Povídky od Dzany

TAJEMNÝ NÁHRDELNÍK

Prolog
L.P. 1859

„Maminko!“
Ekaterina vběhla vesele do matčiny komnaty. Anna zvedla oči a s hrdým pocitem si prohlížela svou dceru.
„Drahoušku, vypadáš kouzelně. Jestlipak tě už viděl otec?“
„Nikdo mě neviděl, maminko, jen vy a Darja. Myslíte si, že se budu Alexejovi líbit?“ zeptala se Ekaterina nejistě.
„Zda se mu budeš líbit? Ach Katjo, mám obavu, že dnes večer poblázníš nejednoho kavalíra. Alexej si tě bude musit vskutku dobře ohlídat, nechce-li ztratit svou nevěstu.“
Obě dámy se nato daly do smíchu.
„Maminko, přišla jsem za vámi s prosbou.“
„S jakou prosbou, holčičko? Řekni, co máš na srdci. Snad budu moci tvou prosbu splnit.“
Ekaterina se dotkla rukou svého krku.
„Vidíte, mamá? Jdu dnes večer na ples a nemám žádný šperk vhodný pro takovou událost. Prosím vás, půjčte mi váš náhrdelník. Jen pro dnešní večer.“
„Máš na mysli Tajemný náhrdelník?“ zeptala se Anna poněkud překvapeně.
„Ano, maminko. Tajemný náhrdelník by se tolik hodil k mým šatům. Nemyslíte?“ Anna se znovu zahleděla na dceru a v duchu jí musela dát za pravdu. Ten náhrdelník by jenom podtrhl její krásu. A dnešní večer je pro Ekaterinu tolik významný. Vždyť jde na svůj první ples se svým snoubencem.
Nahlas však odpověděla: „Ne. Je mi líto, Katjo. Půjčím ti ráda jakýkoliv z mých šperků, jen ne Tajemný náhrdelník.“
Hlas matky zněl rozhodně, ale přesto mírně.
Proto se Ekaterina zeptala: „Maminko, proč mi ho nechcete půjčit?“
„Ale holčičko, ten náhrdelník není dost vhodný pro takovou mladou slečnu,“ odpověděla Anna shovívavě.
Pak pohlédla na svou zklamanou dceru a dodala: „Jednou ti povím celou historii o tom náhrdelníku, ale ne dnes. Musíme si pospíšit, za chvíli tu bude kočár,“ a s těmi slovy otevřela svou šperkovnici. Po chvíli přemýšlení z ní vyjmula smaragdový náhrdelník a náušnice.
„Vidíš, Ekaterino, ty smaragdy jsou jako tvoje oči.“
Ekaterina se usmála. Matka měla pravdu. Zálibně si prohlížela svůj odraz v zrcadle. „Tak už se běž ukázat otci,“ řekla Anna.
Mladá dívka vstala a opustila matčin pokoj. Anna ji vyprovodila svým pohledem, její myšlenky však zabloudily o dvacet let nazpět.

1.
L.P. 1839

Život na Korfově panství se pomalu vracel do starých kolejí. Služebnictvo si snadno zvyklo na nového pána. Mladý baron požádal panovníka o uvolnění z armády, aby mohl převzít povinnosti na panství. Hospodářství díky rukám šikovného správce jen vzkvétalo. Baron tomu byl rád, protože mohl s klidnou myslí odcestovat do Petrohradu. Bude snazší strávit zimu ve městě než zde na venkově. Ostatně, dům je ještě plný stop po zemřelém otci. Kalamář v jeho pracovně, nedokončený dopis knížeti Zagorskému, ve vzduchu jsou málem cítit tahy baronova pera, slyšet obvyklé pokašlávání ... ne, musí pryč. Ukryje se v Petrohradském sídle, pobaví se s přáteli, bude to tak lepší. Zvláštní, podivuhodný pocit naplnil duši toho mladého muže. Tolik let zde nebyl a teď, jako by to bylo včera, když se naposledy procházel po panství. Všechny ty vzpomínky jsou tak sladké i bolestné zároveň. Vladimírovi bezděky přeběhl úsměv na tváři. Byly to dobré časy.
Vyšel z pracovny a tu se málem srazil s rozesmátou služebnou.
„Odpusťte, pane.“ „Nic se nestalo. Díky Bohu jsme oba vyvázli živí a zdraví. Jak se jmenuješ?“
Dívka zvedla hlavu a poněkud překvapeně odpověděla: „Jsem Anna. Už jste na mě zapomněl, Vladimíre Ivanoviči?“
„Tak ty jsi Anna. Bože, nepoznal jsem tě. Ty jsi ale vyrostla. Když jsem odtud před lety odjížděl, byla jsi ještě malé děvčátko a teď už je z tebe hotová slečna,“ řekl mladý baron s jistým obdivem.
„Nesluší se takto mluvit se služkou, barone,“ řekla Anna pokorným hlasem.
Přitom jí ale v očích hrály ohníčky.
„Máš pravdu. Teď jsem tvůj pán, že. Přines mi tedy do knihovny něco k jídlu. Mám hlad.“
Vladimír se snažil zahrát přísného pána, ale popravdě, nedařilo se mu to.
Tak to je Anna. Kdysi takové bojácné dítě, které musel stále zachraňovat. Tajně, aby otec nevěděl.
Anna byla nejmladší z Korfových nevolníků. Děti se jí často smály, tahaly ji za copy a Vladimírovi jí bylo líto. Nejednou jí přišel pofoukat rozbité koleno... ale jak se zdá, po bojácné holčičce nezůstalo ani památky.
A jak je hezká. Jistě si najde brzy milého. Kolik jen jí bude let? Hm, asi tak šestnáct? Nejspíš... s těmito myšlenkami pomalu vstoupil do knihovny.

Anna vběhla do kuchyně, kde už ji Varvara netrpělivě očekávala.
„Kde jsi, holka nezvedená? Každou chvíli se bude podávat večeře.“
„Byla jsem u cikánky, zeptat se na budoucnost.“
„No, to jsou mi věci. A co říkaly karty tentokrát?“ zeptala se Varvara napůl kárajíc, napůl dobrácky.
„Jen si to představ. Prý se vdám za bohatého muže!“
Anna se smála a rozeběhla se po kuchyni tanečním krokem.
Varvara pokývala souhlasně hlavou: „Vidím, že tentokrát karty nelhaly. Jistě. Brzy si tě k oltáři povede náš správce. Máš štěstí, budeš se mít dobře, holčičko moje. I požehnání na dětech se dočkáš.“
„Ale já se nechci vdát za správce. Je příliš starý. Ty mě jen tak strašíš, viď, Varvaruško?“
„Samozřejmě, že to myslím vážně. Anno, máš už věk na vdavky a já jsem slíbila tvému otci, že se postarám o tvou budoucnost. Karl Modestovič je pro tebe ta nejlepší partie a já budu konečně moci v klidu umřít.“
„Ach, Varvaro, Karl Modestovič je opravdu hodný člověk, mám ho ráda, to ano. Ale nemiluji ho a pochybuji, že bych ho kdy dokázala milovat jako svého manžela. Ne, jeho si nikdy nevezmu.“
„Už jsem řekla. Svatba bude do měsíce – Karl si to tak přeje a já s ním souhlasím.“ „To raději budu stará panna. Nikdy se nevdám!“ zvolala Anna a jako o život uháněla z kuchyně ven.
Zastavila se až před dveřmi knihovny. Na vteřinu zaváhala, ale pak směle vklouzla dovnitř a hbitě za sebou zavřela dveře.
Vladimír zvedl oči od knihy a vida, že Anna nepřinesla večeři, tázavě se na ni podíval. „Pane, chtějí mě provdat za našeho správce, ale já nechci. Vezměte mě s sebou do Petrohradu, prosím vás. Budu vám věrně sloužit dnem i nocí třeba do smrti. Jen když se nebudu muset vdát.“
Annin hlas promlouval rychle a vzrušeně, její pohled vyzařoval směsici strachu a nadějí. Vladimír s údivem položil knihu na stůl.

2.
Nebohá dívka si ani nestačila uvědomit, co právě učinila. Až baronův překvapený pohled ji zarazil. Bylo však pozdě na to, aby svá odvážná slova vzala zpět. Vrhla se proto ke křeslu, na kterém Vladimír Ivanovič seděl, a poklekla na zem. Pohled na Annu v pokorné poloze donutil barona, aby se vzpamatoval a začal jednat.
„Vstaň, mé dítě, přece přede mnou nebudeš klečet. Byli jsme vždy přátelé, nezapomněl jsem.“
„Ale teď jste můj pán. Odpusťte mi mou troufalost, prosím...“
Annin hlas byl poněkud roztřesený. Vladimír ji vzal jemně za bradu a usmál se, ale nic neříkal. V hlavě mu běželo tisíc myšlenek:
Páni, to děvče má ale kuráž. Líbí se mi ještě víc, než když byla malou holčičkou... Ale tu večeři jí nedaruji jen tak. Pěkně ji potrápím, divošku. To si pomyslel a nasadil opět přísný výraz ostříleného vojáka:
„A večeři jsi nepřinesla? Za co tě živím?“
„Ach pane, promiňte. Já, já...“
Anna začala koktat, ale včas se vzpamatovala a jala se zachránit situaci.
„Večeře bude v mžiku, pane. Budete nadšený, přísahám. Dnes podáváme křepelky na víně, pirohy plněné zelím, bliny s brusinkovým džemem a ...“
Vladimír jen stěží udržel vážnou tvář a ostrým hlasem ji přerušil: „Řečmi se nenajím, má drahá. Rychle jídlo dones, nebo si budeš muset ustlat ve sklepě.“
Ještě zarputilejším pohledem zamířil do dívčiných očí. Anna zachytila ten ostrý pohled a její kuráž byla najednou ta tam. Byla tak zmatená náhlými změnami baronova výrazu. Chtěla vstát a rychle splnit příkaz, ale sukně se jí omotala kolem nohou... A jen ruce mladého pána zabránily pádu dívky na podlahu. Roztřásla se po celém těle. Vladimír už dále nedokázal Annu trápit. Při pohledu na její oči, ze kterých se už už chystaly vyhrknout slzy, se opět shovívavě usmál a pohladil dívčiny zlaté vlasy.
„No tak, Anno. Nemusíš se mě bát. Byl to jen hloupý žert. Přines mi, prosím, večeři a pití. Pak si promluvíme o té tvé záležitosti. A dávej pozor, ať neupadneš a večeři nikde nevyklopíš. Skutečně mám hlad.“
Tón jeho řeči byl najednou milý jako vždy. Takový, jaký Anna dobře znala. Pomohl dívce na nohy a ta se odebrala ke dveřím, už poněkud klidnější. V tom ji Vladimír zarazil:
„Anno, přines jídlo pro dva. Povečeříš se mnou. Uvítám společnost v tomto osamělém čase.“
Anna chtěla něco namítnout, ale baron jí to nedovolil.
„Nechci slyšet žádné odmlouvání. To je příkaz, slyšíš!“ řekl rozhodně, ale po celou dobu se tvářil velice shovívavě.
Za Annou konečně zapadly dveře a Vladimír měl několik minut na rozmýšlení.
Nu což, mohl bych ji vzít s sebou do Petrohradu. Pro správce je jí skutečně škoda a já si alespoň budu moci krátit nudné večery ve společnosti milé dívky... Anna vyšla z knihovny a s jistou slabostí se zvenčí opřela o dveře, jen na vteřinu. Když se znovu nadechla, odebrala se do kuchyně splnit pánovo přání. Varvara už na ni čekala celá rozhořčená.
„Tak, kde ses zase toulala? Bože můj, kdy mě už zbavíš toho břímě? Pánovi večeře vychladne a bude se zlobit.“
„Mýlíš se, Varvaro. Pán je se mnou spokojený. Právě jdu od něj. Přikázal mi přinést dvě porce. Má návštěvu.“
„Tak návštěvu, říkáš. Hm, mně o tom ale nic neřekl. Nejspíš byla návštěva neohlášená. Tak snad abych přinesla ze sklepa lepší víno. Jdi, odnes zatím jídlo, a já pak panstvo sama vínem obsloužím.“
„Ale kdepak, Varvaruško. Naběháš se za celý den dost a dost. To já budu pány celý večer obsluhovat. Zvládnu to, neměj strach. I víno jim donesu. A ty si můžeš v klidu odpočinout. Alespoň tak odčiním svou paličatost.“
Anna moc dobře věděla, jak Varvaru přesvědčit.
„Ach, ty moje holka. Vždyť já vím, že máš srdce ze zlata. No tak dobrá. A na tu naši hádku zapomeneme, co říkáš.“
„Jistě, já už jsem na ni zapomněla, Varvaro...,“ odpověděla Anna se zářícíma očima. Nemyslela přitom však na hádku s Varvarou, ale na rozhovor, který ji za chvíli čekal a který, jak tušila, bude velmi významný pro její další život.

3.
Anna vstoupila s podnosem do knihovny.
„Tady je jídlo, Vladimíre Ivanoviči. Co si budete přát k pití?“
„Víno a vodu, jako obyčejně,“ odpověděl Vladimír.
„Jistě, ale já..,“
Anna se poněkud zarazila a sklopila oči.
„Copak se děje? Došlo nám snad víno?“ zeptal se Vladimír překvapeně.
„Totiž, já jsem nikdy víno nenalévala. Nevyznám se v něm, pane. Poznám jen oblíbenou značku starého pana barona. Nevím, jak se jmenuje, nápis je v cizí řeči, neumím to přečíst.“
Annu opět trochu přepadly rozpaky.
„V pořádku,“ řekl Vladimír.
„Přines tedy víno, které měl rád otec.
Jistě nebude špatné. Otec byl dobrý znalec vína. A vrať se brzy, ať nám jídlo nevystydne,“ odpověděl Vladimír shovívavě.
„Vy na mě budete čekat, Vladimíre Ivanoviči?“
Anna stále nevycházela z údivu.
„Samozřejmě. Jsem šlechtic. Kdybych umíral hlady, počkám do té doby, než budou všichni hosté u stolu,“ odpověděl Vladimír.
„A vy se mnou přece budete dnes večeřet, Anno.“
Anna si všimla, že baron přešel zvolna k vykání, což bylo něco nepochopitelného. Zřejmě se mnou dnes večer chce hrát hru na šlechtice a šlechtičnu, tak jako kdysi. Jak jen to říkal? „Anno Petrovno, nesmíte víckrát běhat po trávě bosa. Byl bych nerad, kdybyste si ublížila...“ Anna se musela usmát při té vzpomínce. Byla jsem malá holka a on mladý důstojník. Místo aby se věnoval svým zálibám, hrál si se mnou a já byla šťastná. I ta odřená pata mě hned přestala bolet... No dobrá, pane barone, jsem připravena pokračovat v naší hře. Ale opravdu nevím, zda to svedu. Myslím, že dnes to bude těžší než před lety...

„Tak vy byste ráda se mnou do Petrohradu, mademoiselle,” přerušil ticho v knihovně Vladimír.
„Tak tedy dobrá. Vyhovím vaší prosbě. Uznávám, že provdat vás za toho starého správce by byla škoda. Vy si zasloužíte lepšího ženicha. A jak tuším, v Petrohradě o ně nebudete mít jistě nouzi.“
Baron vkládal jednotlivé věty mezi sousta.
„Vy jste mi zřejmě špatně rozuměl, barone. Nehodlám se provdat. Ani za Modestoviče ani za nikoho jiného,“ řekla Anna důrazně.
„Tak je to tedy,“ protahoval Vladimír.
„Zajímavé. Nu což. Nabízím vám svou ochranu a ženichy tedy shánět nebudu. Pokud ovšem budete souhlasit s mými podmínkami.“
Anna odložila příbor a s napětím očekávala další slova svého pána.
„Stanete se mou společnicí. Budete se mnou pít kávu, číst knihy, hrát šachy. Zimní večery jsou nekonečné a já jsem již dlouho osamělý. Budete mi vyprávět o mém otci, o životě na tomto panství. Souhlasíte?“
„Nic víc nežádáte, Vladimíre Ivanoviči?“ zeptala se Anna poněkud nedůvěřivě.
„Zdá se vám to málo? Uvidíte sama, Anno. Vydržím poslouchat četbu celé hodiny. A co až si budu chtít vyjít na procházku nebo snad na ples...“
Pro pána. Na ples? Nepřeslechla jsem se?
Anně poskočilo srdce samou radostí, pak ale posmutněla: „To nemohu slíbit, Vladimíre. Neumím tančit panské tance.”
Přitom si mačkala nervózně sukni. Její naděje na život vedle mladého pána najednou pohasla.
„Však já vás naučím všemu, co bude třeba. Rád se zhostím role učitele. Tak?...” nedokončil ani svou otázku.
„Tak já s vámi pojedu. A budu vaší společnicí,” řekla Anna odhodlaně.
„Výborně,“ neskrýval své potěšení Vladimír.
„Připijme si tedy na vaši i mou budoucnost. Na život v Petrohradu!”

4.
Baron odložil sklenku na stůl.
„To víno je vynikající, Anno. Máme ve sklepě hodně druhů?” zeptal se Vladimír. „Ano, ve sklepě je tolik vína, kolik ani za celé století nevypijete. A těch druhů! Pan baron tedy váš otec, byl, jak zdá se, velký sběratel. Copak na víně je tolik zvláštností? Vždyť všechna chutnají stejně. Jsou kyselá a trpká.“
Při těch slovech se Anně lehce zkřivil obličej. Víno jí příliš nechutnalo. Vladimíra tato poznámka rozveselila.
„Vidím, drahá Anno Petrovno, že vás budu muset zasvětit do tajemství vína a jsem přesvědčen, že brzy změníte názor. Prozraďte mi ale jedno. Podle čeho jste poznala oblíbenou otcovu značku? Řekla jste, že neumíte francouzsky, a pokud vím, otec kupoval celé tucty francouzských vín.“
Anna se usmála a odpověděla: „To je jednoduché, Vladimíre Ivanoviči. Vidíte? Na láhvi je obrázek zámku. Překrásného zámku. A u zámku kvete růže. Vždycky jsem si představovala, jaké by to bylo, žít v takovém zámku a být tam paní... Ale teď už jsem dospělá, barone. A vím, že je pohodlnější bydlet v nějakém domě v hlavním městě. Se správou zámku je přece tolik starostí,“ řekla Anna s nehnutým obličejem snažíc se tak zakrýt svou veselost.
„Jistě, madam,“ pokračoval Vladimír ve stejném duchu.
„Je zde ale jeden háček. V Petrohradě se bez znalosti francouzštiny neobejdete.“ Vladimír s napětím očekával Anninu reakci a přitom si sunul do úst kousek masa. „Nemáte pravdu, barone. Pár slov mi bohatě postačí. Boňčúr, Arvoár, Márší, Boňšuár a Silvuzpláj,“ řekla Anna slavnostně.
Tak to jsi nečekal, milý barone! To se ví, že umím francouzsky.
Anna vítězoslavně pohlédla do očí barona a zhrozila se. Baron si tiskl k čelu mokrý kapesník, jako by ho přepadla slabost. Vzápětí se však uklidnil a kapesník odložil na okraj stolu.
„Co je vám, barone? Mám zavolat pro doktora?” zeptala se Anna znepokojeně.
„Ne ne, Anno. To bude v pořádku. Trochu se mi zamotala hlava. Zřejmě jsem vypil příliš vína. Už je to dobré.”
Vladimírovi se ulevilo. Nic nepoznala. Nerad by dnes večer viděl znovu Annu sklíčenou. Později snad bude mít příležitost, aby ji naučil dobře francouzskému jazyku. „Máte pravdu, Vladimíre Ivanoviči. Vína již bylo dost. A také je pozdě. Mohu už odejít?” vzpamatovala se Anna jako první.
„Jistěže. Bohužel vás nemohu doprovodit do vašeho pokoje. V tomto domě jste služebná. Neprozraďte se před nikým. Já sám zařídím vše potřebné.“
„Jsem vám tak vděčná, Vladimíre Ivanoviči. Dobrou noc,“ opověděla Anna tiše a jala se k odchodu.
„Počkej. Nemůžeš takhle odejít.“ Anna se ohlédla na Vladimíra.
„Dám ti první radu,“ pokračoval Vladimír.
„Za každých okolností buď předvídavá. Co až tě Varvara uvidí vycházet z knihovny? V tuto dobu... co jí asi řekneš, no?“
„To nevím, pane,“ zastyděla se Anna.
„Chytrá dívka by při odchodu odnesla talíře, nemyslíš?“
Vladimírovi přeběhl mírný úsměv po tváři.
„Opravdu, barone - jak jsem mohla zapomenout? Promiňte.“
„To je v pořádku. Je to moje vina. Hrál jsem, mluvil jsem s tebou celý večer jako s hostem a ne jako se služebnou. Tvoje společnost mě potěšila, a proto bych se cítil jako bídák, kdyby ti Varvara kvůli mně vyhubovala,“ odpověděl baron a podal Anně prázdný talíř.
Když za ní konečně zapadly dveře, zcela tiše zašeptal: „Boňšuár madmažel. Doufám, že mi věnujete ještě tisíce takových nezapomenutelných večerů.“

5.
Druhý den ráno nechal baron zavolat k sobě do pracovny kuchařku. Statná Varvara si upravila zástěru a pospíchala vyslechnout pánovy rozkazy ohledně jídelníčku, jak se domnívala.
„Dobré jitro, Vladimíre Ivanoviči.“
„Dobré jitro, Varvaro. Posaď se, prosím.“
Varvara se podivila a zakroutila hlavou.
„Copak služka může sedět v pánově přítomnosti?“
„Jen se neostýchej, náš rozhovor se pravděpodobně protáhne,“ odpověděl Vladimír a významně ukázal na volnou židli.
Varvara se tedy poslušně usadila a netrpělivě začala vyzvídat důvod tohoto rozhovoru: „Tak proč jste mě zavolal, pane barone? Návštěva nebyla spokojená s večeří? Nebo snad Anna špatně obsluhovala?“
Ale baron ji hned přerušil: „Kdepak, Varvaro. Můžeš být klidná. Tvoje kuchařské umění je nad zlato. Jsem přesvědčen o tom, že můj host ještě nikdy tak výborně nepovečeřel,“ řekl Vladimír a záhadně se přitom usmál.
„A co se týče Anny, byl jsem zcela spokojen,“ dodal a zaháněl násilím vzpomínky na Anninu nešikovnost, aby se ani trochu neprozradil.
Vzápětí však nasadil vážnější výraz.
„Jde o něco jiného. Musím si s tebou pohovořit o jisté citlivé záležitosti. A netýká se to kuchyně.“
„Když nejde o kuchyň, tak o co tedy, pane?“ zeptala se Varvara znepokojeně.
Pánův vážný výraz nevěštil nic dobrého.
„Brzy odjíždím z panství do Petrohradu. Zdržím se tam pravděpodobně po celou zimu a nevím, kdy se zase vrátím.“
Vladimír se krátce odmlčel a vyslal rychlou prosbu směrem k nebesům. Přesvědčit Varvaru nebude snadné. Jistě, jako zdejší pán má právo rozhodovat o osudu svých nevolníků, ale Vladimírovi se příčilo použít násilí. Přál si, aby mu Varvara svěřila Annu dobrovolně.
„Tak už zase odjíždíte, Vladimíre Ivanoviči? Ani jste se na panství neohřál,“ řekla Varvara poněkud zklamaně.
„Bohužel,“ odpověděl baron.
„Rozhodl jsem se strávit zimu v Petrohradě a odjet chci co nejdříve. V domě je ale málo služebnictva. Proto jsem se rozhodl odvézt s sebou také Annu. Je mladá a šikovná, brzy se naučí nové práci. Vím, že pro tebe Anna hodně znamená. Vždyť ses o ní starala po smrti jejího otce.“
Vladimír pohlédl na starou kuchařku, snažíc se vyčíst odpověď z jejích očí.
„Ale Anuška má před svatbou, jak ji teď můžete odvézt do Petrohradu?“ zvolala Varvara poté, co se trochu vzpamatovala.
„Nevdá-li se, jistě zůstane na ocet, chudinka. Je to hodné děvče, pane. Vím, že jsem troufalá, ale nebuďte na ni zlý, prosím vás.“
„Jistěže nebudu. Ale za koho se má Anna vlastně provdat?“ zeptal se Vladimír, jako by o ničem nevěděl.
„Za našeho správce, pane,“ odpověděla Varvara.
„Tak za Karla Modestoviče, říkáš?“ baron vložil do své otázky tón překvapení.
„Karl Modestovič by jí přece mohl být otcem. Je mezi nimi příliš velký věkový rozdíl, nezdá se ti?“ zeptal se Vladimír Varvary s náznakem posměchu.
„Copak štěstí v manželství záleží na věku manžela? Slíbila jsem Petru Michajloviči, že se o jeho dceru postarám a že ji dobře provdám. A svůj slib musím splnit. Karl Modestovič je hodný člověk a není to žádný chudák. Má Anušku rád a chce se s ní oženit,“ bránila své rozhodnutí Varvara.
„Hm, zajímavé. A Anna se svatbou souhlasí?“ zeptal se nato Vladimír.
Takovou otázku kuchařka nečekala. Lhát však nemohla a tak sklopila oči a neříkala nic.
Baron po chvíli konečně mlčení přerušil: „Zdá se, že Anna našeho správce nemiluje. Nemám pravdu, Varjo? No, není se čemu divit. Která dívka by byla nadšená, kdyby ji chtěli provdat za starce. Teď by se o ni správce dobře staral, ale co až jednou zemře? Chudák děvče ztratí svá nejlepší léta po boku starého muže a pak bude odsouzena prožít zbytek života jako vdova.“
Vladimírův hlas zněl při těch slovech starostlivě a zároveň soucitně.
„Myslím, že si Anna zaslouží lepší osud,“ zakončil rozhodně svou řeč.
Varvaru přemohly výčitky svědomí: „Ach pane, myslela jsem to s Anuškou dobře. Jsem už stará ženská a nemohu ji nechat samotnou. Přeji si jen, aby byla šťastná.“ „Jestliže chceš, aby byla šťastná, tak jí dej své požehnání - na cestu do Petrohradu. A já ti slibuji, že o ni bude dobře postaráno. Anna v Petrohradě pozná nový život a zcela jistě tam nalezne i své štěstí. Vyplním za tebe slib, který jsi dala Petru Michajloviči. Souhlasíš?“
Varvara si povzdychla. Baron měl jistě pravdu. Nechtěla dát Annu starému člověku, ale nevěděla, jak jinak by jí zajistila klidnou budoucnost. S baronovým návrhem však svitla jistá naděje. Nezbude jí, než svěřit svou holčičku baronovi a pustit ji do Petrohradu vstříc novému životu.
Nahlas řekla poněkud odevzdaně: „A provdá se Anna v Petrohradu? To už ji nikdy neuvidím?“
„Ale kdepak, neměj strach, Varjo. Jistěže tě bude Anna navštěvovat tak často, jak to jen bude možné. A co se týče jejího ženicha, o výběr se postarám sám. Dávám ti své slovo. Vyberu jí takového manžela, že si to ani nedovedeš představit. Ale Anně o tom raději nic neříkej. Dozví se vše, až bude ten správný čas,“ dodal Vladimír důrazně. „Tak dobrá. Co už mi také zbývá. Vždycky jste měl tu holku rád,“ svolila konečně Varvara. Vladimír se konečně usmál. „Anna ti jednou bude velmi vděčná za to, co jsi pro ni dnes udělala. Věř mi, Varvaro. Nebudeš svého rozhodnutí nikdy litovat. Teď můžeš jít. A nezapomeň – před Annou ani slovo o našem rozhovoru.“
„Jistě, Vladimíre Ivanoviči,“ odpověděla Varja a odebrala se se svými myšlenkami zpátky do kuchyně.
Věděla, že udělala dobře, když svěřila svou Annu mladému baronovi. Přála Anně její nový život, ale přesto ji cosi zaštípalo v očích. Pustila se proto ihned do krájení cibule na polévku, jen aby si toho nikdo nevšiml.