla Eliza cokoliv namítnout nebo dokonce utéct, silné paže ji chytily okolo ramen a přinutily pohnout se z místa.
Rozhořčená dívka konečně sebrala odvahu, aby se podívala nevychovanému mladíkovi do očí. Zdvihla tedy hlavu – a rázem se jí podlomila kolena.
„Nemusíme tančit, jestli nechcete, mademoiselle Elizabeto Vladimirovno. Ale pochopte, nemohl jsem dopustit, aby vás dostal někdo jiný.“
27.
Viktor.
Viktor Sergejevič Karpov, z masa a kostí. Právě teď a právě tady, stojící před ní.
„Viktor,“ křičelo celé Elizino tělo, ale její ústa nebyla schopná vydat ani hlásku.
„Nemůžeme tady zůstat stát,“ zašeptal náhle Viktor.
„Jsme moc nápadní.“
A jak to dořekl, mírným pohybem přinutil Elizu k tanečnímu kroku. Ta ani nevěděla, čí že nohy ji to nesou. Byla jak omámená. Jako by vůbec nebyla v tom těle, které právě Viktorovy ruce pevně objímají.
Vladimír Ivanovič se znepokojeně ohlédl.
„Kde je Líza?“
„Kde by byla? Nejspíš se s někým zapovídala. Jen ji nech být, ať se také pobaví,“ uklidnila jej hned Anna. Všimla si právě, jak jejich dcera mizí se svým snoubencem ze sálu do přilehlé chodby.
„Máš pravdu,“ souhlasil Vladimír.
„Ale jedno nechápu. Kde se v tobě bere ten klid?“
„Inu, ani nevím. Snad jistá dovednost aristokratky,“ opáčila Anna Petrovna se sotva znatelným zacukáním v koutcích rtů.
„Budeme tančit, pane barone?“
„Jistěže,“ usmál se baron a zaujal v mžiku taneční pózu.
Mezitím mladý pár proklouzl chodbou, až za ním zapadly dveře malé místnosti v koutě.
„Kde to jsme?“ optala se Líza se strachem.
Byla to první slova, která vypustila z úst.
Viktor však neodpověděl. Namísto toho otočil klíčem v zámku a nalehl na dveře, aby snad dívku nenapadlo utéct.
„Viktore,“ pokračovala Líza rozrušeně.
„Kam jste mě to přivedl... tak mluvte!“
V rozčilení a pod vlivem slavnostní atmosféry, nablýskaných parket a vůně kolínské začala Viktorovi vykat. Mladík navázal ve stejném tónu.
„Vítejte v modrém salónku, mademoiselle Elizabeto.“
„Ale,... to přeci nejde! Co tady děláme? Někdo nás najde a pak...“
Dívka ničemu nerozuměla.
„Mýlíte se. Právě naopak, Elizo. Tady budeme mít dost soukromí k tomu, abychom si konečně promluvili. Nikdo nás nebude rušit. Vidíte? Klíč od salonku je tady u mě v bezpečí,“ odvětil Viktor a před očima dívky si klíč ukryl do kapsy fraku.
„Není třeba se ničeho bát, věř mi,“ zašeptal jí do vlasů.
Nemohl odolat, aby se jich zlehka nedotkl. Voněly po citrónu...
Eliza se zachvěla.
Tolikrát si představovala, až Viktora konečně uvidí a najednou... všechno je nějaké pokažené. Nedokáže se chovat tak, jak by chtěla.
„Vidíte to vše velmi jednoduše, Viktore, že! Nejdřív o sobě nedáte vědět celé týdny... necháte mě trnout v obavách, pak když se konečně můžeme setkat, vyhýbáte se mi. A vtom se zjevíte jakoby nic tady a zamknete mě do jakéhosi salónku!“
Eliza v rozčilení zvýšila hlas, křičelo v ní celé nitro a ten křik se dral až na povrch.
Viktor jí proto položil dlaň přes ústa.
„Nekřičte, drahá. Někdo nás uslyší,“ zašeptal s úsměvem.
Ať už Eliza říkala cokoliv, velmi se mu líbila.
„Budu křičet, jak se mi zlíbí!“ zaprotestovala Elizabeta, sotva Viktorova dlaň trochu povolila.
„Pak nemám jinou možnost...“ pronesl Viktor a rozhodl se svou vyvolenou umlčet jiným způsobem – svými ústy.
Pod jeho polibky Eliza celá zvláčněla, ztichla... dokonce se jí oči zalily slzami, za což se styděla.
„Už na mě nebudeš křičet, Lízinko?“ usmál se Viktor, neméně rozrušený.
Líza jen zavrtěla hlavou.
„Moc jsi mi chyběla,“ řekl Viktor.
A Elizabeta mu věřila. Místo odpovědi se objevily další slzy a dívka to nechala být. Pomalu sledovala, jak Viktor stírá jednu kapku za druhou a usmívá se na ni. Přestože na něj nebyla ani trochu milá. Ale Líza neměla sílu, aby se za své chování styděla nebo omlouvala. A zdálo se, že Viktor se vůbec nezlobí. Ba, že dokonce všechno chápe.
„Nevěděl jsem, že se chystáte na návštěvu našeho sídla,“ začal pomalu odpovídat na všechny vyslovené i nevyslovené otázky.
„Nevěděl?“ podivila se Líza. Ale rázem si vzpomněla na starého barona Karpova.
„Tvůj děd ti naši návštěvu zatajil?“
„Prokoukla jsi ho. Ano, je to tak. Už se na něj nezlobím. Vadim Ivanovič měl jistě pravdu. Nemohli bychom si promluvit tak, jako tady,“ přisvědčil Viktor.
„Je to zvláštní salónek. Má barvu temného nebe,“ pronesla Eliza a rozhlédla se kolem.
„A to jsi ještě neviděla všechno,“ pospíšil si Viktor a dovedl Lízu k balkónovým dveřím.
Jednou rukou stiskl kliku dveří a druhou přitom neustále držel dívku kolem pasu.
Rázem oba ovanul syrový zimní vzduch. Líza se zachvěla.
Viktor majetnicky schoval křehkou dívku do svého náručí. Nad nimi se rozkryla obloha plná hvězd.
„To je úplná krása, Viktore,“ špitla Eliza.
Rozum jí říkal, že čas, který může strávit na balkonku, je odpočítán na vteřiny. Proto se snažila zapamatovat si tento okamžik co nejlépe. Vrýt si jej do srdce.
„To ty jsi krásná. A hvězdy jsou jako tvoje dvorní dámy,“ oponoval Viktor.
Eliza se té představě zasmála.
„Už musíme do tepla, chvěješ se,“ přerušil ji Viktor.
Líza se poslušně vydala s ním zpět do tepla místnosti.
Najednou nevěděla, kam s očima, tak je zabodla do mužovy vestičky a prsty levé ruky pomalu hladila jeden z drobných knoflíků.
„Ještě pořád ho nosíš?“ zeptal se Viktor spokojeně s pohledem na blýskající se prsten, který jako jediný zdobil štíhlé prsty jeho snoubenky.
Se zářivým úsměvem uchopil její ručku do svých dlaní a opatrně přejížděl po stříbrném kroužku.
„Nikdy ho nesundám,“ ohradila se Líza.
„Nikdy?“ zasmál se Viktor.
„Ani když tě o to požádám?“
Eliza vzhlédla s nechápavým pohledem.
Viktor si ji znovu přivinul blízko k sobě. Věděl ale, že se musí vrátit do sálu. Dlouhá nepřítomnost dcery by mohla Korfa popudit a pak – měl i své důvody.
„Ještě jsme si ani nezatančili. Smím prosit?“
Elizabeta přikývla.
28.
„Konečně. Tamhle vidím Lízu,“ oddechl si Vladimír Ivanovič.
Anna jen nevzrušeně odvětila: „Skutečně? Ale nepřestaneme kvůli tomu tančit, že?“
„Je zase ve společnosti toho otrhance,“ zamračil se baron.
„Otrhance?“ zasmála se baronka.
„Pěkný otrhanec. Toho bych si dovedla představit jako zetě,“ popíchla ještě manžela a se zalíbením sledovala mladý pár, jak tančí na druhém konci sálu.
Vladimír Ivanovič neodpověděl. Jaksi tušil, že jeho žena má pravdu, ale za nic by to v tu chvíli nepřiznal.
Pozdě večer, než Eliza usnula ve svém petrohradském pokoji, promítala si právě prožité okamžiky svého štěstí.
„Copak to tam schováváte, Viktore Sergejeviči?“ zvolala šibalsky s rukou beze studu položenou na Viktorově hrudi.
„Myslíte moje srdce, mademoiselle?“
Eliza se záhadně usmála. Téměř nevnímala Viktorův zrychlený tep, oslabena doušky šampaňského.
„Ach tak! A jistě mi ho darujete, barone!“ laškovala dál.
„Je vaše,“ odpověděl Viktor ve stejném tónu.
„Nenene,“ zavrtěla hlavou Eliza.
„Ne tady,“ přimhouřila oči.
„Ale v modrém salónku!“ zvolala tiše a vytáhla přitom obratně z Viktorovy náprsní kapsy mosazný klíč.
Viktor Sergejevič nevěřícně sklouzl pohledem na Elizinu dlaň.
„Vy jste ale zlodějka!“ zareagoval napůl hravě, napůl doopravdy.
„Říkáte, že toužíte po mém srdci a přitom mě oberete o klíč,“ kroutil hlavou se směsicí obdivu i rozčarování.
„Úplná cikánka!“ šeptl.
„Tak? Cikánka?“ rozesmála se Eliza a teatrálně si přejela prsty pravé ruky po zásnubním prstenu. Klíč ale z dlaně nepustila.
Opatrně jím zakroužila Viktorovi před očima a rozhodla:
„Pojďme!“
Viktor se dlouho nerozmýšlel a přikývl.
Nejdřív mu nebylo příliš po chuti, že to dáma vzala náhle opratě do svých rukou, ale co mu zbývalo. Eliza byla samé překvapení. Nepozorováni proto znovu vklouzli do tichého salónku.
„Také budeme mít v našem domově salónek jako je tento?“ zeptala se Líza uvnitř.
„Jen pro nás dva?“
Viktor neodpovídal, jen se tiše usmíval.
„Ještě nevím,“ řekl po chvíli.
Eliza se zatvářila nespokojeně.
„Není to jako les, ale přeci jen... takový salónek je praktická záležitost,“ začala rozumovat.
Viktor využil její nepozornosti a pevně ji objal rukama. Za Lízinými zády hbitě nahmatal klíč, který stále držela ve své dlani, aby ho ukořistil. Povedlo se mu to znamenitě. S vítězným výrazem uchopil klíč pevně do ruky a s pohledem na něj promluvil:
„Jeden salónek, dva klíče. Souhlasíte, paní baronko?“
Líza zamrkala a kousla se do rtu.
„To abyste už nemusela krást, Elizabeto Vladimirovno,“ zašeptal jí do vlasů a přinutil ji vykročit spolu s ním směrem k balkónovým dveřím.
Za tabulkami skla probleskovaly sněhové vločky, které se v ten okamžik začaly sypat z nebe.
„Vidíte, krásná mademoiselle? Přivolal jsem vám zimní déšť.“
Eliza zavřela oči a představovala si, jak jí studené vločky přistávají na natažených pažích a ve vlasech.
„Ty moje sněhová královno,“ neudržel se Viktor a skončil s hrou na vykání...
Eliza otevřela oči.
„Královna má na tebe otázku,“ odpověděla vážně.
„Ať se ptá, odpovím na cokoliv,“ odvětil bezelstně Viktor Sergejevič.
„Kam ses ztratil na tak dlouhou dobu? A proč jsi neposlal ani dopis?“
Viktor se zachmuřil.
„Napsal jsem přece hned, jak jsem mohl,“ ohradil se.
Líza vycítila, že o tomto tématu Viktor nechce hovořit. Tušila to již předem, ale nehodlala se jen tak vzdát.
„Jednu větu. A já na ni čekala celé týdny!“ vyhrkla Eliza vzrušeně.
„Je mi to líto,“ hlesl Viktor.
„Dřív jsem nemohl, opravdu,“ řekl s pohledem upřeným do neznáma.
„Co se stalo, Viktore?“ naléhala Elizabeta.
Po chvilce mlčení dodala mírně roztřeseným hlasem:
„Jako tvoje budoucí žena mám právo vědět vše, co se s tebou děje.“
Viktor vzhlédl a uchopil pomalu Elizabetiny ruce do svých.
„Onemocněl jsem,“ začal zvolna vysvětlovat.
„Několik dní nebo snad týdnů jsem ležel v horečkách a nevěděl o světě.“
Dál už nechtěl pokračovat. Toto téma mu bylo opravdu krajně nepříjemné. Nerad přiznával před Lízou svou slabost, třebaže svou nemoc nemohl nikterak ovlivnit.
Líza rozčilením pootevřela ústa.
„Bylo to vážné?“ vyslovila zbytečnou otázku.
Vždyť sama tušila, že se Viktorovi přihodilo něco zlého.
Ten jen tiše přikývl.
Ano, zvláště v jednom okamžiku. Naštěstí jsem nevěděl o sobě ani o ničem jiném. Řekli mi to.“
Líze se zatřpytily v koutcích slzy.
„Já vím. Pamatuji si přesně ten den, ten okamžik,“ hlesla.
Viktor překvapeně vzhlédl s němou otázkou v očích.
„Uviděla jsem znamení,“ zašeptala Líza.
„V naší jídelně na panství se zastavily hodiny a s nimi i moje srdce. Věděla jsem, že se s tebou něco děje. Po chvíli se hodiny znovu samy rozeběhly. Ta minuta nebo dvě mi ale připadaly jako věčnost. A co teprve ty týdny čekání na jedinou zprávu od tebe.“
Slova volně plynula Líze ze rtů a dívka cítila obrovskou úlevu. Nikomu o svém zážitku ještě nepověděla a to ji velmi tížilo.
Viktor Sergejevič najednou pocítil vinu za vše, co této křehké divošce s urozenou krví způsobil. Trpělivě hladil dívčí tváře a utíral padající slzy.
„Už je to za námi, Lízinko,“ snažil se ji uklidnit.
„Už nikdy neonemocníš?“ zeptala se Líza.
Viktor se usmál.
„To nemohu slíbit.“
„Ale já to nedopustím!“ prohlásila Elizabeta rozhodně.
O den později
Večer se již skláněl nad městem, sluhové spěchali rozžehnout svícny. Viktor Sergejevič třímal v ruce knihu, ale jeho myšlenky se nedokázaly soustředit na četbu. Co chvíli se vracel ve vzpomínkách k včerejší noci. Vtom jeho přemítání přerušil klepot na dveře.
„Máte návštěvu, barone,“ oznámil sluha.
„Vasiliji Nikolajeviči,“ přivítal Viktor rodinného lékaře, vcházejícího do knihovny.
„Čemu vděčím za vaši návštěvu?“ podivil se Viktor.
„Viděl jsem vás včera na plese u knížete Repnina. Bohužel jsem vás nestihl ani pozdravit,“ omlouval se s úsměvem.
Doktor se rovněž usmál, ale znovu zvážněl.
„Patrně jste se po celý čas věnoval oné mladé dámě, nemám pravdu? Inu, to je pochopitelné,“ odtušil Vasilij Nikolajevič.
„Ach ano. Moje snoubenka, Elizabeta Vladimirovna Korfova. Snad budu mít příležitost vás představit příště,“ usmál se Viktor Sergejevič a nabídl lékaři křeslo.
„Takže dokonce snoubenka,“ zamyslel se Vasilij Nikolajevič nahlas.
„Tím spíše si s vámi musím pohovořit, mladý muži.“
Viktor Sergejevič se zarazil:
„Doktore, nerozumím vám. Proč tak vážný výraz? Snad jste si na Elizabetu také nemyslel?“ pokusil se zažertovat.
Vasilij Nikolajevič se suše zasmál.
„O to nemusíte mít strach, opravdu. Jsem šťastně ženat, jak dobře víte. A opravdu velmi mě mrzí, že vám teď patrně způsobím – jisté nepříjemnosti.“
„Dáme si koňak, doktore?“ zareagoval Viktor.
Vasilij Nikolajevič přikývl.
„Bude se hodit, barone.“
29.
Další dny a noci pronásledovaly Viktora Sergejeviče nemilé myšlenky. V hlavě mu stále duněla slova rodinného lékaře.
„Samozřejmě, že už
jste zcela zdráv. Bohužel, jak ukazují výzkumy, choroba zanechává vážné
následky...“
„Jak to ale mám říct
Líze?“
„S tím vám bohužel neporadím, mladý muži. Dejte si ještě koňak,“ řekl Vasilij Nikolajevič a rozloučil se.
Jak jednoduché, pomyslel si Viktor.
„Přišel, několika větami zničil mé znovu nalezené štěstí a poraďte si sám, mladý muži... Ani ten koňak to za mě nevyřeší,“ odfrknul si Viktor a znechuceně položil prázdnou skleničku na stůl.
Sklenka s alkoholem mu dělala společnost již po několikátý večer. Musí s tím přestat. Je možné, že ho Eliza přeci jen neopustí. Alespoň se o to pokusí.
Dalšího rána si Viktor sbalil a vydal se na několikadenní cestu mimo Petrohrad.
Celou cestu k panství Korfových mu v hlavě hučelo. Šum v mozku nepřehlušil ani vítr prohánějící se kolem jeho uší.
„Tolik jsem se těšila, až tě zase uvidím,“ byla první slova, která řekla jeho Eliza.
Jeho Eliza?
„I já,“ usmál se smutně.
Rozhostilo se ticho.
Po chvíli mlčení se Elizabeta odvážila podívat Viktorovi zpříma do očí. Dlaněmi přitom hladila jeho ramena.
„Něco tě trápí?“ zeptala se.
Viktor uhnul rozpačitě pohledem.
„Je to poznat?“
„Ano, to není Viktor Sergejevič, jakého znám,“ pokračovala Líza klidně.
Viktor pokrčil rameny a přitakal:
„Mám nějaké starosti.“
„Potíže se stavbou?“ optala se Líza se zájmem.
„Ano,“ zalhal.
Ještě není čas na pravdu, pomyslel si.
Tak plynuly dni. Eliza se těšila na každé nové setkání s Viktorem. S každým dalším dnem se rozpouštěl sníh na pláních, ne však Viktorovy chmury. Na konci týdne již chodila se smutnou tváří i Líza. To Viktora trápilo.
Takhle to dál nejde, pomyslel si zoufale.
Co se má stát, to se staň.
„Lízinko, stále se za mě chceš provdat?“ začal opatrně toho rána.
„Co je to za podivnou otázku?“ zasmála se Líza.
„Jistě, že chci, Viktore. Jednou jsem si vás vybojovala, nevzpomínáte si?“
Ačkoliv se jí do duše vkrádal tísnivý pocit nadcházejících nepříjemností, toužila Viktora alespoň na okamžik rozptýlit. Vidět jeho veselou tvář, tak jako v letních dnech.
Při svých slovech si prohlížela zvláštní stříbrný prsten zdobící její levou ruku.
Viktor sledoval její pohled a očima i rukama hladil tepaný kroužek.
„A co když se objeví nějaká překážka?“ promluvil tichým hlasem Viktor. Uvnitř těla se třásl, ale hlas měl stále pevný.
„Jaká překážka?“ vzhlédla Eliza se smutnýma očima.
„Ty už mě nemáš rád?“
„Jak tě to napadlo?“ ulekl se Viktor a vzal medovou hlavu do svých dlaní. Přitiskl se blízko k útlé víle a rukama hladil její záda.
„Chceš znát pravdu?“ zašeptal jí do ucha.
Líza rozpačitě přikývla.
„Neumím si už bez tebe představit svůj život,“ řekl prostě.
Ta slova mu dodala odvahu.
Neopustí mě, tak z čeho
mám strach?
Eliza konečně vzhlédla a přes smutek v očích se přenesl mírný úsměv. Jako by se roztáhly šedé záclony a vysvitlo slunce. V tom jejím pohledu bylo něco nového. Snad výraz dospělosti?
Viktor si ji prohlížel se zalíbením.
Oba jsme se změnili, ale to nás přece nerozdělí, pomyslel si.
Eliza trpělivě vyčkávala.
„Mám strach, že to ty mě opustíš,“ přiznal Viktor se smutným úsměvem. Nepřestával přitom hladit dívku po vlasech, ve kterých tancovaly hřejivé paprsky slunce. Byla tak ještě krásnější než kdy předtím. A on ji nechtěl ztratit.
„Co je to za hlouposti? Proč bych tě měla opouštět, Viktore?“ ohradila se Líza a zamračila se.
„Vidíš, stále nosím tvůj prsten!“
„Já vím,“ řekl Viktor.
„Tak co tě trápí, už mi to povíš? Vyhýbáš se tomu už několik dní, je to tak?“ zeptala se Líza přímo.
Viktor Sergejevič přikývl.
„Odpusť, nevěděl jsem, jak ti to mám říct,“ omlouval se.
Eliza se chápavě usmála. Dodávala mu odvahy. Kdoví, zda si toho byla sama vědoma.
„Byl u mě Vasilij Nikolajevič, to je náš rodinný přítel... a doktor,“ začal Viktor vysvětlovat.
„Něco není v pořádku? Myslela jsem, že už jsi zcela zdráv,“ ulekla se Líza.
„Ano, už jsem zcela zdráv, nemusíš se bát,“ pospíšil si Viktor.
„Bohužel, jak mi Vasilij Nikolajevič oznámil, choroba zanechává celoživotní následky.“
„Jaké následky?“ nechápala Eliza.
Je tak mladá, plná očekávání šťastné budoucnosti a snů. A teď to musím celé zkazit...“ pomyslel si Viktor při pohledu na Elizu a lehounce ji pohladil po tváři.
„Lékař mi řekl, že už nikdy nebudu mít děti,“ řekl muž.
Tím přiznáním z něj spadl těžký háv pochybností.
Už nic nezmění. Byl to zvláštní pocit úlevy. Věřil v tu chvíli celému světu, nejvíc Elize. Věřil, že tato odvážná dívka při něm bude stát, ať se děje, co se děje. To, že se ho nevzdala v minulých měsících, mu dodávalo odvahy a víry v to, že ani teď jej neopustí. Že oba společně budou čelit nepřízni osudu.
„Nerozumím?!?“ zašeptala Eliza hlasem, který jí v hlavě zněl, jako by někdo cizí mluvil za ni.
„To přece není možné. Jak to může doktor vědět? Používá snad skleněnou kouli?“ zeptala se trpce a nevěřícně.
A přitom se její tmavnoucí oči proměňovaly ve dvě skleněné kuličky. Ještě zcela nechtěla chápat význam těch slov.
Viktor Sergejevič nevěděl, co by řekl, a tak jen mlčel a stále hladil třesoucí se dívku po tvářích.
„Lízinko, je mi to tak líto. Také jsem tomu nechtěl věřit, dokud jsem si neuvědomil, že takový je život. A nic na tom nezměníme, i když nebudeme souhlasit. Bohužel. Nikdy by mě nenapadlo, že... ale stalo se. Je to zřejmě daň za můj život, nevím.“
Při jeho slovech dívka jako by zkameněla. Její pohled byl nepřítomný, přesto jasně vnímala každé jeho slovo. Viktor cítil, jak její hebké tváře pod jeho dotyky tvrdnou.
„Jsi pro mě stále to největší, co na světě mám,“ zašeptal a pokusil se usmát.
Elizou projel jakýsi blesk.
Najednou vyhrkla: „V tom případě se ale nemůžeme vzít!“
Hlas se jí třásl. Nebyla si jistá svými slovy, poslouchala našeptávání káravého hlasu, který jí vřel uvnitř hlavy.
Viktor ztuhl.
Je v šoku, musím ji zadržet, napadlo ho.
A na popud svých myšlenek se jal dívku zachytit do svých silných rukou. Líza se mu však vytrhla a udělala několik kroků nazpět.
Z očí jí stékaly slzy a ve tváři přibylo několik roků. Prudce zavrtěla hlavou a přerývavým hlasem zašeptala:
„Musím si to promyslet!“
Otočila se a vykročila do zimního rána. S každým krokem její chůze nabírala na síle, až se změnila v běh.
Viktor nebyl schopný jediného pohybu. Rozmazaným pohledem sledoval mizející postavu a pokoušel se rozpoznat poslední slova, která Elizabeta vyslovila. Zašeptala je téměř neslyšně.
30.
Viktor zůstal na místě jako opařený.
Nemůžeme se vzít! Ta slova mu hučela v uších.
Bez vysvětlení, jen
tak si odejde... Nemůžeme se vzít.
Muž věděl, že nemá smysl snažit se Elizu dostihnout. Bude doufat, že se sem sama vrátí. Bude ji čekat každý den, tak jako vždy.
Elizabeta kráčela zvolna mezi zmrzlými loukami. Pod botkami jí křupaly zbytky ledu, které slunce každým dnem rozpouštělo víc a víc. Již brzy bude jaro, které Líza tak milovala.
Jaro bez Viktora, pomyslela si hořce...
Nevěděla, jak dlouho se prochází, nevěděla ani, kam ji nohy nesou, až se před ní objevily brány kostela. Opatrně vešla dovnitř. Chrám neskrýval jedinou duši. Ani pop se neukázal, jen v rohu dohořívalo světlo několika svíček. Zkřehlýma rukama uchopila Elizabeta novou svíci a zažehnutou ji umístila mezi ostatní. Samota číhající ze všech koutů kostela byla ohromující. Nesnesitelné ticho však cosi přehlušilo. Jako by stěny chrámu oživly lidským dechem. Líza zaostřila oči a přitáhla si pléd blíže k obličeji, jako by se do něj chtěla schovat.
„Proč mě zase rušíš, Elizo?“ ozvalo se z liduprázdného prostoru.
Líza sebou mírně trhla, ihned však poznala hlas, který k ní promlouval.
„Potřebuji radu, tetičko,“ odpověděla po chvíli.
„Zoufale potřebuji vaše radu,“ zašeptala v domnění, že ji duch tety Elizabety Ivanovny nemůže uslyšet.
„Což nevíš, že zoufalství je hřích?“ rozesmál se ironický hlas.
Líza posmutněla.
„Inu, to ti budu muset vyhovět, nešťastnice.“
Líza polkla a přemýšlela, jak by začala.
„Nic neříkej, děvče,“ přehlušil její myšlenky hlas.
„Asi už blázním,“ lekla se dívka.
„Zase se mi zdá, že slyším hlas zemřelé,“ posteskla si a složila hlavu do dlaní.
V ten okamžik se otevřela všechna okna v chrámu, jedno po druhém, odzadu dopředu. Eliza s úžasem sledovala, jak neviditelné ruce otáčí kliky na rámech... Po chvíli se stejně synchronně okna zavřela a proud vzduchu se zklidnil.
„Neztrácejme čas, Elizo,“ ozvalo se poté.
„Vím, proč jsi přišla. Snad jsem tě sama zavolala, kdoví.“
Líza se otočila a instinktivně hledala místo, odkud k ní promlouvá hlas, ale nikdo v chrámu nestál, jen ona.
„Mě nehledej, Elizabeto. K čemu jsou mrtví živým? Viktora Sergejeviče bys měla vyhledat. A omluvit se mu za svá slova!“ zahřměl ženský hlas.
Líza se ho však už nebála, třebaže dnes promlouval samá přísná slova.
„Tetičko, ale vy...“ pokusila se něco namítnout Líza.
„Chceš zničit lásku svého života? To chceš? Lízo! Přemýšlej!“
A Eliza skutečně začala přemýšlet. Tak, jako nikdy předtím. Vlastně se nikdy tolik nezamýšlela nad svým budoucím životem. Snad někde v koutku duše doufala, že jednou potká muže svého života, vdá se a... každá vdaná žena přeci má vzorně vychovávat děti, nebo ne? Ačkoliv si to nechtěla připouštět, těšila se Líza každým dnem na svého synovce či neteř, na Ekaterino malé. Již za několik měsíců se má narodit a ona... nikdy by neměla poznat, jaký je to pocit, když vzniká nový život v jejím těle?
Jaký je to pocit, když
žena oznamuje svému muži, že bude otcem jejího dítěte?
„A jak se cítí muž, který oznamuje své vyvolené, že děti mít nemůže... a ta ho pak opustí? O tom jsi nepřemýšlela, Lízo?“ ozvalo se nad její hlavou.
„Tolik jsi ho milovala a najednou to není pravda?“ ptal se hlas dále a trápil dívku až na dně duše.
„Stále ho miluji, tetičko,“ ozvala se Eliza s pláčem.
„A proto ho chceš opustit?“ zasmál se duch sarkastickým tónem.
„Bojovala jsi za svou lásku a teď ji zahodíš? Chceš prožít život jako já, děvče hloupé?“
„To ne!“ ohradila se Líza.
„Tak tedy budeš čekat na nového ženicha? Hodně štěstí!“ pokračoval duch ženy.
„V tom případě tě ale musím upozornit, že život nedává novou šanci každý den.“
„Jak to myslíte?“ ozvala se Líza roztřeseně.
„Je mnoho mužů, za které se můžeš provdat, ba dokonce mít s nimi děti. Ale štěstí ti to nezaručí, milá Lízo. Uvědom si to!“
„A co mám tedy dělat?“ zeptala se Eliza.
„Rozhodnout se musíš sama, dítě. Buď láska Viktora nebo nejistá budoucnost.“
„Nechci se vzdávat Viktora Sergejeviče, tetičko,“ lamentovala Líza.
„Jen mám strach, že ho beztak ztratím.“
„Tomu nerozumím, Lízo,“ podivil se hlas.
„Kdo mě oddá s mužem, který...“ Líza se bála dopovědět svá slova.
„Nikdo o tom přeci nemusí vědět, Elizo. Neměj strach. Ani já tvé tajemství neprozradím. Jak bych mohla?“
„Někdo nás může uslyšet!“ namítla Líza pološeptem, jak se domnívala. Ve skutečnosti za celou dobu své návštěvy v kostele nepromluvila nahlas jediného slůvka.
Duch Elizabety Ivanovny se rozesmál:
„Jen se neboj, drahá! Nikdo kromě tebe mě neslyší! Ani tvoje slova nikdo nemůže slyšet. A navíc, váš pop je teď na návštěvě u ševce Kalinského, můžeš být klidná.“
„Jak to víte?“ vyhrkla Líza překvapeně.
Duch neodpověděl.
„A byla jste v životě šťastná?“ zeptala se Líza po chvíli tichounce.
„Ano. Lhala bych, kdybych to popřela, Lízo. Ale tobě přeji úplně jiné štěstí, děvče moje. Neboj se života s Viktorem Sergejevičem. Lepšího muže bys sobě nenašla. Věř mi. A to ostatní? Inu,... nikdo nemá v životě vše, co by si přál. Proto se raději drž toho, co ti život nabízí. A nechtěj to, co ti nedá!“
To byla poslední slova, která Eliza zaslechla.
Ani se nerozloučily. Přesto Eliza tušila, že hlas své pratety už nikdy více neuslyší.
Vyklouzla z kostela a vydala se na cestu domů. Zítra dá vše do pořádku. Dnes už by Viktora nezastihla. Nemá strach. Je si jistá, že Viktor bude zítra ráno čekat na jejich místě...
Jejich místě? ušklíbla se sama sobě.
Moje místo je už dávno
naším místem... nemůžu ho opustit. Bože, jak mě mohlo něco takového jen
napadnout? zhrozila se Líza. Ubohý
Viktor...
