Povídky od Dzany

Znovu moc děkuji své betačtenářce Mile za její pečlivé korekce a skvělé nápady i pozorné opravení překlepů. Druhá část kapitoly je označena silným nadpisem.

4. kapitola – Dům za zrcadlem* - 1. část

Následujícího rána Meg s panem Hale vydali hledat dům. Dohodli se, že si nejprve společně prohlédnou několik nabídek, které byly v dosahu jejich hotelu a pak se rozdělí, aby zvládli navštívit i vzdálenější domy. Třetí dům, který přišli shlédnout, třebaže byl menší, než by se panu Haleovi líbilo, splňoval jejich požadavky a vešel se do jejich rozpočtu. Dívka si pomyslela, že kuchyň je tmavá a ponurá, pokoje malé a tapety postrádají půvab, ale její kritičnost zmírnila představa, že tapety lze vyměnit. Pochopila, že rodinná situace jim nedovolovala najmout si větší dům.
V každém případě byl ten dům velice vhodný z hlediska své polohy, neboť se nacházel v blízkosti všech budoucích žáků pana Hale i lycea, kde měl mít své přednášky. Leč nájemné, které prvně majitel uvedl, bylo vyšší, než si podle pana Hale mohli dovolit. V beznaději se otočil na Meg, ale ta se ostře zeptala majitele, kolik bude činit nájemné, vzhledem ke skutečnosti, že je dům poněkud zanedbaný a potřebuje vymalovat a vytapetovat. Majitel se zarazil a pak se začal silně hádat ve svůj prospěch, avšak dívka sledovala tetu Lily při vyjednávání od útlého věku a mnohé se od ní naučila. Smlouvala, dokud majitel nesnížil nájem na cenu, kterou si rodina mohla dovolit, spokojen s tím, že Haleovi souhlasí s ročním bydlením. Jakmile bylo vše ujednáno, potřásl si pan Hale s majitelem rukou, zaplatil nájem na první měsíc a učinil opatření, aby se mohli po neděli nastěhovat.

„Margaret, ve vyjednání s majitelem jsi byla tak sebejistá,“ podotkl pan Hale s obdivem poté, co je muž opustil. Nikdy předtím jsem tě neslyšel tak výmluvně argumentovat. Bál jsem se, že si v Miltonu nebudeme moci dovolit dostatečně velký dům, ale věřím, že tenhle bude vyhovovat našim potřebám. Velmi doufám, že tvá matka s ním bude souhlasit,“ dodal. „Nicméně netuším, jak se nám tam vejde veškerý nábytek.“

Meg se rozhlížela po salonu. „Měli bychom sem dnes odpoledne poslat Dixon. Ona bude nejlépe vědět, jak zařídit místnosti a co bychom měli dělat dál.“ Tedy alespoň doufám, pomyslela si dívka. Když se blížila ke schodišti, zadívala se vzhůru do patra. „Podle mého názoru by dvě ložnice v patře měly být, otče, vaše a matčina. Místnůstka za kuchyní se hodí pro Dixon a já si vezmu ložnici na půdě.“

Pan Hale se na ni laskavě usmál a jemně se dotkl její tváře. „Vidím, Margaret, že všechno dobře zařídíš. Jistě, pošleme Dixon, aby si dnes odpoledne dům prohlédla. Takhle spolu můžete naplánovat stěhování, aniž bychom s tím obtěžovali tvou matku.“

Když se vrátili do hotelu, podivovala se Meg nad tím, že se od ní vyžadovalo činit většinu rozhodnutí týkajících se celé rodiny. Z rozhovorů, které proběhly předchozí večer a dnešního rána, poznala, že pan Hale je člověk vysoce inteligentní, ale velmi nepraktický a paní Hale působila churavě a bez zájmu o vedení domácnosti. Prohlásila, že si nepřeje účastnit se hledání nového domu v Miltonu ani jeho zařizování. Dívka také věděla, že ač je Dixon velkým zdrojem pomoci a znalostí, není schopná činit žádná větší každodenní rozhodnutí. Ta tedy spadnou na ni, Meg.

Jak zvláštní, vložit tolik odpovědnosti na mladou dívku, přemítala. A stejně to bylo srovnatelné s volností, kterou si Meg užívala ve svém vlastním čase. Vždyť pracovala mimo domov a do penzionu přicházela i odcházela, jak se jí zlíbilo. Dnes ráno se díky matčině nostalgickému povídání dozvěděla o londýnském pobytu její dcery. Margaret Hale byla bezpochyby urozená dívka, která byla uvedena do společnosti, díky své tetě z Londýna. Meg Armstrong, zatímco byla vychovávána v dámu, byla pracující dívkou s jasnými představami o svém životě a své nezávislosti. Z toho, co jí řekli otec a Dixon, si Meg domyslela, že Margaret byla poněkud zhýčkaná a prosazovala si jít si svou vlastní cestou. Meg se cítila nepříjemně při pomyšlení na to, že by měla hrát úlohu velké dámy a doufala, že neudělá mnoho chyb nebo že se neukouše nudou, než se bude moci vrátit do svého vlastního života. Nebude snadné nemoci vykonávat každý den profesi, kterou tak milovala.

Paní Hale se velice ulevilo, když uslyšela, že již mají dům. Dixon ochotně souhlasila s tím, že zajde do Cramptonu, prohlédne si jej a rozhodne, co z nábytku se bude do domu hodit. Jakmile bude vybráno, mohou poslat pro nábytek z Helstone.

Během následujícího týdne sršela Meg energií a projevila své schopnosti. S ohledem na křehké zdraví paní Hale, neschopnost a doslovnou nechuť jejího manžela zaobírat se záležitosmi kolem zařizování domácnosti, vzala na svá bedra veškerá rozhodnutí. Když paní Hale projevila své zděšení nad oněmi hroznými tapetami v salonu, šla Meg koupit nové s půvabným květinovým vzorem, které pak společně s Dixon pověsila na stěny. Paní Hale rozčilovalo pomyšlení na její dceru, mladou dívku s vychováním, jak věší tapety. Když se jí však dívka jemně zeptala, zda by dala přednost starým tapetám, smířila se s tím.

Když byla místnost připravená, dřevěné podlahy naleštěné, závěsy vyčištěné, vyžehlené a pověšené, byla matka s jejím vzhledem docela spokojená. Meg se se služebnou pustila do jednoho pokoje za druhým a než dorazil nábytek z Helstone, vše bylo tak čisté a útulné, jak jen si to obě ženy dokázaly představit.

Když přivezli nábytek, určila Meg jejich rozmístění a spolu s Dixon dávala pokyny pomocníkům, kam mají co dát. Kontrolovala každou židli i stůl, jestli nejsou zničené. Pak dívka vytřela podlahy, ustlala postele, navoskovala a naleštila každý kus nábytku. Stihnout vše za jediný den bylo snadné pro někoho, kdo byl zvyklý neustále pomáhat tetě v penzionu.

Zahalená do velké zástěry a s hrozným čepcem na hlavě byla Meg předmětem zděšení v očích své matky, která nesnesla pohled na dceru dělající práci služky. Dixon však přijala všechnu dívčinu snahu s vděčností, protože si uvědomovala, že jinak by veškerá ta práce byla pouze na ní. Netrvalo ani týden a dům v Cramptonu byl útulně zařízený a rodina se mohla především díky Megině úsilí pohodlně nastěhovat. Její otec i matka uznali její obrovskou snahu a žasli nad tím, že tato jemná dáma, která se jim teprve před několika měsíci vrátila z Londýna, byla ochotná vyhrnout si rukávy a udělat vše, co bylo třeba k tomu, aby měla rodina pohodlný domov. Paní Hale byla ohromená, když se jí manžel svěřil s tím, jak Meg obratně vyjednávala o výši nájemného, a přemýšlela, co mohlo dívku takhle změnit.


Během následujících rušných dnů, které předcházely stěhování, učinila Meg o své nové rodině další zjištění. Díky hádce mezi panem Hale a jeho ženou se dozvěděla, proč museli odejít z Helstone. Tato roztržka vyvstala kvůli klevetám, které zaslechla Dixon a zatepla je paní Hale i Margaret vylíčila. Pan Hale přiznal, že nemůže znovu potvrdit svou víru v knihu společných modliteb. „Mé svědomí mi to nedovoluje,“ vysvětloval své domnělé dceři a pobouřené ženě. Nemohu veřejně přísahat na doktrínu, se kterou si už nejsem jistý.“

Rozčílení paní Hale nebylo k utišení a nebralo konce. Když jí muž sdělil, že doufá, že se uchytí v Miltonu jako učitel, přerušila ho opovržlivým zvoláním: „Tihle lidé se nechtějí učit. Peníze a kouř, to je jediné, co je zajímá, z čeho žijí a co dýchají.“ Po několik dní odmítala se svým manželem hovořit. Atmosféra v jejich malém domku byla napjatá.

Když bylo stěhování ukončeno a ona byla pánem svého času, rozhodla se Meg, že je načase prozkoumat Miltonské ulice. Až doteď byla příliš zaneprázdněná na to, aby mohla zjistit nějaké novinky ohledně stávky a pozdější vzpoury, nemluvě o nějakých prostředcích, které by ji zavedly zpět do její doby. Kdyby se nějak mohla dostat do kanceláře v Marlboroughské přádelně a prozkoumat to zrcadlo, možná by zjistila, zda se může vrátit. Pod záminkou koupě stuhy na opravení velmi zastaralého klobouku, se vydala na průzkum.

Zatímco se procházela, dumala nad událostmi, které ji zavedly do minulosti. Věděla, že zrcadlo v kanceláři přádelny, snad ještě ve spojení s koženými rukavicemi, které našla, byly zodpovědné za její přesun do devatenáctého století. Ty rukavice bez rozmyslu vrátila panu Thorntonovi. Teď je ale potřebovala nějak získat zpátky, aby se mohla vrátit tam, odkud přišla. Nejprve sebere ty rukavice a pak se bude zaobírat zrcadlem.

Všechno tohle plánování ale bylo zatím zbytečné, protože do budoucnosti se nemůže vrátit, dokud nerozřeší to, co bylo jejím úkolem. Musí zastavit vzpouru a ochránit pana Thorntona před smrtí. Poté se vrátí do své doby a bude pokračovat tam, kde svůj život předtím přerušila.

Ale jaký to asi bude život, pomyslela si sklesle. Už byla pryč dva týdny. Co se za tu dobu stalo v jejím čase? Nemyslela si bábi, že se ztratila zrovna tak jako pravá Margaret Hale?

Náhle se Meg zarazila. Zmizela původní Margaret Hale díky zrcadlu? Zajímalo ji, kam se druhá dívka poděla, ale nic kloudného ji nenapadlo.

Meg, uvyklá širokým a prostorným ulicím Londýna byla překvapená úzkými uličkami a průchody Miltonu. Vydala se jednou ulicí jen proto, aby zjistila, že je slepá. Bylo zde tolik postranních uliček, že když se pokusila vrátit zpátky, dostala se na úplně jiné místo. Později odpoledne se zastavila, aby se mohla podívat do obchodu s látkami, když spatřila odraz ženy, která stála přes ulici a pozorovala ji. Otočila se a pohlédla do očí kartářce. Clothilde se na ni usmála a pak se obrátila a splynula s lidmi jdoucími po chodníku.

„Clothilde, počkej!“ zvolala Meg a rozeběhla se přes ulici. Než se však stihla vyhnout kočáru a bezpočtu kolemjdoucích, byla věštkyně ta tam. Meg procházela mnohými ulicemi, aby ji našla, ale nenarazila na žádnou stopu. „Co tady dělá?“ mumlala si pro sebe. Že by byla schopná cestovat v čase? A proč ji sledovala?

Zastavila se na schodech, aby mohla popadnout dech a opřela se o zeď. Zírala na šedivou oblohu a vlhké kameny. Zdálo se, že v Miltonu nikdy nevysvitne slunce. Nebe bylo buď šedé od kouře, nebo tmavé od mračen a deště. Jaký div, že měla paní Hale tak zasmušilou náladu a pošramocené zdraví, pomyslela si.

Vtom zazněla tovární píšťala a Meg sebou trhla. Odlepila se od zdi a zaposlouchala se do sílícího hluku, který patřil nohám šlapajícím po chodníku. Zvuk kroků byl stále hlasitější a za chvíli se po schodech hrnul zástup dělníků, jenž hrozil, že Meg strhne s sebou dolů. Dívka se přitiskla ke zdi. Vráželi do ní tak, že měla strach, že ztratí rovnováhu. V jeden okamžik povolila svůj stisk a její peněženka jí spadla k nohám. Když ji chtěla zvednout, uviděla, jak po ní chňapl šklebící se dělník. Vysmíval se jí tím, že jí taštičkou mával před očima a odtáhl ji vždy, když ji Meg chtěla vzít z jeho ruky.

„To je má peněženka!“ zvolala Meg velitelským hlasem. „Hned mi ji vraťte!“ Muž se polekal a zaváhal. Než však mohl cokoliv učinit, chytil ho za paži jiný muž, který rozzlobeně žádal, aby viník vrátil peněženku mladé dámě. S předstíranou laskavostí ji dělník dívce vrátil a utíkal po schodech dolů.

„Děkuji vám,“ vydechla Meg. „Už jsem si myslela, že se s ním budu muset rvát, abych ji získala zpět.“

Muž se usmál a jeho tvář se rozjasnila. Nebyl hezký – na to měl obličej příliš široký a rysy hrubé, ale v jeho snědé tváři bylo cosi přitažlivého a jeho oči měly mazaný pohled. Přistihla se, že mu opětuje úsměv.

„Voni vám neublížej, slečno,“ vysvětloval jí muž. „Maj jenom rádi hezký obličeje a ten váš je jako obrázek.“

Meg se začervenala a urychleně změnila téma. „Je to Marlboroughská přádelna?“ zeptala se ho.

Zavrtěl hlavou. „Ne, slečno. Tahle přádelna patří Hamperovi. Marlboroughská je na druhým konci města.“ A dodal: „Je lepší nebejt na schodech, když je po šichtě, jestli nechcete, aby vás ušlapali. Hezký den, slečno.“ Dotkl se čapky na pozdrav, vydal se po schodech za trousícím se davem a zmizel.

Meg si krátce povzdychla a rozhodla se, že si na cestu domů najme kočár. To, co dnes v ulicích Miltonu zažila, stačilo na jeden den.

*************

Kapitola 4 - 2. část

Meg vstoupila do Cramptonského domu a potichu zavřela dveře. Slíbila Dixon, že jí pomůže vyžehlit před podáváním odpoledního čaje, ale toužila být na chvilku o samotě, aby si mohla urovnat své myšlenky a také se upravit po čase stráveném v zaprášených ulicích.

Když se ubírala nahoru, prošla kolem otcovy pracovny a zaslechla jeho hlas, který ji volal: „Jsi to ty, Margaret?“

„Ano, otče,“ odpověděla tiše.

„Pojď dál, jen pojď,“ pobízel ji otec srdečně a otevřel jí dveře, aby mohla vstoupit. Dívka zahlédla vysokého muže stojícího u okna zády k ní.
„Seznam se s mým novým přítelem a prvním studentem, panem Thorntonem.“

Dříve než si dokázala uvědomit, kdo je tím mužem stojícím před ní, pan Thornton se s nadutým výrazem otočil. Z dívčiny tváře zmizel úsměv, kterým předtím chtěla uvítat otcova žáka. Panu Thorntonovi Meg věnovala vážný a odmítavý pohled.

„Právě jsme se s panem Thorntonem pokoušeli rozhodnout, zda začít studiem Platóna nebo Aristotela,“ vysvětloval pan Hale. „Co o tom soudíš, Margaret?“

Při pohledu na Megin mrzutý výraz, prohodil pan Thornton: „Myslím, že jsme se již se slečnou Hale setkali a obávám se, že to nebylo zrovna za příznivých okolností. Musel jsem propustit dělníka kvůli jeho kouření v třídící hale.

Meg si odfrkla: „Tak tomu vy říkáte propuštění? Viděla jsem vás bít bezbranného muže.“

„Margaret!“ zvolal pan Hale zděšeně.

Pan Thornton nespouštěl z Meg zrak a řekl: „Ne, ona má pravdu. Byl jsem rozčilený. Oheň představuje pro mou továrnu věčné nebezpečí a já si musím zjednat pořádek, když se porušují pravidla ohledně zákazu kouření.
Dívka zvedla bradu a dívajíc se na něj řekla: „Nikdo by neměl používat svoje pěsti na takové bezbranné lidi. Viděla jsem vás mlátit toho schouleného ubožáka. A to všechno kvůli kouření dýmky? Jste více než o hlavu vyšší než on a navíc ve vyšším postavení. Choval jste se jako zvíře.“

Viděla, jak mu oči začaly planout hněvem, zatímco odsekl: „Chtěl bych vědět, jak byste se na takovou situaci dívala, kdybyste viděla tři stovky těl položených na svahu Yorkshire jako já loni v květnu. Celá přádelna byla zničená během dvaceti minut a lidi uhořelí tak, že už je ani nebylo možné rozeznat.“

Meg na něj zděšeně hleděla. Slyšela už o ničivých požárech v továrnách a věděla, že mezi oběťmi bylo mnoho žen a dětí. Ošetřovala bezpočet popálených lidí během a po světové válce, a živě si pamatovala hrůzu z bombardování, toho kouře, hluku a zápachu. Věděla, jak vážné a bolestivé mohou být popáleniny a viděla mnoho mužů, kteří na ně umírali. Její oči potemněly smutkem při pomyšlení nad ztrátou tolika životů kvůli zbytečné, náhodné jiskře.
Všimla si, že ji pan Thornton pozoruje. „Promiňte,“ řekla tiše. „Neměla jsem právo obviňovat vás ze surovosti. I když s vašimi způsoby nesouhlasím, očividně jste dělal to, o čem jste si myslel, že je správné.“

Chvíli se na ni díval, pak si vzpomněl a otočil se k jejímu otci. „Přijdete k nám tento týden na oběd?“ otázal se.

„Jistě,“ odpověděl hbitě pan Hale s úlevou, že je po hádce.

Pan Thornton přikývl. „Řeknu matce, aby vám poslala pozvání.“

„To by bylo milé. My jsme pořád doma, že, Margaret?“ prohlásil otec a upřel na ni nadějný pohled.

Meg bylo otce líto. Viděla, jak se snaží usmířit si tak důležitého žáka, a tak se rozhodla nepůsobit mu žádné další úzkosti. Přikývla. „Ano, to jsme. „Rádi se přijdeme seznámit s vaší matkou, pane Thorntone.“

Pan Thornton dívce pokynul hlavou a jejímu otci podal ruku.

Pan Hale mu vřele potřásl rukou a zvolal: „Myslím, že začneme raději s Platónem než s Aristotelem.“

„Co o tom soudí slečna Hale?“ zeptal se pan Thornton zlomyslně. Doufal, že tím zviklá pozoruhodnou mladou dámu, která jej v jednom okamžiku rozcupuje na kusy a hned poté mu nabídne upřímnou omluvu.

Meg se usmála. „Já dávám přednost Aristotelovi, ale otec si více oblíbil Platóna.“

Pan Thornton se zatvářil překvapeně. „Vy čtete klasiky, slečno Hale?“

Nato se usmál pan Hale. „Je to tak, Margaret dokáže překládat klasická díla, když se k tomu rozhoupe. Její Latina je lepší než Řečtina, ale od svého pobytu v Londýně se zdokonalila. Co jsme dorazili do Miltonu, začala pro mě překládat mé poznámky. Když bude ve studiu pokračovat, jak jí často říkám, bude z ní časem takový znalec, jako jsem já.“

Meg se opět ulevilo při vědomí, že uměla číst řecky i latinsky, a mohla tedy pro svého otce vykonávat tyto drobné úkoly. V opačném případě by trpěla hrůzou, že bude vyzvána k pomoci a selže. Chvála panu Collinsovi, pomyslela si upřímně při vzpomínce na hodiny Latiny a Řečtiny, které jí dával jeden ze starších nájemníků jejich penzionu. Lily to u ženy považovala za naprosté maření času a varovala Meg, že skončí jako modrá punčocha, avšak dívku bavilo odkrývat tajemství starých jazyků.

Její láska k těmto jazykům se jí velice vyplatila v nemocnici, neboť byla schopna porozumět mnohým odborným výrazům, které používali doktoři a operatéři. Oni naopak oceňovali její bystrost a chápavost. Věděla, že znalost těchto řečí jí bude ku prospěchu, až začne na medicíně studovat anatomii a fyziologii.
Při pohledu na pana Thorntona viděla, jak ji pozoruje se zmateným výrazem, jako by se pokoušel rozluštit, k čemu jsou urozené dámě dobré klasické jazyky. Považuje mě za modrou punčochu přesně tak, jak mě teta Lily varovala, pomyslela si Meg pobaveně a zlomyslně se na něj usmála.
Pan Thornton, v rozpacích z toho, že byl přistižen, jí spěšně popřál hezký den a opustil pokoj, zatímco jej pan Hale doprovázel ke dveřím.
Dívka ke svému zděšení zjistila, že ji pán Marlboroughské přádelny okouzlil. Byl to vpravdě záhadný muž. Na první pohled se nezdál nikým jiným než krutým vládcem. Avšak vysvětlení jeho jednání bylo poměrně logické. Kolik životů, neřku-li živobytí, by mohlo být ztraceno, kdyby ten muž jménem Stephens způsobil požár?
Ne, pomyslela si. Jednal oprávněně, byť přespříliš horlivě. A nadto jeho touha číst klasiky ukázala, že si přeje prohloubit své vzdělání. Meg uznávala samorostlé muže, zatímco neměla pochopení pro londýnské gentlemany, kteří trávili čas vysedáváním v klubech nebo jinými zbytečnostmi.

Pan Thornton byl zajímavý člověk a hodný záchrany, pomyslela si. A ona udělá skutečně mnohé proto, aby zachránila muže, který má moc nad tolika životy. Věřila, že on by svou moc použil moudře a opatrně.

Kdy však přijde ten čas, kdy má zasáhnout? Meg nezachytila žádné zvěsti o dni stávky. Kdyby byla včas informována o jakékoliv činnosti unie, mohla by snad stávce zabránit. Byla rozhodnutá zjistit co možná nejvíce a také kvůli tomu navštívit Marlboroughskou přádelnu, až se jí naskytne příležitost. Ušklíbla se, když si pomyslela, že pán přádelny patrně nebude moc rád, až se její tvář znovu objeví v jeho továrně. Zdálo se jí, že je ve svých myšlenkách plně zaměstnán pouze svými obchody.

Meg by byla překvapená, kdyby se dozvěděla, že nikoliv bavlnářský průmysl, ale ona sama byla hlavním předmětem páně Thorntonových myšlenek, když se vracel zpět do své přádelny.

Jaká zvláštní dívka je ta slečna Hale, přemítal. Upřímná a tvrdohlavá, jak dokázala v mykací hale, když ji prvně spatřil. Nejdřív ji podezříval, že se snažila ukrást jeho rukavice, ale ona vše tak otevřeně vysvětlila, že by ji nemohl obvinit ze lži. Mohla být hrdá, a přece připustila, že se mýlila, a omluvila se. Všiml si, že byla jeho vyprávěním o požáru v Yorkshire dojatá. Její výraz zvážněl a byl plný lítosti, jako kdyby sama také podobnou situaci zažila. Ale kde by mohla tak jemně vychovaná mladá dívka vidět ničivost a běsnění požáru?

Zavrtěl hlavou. Byla to záhadná mladá dáma a ke svému neštěstí příliš dobře vzdělaná. Věřil, že povinností mladé ženy bylo připravit se na manželství a po sňatku se starat o domácnost a rodinu. V každém případě, on na dívky neměl čas, připomněl si rychle. Na prvním místě je přádelna a obchod. Až ji příště potká, bude k ní zdvořilý jenom ze slušnosti kvůli svému novému příteli, panu Hale.

**********

Miltonský hřbitov se brzy stal nejoblíbenějším cílem Meginých procházek. Byl položen vysoko nad městem a oproti všudypřítomnému kouři nabízel alespoň špetku čerstvého vzduchu. Ráda se potulovala mezi náhrobky a prohlížela si jejich nápisy a letopočty. Strávila mnoho chvil přemítáním o životech těch, kteří na věky odpočívali pod náhrobními kameny. Mnoho z nich bylo na vrcholu života, když zemřeli, patrně vyčerpaní prací. Jiné zase sklátila nějaká nemoc.

Myšlenky na smrt obrátily dívčinu mysl k paní Hale a jejímu chatrnému zdraví. Meg slyšela svého otce mluvit o smutku, ale ona si byla jistá, že matčiny zčervenalé tváře způsobovala bolest a nějaký druh horečky. Neustálý kašel a dušnost přinášely Meg obavy z vážného respiračního onemocnění. Když marně přemýšlela, co by mohlo zmírnit matčiny obtíže, zakopla o kámen a narazila do mladé ženy, která kráčela po pěšině proti ní tak, že obě upadly na zem.

„Ach, moc se omlouvám,“ vykřikla Meg, zatímco se stavěla na nohy a nabídla ruku té ženě. „Ztratila jsem rovnováhu – nestalo se vám nic?“otázala se starostlivě. Všimla si totiž, jak je druhá žena pobledlá a těžko se jí vstává.

„Ne, nic, slečno. Jen musím popadnout dech.“ Žena se podívala na Meg a zbystřila. „Nejste ta dáma z Marlboroughský přádelny, co minulý týden tak rázně sepsula Thorntona ten den, kdy zbil Stephense?“ zeptala se bez obalu.

Meg zrudla. „Ano, to jsem byla já. Vy tam pracujete?“

Žena energicky přikývla. „Jo, pracuju. Jmenuju se Bessy Higgins a dělám v mykací hale.“ Pak ji přemohl kašel a tak v řeči ustala, aby mohla znovu nabrat dech.

Meg se usmála. „Já se jmenuji Meg Hale.“ Právě toho rána Meg požádala paní a pana Hale i Dixon, aby jí říkali Meg, protože takhle jí říkali její přátelé z Londýna. Bude to úleva reagovat na mé skutečné jméno, pomyslela si. A moji londýnští přátelé mě tak skutečně nazývají, tak ani neříkám lež.

„Jak dlouho už takhle kašlete?“ zeptala se Meg, když si Bessy prohlížela zkušeným okem zdravotnice. Nejen že byla žena bledá. Měla také tmavé kruhy pod očima, jako kdyby měla špatné spaní a kůži na lícních kostech měla napnutou.

Bessy přestala kašlat a pokrčila rameny. „Nepamatuju se, kdy to začlo. Myslím, že mám na plicích trochu prachu. Proto mi táta našel flek v Marlboroughský přádelně. Nechtěl, abych u Hampera dejchala ten prach.“

Meg vypadala zaraženě. „Prach?“ zeptala se nejistě.

„Jo, slečno. Malý kousky, který vylítávaj z bavlny při mykání a naplní vzduch bílým šmejdem. Říká se, že se dostanou do plic a zmenšujou je. Hodně lidí v mykací hale jednou padne na dno a pak jen kašle a plive krev.“


„To je hrozné!“ zvolala Meg, která si vzpomněla na bílou vánici chomáčků, již viděla v mykací hale. „Proč továrníci neudělají něco, čím by tu situaci napravili?“
„Bessy pokrčila rameny. „Moc toho udělat nemůžou, počítám. Pan Thornton dal do svý přádelny větráky, aby toho prachu bylo míň.“

Meg byla ohromena tím, že se pan Thornton tak stará o své dělníky a nechal namontovat takové zařízení. Pravděpodobně si uvědomuje, že zdraví dělníci jsou odpovědnější a výkonnější, pomyslela si mazaně.

Obě ženy kráčely spolu a Meg pokládala Bessy různé otázky ohledně přádelny a pana Thorntona. Dívka byla ráda, že může hovořit o přádelně, ale o panu Thorntonovi toho příliš nevěděla. Meg se jí otázala, zda nezaslechla nějaké zvěsti o hrozící stávce. Nato Bessy odvrátila zrak. „Můj otec je člen unie a už několikrát říkal, že stávka bude, ale zatím se nic nerozhodlo.“

Meg se rozbušilo srdce. „Kdo je váš otec?“ zeptala se dychtivě.

Bessy ukázala směrem za Meg. „Už sem jde,“ odpověděla.

Meg se otočila a ke svému překvapení zahlédla muže, který jí pomohl na schodech ten den, kdy jí upadla peněženka. Muž, překvapen, že ji vidí, pozdvihl obočí, vzal svou dceru za ruku a pokračoval v loudavé chůzi.

„Otče, tohle je ta mladá dáma, o který jsem ti povídala, že dala Thorntonovi co proto, když zbil toho chlapa, kterej kouřil v přádelně. Jmenuje se Meg Hale.“

Margaret natáhla ruku, ale muž vypadal pobaveně. Po chvíli jí podal svou ruku, potřásl si s ní a prohlásil: „Jmenuju se Higgins, Nicholas Higgins. Thornton udělal správně, když dal Stephensovi nakládačku. Zatracenej blázen – moh' spálit celou přádelnu a všechny zabít.“

Meg se usmála. „Už jsem se poučila,“ odpověděla hbitě. Otočila se na Bessy a zeptala se: „Kde bydlíte?“

Odpověděl jí Higgins: „V čísle 9 na Francis Street. Druhá odbočka doleva za Zlatým drakem. Proč to chcete vědět?“

Meg odvětila: „Myslela jsem, že bych vás přišla navštívit.“

Muž si ji změřil pohledem. „Vy nejste vodsaď, že? Tady u nás nejdřív počkáme, až nás pozvou do domu a teprva potom tam jdeme.“

Namísto aby se Meg zarazila, jak očekával, se ušklíbla. Líbilo se jí, jak tento muž, Higgins, mluví na rovinu. „Tak proč mě tedy nepožádáte?“ zeptala se směle a v tu chvíli zahlédla v jeho očích jiskřičky.

„Řek bych, že můžete přijít, když budete chtít,“ odpověděl samolibě. „Ale vy na nás zapomenete. To se vsadím.“ Vzal Bessy za paži a oba dva pokračovali ve své cestě.

Meg pozorovala jejich zmenšující se postavy, dokud nezmizely zcela. Mýlíte se, pane Higginsi, pomyslela si s rostoucím vzrušením. Navštívím vás velice brzy, abych se mohla dozvědět něco o té stávce.

----------------------------------------------------------------------------------------
* překlad názvu kapitoly použit z obsahu českého vydání knihy Alenka v kraji divů – přeložili Aloys a Hana Skoumalovi Academia, Praha 2010