Povídky od Dzany

MARION – aneb jméno pro vznešenou dívku

(Fejeton nejen pro rodiče, kteří berou život s humorem a nadhledem)

Když tak o tom přemýšlím, ti Židé to neměli špatně vymyšlené. Narozené dítě obvykle pojmenovali nějakým provizorním jménem a teprve po určité době, když už jedinec v životě něco dokázal, dostal jméno definitivní, které ho mělo tak nějak trefně popsat. Však si vzpomeňte – z Jákoba se stal Izrael, z Šimona apoštol Petr a tak dál. Myslím, že se tomu říká latinsky Nomen – omen.

Ne tak u nás, v jednadvacátém století. Tady pokud nejste náhodou modelka nebo jiná tzv. celebrita, musíte jít do porodnice s již vyplněným dotazníkem o jménech pro ještě nenarozené dítě. Pokud tak neučiníte, hrozí vám, že vaše dítě pojmenuje státní orgán. A to přece nebudete riskovat. Kdo by stál o to, aby se jeho chlapeček jmenoval dejme tomu Karla Nováková a dcerka např. Karel Novák, že. I když mám dojem, že i to by bylo proti pravidlům našich zákonů. A tak se raději rozhodnete riskovat to, že dáte svému dítěti jméno, které na něj ve výsledku nebude zrovna sedět.

Vybrat správné jméno pro potomka je vážná věc. Zvlášť když případná pozdější změna jména něco stojí – u Židů jste musel nejdřív něco dokázat, u nás v Čechách musíte zase otevřít svou peněženku.

A tak jsme i my, můj muž a já, jména pro naše budoucí potomky vybírali pečlivě. Začali jsme již dávno před svatbou. Jméno pro dceru, které jsou teď pouhé dva měsíce, jsme měli vymyšlené už dobrých jedenáct let. Tehdy, když nám ještě bylo dvacet, jsme se jednoho krásného odpoledne rozplývali nad jménem Marion. Nebudu se rozepisovat o tom, jak jsme na něj přišli, ale velkou roli v tom hrála jedna neznámá píseň, kde se o dívce jménem Marion zpívá. Byla jsem po pravdě docela překvapená, že se to tehdy mému svobodnému mladému pánovi také líbí. Přesto jsem ale měla zásadní námitku. A sice, že zapsat dítě skutečně jako Marion, bychom nemohli. No jen si to představte, kdyby na ni neustále někdo pokřikoval: „Tak s kým jdeš dneska na rande, Marion? S Guyem nebo s Robinem?“ Chudák dítě by třeba ani nevědělo, že jsou oba frajeři už dávno po smrti. (Pokud tedy vlastně vůbec kdy žili a legenda o Robinu Hoodovi není zcela smyšlená.) Hledali jsme proto jméno co nejpodobnější, a napadla nás Mariana. Bylo rozhodnuto. Do matriky se napíše Mariana a doma jí budeme klidně říkat Marion.

Jak jsem již uvedla, našemu druhému dítěti, Marianě, jsou teď dva měsíce. Je to tedy zatím malý človíček, který má do dívky nebo ženy ještě hodně daleko. Ale jak známo, už v tak raném věku se čile projevuje a významně dává na odiv svou osobitost.

Před pár dny jsme si s mužem udělali radost a zašli do blízkého kina na film. Děti přišel hlídat jejich dědeček, plně vybaven proviantem pro sebe i vnoučka a odstříkaným mlékem pro vnučku.

Dědeček po našem příchodu domů poslušně hlásil, co všechno se za dobu hlídání událo, a zakončil tím, že když chtěl malou přebalit, zjistil, že vlastně ani nečůrala.

Inu poděkovali jsme za hlídání a šli zase plnit své rodičovské povinnosti. Dcerce, která vytrvale řvala v tom smyslu, že by jedla, jsem dala mléko, co zbylo v láhvi. (Přece to nevyleju, když mi to odstříkání dalo takový práce, že jo.) Vypila to všechno s chutí sobě vlastní. Po nakrmení jsem ji šla přebalit. Dědeček měl pravdu. Skutečně po dobu hlídání nečůrala. Zato během přebalování stihla počůrat plenu, kalhotky, veškeré své oblečení, podložku a málem i mě. Nijak mě to nerozházelo, stejně jsem ji chtěla převléct. Jakmile byla převlečená, usmála se na mě těma svýma modrýma očkama a pokadila se. Tentokrát vzala za své pouze plena. Hurá. Přebalila jsem ji tedy ještě jednou s tím, že ani tohle mě přece nemůže rozházet. Když byla opět v suchém, poblila se. Vzhledem k tomu, že zvracení, nejlépe na zrovna čisté prádlo, je u ní něco jako signatura, mě nerozházelo ani toto.

Ale uznejte – můžu já takovému dítěti říkat Marion?

7.1.2010