Povídky od Dzany

36.

Anna dobře pochopila, co svými silnými slovy způsobila. Cítila, že Vladimíra velice zasáhla, něco takového jistě nečekal. Ale svých slov ani na chvíli nelitovala. Baron se skutečně pohroužil plně do nových myšlenek. Znovu si musel přiznat, jak ho Anna překvapuje. Vždy, když měl dojem, že už ji dobře poznal, něčím novým jej opět přiváděla v úžas. Byla to konečně překvapení příjemného rázu... I to poslední. Zprvu ho sice Annino vyznání doslova srazilo na kolena, ale po několika dnech už byl schopen hledět s radostí vstříc nové budoucnosti.

Rozhodl se, že už nebude déle otálet. Byl poslední den roku 1839.

Jakmile Anna sestoupila ze schodů, rozpačitě se usmála. Jediný pohled na barona ji přesvědčil o tom, že se chystá něco zvláštního. Chtěli si vyjít jako obyčejně na procházku do nedalekého lesíka, ale Vladimír vypadal tak slavnostně...

„Jsem asi nevhodně oblečená? My nejdeme do lesa?“ zeptala se Vladimíra omluvně a se studem si prohlížela starší botky, které si na procházku obula.

„Jak tě to napadlo?“ odpověděl s úsměvem a uchopil její dlaň do své.

„Jste nějaký jiný... Jak bych to řekla? Není to oblečením, ale...“

Nakonec nad tím mávla rukou.

„To se ti zdá,“ umlčel ji a potutelně se usmál.

„Jsem nezdvořilý k dámě. Zapomněl jsem hned pochválit, jak moc jí to sluší a ona mě vytrestala,“ zašeptal jí do ucha.

Anna se zakabonila a hned rozesmála. Tady na panství byl život přeci jen jednodušší než v Petrohradě. Ale aby nezůstala pozadu, hned Vladimírovi kompliment vrátila:

„Máte pravdu, Vladimíre Ivanoviči. Proč by se dáma měla chodit převlékat. To spíš její drahý společník by měl projevit svou galantnost a přezout se do nějakých vhodnějších škrpálů,“ pokývala vážně hlavou, prstem přitom poukazujíc na Vladimírovy naleštěné boty.

Vladimír se musel smát.

„Vyrovnáno, krásná dámo. A teď už pojďme nebo z procházky nic nebude. Musíme se vrátit do západu slunce.“

Když vstoupili do lesa, vedl Vladimír Annu známou cestičkou na své oblíbené místo. Anna to místo dobře znala. Jako dítě si tam hrávala s dalšími malými nevolníky. A někdy si tam hrála i se samotným mladým baronem. Ona stavěla malé domečky pro skřítky a on na ni jednoduše dával pozor. Bylo to tak dávno, ale vzpomínky ožily. Zdálo se jí, že ještě včera byla tou malou holčičkou... A kým je dnes? Myšlenky Annu unášely kamsi do dáli, kreslily na její tváři proměnlivé obrázky – úsměv střídalo zachmuření, to když si vzpomněla na trápení a ústrky od ostatních dětí. Tehdy ji však začal Vladimír ochraňovat. A i když pak odjel do armády, děti si na Anušku už netroufly. Usmála se a pomyslela si, že její ochránce se vrátil. A snad už ji více neopustí? Nikdy by si to nebyla pomyslela, i teď nemůže uvěřit, nemůže pochopit, čím by si takové štěstí zasloužila.

Vladimír tiše pozoroval její tvář ozářenou zimním sluncem.

„Anno Petrovno, provdejte se za mě,“ promluvil z ničeho nic. Anna překvapeně vzhlédla, trochu zamrkala... usmívala se, ale nic neříkala, jako by nevěřila tomu, co právě baron vyslovil.

„Vezmi si mě, Anno,“ zopakoval svou žádost a trpělivě čekal. Anna mírně pootevřela ústa, ale hned spolkla vše, co zřejmě chtěla odpovědět. Ve chvíli, kdy se k ní chystal přiblížit, se odlepila z místa a poodešla stranou. Postupně zrychlovala své kroky, až je proměnila v běh. Uháněla, jak byla zvyklá, jen co jí dovolil těžký sníh.

Vladimír zůstal stát a díval se za ní.

Ale ne... už zase? Počkej, ty veverko, mně neutečeš.

Už se chtěl za dívkou rozběhnout, ale v posledním okamžiku si to rozmyslel.

Abyste však věděla, že jsem gentleman, dám vám náskok, mademoiselle.

Musel se nad tou situací pousmát. Po půl minutě se vydal po stopách, které za sebou zanechala. Cesta vedla mírným obloukem mezi stromovím a nakonec ho přivedla zpět na původní místo. Vladimír se chtěl na chvíli schovat a pozorovat dívku zpovzdálí. V bílé krajině však nemohl zůstat dlouho skrytý. A dívka sama se k němu začala přibližovat, s veselým výrazem v obličeji.

No to jsem zvědav, co zase chystáš.., pomyslel si.

„Á, tady jste, Vladimíre Ivanoviči. Právě vás hledám. Musím s vámi probrat něco důležitého,“ pospíšila si Anna.

„Nu, podívejme se. Tak mluvte, poslouchám,“ odvětil Vladimír.

„Je to taková delikátní záležitost,“ pokračovala Anna, v duchu přemáhajíc smích...

„Objevil se mladý muž a požádal mě o ruku...“

„No a...“

„No, tak jsem šla za vámi. Jste můj poručník, nezapomněla jsem. Bez vašeho souhlasu se provdat nesmím,“ řekla ona a směle se zabodla do baronových očí.

„Ach tak,“ Vladimír se začal usmívat.

„Anno, ale jak mohu dát svolení, když ani nevím, co je to za muže? A proč vlastně nepřišel sám?“ přisadil si baron.

Anna na tváři vykouzlila vážný výraz. Přiblížila se k Vladimírovi a špitla mu přímo do ucha:

„Když on se stydí.“

Baron se zakuckal, ale brzy se opanoval.

„No, to bude dobrá partie... Ale dejme tomu. Smím aspoň znát jeho jméno?“ vystřelil otázku, při které se Anna mírně začervenala.

„Vladimír Ivanovič Korf. Je to baron. No uznejte, copak já se mohu provdat za barona?“ zalomila legračně rukama.

„A proč ne?“ rozohnil se poněkud Vladimír a málem vypadl ze své role poručníka.

„Přece bych tě nedal jen tak někomu.“

„A já doufala, že vás aspoň bude zajímat můj názor,“ povzdychla si Anna.

„Ale jistěže mě zajímá. Jen kdybys chvíli mlčela,“ pokáral ji.

Anna umlkla a ležérně se opřela o kmen stromu, který měla za zády. To přišlo Vladimírovi náramně vhod.

„Anno, nedám tě nikomu, koho bys sama nechtěla, slyšíš?“

Mlčela dál...

„Jaký je ten tvůj baron, pověz.“

Pravá ruka Vladimírova se opřela o kmen...

„Je hodný.“

Levá ruka následovala pravou a tak dívku zcela uvěznila...

„A to stačí?“ zkoušel ji dál.

„Já nevím. Má i jiné přednosti,“ řekla Anna trochu zmateně. To obklíčení ze všech stran ji uvádělo do rozpaků, do příjemných rozpaků...

„Dobře. Ale co k němu cítíš ty?“

„Já vám to pošeptám.“

Pomalu se odtrhla od kmene, blíž k němu. Baron sklonil hlavu a nepozorovaně dívku objal, jen lehoučce, aby si ničeho nevšimla. Ač se skloněnou hlavou, byl Vladimír příliš vysoký. Anna se pokusila natáhnout k jeho uchu, stoupla si na špičky, ale na zrádném sněhu ztrácela rovnováhu. Nezbývalo než se přidržet rukama okolo jeho krku. Ještě chvíli váhala, omámená zcela neznámými pocity. Vzpomněla si znovu na nedávný sen i všechno to, co se pak událo s ní a Vladimírem. Byla si jistá, že to, co cítí k muži, stojícímu před ní, je opravdová láska. Taková, jakou nikdy předtím nepoznala. Když zašeptala těch několik slov, která beztak nemohla vyjádřit hloubku jejích citů, přivinuly ji silné paže ještě blíž. Z ulehčení, že překonala strach, složila svou plavou hlavu na mužově rameni. Drobnou škvírou mezi kabátem a svými kadeřemi nejasně vnímala třpyt sněhových vloček a zdálo se jí, že je jednou z nich.

„Takže si toho Vladimíra Ivanoviče vezmeš?“ vytrhlo Annu z nepřítomnosti.

„Já nevím...“ odpověděla prostě.

Úsměv na tváři barona se zakalil.

„A co nevíš? Pokud jde o souhlas poručníka, tak...“

„Nejde o souhlas poručníka,“ přerušila ho dívka s úsměvem.

„Ale o to, že nevím, proč si mě vůbec chce vzít,“ řekla napůl vážně a napůl vesele.

„A je to tak těžké uhodnout?“ podivil se Vladimír a povytáhl obočí.

Taky to chci slyšet... říkaly její oči, ale rty se ani trochu nepohnuly.

„A co ty dopisy, nic zajímavého tam nebylo?“ začal zvolna.

Anně najednou vše před očima splynulo do tmavého fleku... Nevěřila tomu, že zde stále stojí, že je to ona, komu mladý baron šeptá slova lásky a zároveň ji zasypává polibky, že jeho paže ji tak pevně objímají, aby neupadla. Jen upadávání do slastných pocitů nemohla zabránit a ani nechtěla. Nakonec uznala, že hra na schovávanou musí skončit. Její „ano“ podbarvené šťastným smíchem zbouralo poslední střípky pochybností...

37.

Celý večer trávili jen sami dva, v tajemně osvícené knihovně. Chvílemi si povídali, vzpomínali na dětství, na Petrohrad, smáli se i umlkali, chvílemi naslouchali praskání ohně v krbu a čas jim pěkně ubíhal, až se přiblížila půlnoc. Sotva hodiny odbily dvanáctý úder, zašimralo Annu cosi na ruce... Pomalu vytáhla svou dlaň z Vladimírových rukou a od překvapení nenacházela slova. Pak pohlédla na barona s němou otázkou v očích, smísenou s pocitem plaché radosti.

„Je to můj první,“ přiznala a zálibně si prohlížela drobný kroužek s průzračným kamenem, který se třpytil na jejím prsteníku. Vladimír ji jen tiše pozoroval a nechystal se nikterak kazit tyto kouzelné okamžiky. Tu si Anna uvědomila, že už je Nový rok.

„Musím na chvíli do svého pokoje,“ zašeptala omluvně.

Vladimír ji nerad propustil. Dívka byla vděčná, že mohla alespoň na pár minut opustit jeho blízkost. Nezbytnou cestu využila zároveň k tomu, aby si utříbila své dojmy. Nemohla ale svého snoubence nechat příliš čekat. Popadla tedy rychle svůj dárek pro Vladimíra a vrátila se zpět do knihovny.

„Také pro tebe něco mám,“ řekla a do dlaně mu vložila drobný předmět.

Když se baron podíval, uviděl na dlani zlatý řetízek. 

„Bude se ti hodit?“ zeptala se nejistě.

„Vladimír mlčky otevřel své kapesní hodinky. Stále v nich měl ukrytý svůj křížek. Bylo zbytečné vysvětlovat, že nový řetízek si ještě nepořídil...

Anna spojila oba klenoty dohromady a chvějícíma se rukama je Vladimírovi připnula na krk.

Teprve pak se odvážila dodat:

„Patřil mému tatínkovi.“

Příval nesouhlasných slov z úst muže jedním gestem zastavila a pokračovala pokojně dál:

„Nepotřebuji ho. Je to pánský řetízek, příliš velký pro mě. A když se staneš mým mužem... Bude stejně můj jako tvůj, dobře?“

Víc slov už jí Vladimír nedovolil.

O sedm měsíců později...

Dozněly poslední tóny svatebních zvonů, v ložnici vanul příjemný letní vzduch, plameny svíček osvětlovaly drobné květy růží.

Ticho v pokoji přerušil hlas mladé baronky:

„Vladimíre...“

„Copak je drahá?“

„Už dlouho si lámu hlavu nad jednou otázkou.“

„Tak se jen ptejte, dnes vám zodpovím cokoliv na světě.“

„Ten náhrdelník – vysvětlil jste mi, proč jsou kameny ze skla. Ale proč tedy není také řetízek obyčejný? Řekl jste, že je ze vzácných kovů. Avšak náhrdelník, to byl dárek pro neurozenou dívku, že? Nerozumím tomu.“

„Anno, opravdu nechápete? Vždyť jste si ho sama vzala právě dnes.“

Vladimír povytáhl poněkud pobaveně obočí.

Anna však pokračovala: „Drahý barone, možná chápu, možná ne. Chtěla bych dnes v noci slyšet odpověď z vašich úst.“

Podívala se na svého muže toužebnýma očima.

„Nu dobrá, paní baronko, vyzradím vám tedy celé tajemství vašeho náhrdelníku:

Pamatuješ si, jak jsi jako dítě rozbila skleněnou vázu?“

„Ano, pamatuji. Moc jsem se bála, že se Ivan Ivanovič rozzlobí a tak jsem utekla za tebou. A ty jsi posbíral střepy a odnesl je...“ Anna se zamyslela.

„...a odnesl jsem je do svého pokoje. Schoval jsem do krabice ke svým dětským pokladům. Otec si naštěstí zmizelé vázy nevšiml. I když už jsem dospěl, stále jsem uchovával ty střepy jako vzpomínku. A pak jsem je vzal a odnesl ke klenotníkovi, aby z nich vybrousil kameny do tvého náhrdelníku.“

Anně se údivem zaleskly oči, Vladimír pokračoval:

„Vybral jsem nejlepšího klenotníka z Petrohradu a nezklamal jsem se. Vybrousil ze střepů naprosto dokonalé kameny. K nerozeznání od drahokamů. Nádherná práce z obyčejného skla se měla stát symbolem tvé ušlechtilosti, třebaže jsi neměla šlechtický původ. Nicméně, nikdo z okolí si nedokázal všimnout ani tvého původu ani původu kamenů v náhrdelníku.“

Do plesu zbývalo zoufale málo času a kameny bylo třeba zasadit do řetízků. Klenotník mi ukázal připravené náhrdelníky, do kterých by mohl kameny vložit. Žádný z nich mě ale neuspokojil. A tak jsem rozepjal svůj řetízek, křížek schoval do kabátu a řetízek položil na stůl.“

Vladimír se na chvilku odmlčel a Anna zavzpomínala:

„Tvrdil jsi, že jsi řetízek ztratil. Ale křížek ti zůstal. Zdálo se mi to hned velmi podivné.“

„Klenotníkovi se řetízek zalíbil. Pochvaloval si jeho kvalitu. Rozebral ho tedy na několik částí a jednoduše jimi pospojoval skleněné kameny. Zasadil na moje přání obyčejné korálky do ušlechtilého kovu.“

Nato se Vladimír opět odmlčel a přitáhl si svou ženu blíž k sobě. Zbývající slova už skoro zašeptal:

„Doufal jsem totiž, že jednou spojíš svůj život s mým. Proto jsem se odvážil do náhrdelníku vnést také část sebe samého. Když jsi toho večera neodmítla můj dar a dovolila jsi mi jej připnout na tvůj krk, věřil jsem, že se jednou moje touha vyplní.“

Anně se zachvěly řasy a přitulila se k Vladimírovi ještě těsněji.

„Tajemný náhrdelník bude navždy symbolem našeho manželství. Anno, slib mi, že ho nikdy neztratíš.“

„Slibuji. Nikdy ho nevložím do jiných rukou,“ odpověděla Anna.

Epilog

L.P. 1859

Jakýsi zvuk vytrhl baronku Korfovou ze vzpomínek. Pak si uvědomila, že zaslechla klapnutí kliky na dveřích. To do pokoje vstoupil její manžel. Přikradl se zezadu k židli, na které seděla, a laskavě kárajícím hlasem promluvil:

„Všichni už jsou připraveni, kočár stojí před vraty a moje krásná žena tu sedí zasněná...“

Při těch slovech vzal do rukou náhrdelník ležící na stolečku. Zkušeným pohybem jím ovinul krk ženy a zapnul. Anna se usmívala a matně sledovala v zrcadle celé dění. Ještě stále měla hlavu plnou vzpomínek na mládí, proto se zachvěla mírným vzrušením, když se Vladimírovy rty zlehka dotkly jejího krku. Aby ten pocit zakryla, pokračovala v rozhovoru:

„Představ si, tvá nejstarší dcera mě prosila, zda bych jí Tajemný náhrdelník na dnešní večer nepůjčila.“

„Ekaterina?“ vyslovil baron zbytečnou otázku, aby získal čas k přemýšlení.

„Vy jste samozřejmě nesouhlasila, mám pravdu?“

V jeho hlase zněla jakási naléhavost. Anna se v duchu usmála manželově tvrdošíjnosti.

„Jistěže ne. Přeci jsem vám slíbila, že ho nikomu nepůjčím, ani vlastní dceři. Ostatně, Ekaterina nemusí truchlit. Nebude dlouho trvat a o její garderobu se jistě postará Alexej,“ podotkla.

Vladimír Ivanovič si slabě povzdechl. Anna vše pochopila a letmo jej pohladila po ruce. Povzbudivě se na manžela usmála. I pro ni nebude snadné rozloučit se se svým dítětem, ale život přece půjde dál.

Vladimír Ivanovič úsměv opětoval a navázal na předchozí rozhovor:

„Jestlipak víte, že dnes je to právě dvacet let, kdy jsem vám ten náhrdelník daroval?“

„Opravdu?“ podivila se Anna a nevěřícně potřásla hlavou.

„Uteklo to...“

„Je to tak,“ odpověděl prostě a mezi řečí připnul ženě do uší blyštivé náušnice.

Anna ucítila známý chlad na boltcích. V zrcadle se jí naskytl zvláštní obraz. Tázavě se podívala na svého muže.

„Jednoduše vám chyběly... Malý dárek. Za těch dvacet let,“ okomentoval situaci Vladimír.

„Děkuji Vladimíre... Nevím, co na to říct,“ odvětila Anna s mírným dojetím.

Nebylo pochyb, že náhrdelník a náušnice tvoří skvělou soupravu.

„Neříkej nic,“ umlčel ji baron.

To Annu povzbudilo projevit její veselou mysl a rozhodla se, že svého muže ještě poškádlí, tak jak to občas dělávala:

„A náramek nedostanu?“ otázala se naoko nevěřícně.

„Tak ještě náramek?“ protahoval Vladimír, který zcela chápal význam slov své manželky. „Má drahá, jste nenasytná,“ smál se.

„A vy starý lakomec!“ nedala se ona.

„No, jak bych to řekl... Zkrátka, už dlouho jste nic nerozbila,“ (baronka se zakuckala) ... „Došel materiál,“ odpověděl vážně.

„Ale to jistě nebude problém,“ kontrovala Anna a vzápětí uchopila do ruky sklenici od vody. Už se chystala upustit ji na podlahu, když její ruku zarazil.

„Ještě ne, drahá,“ a položil sklenici zpět na stůl.

„O náramek jistě nepřijdete... No, ale nechám vám ho vyrobit, až budeme vdávat nejmladší dceru,“ zakončil.

„Hm, tak to se ho nejspíš nikdy nedočkám,“ povzdechla si Anna.

V mysli jí vytanul obrázek jejich nejmladšího, velmi rozpustilého dítěte.

„Jen neříkejte... Víte, že je povahou zcela po vás. A vy jste se přeci vdala... A navíc dobře,“ prohlásil Vladimír.

Dnešní večer se nesl v opravdu příjemné náladě.

„To nemohu popřít,“ zasmála se baronka.

Zároveň vstala a očima dala najevo, že je již zcela připravená.

Za malý okamžik už je kočár unášel vstříc slavnostnímu večeru.