Kapitoly 6-10
29. 8. 2007
6.
Karl Modestovič se chystal na svou obvyklou nedělní partičku karet.
„Přeji dobrý den, Modestoviči. Panstvo už na vás čeká v salónku. Budete si přát vodku, jako obvykle?“ přivítal ho hostinský a uvedl jej ke dveřím salónku.
„Jako obvykle,“ odpověděl Karl Modestovič a vkročil do salónku, kde u stolu seděl baron Vladimír Ivanovič Korf.
„Pane barone,“ promluvil překvapený správce.
„Co vás sem přivádí? Přišel jste si snad zahrát karty se mnou a s mými přáteli?“ „Uhodl jste. Ale vaše přátele jsem s dovolením poslal domů. Byli tak laskaví, že vyhověli mé prosbě. Rád bych si s totiž vámi dnes večer zahrál - pouze ve dvou,“ opověděl baron.
„Nu což, ať je tedy po vašem. Zřejmě máte něco na srdci, nemýlím-li se,“ řekl správce smířlivě.
„To mám. Ale nejdřív se napijeme, dnes platím já.“
„Ohó. Tak to nemohu odmítnout, barone.“
Hostinský právě včas vstoupil do salónku a nalil pánům vodku.
Vladimír se nadechl a započal svůj druhý důležitý rozhovor, který ho dnes čekal: „Musím vás informovat, že již za pár dní odjíždím zpět do Petrohradu. Ponechám proto panství opět ve vašich rukou. A protože si vážím vaší dobré práce, přidám vám na platě.“
„Vladimíre Ivanoviči, jaká pocta. No, musím přiznat, že zvýšení platu mi teď přijde vhod. Budu se brzy ženit,“ řekl Karl Modestovič.
„A o to jde. Bohužel vás asi zklamu, Karle Modestoviči. Hodlám vaši nevěstu odvézt s sebou, do Petrohradského domu. Potřebuji posílit služebnictvo a nemám teď čas shánět cizí nevolníky. Anna tady na panství chybět nebude a v Petrohradě mi dobře poslouží,“ řekl baron a upil ze své sklenky.
„Odvezete Annu? Znamená to snad, že nedovolíte naši svatbu?“ zeptal se mírně šokovaný správce.
„Přesně tak. Vím, že vám tím způsobím nepříjemnosti, ale možná to tak bude lepší pro všechny. Karle Modestoviči, vy jste přece čestný člověk. Ta mladá dívka vás nemiluje, přiznejte si to. A vy si ještě najdete ženu, která vás učiní šťastným, jsem o tom přesvědčen,“ kul baron železo, dokud bylo žhavé.
Správce věděl, že má baron pravdu. Anna by se do něj nejspíš nikdy nezamilovala. Po krátkém uvažování tedy řekl: „Když je to tak, nebudu Anušce bránit. Nenalezla-li štěstí se mnou, ať se o to pokusí někdo jiný. Ale sám zůstat také nechci. Tak co mi poradíte, pane barone?“
Tu otázku si správce položil spíše pro sebe, ale baron měl překvapivě pohotovou odpověď: „Možná bych o někom věděl. Co byste řekl Světlaně, hm?“
„Myslíte tu vdovu? Světlanu Alexejevnu Bielinskou?“ zeptal se Karl Modestovič a při myšlence na tu ženu mu zacukalo koutky úst.
„Ano, zrovna včera jsem ji viděl ve vesnici. Říká se o ní, že je to dobrá žena. Ani příliš mladá, ani příliš stará. Pro vás, Karle Modestoviči, jako stvořená. Jsem si jist, že vy, takový svůdník, si s ní už dokážete poradit. Tak co vy na to, Karle Modestoviči?“ popichoval baron svého správce.
„Barone, máte jistě vytříbený vkus,“ uchechtl se Modestovič. Byli jsme se Světlanou vždy přátelé. Ona je sama, já jsem sám... Myslím, že to zkusím.“
Modestovič se usmíval čím dál víc.
Nakonec ještě dodal: „A ten její boršč, Vladimíre Ivanoviči.... hmmm.“
„A ty její...,“ pošeptal baron správci do ucha.
„Ale ale, barone. Snad nemáte v úmyslu odlákat mi i druhou nevěstu?“ zeptal se Modestovič na oko pohoršeně.
Nicméně se on i baron hlasitě zasmáli. Znovu si připili vodkou na šťastnou budoucnost. Pak na Petrohrad, na Annu a na Světlanu... Balíček karet zůstal ten večer nedotčen.
Druhý den ráno spal Vladimír Ivanovič o něco déle než obvykle. Když se probudil, trpce se usmál při vzpomínce na včerejší noc. Ani neměl sílu počítat množství vodky, kterou se správcem vypili. Pak se ale spokojeně usmál. Podařilo se mu zachránit malou Annu před sňatkem. Bylo to snazší, než si původně myslel. Musí jí už oznámit tu radostnou zprávu. Oblékl se tedy a vyšel ze své ložnice. Chtěl si ještě vybrat něco ke čtení, a tak zamířil do knihovny. Anna tam zrovna utírala prach. Když vrzly dveře, otočila se a spatřila svého pána.
„Vladimíre Ivanoviči, už jsem skoro hotová. Mám hned odejít?“ zeptala se, očima těkala po místnosti a o to víc dala najevo své rozpaky, které se snažila zakrýt. „Naopak. Hledal jsem tě. Už nech ten úklid být a běž si sbalit věci. Pozítří odjíždíme do Petrohradu,“ řekl Vladimír tak prostě, jako by šlo o nějakou obyčejnou maličkost. Anna radostí vykřikla a rozběhla se k baronovi. Zapomněla na chvíli, že Vladimír Ivanovič už není ten mladík, který si s ní hrál, a zcela spontánně se mu vrhla kolem krku.
„Děkuji vám, Vladimíre Ivanoviči. Děkuji,“ zvolala, stále se držíc v blízkosti Vladimíra. Ten se na ni káravě zadíval a řekl: „No no, takhle se chová služka ke svému pánovi?“ „Odpusťte, já ... Já mám takovou radost, chovám se hloupě a nevhodně. Promiňte mi to,“ řekla Anna a začala se červenat.
„Nic se nestalo, Anuško. Já sám mám radost. Na tvém místě bych se také snažil utéct před tou svatbou,“ řekl a lišácky zamrkal.
Vzápětí nasadil vážný tón: „Ale nebylo to vůbec snadné. Musel jsem přesvědčit Varvaru, Modestovičovi sehnat novou nevěstu, nějaký ten rubl padl také..,“ vypočítával Vladimír.
„Pane, já vám to jednou zaplatím, až si našetřím. To slibuji,“ řekla Anna tiše.
„Nač jsou mi peníze? Chci něco jiného,“ řekl Vladimír vážně a vzal dívku za bradu. Po těch slovech se Anna roztřásla.
Bože můj, to ne. To nemůže být pravda. Vždyť Vladimír je slušný člověk. Přece, nemohl mě zachránit před Modestovičem jen proto, aby...taková hanba... Vladimírovi neušlo, že se Anna jeho slov polekala a tak už ji nechtěl více napínat. „Chci, abys mi upekla jahodový koláč,“ řekl konečně.
Anně se ohromně ulevilo a rozesmála se.
„Jen koláč, barone?“ přesvědčovala se, že slyšela dobře.
„Koláč. Ale upečeš ho sama, ještě dnes. Nikdo ti nesmí pomáhat, slyšíš? Budu ve své pracovně, nejspíš dlouho do noci.“
„Jestli je to všechno, pak mi dovolte odejít, Vladimíre Ivanoviči,“ řekla Anna.
„Můžeš jít.“
Vladimír byl překvapený a pak ho napadlo, že Anna snad špatně rozuměla jeho rozkazu.
Musel se o tom přesvědčit: „Anno, pochopila jsi určitě, co máš udělat?“
„Jistě, pane. Přál jste si, abych vám vlastnoručně upekla jahodový koláč a ještě teplý vám ho donesla do pracovny, tak jak to máte rád,“ řekla Anna s úsměvem.
„Tak dobře. Ale nezapomeň – do půlnoci ať je koláč na stole.“
„Nemějte obavy, Vladimíre Ivanoviči. Ještě dnes budete jíst ten nejlepší koláč na světě!“ řekla Anna a při těch slovech se půvabně uklonila.
„Tak na to jsem velmi zvědav,“ řekl polohlasně baron, když za Annou zapadly dveře. „Věru, nevím, jak si poradíš, Anuško.“
7.
Anna se šťastným úsměvem na tváři dotančila do kuchyně. Hodlala se ihned pustit do pečení. Bylo jí ale trošku stydno. Mohlo ji přece samotnou napadnout, že by měla Vladimírovi nějak poděkovat. Začala si chystat na vál mouku, když do kuchyně vešla také Varvara. Anna se k ní vrhla stejně srdečně, jako před chvíli k baronovi. „Varječko moje milá, já jsem tak šťastná,“ zajásala Anna a zároveň trochu posmutněla.
Nevěděla, co vlastně Varvaře říci, aby ji nerozplakala. Strávila s Varjou v kuchyni celý svůj život a teď se ji chystala opustit. Varja jí však sama pomohla z nesnadné situace.
„Vidím, že už ti baron oznámil tu novinu. Brzy mi odjedeš do Petrohradu, že?“ pokývala hlavou a v obličeji se jí mísila radost se smutkem, právě tak jako Anně. Dívka byla trochu překvapená: „Tak ty už o tom víš, Varjo?“
„Vím. Vladimír Ivanovič je hodný člověk. Já, služka, mu nemám právo cokoliv zakazovat, a on mě přesto přišel požádat o to, abych tě do Petrohradu pustila. Holka zlatá, vždyť já ti to přeju. Jsi mladá, poznáš svět. A bude o tebe dobře postaráno,“ řekla Varja a po tvářích jí začaly stékat první slzy.
„Varječko, neplač. Já ti budu psát a přijedu co nejdřív, slibuji. Vladimír Ivanovič mi to jistě dovolí,“ zamrkla Anna.
„Jistěže budeš psát, holčičko. A přijeď, jak jen to bude možné. Ale teď už dost. Nemohu tě zdržovat,“ řekla Varja a utřela si slzy do zástěry.
„A co to tady vůbec vyvádíš? Neměla bys radši balit věci na cestu, co?“
„To počká. Nejdřív pánovi upeču koláč,“ řekla Anna významně.
„Tak koláč. Máš pravdu, musíš se mu nějak odvděčit, holka. Hned ti pomůžu.“ „Kdepak, Varjo. Upeču ho sama. Ty si hleď svojí práce.“
„Ó, tak když sama, tak sama. Nakonec, pečeš už koláče líp než já. Ale ještě mi pověz, jaký budeš péct? Kdoulový?“ zeptala se zvědavá kuchařka.
„Kdepak, Varjo. Jahodový. Ten má pán přece nejradši,“ řekla Anna vítězně.
Varvara se rozesmála: „Ach Anno, ty mě svými žerty jednou přivedeš do hrobu. A kde vezmeš jahody, holubičko zlatá?“
Anně rázem klesly ruce do těsta. Jak na to mohla nepomyslet? Kde vezme jahody? Teď – v září?
„Varjo, Varjo, co si mám počít? To Vladimír Ivanovič si sám poručil jahodový koláč. Snad zapomněl, že už je na jahody pozdě. Dlouho se na panství neobjevil...,“ řekla Anna tiše, ale sama svým slovům nevěřila.
V duchu si promítla znovu celý rozhovor s baronem. Tak to je ten těžký úkol, který má splnit. Annu přešla v mžiku veškerá radost. Vzduch v kuchyni ztěžkl. Rozvázala si zástěru a vyběhla ven do zahrady. Běžela rychle, jako by se snažila utéct všem myšlenkám, až dorazila k místu, kde kvetly poslední růže. Posadila se na trávu a smutným pohledem růže pohladila.
Anna přestala vnímat čas a neměla potuchy, jak dlouho v zahradě seděla, ukryta před zraky ostatních. Když už pocítila chlad nastávajícího večera, vzpomněla si znovu na baronovo přání. A vtom jí hlavou blesk nápad. Je to přece tak jasné. Baron ji chtěl pouze vyzkoušet. Že ji to nenapadlo dřív!
Naposledy se ještě potěšila pohledem na růžový keř, nasála sladkou vůni květů a pospíchala zpět do kuchyně. Ztratila už příliš času a bude mít co dělat, aby koláč stihla včas dokončit.
„Varvaro, máme ještě dost kdoulí?“ zeptala se starostlivě kuchařky.
„Tak přece jsi dostala rozum a budeš péct kdoulový koláč? To je dobře. Kdoulí máme požehnaně. Jen si posluž, děvče. A vyber ty nejlepší, ať pánovi chutná!“
Anna se usmála a pomyslela si: Kdepak, Varjo, když si pán poručil koláč jahodový, bude mít jahodový. Co na tom, že z kdoulí? Teď už mi jen zbývá přesvědčit Vladimíra, že kdoule na koláči jsou vlastně jahody. Ale to bych nebyla já, Anna Petrovna Platonova, abych něco takového nezvládla!
8.
Anna popadla mísu s kdoulemi a chystala se vyjít ze sklepa, když vtom její zrak padl na polici vpravo od dveří. Znovu odložila mísu s ovocem a zvědavě se probírala množstvím sklenic se zavařeninami, které byly na polici uloženy. Mezi nimi objevila také jednu jahodovou marmeládu.
Usmála se sama pro sebe a pomyslela si: „Zdá se, že mám dnes přeci jen štěstí.“
V kuchyni začala horečně přemýšlet: „Potřít koláč jahodovou zavařeninou by bylo příliš jednoduché a nebylo by to žádné překvapení. Musím to udělat jinak.“
Zkusmo tedy rozkrojila jednu kdouli a vnitřek namazala marmeládou. Chutnalo to velice dobře. Výrazná chuť jahod ji potěšila.
To je ono, jistě! Kdoulový koláč s nápadně jinou chutí... Jaká záhada, pane barone!
Byla by zpívala, tančila a veselila se jako obvykle, ale nebylo času nazbyt. Musela přeci stihnout upéct koláč včas. Do jejích tváří se konečně vrátil obvyklý spokojený výraz. Zručně půlila kdoule a mazala jejich vnitřky marmeládou, až se z ní kouřilo. Pak všechny kousky pečlivě naskládala navrch koláče, červenou stranou dolů. Byla spokojená. Svrchu nebylo vůbec nic poznat.
Do půlnoci zbývala slabá půlhodinka, když Anna vytáhla upečený koláč z trouby. Po kuchyni se rázem rozvinula příjemná vůně. Kuchařka byla se svým dílem spokojená. Odložila svou zástěru a narychlo si upravila šaty i účes. Opatrně přikryla koláč utěrkou a vyrazila s celým podnosem do baronovy pracovny. Před dveřmi se zastavila a zaklepala.
„Vstupte!“ ozvalo se z pracovny.
Vladimír Ivanovič byl plně ponořen do čtení jakési podivné knihy plné čísel. Ani se nenamáhal zvednout oči a podívat se, kdo přišel. Byl tak zabraný do kontroly účetní knihy, že na Annu a úkol, který jí ráno dal, zcela zapomněl. Anna zklamaně sledovala pánův nezájem a neodvažovala se postoupit dále do pracovny. Když bylo ticho již nápadné, zdvihl baron svůj zrak od knihy a překvapeně pohlédl na dívku s podnosem. A ihned si vzpomněl na podivný úkol, který dívce žertem uložil. Za okamžik ucítil ve vzduchu zvláštní vůni. Nedovedl si to vysvětlit, ale vůně mu silně připomínala chuť jahod. Usmál se takové představě a pomyslel si, že už má nejspíše z hladu halucinace. Konečně se rozhodl promluvit: „Přinesla jsi tedy koláč?“
„Ano, Vladimíre Ivanoviči. Váš jahodový koláč, jak jste si přál. Stihla jsem ho upéct do půlnoci. Ještě je horký, ale budete-li si přát, mohu vám hned kousek ukrojit,“ odpověděla Anna a se zatajeným dechem očekávala baronovu reakci.
Cítila se znovu nejistě, protože z Vladimírova výrazu nebylo lze nic vyčíst.
Vladimír zamyšleně Annu sledoval. Stála tam tak klidně a to ho těšilo i udivovalo zároveň. Čekal, že ho Anna přijde poprosit, aby ji toho úkolu zbavil, ale nestalo se tak. A co víc, Anna úkol, jak se zdá, splnila. A jak klidně vypadá. Nezaslouží si, abych ji dál trápil. Kdyby ten koláč byl se zelím, přijme ho. Nasál znovu příjemnou vůni linoucí se od dveří pracovny a pokynul Anně, aby přistoupila blíž. Uvědomil si, že za celý večer nepozřel jediné sousto a pocítil náramnou chuť k jídlu.
Anna přistoupila ke stolu, položila na něj podnos s koláčem a pomalu sejmula utěrku. Vladimír chvíli pozoroval kdoule na koláči a nechápal, proč je vůně jahod v pracovně čím dál intenzivnější. Rázem přišla vniveč jeho předchozí rozhodnutí. Musí přece dohrát svou úlohu v této komedii, až do samotného závěru:
„Copak je to za divný koláč? Kde jsou slíbené jahody?“
Anna zcela klidně ukázala na žluté kopečky kdoulí a pravila: „Ale vždyť se díváte přímo na ně, Vladimíre Ivanoviči.“
„Tohle že jsou jahody? Vždyť, ... vždyť vypadají dočista jako kdoule, i barvu mají podivnou.“
„Nová odrůda, pane barone. Víte, bylo pro mě dost těžké sehnat jahody v této době. Ale na sousedním statku mi vyšli vstříc. Vysadili tuto odrůdu jahod již vloni. A jak se zdá, s úspěchem,“ řekla Anna a s úsměvem se na Vladimíra podívala.
Vladimír musel v duchu Anně zatleskat. Bavilo ho, jakým způsobem se snažila vydávat kdoule za jahody, ale hlad byl čím dál silnější.
„Koláč vypadá opravdu nádherně, doufám, že bude ještě lépe chutnat. Tak už mi kousek ukroj.“
Anna nožem rozkrojila koláč, který už alespoň trochu ochladl, a podala baronovi lákavě vypadající kousek. Vladimír si nabral do úst první sousto a překvapeně na dívku pohlédl.
„Něco není v pořádku, barone? Nechutná vám?“ zeptala se Anna naoko polekaně. „Naprosto ne. Ale já nechápu... Anno, jak jsi to dokázala? Já jsem nečekal...“
„Vy jste nečekal, že dokážu upéct obyčejný koláč?“
„To není obyčejný koláč a ty to dobře víš,“ namítl Vladimír.
„Opravdu jsem tak dobrý koláč nikdy nejedl. Dokonce ani Varvara nesvede něco takového. Tak, řekni konečně, jak jsi to dokázala?“
Anna se nadechla a hrdě pohlédla Vladimírovi do očí: „Nezlobte se, Vladimíre Ivanoviči. Upeču vám stejný koláč ještě tisíckrát, budete-li chtít, ale své tajemství nemohu vyzradit. Je to rodinný recept, po mamince. Jistě chápete...“ lhala Anna velice přesvědčivě.
Vladimír věděl dobře, že si Anna vymýšlí, ale pochopil, že z ní to tajemství nevymámí. Alespoň ne teď.
Proto ji propustil z pracovny se slovy: „Dobrá tedy. Rodinný recept je třeba chránit jako zlato. Chápu. Úkol jsi splnila výtečně. Můžeš jít.“
Když Anna odešla, zabodl Vladimír vidličku do koláče tak neopatrně, že se kousek kdoule převrátil a ukázal svoje sladké červené „jádro“. Tajemství bylo odhaleno. Vladimír se spokojeně usmál.
Chytrá dívka. Jiná by se hned vzdala, další by snad koláč pouze namazala zavařeninou, ale Anna? Hm, vidím, že jsem se nespletl. Ona dokáže bojovat, dokud nezvítězí.
A spokojeně si nabral na talíř další kousek.
9. - Petrohrad
„Darjo, zaveď slečnu do jejího pokoje.“
„Jistě, pane barone,“ odpověděla služka pokorně a s úsměvem pokynula Anně. „Pojďte za mnou, slečno.“
Anna poslušně kráčela mlčky za Darjou a nechala se uvést do světlého pokoje.
„Váš pokoj, slečno. Budete si přát vybalit zavazadla?“ vyrušila ji z myšlenek služka. „Děkuji, Darjo. Zvládnu to sama. Jmenuji se Anna a nejsem žádná milostslečna,“ řekla Anna s úsměvem.
„Pán poručil, abych se k vám chovala uctivě,“ stála si za svým Darja.
„Jistě, pán je moc hodný. Musíme mu tedy stejným oplácet,“ povzdychla si Anna odevzdaně.
„Pán mi nařídil, abych vám byla k službám. Budete si ještě něco přát, slečno?“ „Děkuji, Darjo. Můžeš jít. Odpočinu si trochu po cestě.”
„Rozumím, paní. Zavolám vás k večeři.”
Darja se uklonila a opustila pokoj.
Anna se posadila na pohodlné sofa. Poprvé za celý den osaměla a mohla se tedy plně oddat svým myšlenkám.
Tak milostslečna... O tom se ti nesnilo, drahá Anno Petrovno. A proč je ti to najednou tak nepohodlné? Copak jsi nikdy netoužila po takovém postavení? Tolik se toho za posledních sedm dní změnilo, až jí z toho praštěla hlava. Dneškem se počíná její nový život. Život v Petrohradu. Před odjezdem jí nechal Vladimír přinést krásné cestovní šaty a také nový kabát a klobouk. Anna správně tušila, že to je jen skromný začátek. Nejen šaty bude muset změnit, chce-li se stát skutečnou Vladimírovou společnicí. A nebude to vůbec jednoduché. Vlastně nemá téměř tušení, co všechno bude obnášet její nová úloha. Ale je připravená bojovat ze všech sil. Především přece nemůže zklamat svého dobrodince. Najednou Anně přeběhl po tváři úsměv při vzpomínce na příhodu s koláčem.
Baronovi velmi chutnalo, to bylo zřejmé. A jak toužil poznat její tajemství... Kdepak. Ona nic nevyzradí. Nikdo jiný nebude tenhle koláč péci, žádná baronova kuchařka ani služka. Jen Anna Petrovna bude mít právo připravit Vladimírovi toto potěšení. Ale proč to vlastně baron udělal? Proč se jí tak samozřejmě ujal? Jistě, v dětství jí byl skoro starším bratrem, přítelem, ale to už je tak dávno. Oba už jsou dospělí, ty tam byly dětské hry... Zdá se, že ani Vladimír Ivanovič nezapomněl na jejich společné zážitky z minulosti. Ale přesto, vždyť ho Anna skoro nezná. Musel se přece změnit za ty roky, co byl pryč.
V mysli se jí mísily obavy z nadcházejících týdnů s radostnými očekáváními.
Vladimír zamířil do své pracovny, aby vyložil na stůl potřebné dokumenty. Pak zavolal sluhu, aby listiny ihned doručil. Do večeře zbývalo dost času a Vladimír nemínil vycházet z pracovny dříve. V duchu si přehrával zážitky z posledních dní na panství. Viděl rozesmátou Annu, jak do něj neopatrně vrazila, pak zase Annu vystrašenou a prosící o ochranu, Annu neústupnou a bojovnou a také Annu posmutnělou, to když se musela rozloučit se svým domovem. Jak ho ten pohled dojímal... Raději tyto myšlenky zaplašil a znovu si vybavoval ty veselé historky, které v její přítomnosti prožil. Miloval na Anně její kočičí povahu, tu směsici důvěry i divokosti, strachu i odvahy. Proto ji také vzal s sebou do Petrohradu. Nudit se s ní rozhodně nebude. Ale naučit ji panským způsobům a udržet ji v mezích slušného vystupování ve společnosti, to bude jistě nelehký úkol.
Ale co, přežil jsem už boje na frontě, přežiji i boj s rozvernou slečnou. Do Vánoc bude Anna k nerozeznání od pravé šlechtičny!
Po těchto úvahách vzal Vladimír do ruky malou kartičku a napsal na ni krátký vzkaz. Pak zavolal Darju.
„Odnes to Anně Petrovně do jejího pokoje.“
Annu vytrhlo z přemýšlení tiché zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ zvolala, když se vzpamatovala.
„Paní, toto jsem vám měla donést,“ řekla Darja a opět zmizela z Annina pokoje.
Annin zrak našel na stole vázu se světlými růžemi. Ty růže jí připadaly tak známé... Přistoupila tedy blíž, aby k nim přivoněla, a tu objevila lístek zasunutý mezi stonky. Stál na něm kratičký text napsaný úhledným písmem:
Anno, jistě se teď cítíte poněkud osamělá a daleko od domova, kde jste strávila celý svůj dosavadní život. Přesto věřím, že již brzy přijmete tento dům za svůj nový domov. Snad Vám v tom pomůže i tento drobný dárek.
V.I.
„Tak je to pravda. Jsou to růže z naší zahrady,” zašeptala Anna ve vytržení.
Do očí jí vstoupily slzy a ona nevěděla, zda ji víc dojala vzpomínka na panství anebo Vladimírova neuvěřitelná pozornost...
10.
Později, když už se nad Petrohradem snášel večer, seděla Anna již klidná a odpočatá ve svém pokoji. Nepřemýšlela, jen tiše seděla, nevnímala ani nastupující šero, ale nechala se unášet neznámou atmosférou. Vkusně zařízený pokoj na ni působil přívětivě a Anna si pomyslila, že se brzy stane jejím novým domovem. Už teď si toto místo zamilovala. Pomalu vstala z křesílka, pohladila dlaní opěradlo a znovu s potěšením obešla skříň na šaty, usedla za stůl a zotvírala všechny zásuvky. Z jedné opatrně vyňala list papíru, jakoby chtěla napsat dopis, ale hned si to zase rozmyslela. Přistoupila k oknu a chvíli pozorovala život za zdmi jejího pokoje. Uviděla však pouze větve stromu, které čechral podzimní vítr. Odvrátila proto svůj zrak zpět do místnosti a kochala se pohledem na vázu s růžemi. Anna však nestačila ani myšlenkou zabloudit na panství Korfů a jeho zahradu. Zaslechla totiž opět zaklepání na dveře.
„Přinesla jsem vám šaty na večer, slečno,“ pravila Darja na vysvětlenou, držíc na rukou překrásné, tmavě zelené šaty.
„Budete dnes poprvé s pánem večeřet v tomto domě. Musíte být proto obzvlášť krásná,“ pokračovala služka s úsměvem.
„Jsi hodná, Darjo,“ promluvila konečně Anna, nevěřícně zírajíc na róbu, kterou služka právě přinesla.
„Je to moje práce, slečno. Ale pro vás je radost pracovat. Jsem ráda, že mi dal pán takový úkol. Pojďte, nemáme času nazbyt, večeře bude již za hodinu. Pomohu vám s oblékáním.“
Darja se ukázala být velmi zručnou pomocnicí. Anna se prohlížela ve velkém zrcadle a nevěřila vlastním očím. Šaty padly jako ulité, jejich zelená barva jí dodala zvláštní výraz. Anna vypadala najednou dospělejší, ne jako sloužící děvečka, kterou až do včerejška byla. Chtěla Darje poděkovat, ale služka se zjevně nechystala k odchodu. „A teď ještě musíme učesat vlasy, slečno,“ řekla Darja a vzala do ruky hřeben.
„Ale Darjo, copak je to nutné? Nelíbím se vám?“ zeptala se Anna zklamaně.
„Anno Petrovno, odpusťte mi. Snad se na venkově nosí prostě učesané, ale zde jste v Petrohradě. Nemusíte mít strach, učešu vám vlasy podle zdejší módy,“ snažila se Darja přesvědčit Annu. Dávala si velký pozor, aby ji proti sobě nepopudila.
Anna si tedy povzdychla. Nebyla zvyklá, aby ji cizí ruce česaly. Nezbude jí však, než aby se podřídila. Darja mluví jistě pravdu, obyčejný uzel se nehodí k honosným šatům, které si Anna právě oblékla.
„Dobrá, tedy. Můžeš začít česat. Vidím, že někdy i pán musí poslouchat svého sluhu, je to tak?“ odpověděla Anna se smíchem.
Darjiny šikovné ruce v několika minutách utvořily jednoduchý, ale přesto krásný účes. Nakonec vpletla služka do vlasů několik ozdob, ladících s barvou šatů.
„Hotovo. Můžete se podívat, slečno. Ale neprohlížejte se dlouho, je čas jít k večeři,“ zamrkala Darja šibalsky očima.
Vycítila, že si může ke své paní dovolit více než je běžné. Vždyť její paní není opravdová šlechtična a má tolik porozumění k sloužícím. Anna vnímala tuto důvěru své komorné s povděkem.
Usmála se proto na Darju a odpověděla: „Jistěže. Můžeme hned jít. Ani jsem si neuvědomila, jak velký mám hlad.“
O chvíli později se Anna ocitla v jídelně. I tato místnost na ni udělala ihned dobrý dojem. Ač honosně zařízená, působila domácím dojmem, útulně a přívětivě. Z přemítání ji vyrušil Vladimír Ivanovič, který do té doby stál v koutě místnosti, tiše obdivujíc její proměnu. Věděl, že Anna je hezká dívka, ale na takovou krásu zdaleka nebyl připraven. Teď však nebyl čas na takové myšlenky. Přistoupil proto k Anně a uctivě jí políbil ruku.
„Dobrý večer, Anno Petrovno.“
„Dobrý večer, Vladimíre Ivanoviči,“ odpověděla Anna s uzarděním.
Baronovo počínání ji přeci jen přivádělo do rozpaků.
Snažila se však zachovat klid a proto hned dodala: „Jídelna je skutečně překrásná. Myslím, že mi zde bude chutnat.“
Vladimírovi se zdála tato věta roztomilá. Usmál se a dovedl svou společnici ke stolu, kde ji usadil. Sám pak stůl obešel a posadil se naproti.
„Věřím, že vám bude dnes večer chutnat. Poručil jsem, aby uvařili to, co máte ráda. Nechci na vás spěchat s novinkami. Budete mít dost času na to, abyste ochutnala panské dobroty.“
Konečně přinesli na stůl, Anně už povážlivě kručelo v břiše. Nejistě vzala do ruky lžíci a nabrala polévku. Chutnala velice dobře. Pustila se tedy do jídla s rychlostí vyhladovělé šelmy. Baron chvíli pobaveně sledoval, jak Anna hltá polévku, ale nechtěl dívku kárat.
Musím být opatrný, abych ji hned nevyplašil. Vždyť je jak šelma. Bojovná, ale také plachá.
„Vyhládlo vám po cestě, že?” zeptal se proto nenuceně.
„A jak,” odpověděla Anna na půl úst.
Polévka teď pro ni představovala střed vesmíru...
„Dejte pozor, aby vám nezaskočilo. Nerad bych dnes večer volal doktora. Raději bych si s vámi v klidu pohovořil.”
Anna se zarazila, nabrala poslední lžíci a spořádaně polkla. Pochopila baronovu jemnou narážku a poněkud se zastyděla.
„Odpusťte, chovám se nevhodně, že,“ zašeptala se sklopenými zraky.
„To je v pořádku, Anno. Dám vám čas, abyste si zvykla na nové postavení. A konec konců - jsem rád, že vám tak chutná.“
Poslední poznámka Annu rozveselila. Její rozpaky se rázem rozplynuly.
„Od příště se snažte jíst trochu pomaleji, ano? Budeme se učit postupně, jak se stát váženou dámou. Věřím, že to zvládnete. Ostatně, stolování je jen jedna z dovedností, které si budete musit osvojit.“
„Jistě. Budu se snažit vás nezklamat,“ řekla Anna pokorně.
Všimla si, že jí Vladimír vyká. Přesto se však k ní chová zcela přátelsky, ne jako k cizímu. A to ji činilo klidnou a důvěřivou.
Večeře plynula dál v uvolněné atmosféře. Vladimír s Annou hovořil o nepodstatných věcech. Chtěl znát její názor na barevné ladění místností, chuť vína a jídla, počasí... Anna neměla ani ponětí, že takovéto přihlouplé rozhovory bude muset nejednou v budoucnosti překousnout. Nepostřehla, že ji vlastně baron začal vyučovat novým dovednostem, a to sice vést rozhovor s váženým člověkem. S Vladimírem ji ale těšila jakákoliv činnost, a tak směle odpovídala na všechny jeho směšné otázky.
Baron dopil svou sklenku vína a nasadil vážnější tón: „Je čas ukončit večeři. Musíte si dobře odpočinout. Hned zítra totiž začneme s výukou.“
„A co se budeme učit, smím-li to vědět, pane barone?“ zeptala se Anna vesele. „Začneme procházkami. Cvičit budeme na našem dvoře. Až zvládnete techniku chůze, budeme moci vyjít i mimo brány tohoto domu.“
„Co, prosím? Máte dojem, že neumím chodit? Ha! Co chodit, běžet umím rychleji než vyplašený zajíc a vy...“
Anna nedokázala udržet svou prudkost na uzdě. Vladimír ji však pokynutím ruky přiměl umlknout.
„Právě, Anno. Vy neumíte chodit. Vy prostě musíte běhat, za všech okolností, jak jsem si všiml. Ale šlechtična neutíká, její chůze je rozvážná a elegantní. To jsem měl na mysli.“
„Šlechtična?“ zeptala se Anna s otevřenou pusou.
„Šlechtična nebo baronova společnice. Na tom nezáleží. Zkrátka a dobře, chůzi musíte změnit. Nemusíte mít strach, bude vás to jistě bavit. Během pomalé chůze si přeci můžeme povídat. Kdybych vás honil po petrohradských parcích jako myslivec zajíce, konverzace by byla obtížná,“ neubránil se Vladimír lehké ironii.
Anna ji však nestačila postřehnout a durdila se.
„Panstvo stále ztrácí čas hloupostmi a své nevolníky jen honí,“ zakroutila při tom hlavou, aby vyjádřila svůj nesouhlas.
„Asi máte pravdu. Ale etiketa je etiketa. S tím nic nenaděláme. Nevzdorujte, Anno. Copak jste zapomněla? Zachránil jsem vás před Modestovičem. Je čas, abyste mi mou službu oplatila. Nemyslíte?“ pokračoval Vladimír klidně.
„Copak vy, barone, potřebujete také před někým zachraňovat?“ zvolala Anna.
„Byl jste přeci ve válce a vrátil se živ a zdráv. K čemu vám může být nevolnická holka?“
„Jak jsem řekl. Zachránil jsem vás před nechtěnou ženitbou, zachráníte i vy mě od téhož. Rád se procházím po Petrohradě, rád zajdu tu a tam do divadla, na večeři, na ples... Bohužel, na takových místech potkávám jen zástupy vdavekchtivých slečen a jejich neméně povedených matinek. Ale já se ženit nechci, rozumíte? Tedy, rozhodně si nedokážu představit, že bych měl svůj život upsat nějaké naivní slečince, bez lásky, jen z povinnosti ke známým. Snad mi rozumíte.“
Znovu si nalil vína a pokračoval ještě pomalejším a vážnějším tónem: „Proto potřebuji společnici. Prokážete-li mi tu čest a budete mě doprovázet, žádná z dam se neodváží jen vyslovit slůvko o svatbě.“
Vladimír přesně věděl, jak dosáhnout svého cíle. Byl si jistý, že Anně zalichotí taková žádost a nezmýlil se. Anně poskočilo srdce, když si uvědomila, jak je pro Vladimíra důležitá. Bude mu moci konečně oplatit jeho dobrotu, bude konečně někomu v životě užitečná. Bude hrdinka.
„Dobrá, Vladimíre Ivanoviči. Omlouvám se za svou neomalenost. Vyrostla jsem v kuchyni... Ale udělám všechno proto, abych vám mohla oplatit vaši laskavost. Slibuji.“ A pak se mu zadívala zpříma do očí.
„To rád slyším, Anno,“ odpověděl Vladimír s lehkým úsměvem.
„Doprovodím vás do vašeho pokoje.“
Karl Modestovič se chystal na svou obvyklou nedělní partičku karet.
„Přeji dobrý den, Modestoviči. Panstvo už na vás čeká v salónku. Budete si přát vodku, jako obvykle?“ přivítal ho hostinský a uvedl jej ke dveřím salónku.
„Jako obvykle,“ odpověděl Karl Modestovič a vkročil do salónku, kde u stolu seděl baron Vladimír Ivanovič Korf.
„Pane barone,“ promluvil překvapený správce.
„Co vás sem přivádí? Přišel jste si snad zahrát karty se mnou a s mými přáteli?“ „Uhodl jste. Ale vaše přátele jsem s dovolením poslal domů. Byli tak laskaví, že vyhověli mé prosbě. Rád bych si s totiž vámi dnes večer zahrál - pouze ve dvou,“ opověděl baron.
„Nu což, ať je tedy po vašem. Zřejmě máte něco na srdci, nemýlím-li se,“ řekl správce smířlivě.
„To mám. Ale nejdřív se napijeme, dnes platím já.“
„Ohó. Tak to nemohu odmítnout, barone.“
Hostinský právě včas vstoupil do salónku a nalil pánům vodku.
Vladimír se nadechl a započal svůj druhý důležitý rozhovor, který ho dnes čekal: „Musím vás informovat, že již za pár dní odjíždím zpět do Petrohradu. Ponechám proto panství opět ve vašich rukou. A protože si vážím vaší dobré práce, přidám vám na platě.“
„Vladimíre Ivanoviči, jaká pocta. No, musím přiznat, že zvýšení platu mi teď přijde vhod. Budu se brzy ženit,“ řekl Karl Modestovič.
„A o to jde. Bohužel vás asi zklamu, Karle Modestoviči. Hodlám vaši nevěstu odvézt s sebou, do Petrohradského domu. Potřebuji posílit služebnictvo a nemám teď čas shánět cizí nevolníky. Anna tady na panství chybět nebude a v Petrohradě mi dobře poslouží,“ řekl baron a upil ze své sklenky.
„Odvezete Annu? Znamená to snad, že nedovolíte naši svatbu?“ zeptal se mírně šokovaný správce.
„Přesně tak. Vím, že vám tím způsobím nepříjemnosti, ale možná to tak bude lepší pro všechny. Karle Modestoviči, vy jste přece čestný člověk. Ta mladá dívka vás nemiluje, přiznejte si to. A vy si ještě najdete ženu, která vás učiní šťastným, jsem o tom přesvědčen,“ kul baron železo, dokud bylo žhavé.
Správce věděl, že má baron pravdu. Anna by se do něj nejspíš nikdy nezamilovala. Po krátkém uvažování tedy řekl: „Když je to tak, nebudu Anušce bránit. Nenalezla-li štěstí se mnou, ať se o to pokusí někdo jiný. Ale sám zůstat také nechci. Tak co mi poradíte, pane barone?“
Tu otázku si správce položil spíše pro sebe, ale baron měl překvapivě pohotovou odpověď: „Možná bych o někom věděl. Co byste řekl Světlaně, hm?“
„Myslíte tu vdovu? Světlanu Alexejevnu Bielinskou?“ zeptal se Karl Modestovič a při myšlence na tu ženu mu zacukalo koutky úst.
„Ano, zrovna včera jsem ji viděl ve vesnici. Říká se o ní, že je to dobrá žena. Ani příliš mladá, ani příliš stará. Pro vás, Karle Modestoviči, jako stvořená. Jsem si jist, že vy, takový svůdník, si s ní už dokážete poradit. Tak co vy na to, Karle Modestoviči?“ popichoval baron svého správce.
„Barone, máte jistě vytříbený vkus,“ uchechtl se Modestovič. Byli jsme se Světlanou vždy přátelé. Ona je sama, já jsem sám... Myslím, že to zkusím.“
Modestovič se usmíval čím dál víc.
Nakonec ještě dodal: „A ten její boršč, Vladimíre Ivanoviči.... hmmm.“
„A ty její...,“ pošeptal baron správci do ucha.
„Ale ale, barone. Snad nemáte v úmyslu odlákat mi i druhou nevěstu?“ zeptal se Modestovič na oko pohoršeně.
Nicméně se on i baron hlasitě zasmáli. Znovu si připili vodkou na šťastnou budoucnost. Pak na Petrohrad, na Annu a na Světlanu... Balíček karet zůstal ten večer nedotčen.
Druhý den ráno spal Vladimír Ivanovič o něco déle než obvykle. Když se probudil, trpce se usmál při vzpomínce na včerejší noc. Ani neměl sílu počítat množství vodky, kterou se správcem vypili. Pak se ale spokojeně usmál. Podařilo se mu zachránit malou Annu před sňatkem. Bylo to snazší, než si původně myslel. Musí jí už oznámit tu radostnou zprávu. Oblékl se tedy a vyšel ze své ložnice. Chtěl si ještě vybrat něco ke čtení, a tak zamířil do knihovny. Anna tam zrovna utírala prach. Když vrzly dveře, otočila se a spatřila svého pána.
„Vladimíre Ivanoviči, už jsem skoro hotová. Mám hned odejít?“ zeptala se, očima těkala po místnosti a o to víc dala najevo své rozpaky, které se snažila zakrýt. „Naopak. Hledal jsem tě. Už nech ten úklid být a běž si sbalit věci. Pozítří odjíždíme do Petrohradu,“ řekl Vladimír tak prostě, jako by šlo o nějakou obyčejnou maličkost. Anna radostí vykřikla a rozběhla se k baronovi. Zapomněla na chvíli, že Vladimír Ivanovič už není ten mladík, který si s ní hrál, a zcela spontánně se mu vrhla kolem krku.
„Děkuji vám, Vladimíre Ivanoviči. Děkuji,“ zvolala, stále se držíc v blízkosti Vladimíra. Ten se na ni káravě zadíval a řekl: „No no, takhle se chová služka ke svému pánovi?“ „Odpusťte, já ... Já mám takovou radost, chovám se hloupě a nevhodně. Promiňte mi to,“ řekla Anna a začala se červenat.
„Nic se nestalo, Anuško. Já sám mám radost. Na tvém místě bych se také snažil utéct před tou svatbou,“ řekl a lišácky zamrkal.
Vzápětí nasadil vážný tón: „Ale nebylo to vůbec snadné. Musel jsem přesvědčit Varvaru, Modestovičovi sehnat novou nevěstu, nějaký ten rubl padl také..,“ vypočítával Vladimír.
„Pane, já vám to jednou zaplatím, až si našetřím. To slibuji,“ řekla Anna tiše.
„Nač jsou mi peníze? Chci něco jiného,“ řekl Vladimír vážně a vzal dívku za bradu. Po těch slovech se Anna roztřásla.
Bože můj, to ne. To nemůže být pravda. Vždyť Vladimír je slušný člověk. Přece, nemohl mě zachránit před Modestovičem jen proto, aby...taková hanba... Vladimírovi neušlo, že se Anna jeho slov polekala a tak už ji nechtěl více napínat. „Chci, abys mi upekla jahodový koláč,“ řekl konečně.
Anně se ohromně ulevilo a rozesmála se.
„Jen koláč, barone?“ přesvědčovala se, že slyšela dobře.
„Koláč. Ale upečeš ho sama, ještě dnes. Nikdo ti nesmí pomáhat, slyšíš? Budu ve své pracovně, nejspíš dlouho do noci.“
„Jestli je to všechno, pak mi dovolte odejít, Vladimíre Ivanoviči,“ řekla Anna.
„Můžeš jít.“
Vladimír byl překvapený a pak ho napadlo, že Anna snad špatně rozuměla jeho rozkazu.
Musel se o tom přesvědčit: „Anno, pochopila jsi určitě, co máš udělat?“
„Jistě, pane. Přál jste si, abych vám vlastnoručně upekla jahodový koláč a ještě teplý vám ho donesla do pracovny, tak jak to máte rád,“ řekla Anna s úsměvem.
„Tak dobře. Ale nezapomeň – do půlnoci ať je koláč na stole.“
„Nemějte obavy, Vladimíre Ivanoviči. Ještě dnes budete jíst ten nejlepší koláč na světě!“ řekla Anna a při těch slovech se půvabně uklonila.
„Tak na to jsem velmi zvědav,“ řekl polohlasně baron, když za Annou zapadly dveře. „Věru, nevím, jak si poradíš, Anuško.“
7.
Anna se šťastným úsměvem na tváři dotančila do kuchyně. Hodlala se ihned pustit do pečení. Bylo jí ale trošku stydno. Mohlo ji přece samotnou napadnout, že by měla Vladimírovi nějak poděkovat. Začala si chystat na vál mouku, když do kuchyně vešla také Varvara. Anna se k ní vrhla stejně srdečně, jako před chvíli k baronovi. „Varječko moje milá, já jsem tak šťastná,“ zajásala Anna a zároveň trochu posmutněla.
Nevěděla, co vlastně Varvaře říci, aby ji nerozplakala. Strávila s Varjou v kuchyni celý svůj život a teď se ji chystala opustit. Varja jí však sama pomohla z nesnadné situace.
„Vidím, že už ti baron oznámil tu novinu. Brzy mi odjedeš do Petrohradu, že?“ pokývala hlavou a v obličeji se jí mísila radost se smutkem, právě tak jako Anně. Dívka byla trochu překvapená: „Tak ty už o tom víš, Varjo?“
„Vím. Vladimír Ivanovič je hodný člověk. Já, služka, mu nemám právo cokoliv zakazovat, a on mě přesto přišel požádat o to, abych tě do Petrohradu pustila. Holka zlatá, vždyť já ti to přeju. Jsi mladá, poznáš svět. A bude o tebe dobře postaráno,“ řekla Varja a po tvářích jí začaly stékat první slzy.
„Varječko, neplač. Já ti budu psát a přijedu co nejdřív, slibuji. Vladimír Ivanovič mi to jistě dovolí,“ zamrkla Anna.
„Jistěže budeš psát, holčičko. A přijeď, jak jen to bude možné. Ale teď už dost. Nemohu tě zdržovat,“ řekla Varja a utřela si slzy do zástěry.
„A co to tady vůbec vyvádíš? Neměla bys radši balit věci na cestu, co?“
„To počká. Nejdřív pánovi upeču koláč,“ řekla Anna významně.
„Tak koláč. Máš pravdu, musíš se mu nějak odvděčit, holka. Hned ti pomůžu.“ „Kdepak, Varjo. Upeču ho sama. Ty si hleď svojí práce.“
„Ó, tak když sama, tak sama. Nakonec, pečeš už koláče líp než já. Ale ještě mi pověz, jaký budeš péct? Kdoulový?“ zeptala se zvědavá kuchařka.
„Kdepak, Varjo. Jahodový. Ten má pán přece nejradši,“ řekla Anna vítězně.
Varvara se rozesmála: „Ach Anno, ty mě svými žerty jednou přivedeš do hrobu. A kde vezmeš jahody, holubičko zlatá?“
Anně rázem klesly ruce do těsta. Jak na to mohla nepomyslet? Kde vezme jahody? Teď – v září?
„Varjo, Varjo, co si mám počít? To Vladimír Ivanovič si sám poručil jahodový koláč. Snad zapomněl, že už je na jahody pozdě. Dlouho se na panství neobjevil...,“ řekla Anna tiše, ale sama svým slovům nevěřila.
V duchu si promítla znovu celý rozhovor s baronem. Tak to je ten těžký úkol, který má splnit. Annu přešla v mžiku veškerá radost. Vzduch v kuchyni ztěžkl. Rozvázala si zástěru a vyběhla ven do zahrady. Běžela rychle, jako by se snažila utéct všem myšlenkám, až dorazila k místu, kde kvetly poslední růže. Posadila se na trávu a smutným pohledem růže pohladila.
Anna přestala vnímat čas a neměla potuchy, jak dlouho v zahradě seděla, ukryta před zraky ostatních. Když už pocítila chlad nastávajícího večera, vzpomněla si znovu na baronovo přání. A vtom jí hlavou blesk nápad. Je to přece tak jasné. Baron ji chtěl pouze vyzkoušet. Že ji to nenapadlo dřív!
Naposledy se ještě potěšila pohledem na růžový keř, nasála sladkou vůni květů a pospíchala zpět do kuchyně. Ztratila už příliš času a bude mít co dělat, aby koláč stihla včas dokončit.
„Varvaro, máme ještě dost kdoulí?“ zeptala se starostlivě kuchařky.
„Tak přece jsi dostala rozum a budeš péct kdoulový koláč? To je dobře. Kdoulí máme požehnaně. Jen si posluž, děvče. A vyber ty nejlepší, ať pánovi chutná!“
Anna se usmála a pomyslela si: Kdepak, Varjo, když si pán poručil koláč jahodový, bude mít jahodový. Co na tom, že z kdoulí? Teď už mi jen zbývá přesvědčit Vladimíra, že kdoule na koláči jsou vlastně jahody. Ale to bych nebyla já, Anna Petrovna Platonova, abych něco takového nezvládla!
8.
Anna popadla mísu s kdoulemi a chystala se vyjít ze sklepa, když vtom její zrak padl na polici vpravo od dveří. Znovu odložila mísu s ovocem a zvědavě se probírala množstvím sklenic se zavařeninami, které byly na polici uloženy. Mezi nimi objevila také jednu jahodovou marmeládu.
Usmála se sama pro sebe a pomyslela si: „Zdá se, že mám dnes přeci jen štěstí.“
V kuchyni začala horečně přemýšlet: „Potřít koláč jahodovou zavařeninou by bylo příliš jednoduché a nebylo by to žádné překvapení. Musím to udělat jinak.“
Zkusmo tedy rozkrojila jednu kdouli a vnitřek namazala marmeládou. Chutnalo to velice dobře. Výrazná chuť jahod ji potěšila.
To je ono, jistě! Kdoulový koláč s nápadně jinou chutí... Jaká záhada, pane barone!
Byla by zpívala, tančila a veselila se jako obvykle, ale nebylo času nazbyt. Musela přeci stihnout upéct koláč včas. Do jejích tváří se konečně vrátil obvyklý spokojený výraz. Zručně půlila kdoule a mazala jejich vnitřky marmeládou, až se z ní kouřilo. Pak všechny kousky pečlivě naskládala navrch koláče, červenou stranou dolů. Byla spokojená. Svrchu nebylo vůbec nic poznat.
Do půlnoci zbývala slabá půlhodinka, když Anna vytáhla upečený koláč z trouby. Po kuchyni se rázem rozvinula příjemná vůně. Kuchařka byla se svým dílem spokojená. Odložila svou zástěru a narychlo si upravila šaty i účes. Opatrně přikryla koláč utěrkou a vyrazila s celým podnosem do baronovy pracovny. Před dveřmi se zastavila a zaklepala.
„Vstupte!“ ozvalo se z pracovny.
Vladimír Ivanovič byl plně ponořen do čtení jakési podivné knihy plné čísel. Ani se nenamáhal zvednout oči a podívat se, kdo přišel. Byl tak zabraný do kontroly účetní knihy, že na Annu a úkol, který jí ráno dal, zcela zapomněl. Anna zklamaně sledovala pánův nezájem a neodvažovala se postoupit dále do pracovny. Když bylo ticho již nápadné, zdvihl baron svůj zrak od knihy a překvapeně pohlédl na dívku s podnosem. A ihned si vzpomněl na podivný úkol, který dívce žertem uložil. Za okamžik ucítil ve vzduchu zvláštní vůni. Nedovedl si to vysvětlit, ale vůně mu silně připomínala chuť jahod. Usmál se takové představě a pomyslel si, že už má nejspíše z hladu halucinace. Konečně se rozhodl promluvit: „Přinesla jsi tedy koláč?“
„Ano, Vladimíre Ivanoviči. Váš jahodový koláč, jak jste si přál. Stihla jsem ho upéct do půlnoci. Ještě je horký, ale budete-li si přát, mohu vám hned kousek ukrojit,“ odpověděla Anna a se zatajeným dechem očekávala baronovu reakci.
Cítila se znovu nejistě, protože z Vladimírova výrazu nebylo lze nic vyčíst.
Vladimír zamyšleně Annu sledoval. Stála tam tak klidně a to ho těšilo i udivovalo zároveň. Čekal, že ho Anna přijde poprosit, aby ji toho úkolu zbavil, ale nestalo se tak. A co víc, Anna úkol, jak se zdá, splnila. A jak klidně vypadá. Nezaslouží si, abych ji dál trápil. Kdyby ten koláč byl se zelím, přijme ho. Nasál znovu příjemnou vůni linoucí se od dveří pracovny a pokynul Anně, aby přistoupila blíž. Uvědomil si, že za celý večer nepozřel jediné sousto a pocítil náramnou chuť k jídlu.
Anna přistoupila ke stolu, položila na něj podnos s koláčem a pomalu sejmula utěrku. Vladimír chvíli pozoroval kdoule na koláči a nechápal, proč je vůně jahod v pracovně čím dál intenzivnější. Rázem přišla vniveč jeho předchozí rozhodnutí. Musí přece dohrát svou úlohu v této komedii, až do samotného závěru:
„Copak je to za divný koláč? Kde jsou slíbené jahody?“
Anna zcela klidně ukázala na žluté kopečky kdoulí a pravila: „Ale vždyť se díváte přímo na ně, Vladimíre Ivanoviči.“
„Tohle že jsou jahody? Vždyť, ... vždyť vypadají dočista jako kdoule, i barvu mají podivnou.“
„Nová odrůda, pane barone. Víte, bylo pro mě dost těžké sehnat jahody v této době. Ale na sousedním statku mi vyšli vstříc. Vysadili tuto odrůdu jahod již vloni. A jak se zdá, s úspěchem,“ řekla Anna a s úsměvem se na Vladimíra podívala.
Vladimír musel v duchu Anně zatleskat. Bavilo ho, jakým způsobem se snažila vydávat kdoule za jahody, ale hlad byl čím dál silnější.
„Koláč vypadá opravdu nádherně, doufám, že bude ještě lépe chutnat. Tak už mi kousek ukroj.“
Anna nožem rozkrojila koláč, který už alespoň trochu ochladl, a podala baronovi lákavě vypadající kousek. Vladimír si nabral do úst první sousto a překvapeně na dívku pohlédl.
„Něco není v pořádku, barone? Nechutná vám?“ zeptala se Anna naoko polekaně. „Naprosto ne. Ale já nechápu... Anno, jak jsi to dokázala? Já jsem nečekal...“
„Vy jste nečekal, že dokážu upéct obyčejný koláč?“
„To není obyčejný koláč a ty to dobře víš,“ namítl Vladimír.
„Opravdu jsem tak dobrý koláč nikdy nejedl. Dokonce ani Varvara nesvede něco takového. Tak, řekni konečně, jak jsi to dokázala?“
Anna se nadechla a hrdě pohlédla Vladimírovi do očí: „Nezlobte se, Vladimíre Ivanoviči. Upeču vám stejný koláč ještě tisíckrát, budete-li chtít, ale své tajemství nemohu vyzradit. Je to rodinný recept, po mamince. Jistě chápete...“ lhala Anna velice přesvědčivě.
Vladimír věděl dobře, že si Anna vymýšlí, ale pochopil, že z ní to tajemství nevymámí. Alespoň ne teď.
Proto ji propustil z pracovny se slovy: „Dobrá tedy. Rodinný recept je třeba chránit jako zlato. Chápu. Úkol jsi splnila výtečně. Můžeš jít.“
Když Anna odešla, zabodl Vladimír vidličku do koláče tak neopatrně, že se kousek kdoule převrátil a ukázal svoje sladké červené „jádro“. Tajemství bylo odhaleno. Vladimír se spokojeně usmál.
Chytrá dívka. Jiná by se hned vzdala, další by snad koláč pouze namazala zavařeninou, ale Anna? Hm, vidím, že jsem se nespletl. Ona dokáže bojovat, dokud nezvítězí.
A spokojeně si nabral na talíř další kousek.
9. - Petrohrad
„Darjo, zaveď slečnu do jejího pokoje.“
„Jistě, pane barone,“ odpověděla služka pokorně a s úsměvem pokynula Anně. „Pojďte za mnou, slečno.“
Anna poslušně kráčela mlčky za Darjou a nechala se uvést do světlého pokoje.
„Váš pokoj, slečno. Budete si přát vybalit zavazadla?“ vyrušila ji z myšlenek služka. „Děkuji, Darjo. Zvládnu to sama. Jmenuji se Anna a nejsem žádná milostslečna,“ řekla Anna s úsměvem.
„Pán poručil, abych se k vám chovala uctivě,“ stála si za svým Darja.
„Jistě, pán je moc hodný. Musíme mu tedy stejným oplácet,“ povzdychla si Anna odevzdaně.
„Pán mi nařídil, abych vám byla k službám. Budete si ještě něco přát, slečno?“ „Děkuji, Darjo. Můžeš jít. Odpočinu si trochu po cestě.”
„Rozumím, paní. Zavolám vás k večeři.”
Darja se uklonila a opustila pokoj.
Anna se posadila na pohodlné sofa. Poprvé za celý den osaměla a mohla se tedy plně oddat svým myšlenkám.
Tak milostslečna... O tom se ti nesnilo, drahá Anno Petrovno. A proč je ti to najednou tak nepohodlné? Copak jsi nikdy netoužila po takovém postavení? Tolik se toho za posledních sedm dní změnilo, až jí z toho praštěla hlava. Dneškem se počíná její nový život. Život v Petrohradu. Před odjezdem jí nechal Vladimír přinést krásné cestovní šaty a také nový kabát a klobouk. Anna správně tušila, že to je jen skromný začátek. Nejen šaty bude muset změnit, chce-li se stát skutečnou Vladimírovou společnicí. A nebude to vůbec jednoduché. Vlastně nemá téměř tušení, co všechno bude obnášet její nová úloha. Ale je připravená bojovat ze všech sil. Především přece nemůže zklamat svého dobrodince. Najednou Anně přeběhl po tváři úsměv při vzpomínce na příhodu s koláčem.
Baronovi velmi chutnalo, to bylo zřejmé. A jak toužil poznat její tajemství... Kdepak. Ona nic nevyzradí. Nikdo jiný nebude tenhle koláč péci, žádná baronova kuchařka ani služka. Jen Anna Petrovna bude mít právo připravit Vladimírovi toto potěšení. Ale proč to vlastně baron udělal? Proč se jí tak samozřejmě ujal? Jistě, v dětství jí byl skoro starším bratrem, přítelem, ale to už je tak dávno. Oba už jsou dospělí, ty tam byly dětské hry... Zdá se, že ani Vladimír Ivanovič nezapomněl na jejich společné zážitky z minulosti. Ale přesto, vždyť ho Anna skoro nezná. Musel se přece změnit za ty roky, co byl pryč.
V mysli se jí mísily obavy z nadcházejících týdnů s radostnými očekáváními.
Vladimír zamířil do své pracovny, aby vyložil na stůl potřebné dokumenty. Pak zavolal sluhu, aby listiny ihned doručil. Do večeře zbývalo dost času a Vladimír nemínil vycházet z pracovny dříve. V duchu si přehrával zážitky z posledních dní na panství. Viděl rozesmátou Annu, jak do něj neopatrně vrazila, pak zase Annu vystrašenou a prosící o ochranu, Annu neústupnou a bojovnou a také Annu posmutnělou, to když se musela rozloučit se svým domovem. Jak ho ten pohled dojímal... Raději tyto myšlenky zaplašil a znovu si vybavoval ty veselé historky, které v její přítomnosti prožil. Miloval na Anně její kočičí povahu, tu směsici důvěry i divokosti, strachu i odvahy. Proto ji také vzal s sebou do Petrohradu. Nudit se s ní rozhodně nebude. Ale naučit ji panským způsobům a udržet ji v mezích slušného vystupování ve společnosti, to bude jistě nelehký úkol.
Ale co, přežil jsem už boje na frontě, přežiji i boj s rozvernou slečnou. Do Vánoc bude Anna k nerozeznání od pravé šlechtičny!
Po těchto úvahách vzal Vladimír do ruky malou kartičku a napsal na ni krátký vzkaz. Pak zavolal Darju.
„Odnes to Anně Petrovně do jejího pokoje.“
Annu vytrhlo z přemýšlení tiché zaklepání na dveře.
„Vstupte,“ zvolala, když se vzpamatovala.
„Paní, toto jsem vám měla donést,“ řekla Darja a opět zmizela z Annina pokoje.
Annin zrak našel na stole vázu se světlými růžemi. Ty růže jí připadaly tak známé... Přistoupila tedy blíž, aby k nim přivoněla, a tu objevila lístek zasunutý mezi stonky. Stál na něm kratičký text napsaný úhledným písmem:
Anno, jistě se teď cítíte poněkud osamělá a daleko od domova, kde jste strávila celý svůj dosavadní život. Přesto věřím, že již brzy přijmete tento dům za svůj nový domov. Snad Vám v tom pomůže i tento drobný dárek.
V.I.
„Tak je to pravda. Jsou to růže z naší zahrady,” zašeptala Anna ve vytržení.
Do očí jí vstoupily slzy a ona nevěděla, zda ji víc dojala vzpomínka na panství anebo Vladimírova neuvěřitelná pozornost...
10.
Později, když už se nad Petrohradem snášel večer, seděla Anna již klidná a odpočatá ve svém pokoji. Nepřemýšlela, jen tiše seděla, nevnímala ani nastupující šero, ale nechala se unášet neznámou atmosférou. Vkusně zařízený pokoj na ni působil přívětivě a Anna si pomyslila, že se brzy stane jejím novým domovem. Už teď si toto místo zamilovala. Pomalu vstala z křesílka, pohladila dlaní opěradlo a znovu s potěšením obešla skříň na šaty, usedla za stůl a zotvírala všechny zásuvky. Z jedné opatrně vyňala list papíru, jakoby chtěla napsat dopis, ale hned si to zase rozmyslela. Přistoupila k oknu a chvíli pozorovala život za zdmi jejího pokoje. Uviděla však pouze větve stromu, které čechral podzimní vítr. Odvrátila proto svůj zrak zpět do místnosti a kochala se pohledem na vázu s růžemi. Anna však nestačila ani myšlenkou zabloudit na panství Korfů a jeho zahradu. Zaslechla totiž opět zaklepání na dveře.
„Přinesla jsem vám šaty na večer, slečno,“ pravila Darja na vysvětlenou, držíc na rukou překrásné, tmavě zelené šaty.
„Budete dnes poprvé s pánem večeřet v tomto domě. Musíte být proto obzvlášť krásná,“ pokračovala služka s úsměvem.
„Jsi hodná, Darjo,“ promluvila konečně Anna, nevěřícně zírajíc na róbu, kterou služka právě přinesla.
„Je to moje práce, slečno. Ale pro vás je radost pracovat. Jsem ráda, že mi dal pán takový úkol. Pojďte, nemáme času nazbyt, večeře bude již za hodinu. Pomohu vám s oblékáním.“
Darja se ukázala být velmi zručnou pomocnicí. Anna se prohlížela ve velkém zrcadle a nevěřila vlastním očím. Šaty padly jako ulité, jejich zelená barva jí dodala zvláštní výraz. Anna vypadala najednou dospělejší, ne jako sloužící děvečka, kterou až do včerejška byla. Chtěla Darje poděkovat, ale služka se zjevně nechystala k odchodu. „A teď ještě musíme učesat vlasy, slečno,“ řekla Darja a vzala do ruky hřeben.
„Ale Darjo, copak je to nutné? Nelíbím se vám?“ zeptala se Anna zklamaně.
„Anno Petrovno, odpusťte mi. Snad se na venkově nosí prostě učesané, ale zde jste v Petrohradě. Nemusíte mít strach, učešu vám vlasy podle zdejší módy,“ snažila se Darja přesvědčit Annu. Dávala si velký pozor, aby ji proti sobě nepopudila.
Anna si tedy povzdychla. Nebyla zvyklá, aby ji cizí ruce česaly. Nezbude jí však, než aby se podřídila. Darja mluví jistě pravdu, obyčejný uzel se nehodí k honosným šatům, které si Anna právě oblékla.
„Dobrá, tedy. Můžeš začít česat. Vidím, že někdy i pán musí poslouchat svého sluhu, je to tak?“ odpověděla Anna se smíchem.
Darjiny šikovné ruce v několika minutách utvořily jednoduchý, ale přesto krásný účes. Nakonec vpletla služka do vlasů několik ozdob, ladících s barvou šatů.
„Hotovo. Můžete se podívat, slečno. Ale neprohlížejte se dlouho, je čas jít k večeři,“ zamrkala Darja šibalsky očima.
Vycítila, že si může ke své paní dovolit více než je běžné. Vždyť její paní není opravdová šlechtična a má tolik porozumění k sloužícím. Anna vnímala tuto důvěru své komorné s povděkem.
Usmála se proto na Darju a odpověděla: „Jistěže. Můžeme hned jít. Ani jsem si neuvědomila, jak velký mám hlad.“
O chvíli později se Anna ocitla v jídelně. I tato místnost na ni udělala ihned dobrý dojem. Ač honosně zařízená, působila domácím dojmem, útulně a přívětivě. Z přemítání ji vyrušil Vladimír Ivanovič, který do té doby stál v koutě místnosti, tiše obdivujíc její proměnu. Věděl, že Anna je hezká dívka, ale na takovou krásu zdaleka nebyl připraven. Teď však nebyl čas na takové myšlenky. Přistoupil proto k Anně a uctivě jí políbil ruku.
„Dobrý večer, Anno Petrovno.“
„Dobrý večer, Vladimíre Ivanoviči,“ odpověděla Anna s uzarděním.
Baronovo počínání ji přeci jen přivádělo do rozpaků.
Snažila se však zachovat klid a proto hned dodala: „Jídelna je skutečně překrásná. Myslím, že mi zde bude chutnat.“
Vladimírovi se zdála tato věta roztomilá. Usmál se a dovedl svou společnici ke stolu, kde ji usadil. Sám pak stůl obešel a posadil se naproti.
„Věřím, že vám bude dnes večer chutnat. Poručil jsem, aby uvařili to, co máte ráda. Nechci na vás spěchat s novinkami. Budete mít dost času na to, abyste ochutnala panské dobroty.“
Konečně přinesli na stůl, Anně už povážlivě kručelo v břiše. Nejistě vzala do ruky lžíci a nabrala polévku. Chutnala velice dobře. Pustila se tedy do jídla s rychlostí vyhladovělé šelmy. Baron chvíli pobaveně sledoval, jak Anna hltá polévku, ale nechtěl dívku kárat.
Musím být opatrný, abych ji hned nevyplašil. Vždyť je jak šelma. Bojovná, ale také plachá.
„Vyhládlo vám po cestě, že?” zeptal se proto nenuceně.
„A jak,” odpověděla Anna na půl úst.
Polévka teď pro ni představovala střed vesmíru...
„Dejte pozor, aby vám nezaskočilo. Nerad bych dnes večer volal doktora. Raději bych si s vámi v klidu pohovořil.”
Anna se zarazila, nabrala poslední lžíci a spořádaně polkla. Pochopila baronovu jemnou narážku a poněkud se zastyděla.
„Odpusťte, chovám se nevhodně, že,“ zašeptala se sklopenými zraky.
„To je v pořádku, Anno. Dám vám čas, abyste si zvykla na nové postavení. A konec konců - jsem rád, že vám tak chutná.“
Poslední poznámka Annu rozveselila. Její rozpaky se rázem rozplynuly.
„Od příště se snažte jíst trochu pomaleji, ano? Budeme se učit postupně, jak se stát váženou dámou. Věřím, že to zvládnete. Ostatně, stolování je jen jedna z dovedností, které si budete musit osvojit.“
„Jistě. Budu se snažit vás nezklamat,“ řekla Anna pokorně.
Všimla si, že jí Vladimír vyká. Přesto se však k ní chová zcela přátelsky, ne jako k cizímu. A to ji činilo klidnou a důvěřivou.
Večeře plynula dál v uvolněné atmosféře. Vladimír s Annou hovořil o nepodstatných věcech. Chtěl znát její názor na barevné ladění místností, chuť vína a jídla, počasí... Anna neměla ani ponětí, že takovéto přihlouplé rozhovory bude muset nejednou v budoucnosti překousnout. Nepostřehla, že ji vlastně baron začal vyučovat novým dovednostem, a to sice vést rozhovor s váženým člověkem. S Vladimírem ji ale těšila jakákoliv činnost, a tak směle odpovídala na všechny jeho směšné otázky.
Baron dopil svou sklenku vína a nasadil vážnější tón: „Je čas ukončit večeři. Musíte si dobře odpočinout. Hned zítra totiž začneme s výukou.“
„A co se budeme učit, smím-li to vědět, pane barone?“ zeptala se Anna vesele. „Začneme procházkami. Cvičit budeme na našem dvoře. Až zvládnete techniku chůze, budeme moci vyjít i mimo brány tohoto domu.“
„Co, prosím? Máte dojem, že neumím chodit? Ha! Co chodit, běžet umím rychleji než vyplašený zajíc a vy...“
Anna nedokázala udržet svou prudkost na uzdě. Vladimír ji však pokynutím ruky přiměl umlknout.
„Právě, Anno. Vy neumíte chodit. Vy prostě musíte běhat, za všech okolností, jak jsem si všiml. Ale šlechtična neutíká, její chůze je rozvážná a elegantní. To jsem měl na mysli.“
„Šlechtična?“ zeptala se Anna s otevřenou pusou.
„Šlechtična nebo baronova společnice. Na tom nezáleží. Zkrátka a dobře, chůzi musíte změnit. Nemusíte mít strach, bude vás to jistě bavit. Během pomalé chůze si přeci můžeme povídat. Kdybych vás honil po petrohradských parcích jako myslivec zajíce, konverzace by byla obtížná,“ neubránil se Vladimír lehké ironii.
Anna ji však nestačila postřehnout a durdila se.
„Panstvo stále ztrácí čas hloupostmi a své nevolníky jen honí,“ zakroutila při tom hlavou, aby vyjádřila svůj nesouhlas.
„Asi máte pravdu. Ale etiketa je etiketa. S tím nic nenaděláme. Nevzdorujte, Anno. Copak jste zapomněla? Zachránil jsem vás před Modestovičem. Je čas, abyste mi mou službu oplatila. Nemyslíte?“ pokračoval Vladimír klidně.
„Copak vy, barone, potřebujete také před někým zachraňovat?“ zvolala Anna.
„Byl jste přeci ve válce a vrátil se živ a zdráv. K čemu vám může být nevolnická holka?“
„Jak jsem řekl. Zachránil jsem vás před nechtěnou ženitbou, zachráníte i vy mě od téhož. Rád se procházím po Petrohradě, rád zajdu tu a tam do divadla, na večeři, na ples... Bohužel, na takových místech potkávám jen zástupy vdavekchtivých slečen a jejich neméně povedených matinek. Ale já se ženit nechci, rozumíte? Tedy, rozhodně si nedokážu představit, že bych měl svůj život upsat nějaké naivní slečince, bez lásky, jen z povinnosti ke známým. Snad mi rozumíte.“
Znovu si nalil vína a pokračoval ještě pomalejším a vážnějším tónem: „Proto potřebuji společnici. Prokážete-li mi tu čest a budete mě doprovázet, žádná z dam se neodváží jen vyslovit slůvko o svatbě.“
Vladimír přesně věděl, jak dosáhnout svého cíle. Byl si jistý, že Anně zalichotí taková žádost a nezmýlil se. Anně poskočilo srdce, když si uvědomila, jak je pro Vladimíra důležitá. Bude mu moci konečně oplatit jeho dobrotu, bude konečně někomu v životě užitečná. Bude hrdinka.
„Dobrá, Vladimíre Ivanoviči. Omlouvám se za svou neomalenost. Vyrostla jsem v kuchyni... Ale udělám všechno proto, abych vám mohla oplatit vaši laskavost. Slibuji.“ A pak se mu zadívala zpříma do očí.
„To rád slyším, Anno,“ odpověděl Vladimír s lehkým úsměvem.
„Doprovodím vás do vašeho pokoje.“
Komentáře
Přehled komentářů
Zatím nebyl vložen žádný komentář
