Kapitola 6-10
6.
Ráno vstala Eliza opět brzy, navlékla hnědé šaty a potichu se vydala ke stájím. Šla pomalu, ještě trochu kulhala. Zaposlouchala se do ranní debaty ptáků a nevšimla si přitom Nikity, stojícího před vraty stodoly.
„Dobré ráno, slečno Elizabeto. Kůň už je připraven,“ zvolal vesele a líně se uklonil.
„Nikito, odkud se bereš? Ale já nepojedu na koni, jak jsi na to přišel?“ zeptala se Eliza překvapeně.
„Nepojedete? To je škoda, Drak se tolik těšil. Mohu se na něm tedy projet sám, co říkáte?“
„Inu, to není špatný nápad, Nikito.“
„Výborně. Ale pěkně po pořádku,“ pronesl stájník s vážným výrazem. „Nejdřív mi řeknete, kam máte namířeno. Vidím, že vaše ctěné nožky ještě nejsou zahojené.“
„Přece se ti nemusím zpovídat, Nikito!“ vylétlo baronce z úst.
„To nemusíte, ale cítím se za vás zodpovědný. Jak vám tedy mohu pomoci?“
„Nepotřebuji tvou pomoc. Mám namířeno jen na konec zahrady,“ řekla Eliza váhavě.
„Aha. Ještě takový kus cesty... Nemusela byste dojít. Pomohu vám,“ prohlásil rezolutně Nikita a než bys napočítal do tří, zvedl udivenou Lízu ze země.
„Nikito!“
„Slečno Elizabeto!“ napodobil Nikita neposednou baronku a zamračil se. Eliza ihned pochopila, že chce-li zabránit nehodě, nemá se vzpouzet. Zklidnila se proto a nechala se pokorně donést hlouběji do zahrady.
„Co to děláš?“ zeptala se, když už urazili pár kroků.
„Dělám jen to, co jindy váš kůň, baronko. Není třeba se znepokojovat,“ odvětil stájník bezděčně.
„Aha,“ utrousila Eliza a opět se trochu zavrtěla.
„Jak jsem řekl, není třeba se znepokojovat,“ zopakoval Nikita a zároveň zastavil, nepouštěje baronku z rukou. „Já dobře vím, kde je moje místo.“ Vážně pohleděl baronce do očí a znovu se dal do kroku.
Eliza svraštila obočí a horečně přemýšlela.
„Jak to myslíš, Nikito?“ zeptala se naivně.
„Tak, prostě. Jsem jen obyčejný stájník a vy moje paní. Mým údělem je dobře vám sloužit. Nic víc.“
„Máš na mysli, že baronka a sluha...“ zalekla se Elizabeta.
„Přesně tak. Nebo vy si myslíte, že může být paní se sluhou šťastná?“ zamrkal na Elizu vesele.
V tu chvíli si Elizabeta vzpomněla na Viktora, ostatně, nemohla si na něj nevzpomenout. Vždyť se s ním má opět brzy setkat. Aniž by si to uvědomovala, vzpomínky jí vehnaly horkost do tváří a ubohá dívka se před pozorným sluhou prozradila.
„Ale copak, paní baronko?“ pousmál se Nikita. „Snad jste si nevyhlédla komorníka?“
„Mlč, ty jeden!“ zahrozila Eliza s blesky v očích. Aby co možná odvedla pozornost, přešla do protiútoku: „Ale ty se mi dnes zdáš nějaký zasněný...“ řekla rozšafně, rozhodila přitom rukama a nasadila směšně lítostivý výraz: „Ale s těmi tvými zásadami, ubohý Nikito. Co kdyby ses zamiloval ... no řekněme, například do mě, ha?“
„Pak byste se to nikdy nedozvěděla, Elizabeto Vladimirovno,“ odpověděl Nikita vážně a dotčeně. Zároveň postavil dívku na zem, dosáhli už samého konce zahrady.
Přes tvář sluhy přelétl nepatrný stín, který Elizu polekal.
„Odpusť, Nikito, plácám hlouposti, já vím. Je mi to líto.
„Tak proto jsi se zatím neoženil,“ pronesla Líza zamyšleně.
„Vy jste mě špatně pochopila, Lízinko,“ oponoval Nikita opět s úsměvem.
„Já už jsem si vybral – Julinku. No, ještě je mladá, tak čekám.“
„Julinku?“ podivila se Líza. „Od Dolgorukých?“ dodala s rozšířenýma očima.
Nikita beze slova přikývl a sklopil oči.
„Ale té už přeci musí být čtrnáct!“ pokračovala Líza s nadšením.
„Je to tak. Teprve čtrnáct,“ opravil Nikita barončino nadšení. A trochu smutně dodal: „Myslím si na ni už dva roky...“
Tím přiznáním jako by mu spadl kámen ze srdce. Nikdy by si nepomyslel, že se bude s takovými tajnostmi někomu svěřovat, a to dokonce své paní...
Zato Elizu po jeho slovech přepadla tíseň: „Dva roky!“ vypadlo jí z úst. Líziny ruce bezvládně klesly na zem. V duchu nechápala, jak může Nikita přinášet takovou oběť. Jí už by jistě puklo srdce...
„To jsem nechtěl,“ přerušil ticho Nikita. „Ještě jsem vás rozesmutnil. Netrapte se kvůli mně, Lízinko. Budete mít vrásky a to bych si vyčítal.“
Poslední věta Elizu přeci jen přinutila k úsměvu.
„Jsi hodný. Řeknu tatínkovi, aby ti zvýšil plat.“
„Myslíte, že si za to koupím štěstí?“ zeptal se Nikita pobaveně.
„Ale já nejsem hloupá!“ ohradila se Líza dotčeně.
„Však já vím, jen jsem vás chtěl pozlobit,“ zamrkal stájník. „Až budete chtít odnést zase zpátky, zapískejte na tuhle malou píšťalku,“ dodal a vložil Elize do dlaně drobounký předmět.
Otočil se a než stačila baronka poděkovat, už ho nebylo.
Líza nevěděla, jak dlouho sedí v koutě zahrady, ale dlouhou chvíli rozhodně neměla. Stále přemýšlela o tom, co jí řekl Nikita. Že sluha a paní nemohou být spolu... Ubohá dívka se zmítala v pochybách. O záhadném Viktorovi nevěděla vlastně skoro nic. Ani jeho jménem si nebyla jistá. O tom, že titul „baron“ Viktor používá jen jako jakousi přezdívku, nepochybovala. Jí samotné to bylo jedno. Ale co by tomu řekli její rodiče? Zřejmě by nebyli nadšeni... Bude si muset dávat veliký pozor. V zamyšlení si téměř nepovšimla Viktora, který se přikradl k zahradnímu plotu. Mladík se obratně přehoupl přes plaňky, na pozdrav sejmul klobouk a vyndal zpod košile růžový květ.
„Medicína pro nezbednou slečinku,“ zabroukal a natáhl ruku s květem ke své vyvolené.
Eliza se smíchem sáhla po květině, avšak než stihla květ uchopit, Viktor jej obratně skryl za zády. Elizabeta nasadila výraz odhodlané kočky a snažila se lapit květinu do svých rukou, až pochopila, že Viktor vydá dar-nedar za jediný polibek... Jaké bylo její překvapení, když pak muž odhodil už beztak zmačkaný kvítek na trávu a vytáhl z košile nový, neponičený.
A takhle to tedy je, pomyslela si Eliza. A svůj kousek, podruhé už bez uzardění, zopakovala. Viktor vykouzlil další květinu...
„Drahý barone,“ promluvila Eliza, když už měla celou náruč květů. „A co budeme dělat v zimě?“
„To nevím,“ odvětil Viktor pomalu a vsunul jeden z květů Elize do nedbale sčesaných vlasů. „Budu ti zdobit vlasy sněhovými vločkami,“ zakončil spokojeně po chvíli přemýšlení.
Na to se Eliza bezstarostně zasmála.
Není třeba se znepokojovat, vzpomněla si v duchu na slova Nikity.
Ráno plynulo poklidně dál, až přišel čas loučení.
„Odjíždím na týden pryč,“ oznámil Viktor Elize.
„Celý týden?“ neubránila se Eliza upřímnému zklamání. Rázem ji přešla veškerá radost.
„Jen na týden,“ utěšoval ji Viktor. „Musím pracovat. To je úděl mužů, vážená baronko,“ zasmál se povzbudivě.
„Však já také musím pracovat,“ nadula rtíky Eliza, která mezitím dostala jeden ze svých bláznivých nápadů.
„Tak vidíš,“ usmál se Viktor a v duchu si představil, že ubohé děvče bude muset již za chvíli dohnat veškerou práci, kterou zanedbalo díky rannímu dostaveníčku...
„Za týden se vrátím. Slibuji,“ ubezpečil ještě jednou Lízu a v mžiku zmizel tam, odkud přišel.
Eliza si povzdechla a ještě několik minut přejížděla zrakem příčky zahradního plotu. Pak si vzpomněla na Nikitovu píšťalku a zapískala.
Dobrosrdečný sluha byl v několika minutách u své paní a už se chystal odnést ji zase zpět k domu. Všiml si, že je posmutnělá a zamyšlená. Nerad viděl Lízu v takovém rozpoložení.
„Než půjdeme, slečno, měla byste mi zaplatit,“ prohlásil vážně a zkoumavě si Lízu prohlédl.
Ta ho nechápavě sledovala. Peníze přece nemá...
„Nu, prvně za odnesení,“ začal vysvětlovat Nikita a významně si poklepal prsty na pravou tvář. „A podruhé za mlčení před vaším papínkem,“ zakončil a ukázal prstem zas na levou tvář.
Líze se zablesklo v očích a nesouhlasně potřásla hlavou.
„Ty uličníku!“ vyletělo jí z úst. Věděla však, že Nikita má pravdu. Slouží jí proti vůli jejích rodičů a to by ho mohlo stát nemalé potíže. Nadechla se tedy, aby se uklidnila a natáhla se blíž k mladíkovi.
„Ale no tak, Lízinko. Nesmíte mi všechno věřit. Dělal jsem si legraci,“ zasmál se Nikita a odtáhl hlavu.
„Kdo se v tobě vyzná?“ smála se už i Líza.
Nikita jen pokrčil rameny a vykročil s mladinkou paní směrem k domu. V duchu byl spokojený, že se mu podařilo Elizabetu trochu rozveselit.
7.
„Chtěla bych uspořádat noční jarmark,“ prohlásila Eliza odhodlaně, když začali podávat dezert. Hned nato vložila do úst první kousek. Věděla, že tím získá čas.
„Noční jarmark? Co je to zase za nápad?“ zakroutila hlavou Anna Petrovna, usmívajíc se.
„Nhu, taková šlavnost,“ zahuhlala Elizabeta s plnou pusou. Okamžitě však zachytila otcův zamračený pohled a zmlkla.
„A mně se zdá, že se touláš po kraji až příliš. Doma tě už skoro nevidíme,“ odvětila Anna rezolutně.
Z toho měla Elizabeta strach. Z odmítnutí své matky. Přitom, srdce jí napovídalo, že i její matka byla kdysi mladá. Dokonce již nejednou zaslechla, že svou bujarou povahu podědila právě po své matce. Nešlo jí to na rozum...
Nemohu to přece hned vzdát, pomyslela si a nadechla se. Odložila talířek opodál, aby ji už sladkosti nelákaly, a ujala se vysvětlení:
„Počkejte, já to vysvětlím. Noční jarmark by měl být svátek především pro naše obyčejné sousedy. Sluhy, nádeníky, řemeslníky. Neučili jste mě, že před Bohem jsme si všichni rovni? Proč by se měla bavit jen šlechta? Plesy, divadla, recepce... a co naši chudí přátelé? Dobře pracovali, úroda byla letos výborná. Snad bychom si mohli dovolit věnovat část zisku na takovou slavnost. Ostatně, jistě nás to nebude stát tolik, co ples v Petrohradském paláci, nemám pravdu?“
„Takhle si to tedy představuješ,“ zamyslela se nahlas baronka.
Líza se však nedala přerušit a pokračovala:
„Jsou teď tak krásné teplé noci, proto noční jarmark. Začali bychom ještě za světla, rozestavili stánky, pozvali bychom hudebníky a žongléry. A když budou páni chtít, mohou přijít také. Bude to večer plný svobody. A ten večer uspořádá baronka Elizabeta Vladimirovna Korfova.“
Uvnitř se Eliza klepala vzrušením a obavami z odmítnutí, ale snažila se neprozradit a mluvit rozhodným, pevným hlasem.
„Lízinko, ty si troufáš na takovou záležitost? Děvče, děvče... A kdy jsi to vlastně chtěla uspořádat?“ zajímala se Anna.
„Za tři týdny,“ odpověděla Elizabeta.
„Nu, mně se to zdá jako zajímavý nápad,“ promluvil konečně baron Korf.
„Elizabeta má pravdu. Dlouho jsme neodměnili naše věrné za dobrou práci. A úroda byla letos skutečně mimořádná. Mně se ten nápad zamlouvá.“
Elizabetě poskočilo srdce a šibalsky se usmála. Anně, které neunikl jediný detail, nezbylo než rezignovat a doufat, že z dceřina nápadu nebude jedno velké fiasko.
„Noční jarmark. Skutečně originální, vpravdě,“ ulevila si.
„Nu, Anno, sama jsi říkala, že Elizabeta je už dospělá dívka na vdávání. Měli bychom jí dát šanci ukázat, co v ní je,“ popíchl baron Korf svou manželku.
„To znamená souhlas?“ ujistila se nadšená Elizabeta.
„Slyšela jsi svého otce,“ potvrdila Anna a usmála se.
„V tom případě, hned teď půjdu za naším správcem a spočítáme potřebné výdaje. A pak začnu malovat plakáty,“ bájila Líza, která zcela zapomněla poděkovat za svolení.
„Výborně. Já zaplatím potřebné peníze,“ prohlásil baron a na znamení konce debaty sáhl po nedočtených novinách.
Poslední slovo však patřilo Anně Petrovně: „A já půjdu do kostela modlit se za zdárný průběh a co nejmenší ostudu.“
„Vy mi, maminko, nevěříte?“ zvolala Elizabeta dotčeně. Také Vladimír Ivanovič vzhlédl od čtiva.
„Nejde o to, že bych ti nevěřila, Lízinko. Jen mám trochu obavy, to je celé.“
„Ještě bude celý kraj vzpomínat na noční jarmark u Korfů!“ prohlásila Líza horkokrevně a střelhbitě opustila jídelnu.
„Celá maminka,“ podotkl baron s úsměvem, když za Lízou zapadly dveře, opět ponořený do svých novin.
„Voloďo, já přece...“ chtěla namítnout baronka, ale jediný shovívavý pohled manžela ji umlčel.
„...taky byla kdysi mladá, bláznivá, zbrklá, ale přitom velmi hodná dívka. To jsi chtěla říct? Nu, musím s tebou jen souhlasit,“ dobíral si Annu Vladimír Ivanovič.
„Vzdávám se, barone,“ připustila baronka a zvlnila rty v úsměvu. Rukou si mírně uhladila dokonale upravené vlasy a pohledem zkoumala vzor na jídelním ubrusu. Vzpomněla si, jak v tomto domě před lety sama nemotorně obsluhovala barona Vladimíra Ivanoviče. A teď tu vedle něj sedí – coby manželka. Stále, i po dvaceti letech, tomu nedokázala uvěřit.
„Tak, nad čím přemýšlíš?“ šeptnul jí baron do ucha, znaje dokonale mimiku své ženy, a pohladil ji po útlých zádech.
„Že máš pravdu,“ přiznala se Anna a potřásla přitom smířlivě hlavou. Potom se zahleděla do očí spokojeného manžela.
„To jistě. Vždycky mám přece pravdu,“ podotkl Vladimír vážně.
Na to se oba rozesmáli.
„Dejme jí šanci,“ řekl povzbudivě. „Já Líze věřím. Něco v tom děvčeti je.“
„Ty jsi vždycky podporoval ty její bláznivé kousky,“ povzdychla si Anna.
„Je to moje dcera,“ obhajoval se Vladimír.
„I moje,“ podotkla baronka. „Proto o ni mám obavy, přirozeně. Nechci, aby dělala chyby.“
„Ale drahoušku, všichni uděláme někdy chybu. Tak už to je. A Lízu nemůžeš chránit od chyb tak, že ji zamkneš do klece. Líza je jako pták. Potřebuje volnost. Jsem o tom přesvědčený,“ namítl Vladimír Ivanovič.
„Ano, je jako pták. Ne. Ne jako pták, ale jako déšť. Bouřka...“ řekla Anna zamyšleně.
Vladimír Ivanovič tuto poznámku nikterak nepochopil. Muži si nepamatují okolnosti zrodu jejich potomků... A baronka věděla, že nemá cenu vysvětlovat svá slova. Znepokojeně přemýšlela o tom, že se baron vůbec neobává o Lízinu nevinnost. A přitom je velmi pravděpodobné, že se okolo Elizabety motá nějaký muž. Za posledních pár dní se nějak proměnila. Zkrásněla, zněžněla. Jako by do jejího deště vstoupilo slunce a vytvořilo duhu...
„... ses obávala, že má Lízinka nápadníka,“ zachytila baronka útržek řeči svého manžela, který jako by věděl, na co právě Anna myslí.
„A ona přitom jen vymýšlí veselou slavnost pro chudé krajany,“ dokončil Vladimír svou domněnku.
Ženu těmito dohady neuklidnil, ale snažila se to nedat najevo. Usmála se proto a pokývala hlavou. Raději o svých podezřeních před manželem ještě pomlčí.
„Tak, jak se daří tvým plánům?“ zeptal se baron Korf, když vešel k Elizabetě do pokoje.
Unavená dívka mu nato beze slova přistrčila list papíru, hustě popsaný seznamem položek a čísel.
„Popravdě, vůbec tomu nerozumím, tatínku,“ zabědovala.
„Čemu nerozumíš?“ podivil se otec a nasadil si skla. Vzal do ruky seznam a jal se jej prostudovat.
„Třeba tohle,“ prohlásila Líza a prstem ukázala na jakousi poznámku na okraji.
„Ach tak,“ řekl Vladimír Ivanovič chápavě.
„Vysvětlím ti to. Karl Modestovič se ptá, jakou část zisku si prodavači ponechají a jakou mají odevzdat? Když někdo pořádá jarmark, tak mu náleží část zisku z prodeje, rozumíš?“
„Aha...“
Líza svraštila obočí a chvilku přemýšlela.
„Ale jestliže budeme chtít zaplatit část zisku, myšlenka jarmarku tím ztratí původní smysl, ne?“ zeptala se Líza.
„Ne, to si nemyslím, děvče. Každý šikovný kupec si může na jarmarku dobře vydělat. Ale i ten, kdo jarmark pořádá, si zaslouží svou odměnu. Jak ta odměna bude vysoká, je jen na tobě. A to, jak s ní později naložíš, také,“ odpověděl baron.
„Teď jste mi, otče, pěkně zamotal hlavu,“ přiznala Líza. „Ale snad máte pravdu... vezmu si den na rozmyšlenou.“
„Tak dobře. A když budeš potřebovat pomoci, víš, kde mě najdeš,“ usmál se Korf. „Ostatně, jak se ti pracuje s Karlem Modestovičem?“
Líza se opět zamračila: „Je na mě trochu přísný, tatínku. Bojím se, že dělám všechno špatně...“
„Ale jdi, Lízo. Je to ten nejlepší správce, jakého jsme mohli mít. Je dobře, že dělá svou práci pečlivě. Může tě hodně naučit, když budeš chtít... Ostatně, již brzy odejde do penze. Nevím, kde seženeme náhradu.“
„Neříkám, že není dobrý správce, tatínku, ale je to takový podivný morous,“ odfrkla si Líza.
Vladimír Ivanovič se zamyslel: Chybělo málo a ten morous si vzal tvou matku...
Nahlas ale řekl: „Musíš být trpělivá... A co vlastně budeš na jarmarku prodávat ty?“
Líza vytřeštila oči překvapením.
„Tatínku, proč myslíte, že budu něco prodávat?“
„Tak? Uhádl jsem?“ zasmál se otec spokojeně. „Znám svou dceru, je to tak?“
„No, ještě jsem o tom moc nepřemýšlela,“ přiznala dívka. „Ale na něco už přijdu.“
„Zachraň se, kdo můžeš,“ rozesmál se Vladimír Ivanovič, pobavený výrazem své dcery. V duchu už slyšel nářky jejich kuchařky: „Vladimíre Ivanoviči, ta vaše dcera... zase mě vyhání z kuchyně. Odpusťte mi mou troufalost, ale přece... nehodí se, aby baronka pekla pirožky. Copak moje pirožky nejsou dobré?“
„Něco vás rozesmálo, tatínku?“
„Jen jsem si vzpomněl... Lízo, buď na Aljonu hodná, prosím.“
Líze zasvítilo v očích, ale poslušně přikývla.
Je to jasné! zajásala
v duchu. Budu prodávat pirožky! A Julinka se mnou...
Ani si nevšimla, že otec už opustil její komnatu.
8.
Následující dny Líza vyplnila přípravami na noční jarmark. Bylo potřeba pozvat kupce, pekaře, žongléry a muzikanty. Mladá baronka nakonec ocenila zkušenosti starého správce a naučila se poslouchat trpělivě jeho rady. Po odpolednách kreslila na zahradě pestré plakáty a hotové posílala věšet na vrata významných statků v okolí. V kraji se brzy o slavnosti rozkřiklo a o jarmarku si šuškaly nejen služky, ale také jejich paní a pánové. Jen večer se Líze obvykle zastesklo po tajemném cizinci. Vzpomínala a hádala, kam asi odjel a zda se opravdu vrátí, jak jí slíbil...
Jednoho svěžího rána se vydala na statek knížecí rodiny Dolgorukých. Spěšně si přehodila přes hlavu pestrý šál a zaklepala na vrata. Po chvíli vyšla ze dvora drobná dívka a mile se na Elizu usmála:
„Dobrý den, paní. Čím vám posloužím?“ a lehce se uklonila.
Líza nasadila hlubší tón hlasu a odpověděla, že hledá služku Julii.
„To jsem přece já, paní!“ zvolala Julinka s očima navrch hlavy. Netušila ani v nejmenším, proč zrovna za ní přichází taková vážená dáma. Navíc, nějaká cizinka.
„No vida,“ usmála se Líza a podala děvčeti ruku. V duchu se výborně bavila tím, jak se jí podařilo Julinku převézt. Ale neměla to srdce ubohou dívku trápit, když viděla, jak rozpačitě k ní Julia vztahuje svou upracovanou ručku...
Hbitě si tedy strhla z hlavy kuklu a významně na služku zamrkala.
Julia se od překvapení zapotácela a po chvíli údivu se rozpustile rozesmála.
„A já vás vůbec nepoznala, Lízinko. Odpusťte mi to,“ omlouvala se se slzami smíchu v očích.
„Nu, však jsem u vás už dlouho nebyla. Mohla jsi zapomenout, jak vypadám,“ vtipkovala nato Líza.
„Ne, to neříkejte, Elizabeto Vladimirovno. Ale vylekala jste mě. Myslela jsem si, že jste nějaká cizinka.“ A pak se zadumala, prohlížejíc si ztichlou baronku. „A opravdu, jste jako vyměněná. Možná proto jsem vás hned nepoznala,“ řekla Julia užasle.
Znala nejmladší členku rodiny Korfů poměrně dobře, byly vlastně přítelkyněmi. Tedy, nakolik to povolovala etiketa a také rodiče obou dívek. Julia však byla jen o fous mladší než Líza, a proto jim rodina dovolovala stýkat se v důvěrnějším tónu, než bylo mezi panskými a sloužícími dětmi obvyklé. Jako dítka si spolu obě vyhrály. Později, pokud měla Julia volnou chvilku, četly si spolu dívčí romány a snily o princích a princeznách.
A z Elizabety už
se stala hotová princezna, pomyslela si Julia s obdivem. Ano, to se na ní změnilo. Vždycky byla
divoká, ale teď – nevím, jak je to možné, ale zdá se, jako by se zklidnila,
zkrásněla, dospěla... proměnila se. Copak mi asi přišla říci?
I Líza si pozorně prohlížela tvář své mladší přítelkyně. A celou dobu přitom myslela na Nikitu...
Konečně chytla Julii za ruce a s jiskrou v očích se jí zeptala, zdali už slyšela o nočním jarmarku, který se chystá. Julia smutně pokývala hlavou. Nebohá dívka se domnívala, že na slavnost nebude moci, ale Eliza ji povzbudila a vyložila svůj plán. Budou společně prodávat pirožky, které napečou. A o výdělek se pak rozdělí rovným dílem.
„Julinko, budeš si moci vydělat na výbavu, no není to skvělé?“
Julia nevěřícně přivřela oči. Kdepak by myslela na výbavu. Pro všechny na statku to byla jen malá holka, o vdavkách nemohlo být řeči. Kdo by si ji také bral? Ale snad jednou...
Rozhodla se, že udělá vše proto, aby ji na jarmark pustili. Se slečnou Lízou si jistě užije spoustu legrace, o tom byla přesvědčená.
„A kdoví? Možná si za pirožky obstaráme i sličné ženichy,“ uchichtla se Eliza tajemně.
Julia nad takovou myšlenkou jen mávla rukou, ale smíchu se neubránila...
Do Viktorova návratu zbývaly ještě celé dva dny. Eliza, spřádajíc postupně nitky svého tajuplného nápadu, nechtěla nic ponechat náhodě. A tak vklouzla do stáje předstírajíc, že si chce vyjet na svém Drakovi. Ve skutečnosti měla za lubem něco docela jiného.
Prověříme si pěkně Nikitu, jaký je tanečník, usmyslela si.
Měla štěstí. Ostatně, vždy věděla, kdy stájníka bezpečně u koní najde. Právě dokončoval svou každodenní kontrolu stáje. Když vycházel z posledního kotce, nemohl uvěřit vlastním očím. Líza, v bojovném postoji, s široce rozkročenýma nohama, mu doslova zatarasila cestu. Zdálo se, že má baronka na srdci něco velice důležitého. Nikita tedy zaplašil myšlenku na odpolední čaj v kuchyni a zeptal se Lízy, proč za ním přišla.
„Ale,“ začala ze sebe pomalu dívka soukat a snažila se přitom tvářit patřičně rozpačitě.
„Nikitko, jde o jarmark. Bude už skoro za dva týdny a já, uvědomila jsem si, že neumím ani jeden venkovský taneček. Učili mě polonézu, valčík a tak dále,... a já bych si tolik chtěla na jarmarku zatančit po vašem, víš?“
Potom se výmluvně zadívala Nikitovi do očí a prosebným hlasem dodala: „Nemohl bys mě to naučit?“
Zkoprnělý Nikita chvíli zíral a po několika vteřinách překvapení se rozesmál na celé kolo.
„Tak o tohle vám jde, slečno. Nu, když jinak nedáte, ať je po vašem. Jen abyste při tom našem skákání nespolkla duši.“
„Jen nech toho varování, Nikito. Já mám sílu koně. Naučila jsem se francouzsky, naučím se i skočnou,“ ohradila se dívka směle.
„Však už nic neříkám, paní,“ zaburácel Nikita a pohotově uchopil baronku do svých silných rukou.
Líze od pevného mužného objetí poněkud zatrnulo, ale snažila se nedat nic najevo. V duchu si pouze stihla pomyslet, že stájníkovo srdce hoří pěkně prudkým plamenem.
Ubohá Julinka... aby
ji ten žár nesežehl na popel...
Upocená baronka se vrátila do paláce a co nejrychleji zapadla do své komnaty. Mimoděk zachytila svůj odraz v zrcadle a musela se sama sobě usmát. Vlasy se jí při tanci z uzlu uvolnily a teď povlávaly na všechny strany. Nejprve si vlhkým ručníkem otřela krk a obličej a pak se pohodlně usadila do křesílka. S nohama opřenýma o oranžový taburet začala promýšlet slova své pozvánky pro Viktora. Pak sedla ke stolku a jedním tahem vykroužila na papír několik vět. Z rozmaru do jednoho rohu nakreslila lucernu a do druhého – ale ruka se zastavila. Ve druhém rohu zůstala jen miniaturní tečka způsobená dotykem brku. Eliza věděla, že nedokáže do kresbičky vtisknout touhu svého srdce, a tak raději list složila a převázala zelenou stuhou.
Spokojeně se zavrtěla na židli. Dnešní den byl úspěšný.
Dobře jsem to
zařídila. A ještě jsem se naučila pěkně tancovat. Viktor Sergejevič se nebude
stačit divit, jaká jsem já tanečnice. Snad neodmítne mé pozvání...
Další dva dny se již vlekly úmorně pomalu. Eliza podezírala hodiny v salónu, že naschvál tikají pomaleji a oddalují tak návrat tajemného barona. Až konečně přišlo ráno, kdy se opět měla vydat na svůj, vlastně teď už spíše jejich palouk...
V noci se převalovala na posteli a co půlhodinu se budila z neklidného spánku. Už nevěřila, že dlouhá noc někdy skončí, až se přece rozezněl zpěv prvních ptáků. Eliza vyskočila z postele a díky neopatrnosti málem zakopla o křeslo, které se jí přimotalo do cesty. V rychlosti na sebe hodila šaty a už se chystala seběhnout ze schodů ven. Pak se však zarazila a snad poprvé ve svém životě začala zkoumat podrobně svůj vzhled v zrcadle. Seděla bezradně u stolku a smutně hleděla na drobné šperky, jež byly ukryty ve svrchním šuplíčku. Opatrně si položila na krk jemný náhrdelník, jednoduchou šňůrku hnědých kamínků s větším přívěskem uprostřed. Byl to její oblíbený šperk. Dostala jej od rodičů ke svým čtrnáctým narozeninám. Tehdy z něj měla velkou radost, protože náhrdelník plně vyhovoval jejímu vkusu. Eliza neměla ráda nic robustního. Všechny ozdoby musely být jemné jako rozkvétající poupátka, prchavé jako letní vánek, žádné těžké drahokamy. Ale copak Viktorova Eliza může přijít s takovým šperkem do lesa? Líza uložila korálky zpět do stolku a kolem krku si uvázala jenom lehký šátek. Zhrozila se, kolik času uběhlo, a vytratila se z pokoje.
Cestou na palouk vzrůstaly v duši mladé baronky čím dál hlubší obavy.
Co jestli Viktor
nepřijede? Nebude na našem místě? Vždyť mi neřekl, kdy se doopravdy vrátí. Jen
já mohu být tak hloupá. Proč jsem se ho nezeptala, kdy se zase setkáme?
Od těchto myšlenek začalo Líze zmírat už tak nepokojné srdce. Aniž by si toho povšimla, zpomalila svůj krok. Jako by chtěla oddálit tu chvíli zklamání. Ten okamžik, kdy se před ní objeví prázdný palouk...
Jenže všechny obavy byly zbytečné. Na milovaném palouku se vynořila štíhlá mužská postava v kabátě a klobouku. Eliza od překvapení ztuhla. Nejisté kroky ji pomalu, ale z posledních sil, donesly k vytouženému cíli. Tak dlouho si přála zase vidět svého barona a teď, když ji jen vteřiny a metry dělily od setkání, nepoznanou slabostí se jí rozklepalo srdce i kolena.
„Dobré ráno, Elizo. Nečekal jsem vás tak brzy,“ pozdravil Viktor dívku.
Ta však nebyla schopna odpovědi. Hlas se jí zadrhl... celou svou bytostí se přitiskla k mužnému tělu a nechala se pevně obejmout.
9.
To ráno proplulo mezi prsty jako horská bystřina. Nechtělo se jim rozloučit se. Chybělo málo a Eliza by se vrátila pozdě na snídani. Už seděla zpátky v sedle, když usměvavému Viktorovi podala pomačkaný list s pozváním na blížící se noční slavnost.
„Budu vás čekat,“ řekla tiše.
Viktor odpověděl stejně. Měl však na mysli, že bude každým ránem čekat na dunění kopyt Draka, nesoucího k němu nezbednou vílu…
Teprve později, když kůň s dívkou zmizel v dáli, rozevřel pečlivě složený lístek a s překvapením si jej přečetl.
„Hm, zajímavé… To abych si sehnal něco lepšího na sebe,“ řekl si sám pro sebe a roztržitě se podrbal na hlavě.
Pro Elizu teď nastalo období šťastných dní. Téměř každé ráno se setkávala s Viktorem a neustále se podivovala, jaká duše se skrývá za jeho hrubou košilí. Den za dnem zjišťovala, že muž, který se jí vedral do srdce, je neobyčejně moudrý, znalý, zábavný, ale také uctivý. Byla si jistá, že zná celou jeho povahu, nic jiného však o Viktorovi nevěděla. Ač byla stále poblouzněná prvním dotekem lásky, na povrch se začal prodírat rozum a s ním spousta vážných otázek. Najednou chtěla vědět víc o baronově životě, o jeho rodině a snech. Sama nechápala, kde se v ní bere takové smýšlení, ale snad nedávný rozhovor s Nikitou ji přiměl k opatrnosti. Viktor však na její vyptávání odpovídal stejně záhadným způsobem, jakým byl jeho čertovský úsměv… Kolikrát se mu obratně podařilo stočit rozhovor docela jiným směrem, takže to byl nakonec právě on, kdo se dovídal mnoho podrobností ze života své vyvolené a přitom jeho životní pouť zůstala před ní skryta. Pomalu začínal věřit, že veselá dívka se vznešeným jménem skutečně není obyčejná služka, jak se zprvu domníval. Ale přesto zbývalo mnoho pochyb. Už ji chtěl nazvat „paní baronko“,… a ona zrovna vytáhla z uzlíku vlastnoručně upečený koláč:
„Dělala jsem ho pro tebe. Ochutnej.“
A tak se zakousl do vynikající lahůdky a šlechetné oslovení raději utopil v jablečné chuti…
Viktor samozřejmě věděl, že pohádka musí jednoho dne skončit a že nebude moci před Elizou neustále zatajovat svou pravou tvář. Při jedné osamělé procházce okolo lesního potůčku se proto rozhodl, že odpoví upřímně na první dotaz, který mu dalšího rána baronka-služka položí.
„Řekni mi aspoň, kam jsi mi to před týdnem utekl?“
„Byl jsem v Petrohradě,“ odvětil Viktor.
Eliza s překvapením vzhlédla. Už když vypouštěla svá slova z úst, nečekala, že by jí mladík odpověděl. Dobře si všimla, jak se neustále vyhýbá každé vážnější otázce.
Také Viktor zachytil Elizin údiv a upřímně pokračoval, třebaže opatrně.
„Měl jsem tam práci.“
„A práce – už skončila?“ ptala se Elizabeta dál. Najednou nevěděla, jak rozmlouvat a cítila se zmateně.
„Ne. Ale mužici si teď poradí chvíli beze mě. Až bude třeba, zase pojedu,“ snažil se vysvětlit Viktor. A ihned odpověděl na další nevyřčenou otázku:
„Stavíme tam dům pro nějakého šlechtice.“
„Jsi zedník?“ zeptala se dívka překvapeně. Nikdy zatím neuvažovala o tom, že se Viktor musí živit nějakou prací a tudíž už vůbec ne o tom, jaké zaměstnání by mohl být.
Viktorova ústa se rozvlnila v širokém úsměvu:
„Nu, vlastně ano. Dá se to tak říct.“
Eliza se rázem zatvářila nespokojeně. Věděla jistě, že Viktor opět začal uhýbat a ona byla pevně rozhodnutá vytáhnout z něj pravdu, děj se, co děj. Nadula proto rtíky, což přivodilo muži další příval smíchu. Když se uklidnil, na chvilku se zamyslel a pak pohladil divoženku po vlasech. Dnes si je nesvázala a vypadala jako krásná čarodějka. Co se to s ním stalo, že dokonale podlehl tomuto veselému, ale tak tvrdohlavému stvoření? V obličeji mu neustále cukalo, v očích hrálo, ale přesto se mu podařilo chytit vzpouzející se dívku kolem pasu a pevně si ji přitáhnout k sobě. Naklonil se k jejímu uchu, a třebaže široko daleko nebylo ani človíčka, zašeptal:
„Ty moje krásná čarodějko, řeknu ti celou pravdu. Řeknu ti, co je moje práce. Ale pod jednou podmínkou. Slib mi, že už se dnes nebudeš na nic z mého života ptát, ano?“
Odtáhl hlavu, aby se přesvědčil o účinku svých slov. Nespletl se. V dívčině hlavě se kouřilo. Oči měla rozšířené a v nich spousty otázek… Věděla ale, že Viktor teď mluví pravdu a že tisíc otázek by zahubilo jednu jedinou odpověď.
„Každý den jedna otázka, platí?“ ujistil se Viktor.
Eliza beze slova kývla.
„Jsem stavitel,“ řekl Viktor, hledíc jí přitom zpříma do očí.
Eliza se začala mírně třást. Přemýšlela zmateně, jaký je rozdíl mezi zedníkem, který staví domy a stavitelem… Nikdy se o takové věci nezajímala a teď by si vynadala, kdyby na to měla čas… a už se chtěla znovu ptát.
Viktor jí ale něžně položil prst přes ústa a zakroutil hlavou řka:
„Jen jedna otázka, slečno Elizo.“
S úsměvem si začal pohrávat s jejími kučerami a zanořil do nich své ruce.
Vtom si Eliza uvědomila, že Viktorovy prsty jsou jemné a hebké, když ji hladí. Ulovila proto pravou mužovu ruku do svých dlaní a zblízka si ji prohlížela.
Mezitím k ní začal Viktor znovu promlouvat:
„Jednou bych chtěl navrhnout dům pro tebe, Elizo… Pro tebe a pro mě.“
A jako by věděl, o čem dívka přemýšlí, pokračoval:
„Nejsem zedník. Ale vydělám dost peněz na to, abych si je mohl na stavbu najmout. Věříš mi?“
„Věřím,“ řekla Eliza jako omámená a sama vedla mužskou ruku, aby ji pohladila po tváři.
„A v tom domě – bude tam zahrada?“ zeptala se dívka po několika minutách ticha.
„Veliká zahrada se spoustou stromů,“ šeptal Viktor spokojeně. „A zákoutími, kam si tě budu moci unášet,“ bájil dál mezi polibky.
Brzy se mu podařilo zvítězit nad věčnými otázkami své milé a sebe i ji ukolébat v romantických představách.
Ještě se chvíli dohadovali o barvě omítky. Eliza toužila po světle oranžové, ale Viktor trval na zelené.
„Tak dobrá,“ prohlásila Eliza směšně vážným hlasem: „Dům bude směrem do dvora oranžový, jak chci já, a zvenčí zase zelený, jak si to přeješ ty. Alespoň nebudu chtít utíkat do lesa a budu tě pěkně čekat doma.“
„Dvoubarevný dům?“ rozesmál se Viktor, „To jsme se ve škole neučili,“ řekl a rázem mu zacukalo ve tváři. Ihned ale pevně stiskl rty a Elize bylo jasné, že nakousnutá odpověď zůstane dnes nedokončena.
A tak jen škodolibě pronesla: „To se ale mám. Miluje mě vyškolený zedník.“
Okamžitě se naoko rozzlobenému Viktorovi vytrhla a rozpustile se rozběhla po louce.
„Dejte si pozor, paní baronko. Ve škole nás totiž učili, jak zazdít neposlušné paničky do věže,“ pohrozil jí Viktor, sotva ji chytil do své náruče.
Eliza ještě stihla nasadit lítostivý výraz, ale to už se oba zase smáli. A slunce nad nimi také.
10.
Den za dnem se blížil čas očekávané slavnosti. Přípravy vrcholily, Eliza již mohla přemýšlet o náplni pirožků, které se chystala upéct se svou přítelkyní z vedlejšího statku. Mnoho kupců si zažádalo o prodejní místo na jarmarku, účast přislíbila venkovská kapela a také skupina žonglérů. Mezi tím vším shonem baronka hluboce rozmýšlela o Viktorovi Sergejevičovi, ale snad ještě více o otázkách, které mu jednu po druhé směla každé ráno pokládat. Dozvěděla se, že vyrůstal v okolí Petrohradu a teď tam dokonce tráví většinu svého času. Jeho rodiče jsou ještě naživu a těší se dobrému zdraví, stejně jako jeho tři bratři, že tento kraj navštívil na radu svého dědečka Vadima Ivanoviče... Ačkoliv měla příležitost na dlani, jedné otázce se úzkostlivě vyhýbala. Jako by měla strach, že s odpovědí se její štěstí rozletí na kousky.
V předvečer slavné události šla Líza zkontrolovat, zda je vše nachystané tak, jak hlásil Karel Modestovič. Vlastně chtěla trochu uniknout pohledům svých rodičů a pročistit si hlavu svěžím vzduchem. Pomalými kroky procházela kolem rozestavěných stánků a občas rukou pohladila dřevěný rám. V trávě pilně bzučel hmyz, soumrak zavíral květy rostlin a nabádal je k odpočinku. Líza se opřela o jeden ze stánků a zahleděla se přes oblohu kamsi do neznáma. Nad hlavou jí zaševelila trojice drobných ptáčků.
Srdce se jí zachvělo úzkostí – co jestli hlavní pozvaný nepřijde? Co si pak počne? Ještě ráno se přesvědčovala, zda Viktor opravdu přijde na jarmark, jak slíbil. Zapřísahala ho, aby opět neodjel do Petrohradu. Ne před slavností. A teď nezbývá než čekat – celý dlouhý den, zda baron svůj slib splní.
Vtom se zasnila. Napadlo ji, že by se právě teď mohl objevit a obejmout ji kolem ramen. Chvíli čekala se zavřenýma očima, ale Viktor nepřicházel.
Hlouposti, pomyslela si a pomalu se vydala nazpět k domovu.
Jako mávnutím kouzelného proutku se přehoupla noc i den. Tiché tržiště se začalo plnit prodavači, vůní čerstvých koláčů a tureckého medu, cinkotem pouťových tretek i leskem hedvábných šátků. Přicházející lid spokojeně ševelil a marně hledal mezi zástupy tu, která celou slavnost připravila. Elizabeta Vladimirovna však byla dobře skrytá před zraky zvědavců – v šatech vypůjčených od Julinky dokonale splynula se svým stánkem. Z copů si spletla úhledné drdůlky a převázala je ozdobnými stužkami. Nikdo z přítomných by v obyčejné, třebaže svátečně vystrojené služce, baronku nehledal.
Karl Modestovič sice kroutil hlavou nad takovým vzezřením mladé baronesy, ale když viděl, jak manželé Korfovi hledí na své nejmladší dítě se zalíbením, nechal si své námitky moudře pro sebe. Nakonec se i tento starý mudrlant musel usmát, neboť dcera se tolik podobala své matce, jeho někdejší nevěstě. Snad jen tmavší odstín vlasů a zběsilá jízda na koni je odlišovala. Nu, jistě, dívka zdědila i nějaké vlastnosti po svém otci. Však se také Vladimír Ivanovič v Lízince nepokrytě shlížel...
„Elizabeto Vladimirovno, takto vás nikdo z vesničanů nepozná. Jak vás tedy mám uvést? Je zvykem dát slovo tomu, kdo slavnost uspořádal,“ zeptal se ještě správce Lízy.
„Není třeba zbytečných slov, Karle Modestoviči. Jestli chcete,“ zamyslela se Líza, „můžete lidu říci, ať se dobře baví a že jsem tam mezi nimi. A že kdo mě pozná, s tím si zatančím,“ řekla po chvíli a vesele se zatočila dokola.
„Kromě vás, Karle Modestoviči, to by přeci nebyla žádná hra,“ dodala ještě s vážnou tváří.
Nato se správce zamračil, ale ihned nasadil svůj obvyklý výraz a dlaní si uhladil vousy.
„Nebuď prostořeká, Lízo,“ pospíšila si Anna Petrovna, aby nezbednou dceru pokárala.
Přeci jen, třebaže věděla, že správce statku je ve svém manželství se Světlanou spokojený, nerada jej dráždila. To Anna se za něj přece měla provdat a Líza by pak...
„To je v pořádku, paní. Byl to jen žert a dnes máme přece důvod k radosti, ne?“ snažil se situaci upokojit správce. Byl si více než jistý úspěchem dnešního večera.
Na nádvoří se skutečně začaly scházet zástupy zábavychtivých vesničanů i vznešených lidí. A Lízu nikdo z přítomných nepoznal, jak si s uspokojením pomyslela. S Julií si svůj stánek vybraly stranou největšího ruchu, ale nouzi o kupující rozhodně neměly. Brzy se rozkřiklo mezi lidmi o výborných pirožkách a všichni je chtěli ochutnat. Zdálo se, že nejvíc pirožků snědl Nikita, který se neustále motal v blízkosti mladých dívek. Líza s úsměvem pozorovala, že její přítelkyně nemůže ze statného mládence spustit oči. Pošeptala jí proto nenápadně do ucha několik slov a na milého Nikitu zavolala.
„Hej, Nikito, pojď sem!“
Ten se nenechal dvakrát pobízet.
„Julinko, tady náš Nikita je báječný tanečník. To musíš zkusit,“ prohlásila a spiklenecky přivřela koutky očí.
„Nikito, provedeš Julinku v kole, že? Přece tu chudinka celý večer neprostojí za pultem!“
Teď se pro změnu Eliza zabodla očima do zkoprnělého stájníka. Nikita tak rázem pochopil, že nemá úniku a bude muset jednat. Bleskově se na převlečenou baronku zamračil, ale zároveň odhodlaně kývl a k Julii vyslal nesmělý úsměv.
Za několik vteřin se již Julia chvěla v silném objetí muže a nad zemí se vznášela jako ptáček. Srdce jí třepotalo a tak ani neslyšela silné údery srdce svého tanečníka...
Pozdní večer začal po obloze rozlévat zlatožluté odstíny, jež se vplétaly do načesaných vlasů dam a dívek a olizovaly klobouky gentlemanů. Eliza, která odjakživa ráda pozorovala západ slunce, se zahleděla do barevných pásů. Obloha připomínala zářivé šaty orientální tanečnice. Nejprve se zbarvila do ohnivé žluté a oranžové a málem oslepovala zrak. Po chvilce se nad oranžovou mezi mraky vznesly pruhy růžové a fialkové, aby se postupně utopily v žhnoucí červené.
Žár oblohy pomalu dohoříval a na ramena dosedl osvěžující chladivý samet – nebo to byly drobné kapky deště? Dost možná, protože tančící páry se brzy spěchaly schovat pod okolní stromy a střechy stánků. Eliza se usmála pošetilosti dospělých a zatoužila zatančit si v rytmu kapek, ale namísto toho se smutně opřela lokty o pult. Ten, kvůli kterému celou tu slávu uspořádala, se neobjevil... Oblohu už pokryl šedomodrý háv a světlo slunce nahradily lucerny a lampiony. Krátký deštík ustal a nádvoří se znovu zaplnilo pestrými sukněmi dívek, točících se ve veselém tanci.
Vladimír Ivanovič spokojeně obhlédl situaci a naklonil se blíže ke své ženě, se kterou právě kroužil v koutku valčík.
„Už je noc, za chvíli bude úplná tma a nikdo si nás nevšímá. Co kdybychom se ztratili?“
Anna Petrovna s úlekem odskočila.
„Voloďo, ty nemáš rozum!“
Ale baron se nenechal odradit.
„Já že nemám rozum? Vzpomínáš, jak se ti kdysi jedna noční procházka líbila?“ pokračoval a v očích mu zasvítilo.
Anna se zarděla pod vlivem vzpomínek na onu noc strávenou v letním dešti a než stačila cokoliv namítnout, Korf ji nenápadně táhl z dohledu ostatních.
„Je tu přece naše dcera,“ vzpomněla si ještě Anna starostlivě na Lízu.
„Bude v bezpečí, má drahá. Karl Modestovič a Nikita se o ni postarají, když bude potřeba. Tak už pojďme,“ zavelel.
Anna věděla, že protestovat nemá smysl a nechala se zavést do nedaleké aleje.
„Je ti zima?“ zeptal se Vladimír, když zastavili v ukrytém koutě stromoví.
„Ano, trochu ano,“ přisvědčila Anna.
„Myslel jsem si to,“ zabroukal baron spokojeně a přitáhl si stále útlé tělo ženy těsně k sobě, aby je mohl schovat pod křídla svého kabátu.
Tu noc se již baron a baronka Korfovi na slavnosti neobjevili. A nutno říct, že si nikdo kromě svědomitého Karla Modestoviče jejich nepřítomnosti ani nevšiml...
