Kapitoly 16-20
3. 9. 2007
16.
„Vladimíre, to nesmíte!“ vykřikla Anna zděšeně.
„Prosím?“ optal se baron, překvapený její prudkou reakcí.
„Nemůžete se mě přece takhle zbavit. Já, já mám strach,“ pokračovala Anna už tišším tónem.
„Ale já se Tě přece nechci zbavit, Anno,“ usmál se Vladimír, hladíc její malou dlaň. „Jen Ti chci zajistit dobrého učitele francouzštiny. Sám bych to nezvládl. Opravdu není čeho se obávat,“ snažil se dívku uklidnit.
Přitom jí do dlaně nepřestával kreslit prstem neurčité obrázky...
„Učitele francouzštiny? Ach tak,“ přemýšlela Anna nahlas.
„A všechno ostatní zůstane jako dosud?“ pokračovala.
Skoro se bála vyslovit ta slova.
„Jistě. Nemusíš se bát. Dopoledne budeš mít svou hodinu francouzštiny a odpoledne bude patřit zábavě. Přece bych si nemohl nechat ujít naše pravidelné procházky a večeře. Ostatně, jste přece má společnice, Anno Petrovno, že?“ odpověděl baron. „Tak dobrá. Jste na mě tak hodný a já jsem nevděčná. Promiňte, že jsem chovala hloupě. I když, je mi líto, že mě nechcete naučit francouzsky vy sám. Zvykla jsem si na vás a z cizího učitele mám strach.“
„Proč bys měla mít strach z učitele?“ přešel Vladimír záměrně věty týkající se jeho osoby.
„Protože já, já,... Vyrostla jsem na venkově jako služka. V Petrohradě jsem sotva pár týdnů a... Co když se mi učitel vysměje? Co když něco zase popletu?“ řekla Anna smutně.
Představa cizího učitele ji stále děsila.
„To se nestane. Jak by se ti učitel mohl smát? Hlouposti. To bych nikdy nedovolil.“ Vladimírova ruka pomalu přestala hladit dívčinu dlaň a přesunula se k jejímu obličeji. Zachytil prsty neposlušnou zlatou kadeř a jemně ji odhrnul z čela.
A co teď? Už to dlouho nevydržím... Nedokážu jen tak sedět a tvářit se jakoby nic.
„Moje malá Aňa má takový strach z jednoho obyčejného učitele?“ pokusil se Vladimír obrátit situaci do veselého tónu.
„Vladimíre, Ivanoviči, vy nevíte, co je strach, že?“ odpověděla Anna ve stejném duchu, s poněkud hořkým úsměvem, a přes zamlžené řasy se podívala do očí svého opatrovníka.
„Mýlíte se, Anno.“ Anna překvapeně pootevřela ústa.
„Když jsem odjížděl do vojenské školy, bál jsem se možná ještě víc než vy teď.“ „Opravdu?“
„Copak bych ti lhal?“ pousmál se Vladimír.
„I muži mají někdy strach, zvlášť z něčeho neznámého. A já jsem tehdy ještě ani nebyl mužem.“
„Bylo ti tolik jako mně teď. Ale když ses se mnou loučil, řekl jsi mi, ať se o tebe nebojím. Že se zase vrátíš,“ zašeptala Anna.
„A svůj slib jsem také splnil,“ uzavřel vzpomínky Vladimír a pohladil Annu po vlasech. Anna byla tak zabraná do svých myšlenek, že si Vladimírovy dotyky stěží uvědomovala.
„C'est vrai,“ vyklouzlo jí z úst.
„Odpočiňte si, bylo toho na vás až příliš,“ řekl po chvíli Vladimír.
Dovolil si dívku letmo políbit na čelo a opustil její ložnici. Anna se lehce pousmála a brzy upadla do osvobozujícího spánku.
„Anatoliji, odnes tyto dopisy,“ poručil baron svému sluhovi.
Povinnosti na dnešní den byly splněny a do večeře zbývalo ještě dost času. Vladimír se pohodlně usadil ve své pracovně a dal průchod svým myšlenkám. Všechny patřily jediné dívce. Baron se nevědomky začal usmívat.
Zřejmě jí nejsem lhostejný. Hlouposti, jen měla strach z cizího učitele, to je přeci pochopitelné. Ale byla smutná, když jsem jí řekl, že už ji nebudu vyučovat. A copak bych mohl? V její přítomnosti jako bych ztrácel půdu pod nohama. Udělal jsem dobře. Ale co když se do učitele zamiluje? To nesmím dopustit!
Anna se probrala ze spánku a usadila se pohodlně na své posteli. Bolest hlavy byla ta tam a dívčina dostala chuť k jídlu. Vtom si ale vzpomněla na poslední rozhovor se svým poručníkem a zachmuřila se. Třebaže se ji Vladimír snažil všemožně uklidnit, při pomyšlení na neznámého učitele stále pociťovala obavy a kromě toho se do její mysli začaly vkrádat ještě další nepříjemné myšlenky.
Proč se Vladimír zdráhá mě dále vyučovat? Snad už jsem ho neomrzela? Ani bych se nedivila. Jsem taková neohrabaná. Nikdy bych neřekla, jak těžké je chovat se jako nějaká panička. Ale co si pak počnu? Dnes se se mnou odmítl učit francouzsky, za týden už nebude stát o mou společnost vůbec.
Anna si povzdychla.
Takhle by můj život v Petrohradu brzy skončil. Ale to se nesmí stát. Já baronovi ještě ukážu. Budu se učit dnem i nocí a překvapím ho. Naučím se ten zpropadený jazyk, jako že se Anna Petrovna Platonova jmenuji!
O několik dní později
„Anno, dovolte, abych vám představil Natálii Dmitrijevnu Raznikovu, vaši učitelku francouzštiny,“ pronesl Vladimír obřadně, sotva Anna vstoupila do salónu.
„Madam, to je Anna Petrovna Platonova, moje schovanka. Věřím, že si budete rozumět,“ pokračoval baron.
Anna se jako ve snách uklonila mladé dámě, která se podle všeho měla brzy stát její učitelkou. Dívka měla utkvělou představu, že její učitel bude nějaký suchý stařec s bradavicí na nose. Proto nedokázala uvěřit v to, že mladá okouzlující žena, stojící před ní, je skutečně její budoucí učitelka.
„Velice mě těší, slečno,“ promluvila Natálie Dmitrijevna jako první.
„I já věřím, že budeme brzy přítelkyněmi a že spolu hravě zvládneme všechna úskalí francouzského jazyka,“ a s úsměvem podala Anně ruku.
Anna nabízenou ruku vděčně stiskla a na tvářích jí rozkvetl šťastný úsměv. Vladimír mlčky obě mladé ženy pozoroval s jistým uspokojením.
Vidím, že jsem udělal dobře. Anna získá nejen dobrou učitelku, ale také přítelkyni. A já se nemusím obávat žádného soka.
„Moje milé dámy, myslím, že je čas, abych vás nechal o samotě. Můžete ihned začít s výukou, Anna se jistě už nemůže dočkat,” promluvil baron a přitom spiklenecky mrkl na svou schovanku tak, aby si učitelka ničeho nevšimla.
„Děkuji, Vladimíre Ivanoviči. Opravdu už se moc těším na svou první hodinu,” odpověděla Anna a vrátila svému poručníkovi vděčný úsměv.
Na ta slova se Vladimír dámám uklonil a vyšel ze salónu. Tak rád by zůstal, ale věděl, že to není možné. Zbytečně by Annu znervózňoval a to opravdu nechtěl. Alespoň si tedy představoval, co se v salónu asi odehrává. Však se to brzy dozví. Byl přesvědčen o tom, že Anna mu během oběda sama vše vypoví.
17.
Oheň v krbu spokojeně praskal, v knihovně bylo útulno. Vladimír Ivanovič odložil na stůl knihu, do které se již několik minut marně snažil začíst.
„Ještě stále píšete, Anno?“ promluvil do ticha.
„Ovšem. Natálie Dmitrijevna mě dnes začala učit abecedu,“ odpověděla Anna, očima neuhýbajíc od psaní.
„Proč si chvíli neodpočinete?“ namítl Vladimír.
„Chci svou učitelku překvapit. Do zítřka zvládnu napsat celou latinku,“ odpověděla Anna pevně.
Vladimír si povzdechl a vstal z křesla.
„Naučit se latinku za jediný večer, kdo to kdy slyšel? Anno, nikdo přece po vás nechce zázraky,“ pokračoval Vladimír smířlivě, ovšem bez úspěchu.
Anna nepouštěla svůj brk z ruky.
„Tak už toho nechte, začínám se nudit, má drahá,“ namítl nespokojeně a přiblížil se ke stolu.
Jeho zrak sklouzl na list papíru, pokrytý spoustou písmen. Musel se usmát. Anna zdvihla konečně oči a úsměv zachytila.
„Něco se vám nelíbí?“ otázala se zklamaně.
„Nikoliv, jde vám to dobře. Myslím, že krátká přestávka vám neublíží,“ zaprosil Vladimír.
„Ale ani neprospěje,“ zaprotestovala Anna.
„Vidíte, tahle písmena mě pořád zlobí. Je to tak těžké,“ řekla zničeně a odložila brk na stůl.
„Hm,...F, S a R..., také mi trvalo věčnost, než jsem se je naučil,“ poznamenal Vladimír chápavě.
„Opravdu?“ podivila se Anna.
„A já myslela, že páni se se znalostí latinky už narodili.“
Tahle poznámka Vladimíra rozveselila.
„No dobrá, chtěl jsem, abyste mi zpříjemnila dnešní večer četbou, ale vidím, že nemám šanci. Tak vám alespoň pomohu s těmi neposlušnými písmeny,“ řekl a přitom se naklonil blíže k její ruce.
„Co to slyším, barone?“ ozvala se Anna.
„Pokud se dobře pamatuji, ještě nedávno jste se vzdal možnosti mě vyučovat a teď?“ Chytla křečovitě svůj brk a ruku odtáhla.
„No tak, Anno, nerozčilujte se, myslím to dobře,“ nedal se odbýt Vladimír a opět vzal Anninu ruku do své.
Pomalu ji přiblížil k papíru a vedouc její ruku, vykreslil brkem kostrbaté „S“.
„Moc se to nepovedlo, Vladimíre Ivanoviči,“ postěžovala si dívka.
„Máte pravdu. Víte, Anno Petrovno, já se snažil. Ale vy nespolupracujete. Musíte držet ruku volněji, pak se to podaří,“ odpověděl Vladimír.
Anna mimoděk ruku uvolnila. Vladimírova pozornost ji těšila a ona měla strach, aby ho nakonec svou hranou neústupností neodradila. Nechala tedy vést svou ruku po papíře, ke kalamáři a zpět na papír.
„Proč se ke mně neposadíte, Vladimíre?“ zeptala se po chvíli, vidouc, že Vladimír se vedle ní sklání v nepohodlné poloze.
Mladý baron se nenechal déle pobízet a usadil se vedle ní ke stolu. Mlčky pokračovali v psaní, až byl celý list papíru poset stovkami písmen. Anna si ani nevšimla, že dávno je to pouze její ruka, která tvoří tahy brku...
„Tak, mademoiselle, máte můj obdiv,“ pronesl Vladimír poté, co Anna uložila brk na místo a spokojeně si prohlédla popsaný list.
„Zbývá jen přepsat celou abecedu na čistý papír.“
„Ano,“ přikývla Anna.
„Musím vám poděkovat, Vladimíre. Zdá se, že jste lepší učitel, než jste se domníval. Jak se vám jenom odvděčím?“ pohlédla Anna na Vladimíra s úsměvem.
„Vidíte, na to jsem nepomyslel. Ale snad... věnujete mi tento list, na památku?“ zadoufal Vladimír.
„Vladimíre, opravdu chcete, abych vám darovala ten nicotný cár s klikyháky?“ podivila se Anna.
„No a proč ne? Bude mi připomínat dnešní večer. Zdá se vám, že snad žádám příliš?“ „Vůbec ne,“ opáčila Anna.
Uchopila zmiňovaný list do ruky. Nejistě namočila brk do kalamáře...
Vladimír ji sledoval s mírným napětím.
Drahému Vladimírovi Ivanoviči věnuje Anna Petrovna, napsala Anna do rohu listu azbukou.
„A ještě datum... 15. října 1839. Je to tak správně, Vladimíre?“ zeptala se trochu nejistě a vložila list, s ještě nezaschlým inkoustem, baronovi do ruky.
„Merci beaucoup, ma chère,“ poděkoval Vladimír raději v cizí řeči...
Darovaný list opatrně složil a vsunul si jej do náprsní kapsy saka.
18.
Druhého dne Vladimír obědval společně s Annou, jako obyčejně.
„Povězte mi, Anno, byla madam Raznikova spokojená s vaším výkonem?“ zeptal se Vladimír, když dojedl.
„Ano. Vladimíre Ivanoviči, můžete na mě být náležitě hrdý. Slečna Natálie Dmitrijevna byla nadmíru spokojená a také překvapená,“ odpověděla Anna šibalsky.
„Tak to rád slyším. No a jak jste vy spokojena se svou učitelkou?“
„Velmi. Madam je na mě hodná, je moudrá, chytrá, jsem moc ráda, že právě ona mě vyučuje,“ odpověděla Anna zcela upřímně.
„Moudrá a chytrá, říkáte? Výborně. Navíc je také pohledná,“ uvažoval Vladimír nahlas.
„Co, prosím? Vladimíre Ivanoviči, zapomínáte se!“
„No no, zdá se mi to, anebo opravdu žárlíte, Anno?“ pravil Vladimír pobaveně.
„Že žárlím? Co to sem pletete za nesmysly? Mluvím o tom, že se až příliš zajímáte o mou učitelku!“ zvolala Anna se zvláštním důrazem na slovo „mou“.
„Uklidněte se, Anno, já vám přeci vaši učitelku neberu. Ale to neznamená, že bych se o ni nemohl zajímat jako o ženu, nebo se snad mýlím?“ pokračoval Vladimír klidně. „Jistěže. Copak je to slušné, zajímat se o ženu, s vašimi úmysly?“ řekla Anna nervózně, tušíc pomalu se blížící nebezpečí.
„Nechápu, mademoiselle. Jaké úmysly máte na mysli?“
„Přeci to, že se nehodláte oženit! Bylo by od vás podlé dávat mademoiselle Raznikové plané naděje, nemám pravdu?“
„Aha. No, myslím, že vás zklamu. To víte, Anno. Člověk stárne a může svůj názor změnit. Chci říct, přemýšlím o tom, že vůbec není špatné oženit se,“ odpověděl Vladimír a lakonicky upil ze sklenky vína.
Annu polilo horko.
„To jsou mi ale věci, pane barone. A pročpak najednou takový zvrat? Vždyť jste tvrdil, že je vám samotnému dobře a že dcery městských paniček by vás k smrti unudily... Já, já nechápu...“ vyhrkla Anna rozčileně.
„Nechápete? Inu, rád vám to vysvětlím. Jak jistě víte, jsem poslední, kdo zůstal z naší rodiny. A je tedy na mně, abych zachoval rod. Musím se postarat o jeho pokračovatele. A proto bych se měl oženit. Myslím, že nastal ten správný okamžik.“ „Nemáte pravdu, Vladimíre Ivanoviči. Teď skutečně není vhodná doba!“ řekla Anna rozhodně.
„No, pročpak ne? Jsem dost mladý na to, abych ulovil nějakou tu krasavici a zároveň dost starý na to, abych nenatropil příliš hloupostí. Mám peníze, dům, panství, společenské postavení... opravdu nevím, co bych ještě mohl chtít... Snad jen manželku a matku mých dětí?“ poznamenal naoko ironicky Vladimír.
„Myslíte jen na sebe, pane barone. Ale co bude se mnou? Udělal jste ze mě svou schovanku a teď... Pošlete mě pryč, až se oženíte?“ řekla Anna smutně.
„Pro Boha, Anno, jak vás to jen mohlo napadnout? Jistě že vás neodeženu pryč. Pokud se ožením, samozřejmě budete nadále bydlet v mém domě. Až do doby vaší dospělosti nebo do té doby, než se vy sama vdáte,“ snažil se Vladimír zaplašit Anniny obavy.
„Já se přeci vdávat nehodlám. Já neměním své názory tak rychle, jako vy,“ pronesla Anna, mírně se červenajíc.
„A vaše paní? Co když mě bude nenávidět? Co si pak počnu?“ dodala zoufale.
„Á, tak tohle vás trápí, ma chère. Teď už to začínám chápat,“ protahoval baron a tvářil se, jako když urputně přemýšlí.
„Mohu vám slíbit jen tolik, že nedovolím, aby vám v mém domě kdokoliv ubližoval. Ani moje budoucí žena!“ prohlásil po chvíli mlčení a vzápětí dodal: „Ostatně, vy sama byste mi přece mohla pomoci s výběrem...“
„Cože? S výběrem... myslíte s výběrem vaší nevěsty?“ polkla Anna nevěřícně. „Přesně tak,“ řekl Vladimír, uždibujíc přitom líně kuličky hroznového vína.
„Vladimíre, vy jste snad šílený! To si ani neumíte vybrat vlastní ženu? Jestli je takhle schopný každý šlechtic, pak děkuji Bohu za to, že nejsem urozená!“ vykřikla Anna rozhořčeně.
Vladimírovi při jejích slovech málem zaskočilo, ale podařilo se mu zachovat vážnou tvář.
„Ale, děvče, vy jste mě asi špatně pochopila. Samozřejmě, že se ožením jen s takovou dívkou, s kterou sám uznám za vhodné... Měl jsem jen na mysli to, že si rád vyslechnu i váš názor. Mám takový dojem, že se umíte vyznat v lidech. Už mi rozumíte?“ usmál se baron.
„Myslím, že ano,“ odpověděla Anna s ulehčením, ale zároveň plná neklidu.
Za svá předchozí slova se ani nenamáhala omluvit, bylo to nad její síly. Najednou pocítila obrovskou slabost po celém těle, žaludek se jí převracel...
Ale podivný rozhovor s Vladimírem ještě nebyl u konce. Za normálních okolností by si pozorný baron jistě hned všiml Anniny slabosti, ale tentokrát se co možná nejvíc vyhýbal pohledu na ni. Ještě stále uvnitř bojoval se snahou tvářit se navenek klidně. Později bude čas, aby se mohl od srdce zasmát Anniným trefným výrokům. Jak ho ta dívka bavila! Čím dál víc teď toužil po tom, aby s ní denně mohl obědvat, chodit na procházky a těšit se z nevšedních dobrodružství, které mu pravidelně přinášela. Její něžný obličej, který se dokázal ve vteřině proměnit v tvář líté šelmy s ostrým jazykem a plamennýma očima - to bylo úžasné vytržení z všedního a nudného života mladého šlechtice. Vladimír doufal, že jednoho dne přijde čas, kdy bude moci vyjevit pravdu, kdy se bude moci svobodně a nahlas smát Anniným výrokům a přiznat jí, že právě ta její veselá povaha se mu na ní tolik líbí. Ale teď ještě není ta vhodná doba. Nejdřív jí musí pomoci stát se opravdovou šlechtičnou s vytříbenější schopností konverzace... Krátké zamyšlení pomohlo Vladimírovi, aby se konečně uklidnil a mohl Anně pohlédnout do očí, aniž by přitom musel potlačovat výbuchy smíchu. I Anna se v těch několika tichých minutách upokojila, ale ještě nehodlala vstát od stolu. Jako by cítila, že Vladimír má ještě něco na srdci.
„Nedokončili jsme náš rozhovor, Anno,“ promluvil Vladimír do ticha.
„Jsem připravená v něm pokračovat, Vladimíre Ivanoviči. Zdálo se mi, že máte ještě něco na srdci,“ odpověděla Anna a pokusila se o slabý úsměv.
„Skutečně! Jak jsem říkal, vidíte lidem až na dno duší, zdá se...“
„Vy mi lichotíte. Takovou schopnost nemám. To, že chcete něco říci, vám nevidím na dně duše, ale na rtech,“ zažertovala Anna.
Doufala, že se Vladimír vrátí k rozhovoru o výuce francouzštiny, ale baron její očekávání nenaplnil.
„Nesdělila jste mi názor na slečnu Raznikovou. Jak by se vám líbila jako moje nevěsta? Mohu se tedy o ni ucházet?“
„To ne!“ lekla se Anna.
„A proč ne? Vždyť jste ji chválila. Existuje tedy něco, co jste mi o ní zatajila? Jen povězte, cením si vašeho názoru,“ pokračoval Vladimír a labužnicky upil ze sklenky vína. Anna mezitím horečně přemýšlela, jak by svůj nesouhlas odůvodnila.
„Už jsem vám řekla, že madam je moje učitelka, a proto nemůže být zároveň vaší snoubenkou. Nebylo by přece dobré odvádět její pozornost od práce. Bude-li madam v domě a vy také, jak se pak bude moci soustředit na mou výuku? A já tolik potřebuji znát dobře francouzsky. Přece jste si to sám přál!“ vyklopila ze sebe Anna. Nic lepšího ji v tu chvíli nenapadlo a ona nechtěla nechat otázku nezodpovězenou.
„V tom neshledávám potíže,“ odmítl její vysvětlení Vladimír.
„Učíte se francouzsky rychlostí větru. Jsem si jist, že pokud vytrváte, učitelku brzy již nebudete potřebovat. A já budu moci mademoiselle Raznikovou rozptylovat, seč mi budou síly stačit.“
„V tom případě se začnu učit pomaleji!“ vykřikla Anna naštvaně a poněkud zrudla. Vladimír potlačil smích, který se mu už už dral z nitra a dovolil si jen decentní, ale přesto vítězný úsměv.
„Teď jste se prozradila, Anno Petrovno!“
„Prosím?!?“ vytřeštila na něj Anna oči.
„Co je to za nesmysl? Proč byste se měla začít učit pomalu, když vám francouzština tolik jde? Je v tom něco jiného, jen mi to neráčíte vyzradit, že?“ pokračoval Vladimír pobaveně.
Anna sklopila oči a tentokrát už nechala otázku bez odpovědi.
Vladimír jí ale galantně pomohl z rozpaků: „Tak dobrá. Pochopil jsem, že slečna Raznikova se vám jako má nevěsta nezamlouvá. Tudíž se vzdávám a slibuji, že se o ni nebudu ucházet. Škrtám ji ze svého seznamu,“ zakončil Vladimír směšně tragickým tónem svou úvahu.
Annu jako by bodli.
„Vy máte dokonce seznam potenciálních manželek? A mohu vědět, kolik je na nich jmen?“
„Vaším přičiněním, mademoiselle, můj seznam opět zeje prázdnotou. Ale věřím, že není všem dnům konec. Pro dnešek toho necháme. Nicméně, v hledání své budoucí nevěsty budu pokračovat,“ odpověděl Vladimír.
Anně spadl kámen ze srdce.
Dej Bůh, aby to byla pravda... Jen musím být příště chytřejší. Najdu na každé nevěstě tolik chyb, že se Vladimír nikdy neožení!
Nahlas pak řekla: „Cítím se poněkud unavená. Mohu odejít?“
Teprve teď si Vladimír všiml, že Anna skutečně nevypadá dobře. Ale tajně doufal, že je pouze rozrušená z jejich předchozího rozhovoru.
„Opravdu, omlouvám se, že jsem vás tolik zdržel, bylo to ode mne neohleduplné. Doprovodím vás do vašeho pokoje,“ řekl proto spěšně a vzápětí vstal od stolu.
Anna jen vděčně přikývla a nechala se odvést do své ložnice. Za nic na světě by to nepřiznala, ale vychutnávala si každý jejich společný krok...
19.
Anna se neklidně převalovala na posteli, osvobozující spánek však stále nepřicházel. V myšlenkách se znovu a znovu vracela k jejich rozhovoru s Vladimírem. Před sebou stále viděla ten dosud nepoznaný ironický výraz svého poručníka, v uších jí zněla ta slova, která se jí, Bůh ví, proč, zabodávala do srdce...
Mám peníze, dům, panství, společenské postavení... Opravdu nevím, co bych ještě mohl chtít? Snad jen manželku a matku mých dětí...
Anna se znovu otřásla. Jak se mohl Vladimír takhle změnit? Vždyť ho takového nikdy nezažila. Ani tenkrát, když si spolu hrávali v době jejího dětství, ani teď, když už jsou oba dospělí.
Byla jsem zřejmě hloupá, když jsem si myslela, že Vladimír zůstane navždy tím stejným člověkem. Lidé se přeci mění. Vždyť i já se mohu změnit. A snad, kdo ví, zda už jsem se nezměnila. Nebylo by ani divu. Život baronovy společnice je přece tak odlišný od života obyčejné služky...
Ale Anna se nechtěla jen tak vzdát. Musí přece sebrat svou odvahu a pokusit se zabránit Vladimírovi v jeho podivných plánech. Vždyť by baron sám mohl později svého činu litovat... A i když se styděla to sama před sebou přiznat, jen pomyšlení na cizí ženu ve Vladimírově blízkosti v ní vyvolával pocit žárlivosti. Ale proč? To Anna neměla tušení. Cítila se tolik zmatená, jak to dosud nikdy nepoznala.
Co jen mám dělat?
K ránu konečně zaspala. Po krátkém odpočinku ji probudily oslňující paprsky slunce, které se prodíraly zvědavě skrz okna její ložnice. Zdálo se, že bude opravdu pěkný den. Anna si však pomyslela, že dnes ji ani slunce nedokáže potěšit v jejím smutku. Přesto přistoupila k oknu a jako obyčejně rozhrnula těžký závěs starorůžové barvy. Dlouho pohlížela skrz orosené sklo okenní tabule kamsi do dáli a nechala své myšlenky toulat ve vzpomínkách.
S hořkostí vzpomenula na ten večer, kdy společně s Vladimírem pekli koláč, na návštěvu pouličního divadla, na všechny ty jejich společné procházky, obědy, na večer, kdy ji Vladimír učil psát abecedu. Jak byla tehdy šťastná a veselá, někdy trochu zmatená, ale přesto šťastná.
Vladimír se ke mně vždy choval tak hezky. A když se zlobil, tak jen na oko. Možná, že tím jen něco sledoval. Něco tu nehraje. Proč chtěl, abych byla jeho společnicí, a vzápětí se rozhodne, že chce svůj život tolik změnit? Snad i to je jen nějaká zkouška? Ne, to je hloupost. Anno Petrovno, je pro vás snadnější namlouvat si lži, přijměte konečně tu pravdu. Vladimír se chce oženit. Ale vy byste mu v tom možná mohla zabránit... Ale jak?
Anna si povzdechla a pomalu přešla po pokoji. Její světlá, útulná ložnice, se jí najednou zdála jako šedivé vězení. Lhostejně zasedla za mahagonový stolek, vzala do ruky svůj kartáč a jala si pročesat svou zlatou hřívu. Bez účasti se podívala na svůj odraz v zrcadle a znenadání jí v mysli vytanul obličej mademoiselle Raznikové. Anna se uvnitř rozzlobila.
Vladimírova nevěsta číslo jedna...
Nerada si musela přiznat, že její učitelka je opravdu nádherná žena. Není divu, že i Vladimíra zaujala. Ale v čem je tedy rozdíl mezi Natalií Dmitrijevnou a Annou? V duchu se ptala ne sebe, ale té dívky, která se na ni zamyšleně dívala ze zrcadla... Mademoiselle Razniková se nikdy nesměje tak jako ty, Anno. Usmívá se jen decentně. Asi takhle...
Zcela automaticky si začala Anna v duchu vybavovat výrazy obličeje, které se jí tak líbily u mademoiselle Raznikové, a snažila se je napodobit. Po čase se začala usmívat. Ne jako dřív, ale „urozeně“, jak si pobaveně uvědomovala.
To je ono. Musí ze mě být opravdová šlechtična – alespoň navenek. Musím být zkrátka lepší než ostatní. A když mi i sám Bůh pomůže, Vladimír si toho jistě všimne a zapomene na všechny ty cizí urozené krasotinky. Budu se pilně učit francouzsky, naučím se používat ty správné nudné věty, ty správné výrazy obličeje a pohyby rukou... Je to sice naprosto směšné, ale zároveň to bude i zábava.
„Ale jedno mi slibte, Anno Petrovno Platonova,“ pokývala vážně hlavou dívka ze zrcadla.
„Hrajte si na šlechtičnu, jak je vám libo. Ale uvnitř, uvnitř zůstaňte tou Annou, kterou jste vždycky byla!“
„To slibuji, madam!“ odpověděla Anna.
Odložila svůj kartáč zpátky do zásuvky a spiklenecky mrkla na dívku za sklem...
Dni plynuly, říjen pomalu střídal bělostný listopad. Vladimír mlčky pozoroval zasněžené ulice přes zamžené okno svého pokoje. Dlouhé minuty dokázal sledovat bílé vločky padající na okenní parapet, fascinován jejich stříbřitým leskem, který bolestně oslňoval jeho zrak. Tichý sníh pomalu pokrýval střechy protějších domů i chodník, vločky se zaleskly na hřbetě koně, který táhl projíždějící povoz...
Vladimír se otočil a zahlédl ještě hustý sněhový déšť, který vytryskával zpod kopyt... A pak si znovu přečetl list, který dnes ráno obdržel.
Cítil, že musí využít svou příležitost a pohnout ručičkami osudu ve svůj prospěch. Jeho myšlenky se čím dál více týkaly jeho mladinké schovanky a baron se tomu nijak nebránil. Byl však velmi zneklidněn jejím chováním v posledních dnech. Kdysi tak divoká Anna se z nepochopitelné příčiny záhadně uzavřela. Pro Vladimíra měla sice vždy úsměv po ruce, ale už to nebyl ten spontánní šibalský úsměv, na který byl zvyklý a který tolik miloval. Její výraz byl pojednou jaksi usedlý. Vladimír si to nedokázal vysvětlit, ale ano - její tvář už v mnohém připomínala pravou šlechtičnu. A Vladimír si musel přiznat, že jej to mrzí.
Jak je to vůbec možné? Jak vůbec dokázala odhodit svou přirozenost? Mám strach, opravdu mám strach, že jsem nadobro ztratil tu Annu, mou malou Annu. A vzápětí se sám sobě ušklíbl:
Vždyť jsi sám chtěl, aby vypadala jako šlechtična... To ano, pro cizí oči aby se stala šlechtičnou, ale v mých očích aby byla stále tou... Jsi hlupák. Samotná Anna už zřejmě pochopila, že v ní vidíš stále tu malou holčičku, kterou už ona ale není! Už dávno není... Zvykni si konečně na dospělou Annu, Korfe!
Vtom si vybavil její výraz, který měla na tváři, když dnes společně obědvali, a spokojeně se usmál. Přeci jen odhalil droboučké ohníčky v těch šedých očích, jen docela nepatrné, sotva znatelné.
Za okny se spustil nový vodopád stříbrných vloček...
Baron poodešel od okna a chystal se vložit list zpátky do zásuvky ve stole. V posledním okamžiku si to však rozmyslel a uložil jej do náprsní kapsy svého žaketu. Bude lepší, když se o tom dozví hned, řekl si v duchu a vydal se do knihovny, kde podle svého očekávání Annu našel.
Seděla jako obyčejně v křesle, zabalená do deky, na kolenou francouzskou knihu. Rty se jí rychle pohybovaly, to jak si v duchu přeříkávala jednotlivá slůvka...
Vladimír se chvíli kochal pohledem na ni a pak opatrně obešel obloukem kolem jejího křesla. Anna si ho nevšímala, oči stále přilepené na stránkách své knihy. Vladimír se sklonil k jejímu rameni.
„La fin, mademoiselle,“ řekl polohlasně a chystal se knihu zaklapnout.
Anna jako by vytušila jeho úmysl, hbitě dlaní knihu zakryla na rozečtené straně. „Pourquoi, monsieur?“ tázavě se mu zahleděla do očí.
Vladimír využil situace a položil vedle drobné dlaně onen dopis.
„Už bylo dost učení. Nyní nastal čas na trochu zábavy,“ odpověděl prostě.
Anna ucítila jakési zašimrání na hřbetu ruky a instinktivně zamířila zrakem dolů. Poněkud nechápavě zírala na list s úhledným písmem, nesoustředěně přelétla řádky a pak znovu očima vyhledala svého poručníka...
„Anno, kníže Obolenskij nás zve na ples. Doufám, že neodmítnete pozvání.“
„Jaké pozvání?“ zeptala se Anna zmateně.
„Mé pozvání,“ odpověděl jí Vladimír.
„Budete-li si to přát, pak samozřejmě nemohu odmítnout,“ řekla Anna mechanicky. Měla najednou pocit, jako by ani nežila, jako kdyby se vznášela v jakési růžové mlze. „Ale já...“
Nedokázala už povědět více.
Vladimír si sedl do protějšího křesla a uchopil drobné ručky do svých teplých dlaní. „Anno, já vím dobře, co mi chcete říci. Vím, že máte strach. Ale se mnou se nemusíte ničeho obávat. Zanechte na nějaký čas francouzštiny. Teď máme důležitější práci. Budeme se učit tančit. Vzpomínáte? Slíbil jsem vám to, ještě na našem panství.“
„Ano, to si vzpomínám,“ povzdechla si Anna.
„A taky vám musíme pořídit vhodné šaty a střevíce...“
Anna se probrala ze zamyšlení a napřímila se.
„Vladimíre, já... Já to nezvládnu, já nemůžu. Promiňte,“ zašeptala a chtěla si rukama zakrýt obličej.
Vladimír ucítil, že se mu snaží vytrhnout a opatrně posílil sevření svých dlaní. Anna tedy alespoň uhnula pohledem.
„Pšššš,“ bylo na dlouhou dobu jediné slovo, které se vydralo z úst mladého barona. Anna se zachvěla. V hlavě jí hučelo, za přivřenými víčky uviděla houfy krásných dam, které koketně házejí očima po jejím poručníkovi, zástupy opravdových šlechtičen... A poprvé za svůj pobyt v Petrohradu pocítila skutečný strach. Strach, který v tu chvíli nedokázala pojmenovat ani pochopit.
Vladimír mlčky pozoroval to vyděšené stvoření, které měl před sebou. Nebyl si příliš jistý tím, co by měl udělat. Povolil stisk svých rukou a pomalu začal hladit její rozechvělé ručky. Jemně přejížděl dlaní od útlých zápěstí až ke konečkům prstů a zase zpět. Neodvažoval se pohlédnout Anně do očí, aby ji snad ještě více nevyděsil. Dokonce přestal i přemýšlet a mlčel.
Drobná slza dopadla na hřbet jeho ruky...
20.
Vladimírova ruka se na malý okamžik zastavila, ale brzy začala hladit Anninu dlaň znovu, ještě jemněji. Anna pevně přivřela víčka, další kapky slaného deště se líně řinuly po jejích bledých tvářích a hledaly si cestu k Vladimírovým rukám...
Dlouhé minuty takhle seděli mlčky, až se Vladimír opatrně sesunul z křesla a klekl si na zem, v těsné blízkosti své schovanky. Poprvé se odhodlal podívat do jejích očí a opatrně přisál rty k vlhkému zápěstí. A pak dlaněmi přejel po mokrých tvářích, čímž vyvolal další vlnu slziček. Usmál se a přitáhl dívčinu blíže k sobě. V tu chvíli myslel na jedinou věc. Toužil ji utěšit, ukrýt před celým světem, zničit její obavy z neznámého. Anna se nevzpírala a skryla svůj obličej na jeho silném rameni, cítila něžné doteky teplých dlaní i kradmé polibky ve vlasech...
„Pšššš...“ znělo jako hudba, když jí baron opětovně šeptal tato slůvka mezi polibky přímo do ouška.
Když už se zdálo, že se Anna uklidnila, Vladimír se malinko odtáhl a s vlídným úsměvem (a jistým sebezapřením) řekl: „Jestli nechceš, nikam nepůjdeme. Můžeme ten ples odmítnout.“
„Opravdu byste to udělal?“ zeptala se Anna nevěřícně.
„Ale vždyť byste mohl jít sám...“
„Hlupáčku, přece bych tě nenechal doma samotnou. Buď půjdeme spolu na ples anebo spolu zůstaneme doma. Rozhodni se sama, Anuško.“
Anna se hluboce nadechla.
„Vladimíre, já... Půjdu s vámi na ten ples... Ráda...“
A hlas se jí zlomil. Ta slova rozechvěla Vladimírovo srdce a na jeho tváři vyvolala láskyplný úsměv, který Anna přes mlhu slz nepostřehla...
Následující den se sešli oba mladí lidé u snídaně. Jak Vladimír, tak Anna v duchu prožívali stále včerejší večer, ale navenek se chovali zdrženlivě. Anna se již chystala odejít, když jí Vladimír oznámil, že do plesu zrušil všechny její hodiny francouzštiny. Anna se tomu podivila, ta změna se jí vůbec nelíbila. Zdálo se jí, že právě teď se více než kdy jindy potřebuje zdokonalit v tom snobském jazyce.
„Ale, Anno, nesmíte brát francouzštinu tak vážně,“ usmál se Vladimír.
„Na plese si spolehlivě vystačíte s několika frázemi, které už dobře ovládáte. Sama mademoiselle Raznikova mi sdělila, že jste se dobře naučila vše potřebné. Hodiny francouzštiny budou později zase pokračovat, ale do plesu se budeme věnovat výhradně tanci. Souhlasíte?“
„Tak dobrá. Já, to chápu, Vladimíre, ale... Chcete tím říci, že celé dva týdny slečnu Natálii neuvidím?“ zeptala se Anna zklamaně.
„Přesně tak. Natálie Dmitrijevna využila volných dní a podle mých informací odjela k příbuzným na venkov.“
„To je zlé,“ posteskla si Anna.
„Ale proč? Máte strach, že do plesu zapomenete všechna slovíčka? Můžeme si je přece zopakovat spolu.“
„To jistě můžeme, Vladimíre. Jen... Mademoiselle Raznikova není jen moje učitelka. Je... Je to má jediná přítelkyně, kterou jsem tady v Petrohradu našla,“ odpověděla Anna zamyšleně.
Ale vzápětí pohodila hlavou a dodala: „No, nevadí. Ještě mám Irinu a taky Darju, že?“ Vladimír se však poněkud zastyděl sám před sebou. Anna by byla odkázaná jen na přízeň jejich služebných? To by bylo víc než hloupé...
„Na to jsem nepomyslel. Odpusťte mi, Aňo, jestli můžete,“ řekl po chvíli.
No, co jsem pokazil, pokusím se také napravit, pomyslel si. V hlavě se mu totiž zrodil nápad.
Že mě to nenapadlo dřív, usmál se jen tak pro sebe.
Příští dny se nesly v tanečním duchu. Vladimír se sám ujal role učitele, a kdyby nebylo nutné dopřát Anně pravidelný odpočinek, byl by s ní nejraději tančil od rána až do samého večera. Anna se zprvu ostýchala, Vladimírova blízkost ji znervózňovala. Proto si ani nebyla schopná dobře zapamatovat kroky jednotlivých tanců. V hlavě se jí všechno pletlo. Ještěže první dny výuky probíhaly bez účasti muzikanta.
Dívka se zastavila a zklamaně potřásla hlavou.
„Zase jsem to zkazila,“ pronesla s očima zabodnutýma do podlahy.
„To nevadí, Anno,“ poznamenal Vladimír chápavě.
„Jde vám to docela dobře, jsem si jistý, že máte talent. Zbytečně myslíte pořád na taneční kroky. Zkuste už na ně zapomenout.“
„Jak, prosím? Tak nejdřív mi nasypete do hlavy tisíc kroků, úklon a piruet a teď mi zas říkáte, abych na všechno zapomněla. Už opravdu ničemu nerozumím,“ zlobila se Anna.
„Skutečně,“ odpověděl Vladimír se smíchem.
„Špatně jste mě pochopila. Pokusím se to vysvětlit ještě jinak. Anno, tanec je záležitost dvou osob. Partneři se musí stát jedním tělem. Vy a já musíme vytvořit opravdový pár, vnímat jeden druhého... Ale vy tančíte stále jen sama za sebe. A to je ta chyba. Musíte mi více důvěřovat. Nechte se vést a uvidíte, že kroky samy přijdou tak, jak mají.“
„Opravdu?“ zeptala se Anna překvapeně.
„Ano. Tak zkusíme to?“
„Dobře. Jsem připravená.“
Baron se uklonil a odpočítal doby tříčtvrtečního taktu. Začal kroužit s Annou, a aby odvedl její myšlenky od tanečních kroků, vyprávěl jí veselé historky. Několikrát museli tanec přerušit, to když se Anna smála tak, že nebyla schopna dále tančit. Ale Vladimírovi to nevadilo. Byl dvojnásob spokojený. Jeho partnerka tančila po pokoji jak motýlek a ten šťastný smích dokonale nahrazoval hudbu v sále...
Do plesu zbýval ještě celý týden, když Vladimír Anně oznámil, že by ji rád představil své tetě, jeho jediné žijící příbuzné. Anna byla překvapená, protože o tetě jí nikdy předtím Vladimír nepověděl. A třebaže měla poněkud obavy z toho, jak na starou paní zapůsobí, velmi se zaradovala. Přála si setkat se s ženou, která znala jejího poručníka od útlého dětství. Třeba se od staré paní dozví všelicos zajímavého, napadlo ji.
Dům Elizabety Ivanovny byl trochu skromný, ale přesto velice útulný. Anna s údivem bloudila očima po světle zelených tapetách, zaujaly ji jednoduché, těžké závěsy na oknech a široké křeslo v koutě místnosti, na němž si hověl bílý huňatý psík. Vladimírova teta žila dlouhé léta sama a jedinou společnost jí, kromě služebnictva, dělalo toto milé zvíře. Anna neodolala a pohladila psa po srsti. Psíkovi se péče návštěvy zamlouvala a zamrkal na dívku moudrýma očima.
Vtom do salonu vstoupila samotná Elizabeta Ivanovna. Vladimír spěchal tetě vstříc, aby se s ní náležitě přivítal. Potom obě dámy seznámil.
„Tetičko, dovolte, abych vám představil Annu Petrovnu Platonovu, mou schovanku. Anno, tato skvělá dáma je moje teta, Elizabeta Ivanovna Korfova.“
„Velice mě těší,“ usmála se Anna a podala staré paní ruku.
Oči paní Elizabety se rozzářily.
„Tak vy jste ta tajemná schovanka mého synovce? Vypadáte kouzelně. Konečně vás ráda poznávám, Anno. Vladimír je neskutečný tajnůstkář. Měla bych ho vyplísnit za to, že vás ke mně nepřivedl dřív, ale nebudeme si kazit krásné odpoledne, že. Pojďte, musíme si vypít čaj,“ a s tímto pokynula návštěvě, aby zasedla ke stolu.
Annu i Vladimíra poznámky staré paní velice pobavily.
Obě ženy se chystaly posadit k čaji, ale Vladimír se náhle omluvil: „Je mi líto, dámy, ale musím vás opustit. Čeká mě jistá neodkladná záležitost. Vrátím se později, abych Annu vyzvedl.“
Anna se podivila, ale usmála se na něj. Vladimír jí teď věnoval veškerý svůj čas, jistě měl nějakou důležitou práci. Madam Korfova na ni zapůsobila velice sympaticky a Anna zcela odhodila poslední zbytky svých obav.
„Jen si zařiď, co potřebuješ, Voloďo. My si s Annou máme jistě tolik co říci. A tebe by ženské řeči jen nudily,“ zamrkala stará paní nadšeně očima.
Ta mladá dívka se jí velice zamlouvala. Vladimír jí teprve před několika dny sdělil, že se stal jejím poručníkem a Elizabeta hořela nedočkavostí, až konečně Annu uvidí na vlastní oči. Pamatovala si z Vladimírova vyprávění malou holčičku, dceru jednoho sluhy na Korfově statku, a byla velice zvědavá, jak se její život nadále vyvíjí. Dlouho však o Anně nic nového nezaslechla. Nebylo divu, když Vladimír statek na deset let opustil. Když jí teď po svém návratu do Petrohradu sdělil, že tu samou dívku přijal za svou schovanku a že ji dokonce povýšil na svou společnici, pocítila velké vzrušení. Vladimír dobře věděl, že to, co by neschválil jeho otec, Ivan Ivanovič, bude jeho teta chápat jako úžasné dobrodružství. Zdálo se, že zdědil mnohé z povahy své tety. Ačkoliv byla navenek dokonalá šlechtična, měla vytříbené chování, hovořila několika jazyky a vyznala se v literatuře, měla srdce dobrodruha. Elizabeta okamžitě zavětřila, že Vladimír Annu nepřijal do svého domu jen tak. Věděla, že už jako mladík měl velice úzký vztah k té nevolnické holčičce, a když ji teď vzal do Petrohradu jako svou společnici...
Stará paní však nechtěla předbíhat. Měla teď báječnou příležitost vše mlčky pozorovat a to si hodlala jaksepatří užít. Obě ženy strávily nádherné odpoledne. Elizabeta se již dlouho tolik nepobavila. Anna se jí velice líbila. Občas jí sice uklouzlo nějaké nevhodné slůvko, ale Elizabeta to velkoryse přehlížela. Obdivovala tu mladou dívku, jak se dokázala během několika týdnů proměnit. Třebaže nikdy předtím Annu neviděla, znala dobře způsoby služebných a Anna jistě musela být stejná, jako každá jiná služka.
Ačkoliv, muselo být na ní něco neobyčejného, když tolik zaujala našeho Vladimíra....
„Drahoušku, jsem tak ráda, že právě vy jste se stala Vladimírovou schovankou. Víte, za tu dobu, kdy sloužil u armády, hodně zestárl a zvážněl. Vy jste ale vzkřísila jeho pravou tvář, tu veselou,“ pokývala stará paní hlavou.
„Ne, to není možné, madam. Vždyť jsem v Petrohradu sotva pár týdnů...“ odporovala jí Anna rozpačitě, ale kdesi uvnitř ji slova staré dámy zahřála.
„Jen se nestyďte, slečno. Už jsem něco v životě zažila. Věřte mi. To díky vám je Vladimír zase šťastný, tak jako dřív. A já jsem vám za to velice vděčná,“ zopakovala Elizabeta svá slova a přitom bedlivě zkoumala každý pohyb dívčina obličeje. Spokojeně si v mladých očích přečetla odpověď na svou němou otázku a usmála se.
„Vladimíre, jsem vám tolik vděčná. Bylo to moc krásné odpoledne. Vaše teta je velice milá paní,“ sdělila Anna baronovi, sotva se octli v kočáře.
„To rád slyším. Tedy můžeme zajít k tetičce na návštěvu častěji?“
„Ó ano.“
„Výborně. Není hezké se chlubit, ale měl jsem takové tušení, že z vás dvou budou brzy dobré přítelkyně,“ řekl na to a spiklenecky na Annu zamrkal.
Dívku tento výrok rozesmál.
Vladimír se cítil jako vítěz. Anna dnes úplně zapomněla nasadit na svůj obličej tu vážnou masku, za kterou se v poslední době schovávala...
„Vladimíre, to nesmíte!“ vykřikla Anna zděšeně.
„Prosím?“ optal se baron, překvapený její prudkou reakcí.
„Nemůžete se mě přece takhle zbavit. Já, já mám strach,“ pokračovala Anna už tišším tónem.
„Ale já se Tě přece nechci zbavit, Anno,“ usmál se Vladimír, hladíc její malou dlaň. „Jen Ti chci zajistit dobrého učitele francouzštiny. Sám bych to nezvládl. Opravdu není čeho se obávat,“ snažil se dívku uklidnit.
Přitom jí do dlaně nepřestával kreslit prstem neurčité obrázky...
„Učitele francouzštiny? Ach tak,“ přemýšlela Anna nahlas.
„A všechno ostatní zůstane jako dosud?“ pokračovala.
Skoro se bála vyslovit ta slova.
„Jistě. Nemusíš se bát. Dopoledne budeš mít svou hodinu francouzštiny a odpoledne bude patřit zábavě. Přece bych si nemohl nechat ujít naše pravidelné procházky a večeře. Ostatně, jste přece má společnice, Anno Petrovno, že?“ odpověděl baron. „Tak dobrá. Jste na mě tak hodný a já jsem nevděčná. Promiňte, že jsem chovala hloupě. I když, je mi líto, že mě nechcete naučit francouzsky vy sám. Zvykla jsem si na vás a z cizího učitele mám strach.“
„Proč bys měla mít strach z učitele?“ přešel Vladimír záměrně věty týkající se jeho osoby.
„Protože já, já,... Vyrostla jsem na venkově jako služka. V Petrohradě jsem sotva pár týdnů a... Co když se mi učitel vysměje? Co když něco zase popletu?“ řekla Anna smutně.
Představa cizího učitele ji stále děsila.
„To se nestane. Jak by se ti učitel mohl smát? Hlouposti. To bych nikdy nedovolil.“ Vladimírova ruka pomalu přestala hladit dívčinu dlaň a přesunula se k jejímu obličeji. Zachytil prsty neposlušnou zlatou kadeř a jemně ji odhrnul z čela.
A co teď? Už to dlouho nevydržím... Nedokážu jen tak sedět a tvářit se jakoby nic.
„Moje malá Aňa má takový strach z jednoho obyčejného učitele?“ pokusil se Vladimír obrátit situaci do veselého tónu.
„Vladimíre, Ivanoviči, vy nevíte, co je strach, že?“ odpověděla Anna ve stejném duchu, s poněkud hořkým úsměvem, a přes zamlžené řasy se podívala do očí svého opatrovníka.
„Mýlíte se, Anno.“ Anna překvapeně pootevřela ústa.
„Když jsem odjížděl do vojenské školy, bál jsem se možná ještě víc než vy teď.“ „Opravdu?“
„Copak bych ti lhal?“ pousmál se Vladimír.
„I muži mají někdy strach, zvlášť z něčeho neznámého. A já jsem tehdy ještě ani nebyl mužem.“
„Bylo ti tolik jako mně teď. Ale když ses se mnou loučil, řekl jsi mi, ať se o tebe nebojím. Že se zase vrátíš,“ zašeptala Anna.
„A svůj slib jsem také splnil,“ uzavřel vzpomínky Vladimír a pohladil Annu po vlasech. Anna byla tak zabraná do svých myšlenek, že si Vladimírovy dotyky stěží uvědomovala.
„C'est vrai,“ vyklouzlo jí z úst.
„Odpočiňte si, bylo toho na vás až příliš,“ řekl po chvíli Vladimír.
Dovolil si dívku letmo políbit na čelo a opustil její ložnici. Anna se lehce pousmála a brzy upadla do osvobozujícího spánku.
„Anatoliji, odnes tyto dopisy,“ poručil baron svému sluhovi.
Povinnosti na dnešní den byly splněny a do večeře zbývalo ještě dost času. Vladimír se pohodlně usadil ve své pracovně a dal průchod svým myšlenkám. Všechny patřily jediné dívce. Baron se nevědomky začal usmívat.
Zřejmě jí nejsem lhostejný. Hlouposti, jen měla strach z cizího učitele, to je přeci pochopitelné. Ale byla smutná, když jsem jí řekl, že už ji nebudu vyučovat. A copak bych mohl? V její přítomnosti jako bych ztrácel půdu pod nohama. Udělal jsem dobře. Ale co když se do učitele zamiluje? To nesmím dopustit!
Anna se probrala ze spánku a usadila se pohodlně na své posteli. Bolest hlavy byla ta tam a dívčina dostala chuť k jídlu. Vtom si ale vzpomněla na poslední rozhovor se svým poručníkem a zachmuřila se. Třebaže se ji Vladimír snažil všemožně uklidnit, při pomyšlení na neznámého učitele stále pociťovala obavy a kromě toho se do její mysli začaly vkrádat ještě další nepříjemné myšlenky.
Proč se Vladimír zdráhá mě dále vyučovat? Snad už jsem ho neomrzela? Ani bych se nedivila. Jsem taková neohrabaná. Nikdy bych neřekla, jak těžké je chovat se jako nějaká panička. Ale co si pak počnu? Dnes se se mnou odmítl učit francouzsky, za týden už nebude stát o mou společnost vůbec.
Anna si povzdychla.
Takhle by můj život v Petrohradu brzy skončil. Ale to se nesmí stát. Já baronovi ještě ukážu. Budu se učit dnem i nocí a překvapím ho. Naučím se ten zpropadený jazyk, jako že se Anna Petrovna Platonova jmenuji!
O několik dní později
„Anno, dovolte, abych vám představil Natálii Dmitrijevnu Raznikovu, vaši učitelku francouzštiny,“ pronesl Vladimír obřadně, sotva Anna vstoupila do salónu.
„Madam, to je Anna Petrovna Platonova, moje schovanka. Věřím, že si budete rozumět,“ pokračoval baron.
Anna se jako ve snách uklonila mladé dámě, která se podle všeho měla brzy stát její učitelkou. Dívka měla utkvělou představu, že její učitel bude nějaký suchý stařec s bradavicí na nose. Proto nedokázala uvěřit v to, že mladá okouzlující žena, stojící před ní, je skutečně její budoucí učitelka.
„Velice mě těší, slečno,“ promluvila Natálie Dmitrijevna jako první.
„I já věřím, že budeme brzy přítelkyněmi a že spolu hravě zvládneme všechna úskalí francouzského jazyka,“ a s úsměvem podala Anně ruku.
Anna nabízenou ruku vděčně stiskla a na tvářích jí rozkvetl šťastný úsměv. Vladimír mlčky obě mladé ženy pozoroval s jistým uspokojením.
Vidím, že jsem udělal dobře. Anna získá nejen dobrou učitelku, ale také přítelkyni. A já se nemusím obávat žádného soka.
„Moje milé dámy, myslím, že je čas, abych vás nechal o samotě. Můžete ihned začít s výukou, Anna se jistě už nemůže dočkat,” promluvil baron a přitom spiklenecky mrkl na svou schovanku tak, aby si učitelka ničeho nevšimla.
„Děkuji, Vladimíre Ivanoviči. Opravdu už se moc těším na svou první hodinu,” odpověděla Anna a vrátila svému poručníkovi vděčný úsměv.
Na ta slova se Vladimír dámám uklonil a vyšel ze salónu. Tak rád by zůstal, ale věděl, že to není možné. Zbytečně by Annu znervózňoval a to opravdu nechtěl. Alespoň si tedy představoval, co se v salónu asi odehrává. Však se to brzy dozví. Byl přesvědčen o tom, že Anna mu během oběda sama vše vypoví.
17.
Oheň v krbu spokojeně praskal, v knihovně bylo útulno. Vladimír Ivanovič odložil na stůl knihu, do které se již několik minut marně snažil začíst.
„Ještě stále píšete, Anno?“ promluvil do ticha.
„Ovšem. Natálie Dmitrijevna mě dnes začala učit abecedu,“ odpověděla Anna, očima neuhýbajíc od psaní.
„Proč si chvíli neodpočinete?“ namítl Vladimír.
„Chci svou učitelku překvapit. Do zítřka zvládnu napsat celou latinku,“ odpověděla Anna pevně.
Vladimír si povzdechl a vstal z křesla.
„Naučit se latinku za jediný večer, kdo to kdy slyšel? Anno, nikdo přece po vás nechce zázraky,“ pokračoval Vladimír smířlivě, ovšem bez úspěchu.
Anna nepouštěla svůj brk z ruky.
„Tak už toho nechte, začínám se nudit, má drahá,“ namítl nespokojeně a přiblížil se ke stolu.
Jeho zrak sklouzl na list papíru, pokrytý spoustou písmen. Musel se usmát. Anna zdvihla konečně oči a úsměv zachytila.
„Něco se vám nelíbí?“ otázala se zklamaně.
„Nikoliv, jde vám to dobře. Myslím, že krátká přestávka vám neublíží,“ zaprosil Vladimír.
„Ale ani neprospěje,“ zaprotestovala Anna.
„Vidíte, tahle písmena mě pořád zlobí. Je to tak těžké,“ řekla zničeně a odložila brk na stůl.
„Hm,...F, S a R..., také mi trvalo věčnost, než jsem se je naučil,“ poznamenal Vladimír chápavě.
„Opravdu?“ podivila se Anna.
„A já myslela, že páni se se znalostí latinky už narodili.“
Tahle poznámka Vladimíra rozveselila.
„No dobrá, chtěl jsem, abyste mi zpříjemnila dnešní večer četbou, ale vidím, že nemám šanci. Tak vám alespoň pomohu s těmi neposlušnými písmeny,“ řekl a přitom se naklonil blíže k její ruce.
„Co to slyším, barone?“ ozvala se Anna.
„Pokud se dobře pamatuji, ještě nedávno jste se vzdal možnosti mě vyučovat a teď?“ Chytla křečovitě svůj brk a ruku odtáhla.
„No tak, Anno, nerozčilujte se, myslím to dobře,“ nedal se odbýt Vladimír a opět vzal Anninu ruku do své.
Pomalu ji přiblížil k papíru a vedouc její ruku, vykreslil brkem kostrbaté „S“.
„Moc se to nepovedlo, Vladimíre Ivanoviči,“ postěžovala si dívka.
„Máte pravdu. Víte, Anno Petrovno, já se snažil. Ale vy nespolupracujete. Musíte držet ruku volněji, pak se to podaří,“ odpověděl Vladimír.
Anna mimoděk ruku uvolnila. Vladimírova pozornost ji těšila a ona měla strach, aby ho nakonec svou hranou neústupností neodradila. Nechala tedy vést svou ruku po papíře, ke kalamáři a zpět na papír.
„Proč se ke mně neposadíte, Vladimíre?“ zeptala se po chvíli, vidouc, že Vladimír se vedle ní sklání v nepohodlné poloze.
Mladý baron se nenechal déle pobízet a usadil se vedle ní ke stolu. Mlčky pokračovali v psaní, až byl celý list papíru poset stovkami písmen. Anna si ani nevšimla, že dávno je to pouze její ruka, která tvoří tahy brku...
„Tak, mademoiselle, máte můj obdiv,“ pronesl Vladimír poté, co Anna uložila brk na místo a spokojeně si prohlédla popsaný list.
„Zbývá jen přepsat celou abecedu na čistý papír.“
„Ano,“ přikývla Anna.
„Musím vám poděkovat, Vladimíre. Zdá se, že jste lepší učitel, než jste se domníval. Jak se vám jenom odvděčím?“ pohlédla Anna na Vladimíra s úsměvem.
„Vidíte, na to jsem nepomyslel. Ale snad... věnujete mi tento list, na památku?“ zadoufal Vladimír.
„Vladimíre, opravdu chcete, abych vám darovala ten nicotný cár s klikyháky?“ podivila se Anna.
„No a proč ne? Bude mi připomínat dnešní večer. Zdá se vám, že snad žádám příliš?“ „Vůbec ne,“ opáčila Anna.
Uchopila zmiňovaný list do ruky. Nejistě namočila brk do kalamáře...
Vladimír ji sledoval s mírným napětím.
Drahému Vladimírovi Ivanoviči věnuje Anna Petrovna, napsala Anna do rohu listu azbukou.
„A ještě datum... 15. října 1839. Je to tak správně, Vladimíre?“ zeptala se trochu nejistě a vložila list, s ještě nezaschlým inkoustem, baronovi do ruky.
„Merci beaucoup, ma chère,“ poděkoval Vladimír raději v cizí řeči...
Darovaný list opatrně složil a vsunul si jej do náprsní kapsy saka.
18.
Druhého dne Vladimír obědval společně s Annou, jako obyčejně.
„Povězte mi, Anno, byla madam Raznikova spokojená s vaším výkonem?“ zeptal se Vladimír, když dojedl.
„Ano. Vladimíre Ivanoviči, můžete na mě být náležitě hrdý. Slečna Natálie Dmitrijevna byla nadmíru spokojená a také překvapená,“ odpověděla Anna šibalsky.
„Tak to rád slyším. No a jak jste vy spokojena se svou učitelkou?“
„Velmi. Madam je na mě hodná, je moudrá, chytrá, jsem moc ráda, že právě ona mě vyučuje,“ odpověděla Anna zcela upřímně.
„Moudrá a chytrá, říkáte? Výborně. Navíc je také pohledná,“ uvažoval Vladimír nahlas.
„Co, prosím? Vladimíre Ivanoviči, zapomínáte se!“
„No no, zdá se mi to, anebo opravdu žárlíte, Anno?“ pravil Vladimír pobaveně.
„Že žárlím? Co to sem pletete za nesmysly? Mluvím o tom, že se až příliš zajímáte o mou učitelku!“ zvolala Anna se zvláštním důrazem na slovo „mou“.
„Uklidněte se, Anno, já vám přeci vaši učitelku neberu. Ale to neznamená, že bych se o ni nemohl zajímat jako o ženu, nebo se snad mýlím?“ pokračoval Vladimír klidně. „Jistěže. Copak je to slušné, zajímat se o ženu, s vašimi úmysly?“ řekla Anna nervózně, tušíc pomalu se blížící nebezpečí.
„Nechápu, mademoiselle. Jaké úmysly máte na mysli?“
„Přeci to, že se nehodláte oženit! Bylo by od vás podlé dávat mademoiselle Raznikové plané naděje, nemám pravdu?“
„Aha. No, myslím, že vás zklamu. To víte, Anno. Člověk stárne a může svůj názor změnit. Chci říct, přemýšlím o tom, že vůbec není špatné oženit se,“ odpověděl Vladimír a lakonicky upil ze sklenky vína.
Annu polilo horko.
„To jsou mi ale věci, pane barone. A pročpak najednou takový zvrat? Vždyť jste tvrdil, že je vám samotnému dobře a že dcery městských paniček by vás k smrti unudily... Já, já nechápu...“ vyhrkla Anna rozčileně.
„Nechápete? Inu, rád vám to vysvětlím. Jak jistě víte, jsem poslední, kdo zůstal z naší rodiny. A je tedy na mně, abych zachoval rod. Musím se postarat o jeho pokračovatele. A proto bych se měl oženit. Myslím, že nastal ten správný okamžik.“ „Nemáte pravdu, Vladimíre Ivanoviči. Teď skutečně není vhodná doba!“ řekla Anna rozhodně.
„No, pročpak ne? Jsem dost mladý na to, abych ulovil nějakou tu krasavici a zároveň dost starý na to, abych nenatropil příliš hloupostí. Mám peníze, dům, panství, společenské postavení... opravdu nevím, co bych ještě mohl chtít... Snad jen manželku a matku mých dětí?“ poznamenal naoko ironicky Vladimír.
„Myslíte jen na sebe, pane barone. Ale co bude se mnou? Udělal jste ze mě svou schovanku a teď... Pošlete mě pryč, až se oženíte?“ řekla Anna smutně.
„Pro Boha, Anno, jak vás to jen mohlo napadnout? Jistě že vás neodeženu pryč. Pokud se ožením, samozřejmě budete nadále bydlet v mém domě. Až do doby vaší dospělosti nebo do té doby, než se vy sama vdáte,“ snažil se Vladimír zaplašit Anniny obavy.
„Já se přeci vdávat nehodlám. Já neměním své názory tak rychle, jako vy,“ pronesla Anna, mírně se červenajíc.
„A vaše paní? Co když mě bude nenávidět? Co si pak počnu?“ dodala zoufale.
„Á, tak tohle vás trápí, ma chère. Teď už to začínám chápat,“ protahoval baron a tvářil se, jako když urputně přemýšlí.
„Mohu vám slíbit jen tolik, že nedovolím, aby vám v mém domě kdokoliv ubližoval. Ani moje budoucí žena!“ prohlásil po chvíli mlčení a vzápětí dodal: „Ostatně, vy sama byste mi přece mohla pomoci s výběrem...“
„Cože? S výběrem... myslíte s výběrem vaší nevěsty?“ polkla Anna nevěřícně. „Přesně tak,“ řekl Vladimír, uždibujíc přitom líně kuličky hroznového vína.
„Vladimíre, vy jste snad šílený! To si ani neumíte vybrat vlastní ženu? Jestli je takhle schopný každý šlechtic, pak děkuji Bohu za to, že nejsem urozená!“ vykřikla Anna rozhořčeně.
Vladimírovi při jejích slovech málem zaskočilo, ale podařilo se mu zachovat vážnou tvář.
„Ale, děvče, vy jste mě asi špatně pochopila. Samozřejmě, že se ožením jen s takovou dívkou, s kterou sám uznám za vhodné... Měl jsem jen na mysli to, že si rád vyslechnu i váš názor. Mám takový dojem, že se umíte vyznat v lidech. Už mi rozumíte?“ usmál se baron.
„Myslím, že ano,“ odpověděla Anna s ulehčením, ale zároveň plná neklidu.
Za svá předchozí slova se ani nenamáhala omluvit, bylo to nad její síly. Najednou pocítila obrovskou slabost po celém těle, žaludek se jí převracel...
Ale podivný rozhovor s Vladimírem ještě nebyl u konce. Za normálních okolností by si pozorný baron jistě hned všiml Anniny slabosti, ale tentokrát se co možná nejvíc vyhýbal pohledu na ni. Ještě stále uvnitř bojoval se snahou tvářit se navenek klidně. Později bude čas, aby se mohl od srdce zasmát Anniným trefným výrokům. Jak ho ta dívka bavila! Čím dál víc teď toužil po tom, aby s ní denně mohl obědvat, chodit na procházky a těšit se z nevšedních dobrodružství, které mu pravidelně přinášela. Její něžný obličej, který se dokázal ve vteřině proměnit v tvář líté šelmy s ostrým jazykem a plamennýma očima - to bylo úžasné vytržení z všedního a nudného života mladého šlechtice. Vladimír doufal, že jednoho dne přijde čas, kdy bude moci vyjevit pravdu, kdy se bude moci svobodně a nahlas smát Anniným výrokům a přiznat jí, že právě ta její veselá povaha se mu na ní tolik líbí. Ale teď ještě není ta vhodná doba. Nejdřív jí musí pomoci stát se opravdovou šlechtičnou s vytříbenější schopností konverzace... Krátké zamyšlení pomohlo Vladimírovi, aby se konečně uklidnil a mohl Anně pohlédnout do očí, aniž by přitom musel potlačovat výbuchy smíchu. I Anna se v těch několika tichých minutách upokojila, ale ještě nehodlala vstát od stolu. Jako by cítila, že Vladimír má ještě něco na srdci.
„Nedokončili jsme náš rozhovor, Anno,“ promluvil Vladimír do ticha.
„Jsem připravená v něm pokračovat, Vladimíre Ivanoviči. Zdálo se mi, že máte ještě něco na srdci,“ odpověděla Anna a pokusila se o slabý úsměv.
„Skutečně! Jak jsem říkal, vidíte lidem až na dno duší, zdá se...“
„Vy mi lichotíte. Takovou schopnost nemám. To, že chcete něco říci, vám nevidím na dně duše, ale na rtech,“ zažertovala Anna.
Doufala, že se Vladimír vrátí k rozhovoru o výuce francouzštiny, ale baron její očekávání nenaplnil.
„Nesdělila jste mi názor na slečnu Raznikovou. Jak by se vám líbila jako moje nevěsta? Mohu se tedy o ni ucházet?“
„To ne!“ lekla se Anna.
„A proč ne? Vždyť jste ji chválila. Existuje tedy něco, co jste mi o ní zatajila? Jen povězte, cením si vašeho názoru,“ pokračoval Vladimír a labužnicky upil ze sklenky vína. Anna mezitím horečně přemýšlela, jak by svůj nesouhlas odůvodnila.
„Už jsem vám řekla, že madam je moje učitelka, a proto nemůže být zároveň vaší snoubenkou. Nebylo by přece dobré odvádět její pozornost od práce. Bude-li madam v domě a vy také, jak se pak bude moci soustředit na mou výuku? A já tolik potřebuji znát dobře francouzsky. Přece jste si to sám přál!“ vyklopila ze sebe Anna. Nic lepšího ji v tu chvíli nenapadlo a ona nechtěla nechat otázku nezodpovězenou.
„V tom neshledávám potíže,“ odmítl její vysvětlení Vladimír.
„Učíte se francouzsky rychlostí větru. Jsem si jist, že pokud vytrváte, učitelku brzy již nebudete potřebovat. A já budu moci mademoiselle Raznikovou rozptylovat, seč mi budou síly stačit.“
„V tom případě se začnu učit pomaleji!“ vykřikla Anna naštvaně a poněkud zrudla. Vladimír potlačil smích, který se mu už už dral z nitra a dovolil si jen decentní, ale přesto vítězný úsměv.
„Teď jste se prozradila, Anno Petrovno!“
„Prosím?!?“ vytřeštila na něj Anna oči.
„Co je to za nesmysl? Proč byste se měla začít učit pomalu, když vám francouzština tolik jde? Je v tom něco jiného, jen mi to neráčíte vyzradit, že?“ pokračoval Vladimír pobaveně.
Anna sklopila oči a tentokrát už nechala otázku bez odpovědi.
Vladimír jí ale galantně pomohl z rozpaků: „Tak dobrá. Pochopil jsem, že slečna Raznikova se vám jako má nevěsta nezamlouvá. Tudíž se vzdávám a slibuji, že se o ni nebudu ucházet. Škrtám ji ze svého seznamu,“ zakončil Vladimír směšně tragickým tónem svou úvahu.
Annu jako by bodli.
„Vy máte dokonce seznam potenciálních manželek? A mohu vědět, kolik je na nich jmen?“
„Vaším přičiněním, mademoiselle, můj seznam opět zeje prázdnotou. Ale věřím, že není všem dnům konec. Pro dnešek toho necháme. Nicméně, v hledání své budoucí nevěsty budu pokračovat,“ odpověděl Vladimír.
Anně spadl kámen ze srdce.
Dej Bůh, aby to byla pravda... Jen musím být příště chytřejší. Najdu na každé nevěstě tolik chyb, že se Vladimír nikdy neožení!
Nahlas pak řekla: „Cítím se poněkud unavená. Mohu odejít?“
Teprve teď si Vladimír všiml, že Anna skutečně nevypadá dobře. Ale tajně doufal, že je pouze rozrušená z jejich předchozího rozhovoru.
„Opravdu, omlouvám se, že jsem vás tolik zdržel, bylo to ode mne neohleduplné. Doprovodím vás do vašeho pokoje,“ řekl proto spěšně a vzápětí vstal od stolu.
Anna jen vděčně přikývla a nechala se odvést do své ložnice. Za nic na světě by to nepřiznala, ale vychutnávala si každý jejich společný krok...
19.
Anna se neklidně převalovala na posteli, osvobozující spánek však stále nepřicházel. V myšlenkách se znovu a znovu vracela k jejich rozhovoru s Vladimírem. Před sebou stále viděla ten dosud nepoznaný ironický výraz svého poručníka, v uších jí zněla ta slova, která se jí, Bůh ví, proč, zabodávala do srdce...
Mám peníze, dům, panství, společenské postavení... Opravdu nevím, co bych ještě mohl chtít? Snad jen manželku a matku mých dětí...
Anna se znovu otřásla. Jak se mohl Vladimír takhle změnit? Vždyť ho takového nikdy nezažila. Ani tenkrát, když si spolu hrávali v době jejího dětství, ani teď, když už jsou oba dospělí.
Byla jsem zřejmě hloupá, když jsem si myslela, že Vladimír zůstane navždy tím stejným člověkem. Lidé se přeci mění. Vždyť i já se mohu změnit. A snad, kdo ví, zda už jsem se nezměnila. Nebylo by ani divu. Život baronovy společnice je přece tak odlišný od života obyčejné služky...
Ale Anna se nechtěla jen tak vzdát. Musí přece sebrat svou odvahu a pokusit se zabránit Vladimírovi v jeho podivných plánech. Vždyť by baron sám mohl později svého činu litovat... A i když se styděla to sama před sebou přiznat, jen pomyšlení na cizí ženu ve Vladimírově blízkosti v ní vyvolával pocit žárlivosti. Ale proč? To Anna neměla tušení. Cítila se tolik zmatená, jak to dosud nikdy nepoznala.
Co jen mám dělat?
K ránu konečně zaspala. Po krátkém odpočinku ji probudily oslňující paprsky slunce, které se prodíraly zvědavě skrz okna její ložnice. Zdálo se, že bude opravdu pěkný den. Anna si však pomyslela, že dnes ji ani slunce nedokáže potěšit v jejím smutku. Přesto přistoupila k oknu a jako obyčejně rozhrnula těžký závěs starorůžové barvy. Dlouho pohlížela skrz orosené sklo okenní tabule kamsi do dáli a nechala své myšlenky toulat ve vzpomínkách.
S hořkostí vzpomenula na ten večer, kdy společně s Vladimírem pekli koláč, na návštěvu pouličního divadla, na všechny ty jejich společné procházky, obědy, na večer, kdy ji Vladimír učil psát abecedu. Jak byla tehdy šťastná a veselá, někdy trochu zmatená, ale přesto šťastná.
Vladimír se ke mně vždy choval tak hezky. A když se zlobil, tak jen na oko. Možná, že tím jen něco sledoval. Něco tu nehraje. Proč chtěl, abych byla jeho společnicí, a vzápětí se rozhodne, že chce svůj život tolik změnit? Snad i to je jen nějaká zkouška? Ne, to je hloupost. Anno Petrovno, je pro vás snadnější namlouvat si lži, přijměte konečně tu pravdu. Vladimír se chce oženit. Ale vy byste mu v tom možná mohla zabránit... Ale jak?
Anna si povzdechla a pomalu přešla po pokoji. Její světlá, útulná ložnice, se jí najednou zdála jako šedivé vězení. Lhostejně zasedla za mahagonový stolek, vzala do ruky svůj kartáč a jala si pročesat svou zlatou hřívu. Bez účasti se podívala na svůj odraz v zrcadle a znenadání jí v mysli vytanul obličej mademoiselle Raznikové. Anna se uvnitř rozzlobila.
Vladimírova nevěsta číslo jedna...
Nerada si musela přiznat, že její učitelka je opravdu nádherná žena. Není divu, že i Vladimíra zaujala. Ale v čem je tedy rozdíl mezi Natalií Dmitrijevnou a Annou? V duchu se ptala ne sebe, ale té dívky, která se na ni zamyšleně dívala ze zrcadla... Mademoiselle Razniková se nikdy nesměje tak jako ty, Anno. Usmívá se jen decentně. Asi takhle...
Zcela automaticky si začala Anna v duchu vybavovat výrazy obličeje, které se jí tak líbily u mademoiselle Raznikové, a snažila se je napodobit. Po čase se začala usmívat. Ne jako dřív, ale „urozeně“, jak si pobaveně uvědomovala.
To je ono. Musí ze mě být opravdová šlechtična – alespoň navenek. Musím být zkrátka lepší než ostatní. A když mi i sám Bůh pomůže, Vladimír si toho jistě všimne a zapomene na všechny ty cizí urozené krasotinky. Budu se pilně učit francouzsky, naučím se používat ty správné nudné věty, ty správné výrazy obličeje a pohyby rukou... Je to sice naprosto směšné, ale zároveň to bude i zábava.
„Ale jedno mi slibte, Anno Petrovno Platonova,“ pokývala vážně hlavou dívka ze zrcadla.
„Hrajte si na šlechtičnu, jak je vám libo. Ale uvnitř, uvnitř zůstaňte tou Annou, kterou jste vždycky byla!“
„To slibuji, madam!“ odpověděla Anna.
Odložila svůj kartáč zpátky do zásuvky a spiklenecky mrkla na dívku za sklem...
Dni plynuly, říjen pomalu střídal bělostný listopad. Vladimír mlčky pozoroval zasněžené ulice přes zamžené okno svého pokoje. Dlouhé minuty dokázal sledovat bílé vločky padající na okenní parapet, fascinován jejich stříbřitým leskem, který bolestně oslňoval jeho zrak. Tichý sníh pomalu pokrýval střechy protějších domů i chodník, vločky se zaleskly na hřbetě koně, který táhl projíždějící povoz...
Vladimír se otočil a zahlédl ještě hustý sněhový déšť, který vytryskával zpod kopyt... A pak si znovu přečetl list, který dnes ráno obdržel.
Cítil, že musí využít svou příležitost a pohnout ručičkami osudu ve svůj prospěch. Jeho myšlenky se čím dál více týkaly jeho mladinké schovanky a baron se tomu nijak nebránil. Byl však velmi zneklidněn jejím chováním v posledních dnech. Kdysi tak divoká Anna se z nepochopitelné příčiny záhadně uzavřela. Pro Vladimíra měla sice vždy úsměv po ruce, ale už to nebyl ten spontánní šibalský úsměv, na který byl zvyklý a který tolik miloval. Její výraz byl pojednou jaksi usedlý. Vladimír si to nedokázal vysvětlit, ale ano - její tvář už v mnohém připomínala pravou šlechtičnu. A Vladimír si musel přiznat, že jej to mrzí.
Jak je to vůbec možné? Jak vůbec dokázala odhodit svou přirozenost? Mám strach, opravdu mám strach, že jsem nadobro ztratil tu Annu, mou malou Annu. A vzápětí se sám sobě ušklíbl:
Vždyť jsi sám chtěl, aby vypadala jako šlechtična... To ano, pro cizí oči aby se stala šlechtičnou, ale v mých očích aby byla stále tou... Jsi hlupák. Samotná Anna už zřejmě pochopila, že v ní vidíš stále tu malou holčičku, kterou už ona ale není! Už dávno není... Zvykni si konečně na dospělou Annu, Korfe!
Vtom si vybavil její výraz, který měla na tváři, když dnes společně obědvali, a spokojeně se usmál. Přeci jen odhalil droboučké ohníčky v těch šedých očích, jen docela nepatrné, sotva znatelné.
Za okny se spustil nový vodopád stříbrných vloček...
Baron poodešel od okna a chystal se vložit list zpátky do zásuvky ve stole. V posledním okamžiku si to však rozmyslel a uložil jej do náprsní kapsy svého žaketu. Bude lepší, když se o tom dozví hned, řekl si v duchu a vydal se do knihovny, kde podle svého očekávání Annu našel.
Seděla jako obyčejně v křesle, zabalená do deky, na kolenou francouzskou knihu. Rty se jí rychle pohybovaly, to jak si v duchu přeříkávala jednotlivá slůvka...
Vladimír se chvíli kochal pohledem na ni a pak opatrně obešel obloukem kolem jejího křesla. Anna si ho nevšímala, oči stále přilepené na stránkách své knihy. Vladimír se sklonil k jejímu rameni.
„La fin, mademoiselle,“ řekl polohlasně a chystal se knihu zaklapnout.
Anna jako by vytušila jeho úmysl, hbitě dlaní knihu zakryla na rozečtené straně. „Pourquoi, monsieur?“ tázavě se mu zahleděla do očí.
Vladimír využil situace a položil vedle drobné dlaně onen dopis.
„Už bylo dost učení. Nyní nastal čas na trochu zábavy,“ odpověděl prostě.
Anna ucítila jakési zašimrání na hřbetu ruky a instinktivně zamířila zrakem dolů. Poněkud nechápavě zírala na list s úhledným písmem, nesoustředěně přelétla řádky a pak znovu očima vyhledala svého poručníka...
„Anno, kníže Obolenskij nás zve na ples. Doufám, že neodmítnete pozvání.“
„Jaké pozvání?“ zeptala se Anna zmateně.
„Mé pozvání,“ odpověděl jí Vladimír.
„Budete-li si to přát, pak samozřejmě nemohu odmítnout,“ řekla Anna mechanicky. Měla najednou pocit, jako by ani nežila, jako kdyby se vznášela v jakési růžové mlze. „Ale já...“
Nedokázala už povědět více.
Vladimír si sedl do protějšího křesla a uchopil drobné ručky do svých teplých dlaní. „Anno, já vím dobře, co mi chcete říci. Vím, že máte strach. Ale se mnou se nemusíte ničeho obávat. Zanechte na nějaký čas francouzštiny. Teď máme důležitější práci. Budeme se učit tančit. Vzpomínáte? Slíbil jsem vám to, ještě na našem panství.“
„Ano, to si vzpomínám,“ povzdechla si Anna.
„A taky vám musíme pořídit vhodné šaty a střevíce...“
Anna se probrala ze zamyšlení a napřímila se.
„Vladimíre, já... Já to nezvládnu, já nemůžu. Promiňte,“ zašeptala a chtěla si rukama zakrýt obličej.
Vladimír ucítil, že se mu snaží vytrhnout a opatrně posílil sevření svých dlaní. Anna tedy alespoň uhnula pohledem.
„Pšššš,“ bylo na dlouhou dobu jediné slovo, které se vydralo z úst mladého barona. Anna se zachvěla. V hlavě jí hučelo, za přivřenými víčky uviděla houfy krásných dam, které koketně házejí očima po jejím poručníkovi, zástupy opravdových šlechtičen... A poprvé za svůj pobyt v Petrohradu pocítila skutečný strach. Strach, který v tu chvíli nedokázala pojmenovat ani pochopit.
Vladimír mlčky pozoroval to vyděšené stvoření, které měl před sebou. Nebyl si příliš jistý tím, co by měl udělat. Povolil stisk svých rukou a pomalu začal hladit její rozechvělé ručky. Jemně přejížděl dlaní od útlých zápěstí až ke konečkům prstů a zase zpět. Neodvažoval se pohlédnout Anně do očí, aby ji snad ještě více nevyděsil. Dokonce přestal i přemýšlet a mlčel.
Drobná slza dopadla na hřbet jeho ruky...
20.
Vladimírova ruka se na malý okamžik zastavila, ale brzy začala hladit Anninu dlaň znovu, ještě jemněji. Anna pevně přivřela víčka, další kapky slaného deště se líně řinuly po jejích bledých tvářích a hledaly si cestu k Vladimírovým rukám...
Dlouhé minuty takhle seděli mlčky, až se Vladimír opatrně sesunul z křesla a klekl si na zem, v těsné blízkosti své schovanky. Poprvé se odhodlal podívat do jejích očí a opatrně přisál rty k vlhkému zápěstí. A pak dlaněmi přejel po mokrých tvářích, čímž vyvolal další vlnu slziček. Usmál se a přitáhl dívčinu blíže k sobě. V tu chvíli myslel na jedinou věc. Toužil ji utěšit, ukrýt před celým světem, zničit její obavy z neznámého. Anna se nevzpírala a skryla svůj obličej na jeho silném rameni, cítila něžné doteky teplých dlaní i kradmé polibky ve vlasech...
„Pšššš...“ znělo jako hudba, když jí baron opětovně šeptal tato slůvka mezi polibky přímo do ouška.
Když už se zdálo, že se Anna uklidnila, Vladimír se malinko odtáhl a s vlídným úsměvem (a jistým sebezapřením) řekl: „Jestli nechceš, nikam nepůjdeme. Můžeme ten ples odmítnout.“
„Opravdu byste to udělal?“ zeptala se Anna nevěřícně.
„Ale vždyť byste mohl jít sám...“
„Hlupáčku, přece bych tě nenechal doma samotnou. Buď půjdeme spolu na ples anebo spolu zůstaneme doma. Rozhodni se sama, Anuško.“
Anna se hluboce nadechla.
„Vladimíre, já... Půjdu s vámi na ten ples... Ráda...“
A hlas se jí zlomil. Ta slova rozechvěla Vladimírovo srdce a na jeho tváři vyvolala láskyplný úsměv, který Anna přes mlhu slz nepostřehla...
Následující den se sešli oba mladí lidé u snídaně. Jak Vladimír, tak Anna v duchu prožívali stále včerejší večer, ale navenek se chovali zdrženlivě. Anna se již chystala odejít, když jí Vladimír oznámil, že do plesu zrušil všechny její hodiny francouzštiny. Anna se tomu podivila, ta změna se jí vůbec nelíbila. Zdálo se jí, že právě teď se více než kdy jindy potřebuje zdokonalit v tom snobském jazyce.
„Ale, Anno, nesmíte brát francouzštinu tak vážně,“ usmál se Vladimír.
„Na plese si spolehlivě vystačíte s několika frázemi, které už dobře ovládáte. Sama mademoiselle Raznikova mi sdělila, že jste se dobře naučila vše potřebné. Hodiny francouzštiny budou později zase pokračovat, ale do plesu se budeme věnovat výhradně tanci. Souhlasíte?“
„Tak dobrá. Já, to chápu, Vladimíre, ale... Chcete tím říci, že celé dva týdny slečnu Natálii neuvidím?“ zeptala se Anna zklamaně.
„Přesně tak. Natálie Dmitrijevna využila volných dní a podle mých informací odjela k příbuzným na venkov.“
„To je zlé,“ posteskla si Anna.
„Ale proč? Máte strach, že do plesu zapomenete všechna slovíčka? Můžeme si je přece zopakovat spolu.“
„To jistě můžeme, Vladimíre. Jen... Mademoiselle Raznikova není jen moje učitelka. Je... Je to má jediná přítelkyně, kterou jsem tady v Petrohradu našla,“ odpověděla Anna zamyšleně.
Ale vzápětí pohodila hlavou a dodala: „No, nevadí. Ještě mám Irinu a taky Darju, že?“ Vladimír se však poněkud zastyděl sám před sebou. Anna by byla odkázaná jen na přízeň jejich služebných? To by bylo víc než hloupé...
„Na to jsem nepomyslel. Odpusťte mi, Aňo, jestli můžete,“ řekl po chvíli.
No, co jsem pokazil, pokusím se také napravit, pomyslel si. V hlavě se mu totiž zrodil nápad.
Že mě to nenapadlo dřív, usmál se jen tak pro sebe.
Příští dny se nesly v tanečním duchu. Vladimír se sám ujal role učitele, a kdyby nebylo nutné dopřát Anně pravidelný odpočinek, byl by s ní nejraději tančil od rána až do samého večera. Anna se zprvu ostýchala, Vladimírova blízkost ji znervózňovala. Proto si ani nebyla schopná dobře zapamatovat kroky jednotlivých tanců. V hlavě se jí všechno pletlo. Ještěže první dny výuky probíhaly bez účasti muzikanta.
Dívka se zastavila a zklamaně potřásla hlavou.
„Zase jsem to zkazila,“ pronesla s očima zabodnutýma do podlahy.
„To nevadí, Anno,“ poznamenal Vladimír chápavě.
„Jde vám to docela dobře, jsem si jistý, že máte talent. Zbytečně myslíte pořád na taneční kroky. Zkuste už na ně zapomenout.“
„Jak, prosím? Tak nejdřív mi nasypete do hlavy tisíc kroků, úklon a piruet a teď mi zas říkáte, abych na všechno zapomněla. Už opravdu ničemu nerozumím,“ zlobila se Anna.
„Skutečně,“ odpověděl Vladimír se smíchem.
„Špatně jste mě pochopila. Pokusím se to vysvětlit ještě jinak. Anno, tanec je záležitost dvou osob. Partneři se musí stát jedním tělem. Vy a já musíme vytvořit opravdový pár, vnímat jeden druhého... Ale vy tančíte stále jen sama za sebe. A to je ta chyba. Musíte mi více důvěřovat. Nechte se vést a uvidíte, že kroky samy přijdou tak, jak mají.“
„Opravdu?“ zeptala se Anna překvapeně.
„Ano. Tak zkusíme to?“
„Dobře. Jsem připravená.“
Baron se uklonil a odpočítal doby tříčtvrtečního taktu. Začal kroužit s Annou, a aby odvedl její myšlenky od tanečních kroků, vyprávěl jí veselé historky. Několikrát museli tanec přerušit, to když se Anna smála tak, že nebyla schopna dále tančit. Ale Vladimírovi to nevadilo. Byl dvojnásob spokojený. Jeho partnerka tančila po pokoji jak motýlek a ten šťastný smích dokonale nahrazoval hudbu v sále...
Do plesu zbýval ještě celý týden, když Vladimír Anně oznámil, že by ji rád představil své tetě, jeho jediné žijící příbuzné. Anna byla překvapená, protože o tetě jí nikdy předtím Vladimír nepověděl. A třebaže měla poněkud obavy z toho, jak na starou paní zapůsobí, velmi se zaradovala. Přála si setkat se s ženou, která znala jejího poručníka od útlého dětství. Třeba se od staré paní dozví všelicos zajímavého, napadlo ji.
Dům Elizabety Ivanovny byl trochu skromný, ale přesto velice útulný. Anna s údivem bloudila očima po světle zelených tapetách, zaujaly ji jednoduché, těžké závěsy na oknech a široké křeslo v koutě místnosti, na němž si hověl bílý huňatý psík. Vladimírova teta žila dlouhé léta sama a jedinou společnost jí, kromě služebnictva, dělalo toto milé zvíře. Anna neodolala a pohladila psa po srsti. Psíkovi se péče návštěvy zamlouvala a zamrkal na dívku moudrýma očima.
Vtom do salonu vstoupila samotná Elizabeta Ivanovna. Vladimír spěchal tetě vstříc, aby se s ní náležitě přivítal. Potom obě dámy seznámil.
„Tetičko, dovolte, abych vám představil Annu Petrovnu Platonovu, mou schovanku. Anno, tato skvělá dáma je moje teta, Elizabeta Ivanovna Korfova.“
„Velice mě těší,“ usmála se Anna a podala staré paní ruku.
Oči paní Elizabety se rozzářily.
„Tak vy jste ta tajemná schovanka mého synovce? Vypadáte kouzelně. Konečně vás ráda poznávám, Anno. Vladimír je neskutečný tajnůstkář. Měla bych ho vyplísnit za to, že vás ke mně nepřivedl dřív, ale nebudeme si kazit krásné odpoledne, že. Pojďte, musíme si vypít čaj,“ a s tímto pokynula návštěvě, aby zasedla ke stolu.
Annu i Vladimíra poznámky staré paní velice pobavily.
Obě ženy se chystaly posadit k čaji, ale Vladimír se náhle omluvil: „Je mi líto, dámy, ale musím vás opustit. Čeká mě jistá neodkladná záležitost. Vrátím se později, abych Annu vyzvedl.“
Anna se podivila, ale usmála se na něj. Vladimír jí teď věnoval veškerý svůj čas, jistě měl nějakou důležitou práci. Madam Korfova na ni zapůsobila velice sympaticky a Anna zcela odhodila poslední zbytky svých obav.
„Jen si zařiď, co potřebuješ, Voloďo. My si s Annou máme jistě tolik co říci. A tebe by ženské řeči jen nudily,“ zamrkala stará paní nadšeně očima.
Ta mladá dívka se jí velice zamlouvala. Vladimír jí teprve před několika dny sdělil, že se stal jejím poručníkem a Elizabeta hořela nedočkavostí, až konečně Annu uvidí na vlastní oči. Pamatovala si z Vladimírova vyprávění malou holčičku, dceru jednoho sluhy na Korfově statku, a byla velice zvědavá, jak se její život nadále vyvíjí. Dlouho však o Anně nic nového nezaslechla. Nebylo divu, když Vladimír statek na deset let opustil. Když jí teď po svém návratu do Petrohradu sdělil, že tu samou dívku přijal za svou schovanku a že ji dokonce povýšil na svou společnici, pocítila velké vzrušení. Vladimír dobře věděl, že to, co by neschválil jeho otec, Ivan Ivanovič, bude jeho teta chápat jako úžasné dobrodružství. Zdálo se, že zdědil mnohé z povahy své tety. Ačkoliv byla navenek dokonalá šlechtična, měla vytříbené chování, hovořila několika jazyky a vyznala se v literatuře, měla srdce dobrodruha. Elizabeta okamžitě zavětřila, že Vladimír Annu nepřijal do svého domu jen tak. Věděla, že už jako mladík měl velice úzký vztah k té nevolnické holčičce, a když ji teď vzal do Petrohradu jako svou společnici...
Stará paní však nechtěla předbíhat. Měla teď báječnou příležitost vše mlčky pozorovat a to si hodlala jaksepatří užít. Obě ženy strávily nádherné odpoledne. Elizabeta se již dlouho tolik nepobavila. Anna se jí velice líbila. Občas jí sice uklouzlo nějaké nevhodné slůvko, ale Elizabeta to velkoryse přehlížela. Obdivovala tu mladou dívku, jak se dokázala během několika týdnů proměnit. Třebaže nikdy předtím Annu neviděla, znala dobře způsoby služebných a Anna jistě musela být stejná, jako každá jiná služka.
Ačkoliv, muselo být na ní něco neobyčejného, když tolik zaujala našeho Vladimíra....
„Drahoušku, jsem tak ráda, že právě vy jste se stala Vladimírovou schovankou. Víte, za tu dobu, kdy sloužil u armády, hodně zestárl a zvážněl. Vy jste ale vzkřísila jeho pravou tvář, tu veselou,“ pokývala stará paní hlavou.
„Ne, to není možné, madam. Vždyť jsem v Petrohradu sotva pár týdnů...“ odporovala jí Anna rozpačitě, ale kdesi uvnitř ji slova staré dámy zahřála.
„Jen se nestyďte, slečno. Už jsem něco v životě zažila. Věřte mi. To díky vám je Vladimír zase šťastný, tak jako dřív. A já jsem vám za to velice vděčná,“ zopakovala Elizabeta svá slova a přitom bedlivě zkoumala každý pohyb dívčina obličeje. Spokojeně si v mladých očích přečetla odpověď na svou němou otázku a usmála se.
„Vladimíre, jsem vám tolik vděčná. Bylo to moc krásné odpoledne. Vaše teta je velice milá paní,“ sdělila Anna baronovi, sotva se octli v kočáře.
„To rád slyším. Tedy můžeme zajít k tetičce na návštěvu častěji?“
„Ó ano.“
„Výborně. Není hezké se chlubit, ale měl jsem takové tušení, že z vás dvou budou brzy dobré přítelkyně,“ řekl na to a spiklenecky na Annu zamrkal.
Dívku tento výrok rozesmál.
Vladimír se cítil jako vítěz. Anna dnes úplně zapomněla nasadit na svůj obličej tu vážnou masku, za kterou se v poslední době schovávala...
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
