The Cotton Mill - Kapitola 10
Kapitola 10: Příběh dvou gentlemanů
Pan Thornton přejel pohledem účetní knihy, které měl rozložené po stole, a unaveně si promnul oči. Trvání stávky už si vybíralo svou daň a čísla nehovořila pro Marlboroughskou přádelnu dobře. Bylo nepravděpodobné, že by vůbec zvládl dohnat objednávky a banka už mu odmítla navýšit půjčku. S jistou silou od sebe knihy odstrčil. Kdyby jen byl souhlasil a zapojil se do Watsonova plánu. Ale tento pocit lítosti brzy vystřídaly vzpomínky na osud jeho otce a přes současný úspěch svého švagra věděl, že vyhnout se spekulacím bylo správné rozhodnutí.
Pan Thornton vstal a prošel se k oknu, aby si protáhl své ztuhlé nohy. Šedivá zimní obloha vrhala na dvůr přádelny stíny. Zdálo se, že dlouhá studená zima ještě zdaleka neskončí.
Snad by byli londýnští bankéři znovu ochotní investovat do jeho podniku, přemítal pan Thornton, zatímco pozoroval rušnou výrobu své přádelny. Jeho dělníci žili ohledně skutečné situace v blažené nevědomosti. Pak ho ale začaly popichovat jiné myšlenky, velké myšlenky o přádelně a jejích dělnících, které by poháněla touha udělat více než jen znovu nabýt zisku. Nechal se na chvíli unášet těmito myšlenkami, ale pak se rychle vrátil zpátky na zem. Se sílícím pocitem marnosti přemýšlel o nejdůležitějším úkolu, který měl před sebou – zachránit svůj podnik před krachem.
Usmál se sám pro sebe, když spatřil Williamse, jak opouští nízkou hnědou budovu, která sloužila jako škola. Kdo by si byl pomyslel, že ta chudá, nevzdělaná Bessie rozkvete a tak vyroste. Úspěšně nahradila Margaretino místo učitelky z Marlboroughské školy a mnohým dělnickým dětem přinášela velkou naději a inspiraci.
Pan Thornton zvážněl, když se jeho vzpomínky stočily k oné ženě, která Bessie vyučovala a provázela, k ženě, která pevně věřila, že se lidé dokáží změnit k lepšímu. Pan Thornton teď bude jistě muset nalézt nového učitele pro svou školu. Williams a Bessie našli lásku jeden k druhému a na Štědrý den se vzali. A přestože si Bessie přála zůstat i nadále učitelkou ve škole, měl pan Thornton tušení, že ji v nejbližších dnech začnou zaměstnávat docela jiné záležitosti. Kromě této šťastné události však byly vzpomínky na poslední Vánoce bezútěšné v porovnání s těmi předloňskými, které byly naplněny radostí.
Zatímco pan Thornton postával u okna, na dvůr přádelny přijel luxusní kočár. Kočí cosi zavolal na dělníka, který šel okolo, jenž následně ukázal směrem ke kanceláři pana Thorntona. Když kočár zastavil před budovou, odstoupil pan Thornton od okna, oblékl si své sako a usadil se za stolem, ale ne dřív, dokud si nepovšiml draze oděného gentlemana, který z kočáru s kapesníkem přitisknutým k nosu právě vystupoval a s nechutí se rozhlížel kolem sebe.
Na dveře Thorntonovy kanceláře dopadlo silné zaklepání. Aniž by však čekal na odpověď, otevřel onen muž dveře a vstoupil dovnitř.
„Jste pan Thornton z Marlboroughské přádelny?” zeptal se muž bez obalu.
Pan Thornton se opět uvelebil na své židli a po chvíli si gentlemana před sebou prohlížel. Instinkt mu napověděl, kdo by to mohl být. Oči toho muže byly podlité krví a jeho hezké rysy se ztrácely pod žlutou, zsinalou kůží.
„Ano, jsem to já. Co vás sem přivádí?”
„Pane Thorntone, byl jsem informován o tom, že zaměstnáváte paní Margaret Percy.”
„Neznám žádnou takovou oso…”
„Možná,” přerušil ho cizinec, „ji znáte pod jménem Margaret Hale.”
„To, koho já zaměstnávám, není vaše věc.”
„Paní Margaret Percy,” zavrčel gentleman, „nebo paní Hale nebo kdokoliv, za koho se ta zatracená ženská vydává, je moje manželka!”
„Potom vám navrhuji, abyste záležitosti ohledně zaměstnání vaší ženy probral přímo s ní.”
Zdálo se, že výbušnost pana Percy opustila, když unaveně odpověděl: „Je pohřešovaná, spolu s mým jediným synem, už déle než rok. Moje snaha najít ji byla přerušena díky …. díky vleklé nemoci. A proto byla marná.” Na chvíli se odmlčel. „Až do této chvíle.”
Pan Thornton s klidným výrazem odpověděl: „Nemohu vám nijak pomoci, pane. Nemám totiž ve zvyku ztrácet manželky. Do budoucna bych vám radil, abyste na tu svou dával větší pozor.”
„Zatraceně!” zvolal pan Percy, který zamířil blíž k panu Thorntonovi a praštil svými pěstmi o jeho stůl. „Jste povinen mi odpovědět na mou otázku. Zaměstnáváte teď nebo zaměstnával jste někdy předtím tu ženu?”
Pan Thornton pomalu vstal a obešel svůj stůl, aby mohl panu Percymu hledět tváří v tvář. Sebral do hrsti veškeré své síly, aby se dokázal ovládnout a neskočil onomu muži po krku. Poté pan Thornton řekl: „Paní Hale tady byla zaměstnána. Ale už tu nepracuje.”
Pan Percy se rozzuřeně zeptal: „Kam odešla? Kde teď žije?”
Pan Thornton zkřížil své paže a udělal krok kupředu, čímž pana Percyho přinutil ustoupit naopak o krok zpátky. „Nevím, kam odešla,” odpověděl pan Thornton popravdě, jeho tvrdý pohled před cizincem ani na chviličku nezakolísal. „Už je to pár měsíců, co tady pracovala. A teď,” řekl pan Thornton, kráčeje ke dveřím, „pokud tady nemáte žádné další řízení, vám přeji hezký den.”
Na chvíli se rozhostilo ticho, to když oba muži hleděli jeden na druhého. Pan Percy byl první, jenž odvrátil svůj zrak, surově o pana Thorntona zavadil a vyšel ven. Pan Thornton jej následoval ven z budovy a hluboce se mračil. Pak se zkříženými pažemi sledoval, jak pan Percy kráčí ke kočáru. Vtom přepadl pana Percyho záchvat kašle. Muž se prohýbal a zoufale hledal oporu. Jeho kočí přiběhl, aby mu pomohl, vzal jej za paži a pan Percy se ztěžka vyškrábal do kočáru. Začal znovu kašlat a z kapsy svého kabátu vytáhl láhev, z níž se zhluboka napil.
Když kočár ujížděl pryč, setrval Pan Thornton ještě na svém místě. V jeho rukách to lomcovalo, a tak je raději držel zaťaté v pěstech. Stál tam jak přikovaný, zatímco jeho myslí ubíhaly syrové myšlenky.
Jeho pozornost pak upoutal pohyb v salónním okně protějšího domu. Jeho věčně obezřelá matka, paní Thornton, na něj shlížela dolů. Pan Thornton se s povzdechem vrátil do své kanceláře, aby se duševně připravil na výslech, který bude později doma následovat.
**********
O několik týdnů později se John Thornton ocitl v kanceláři Henryho Lennoxe. Stál u okna a díval se, jak sníh zasypává londýnské ulice. Když zaslechl, jak se otevřely dveře, otočil se a napřáhl ruku, aby se pozdravil s mladým právníkem příjemného vzhledu.
„Pane Thorntone, jsem skutečně potěšen, že vás konečně potkávám,” řekl pan Lennox.
Poté, co si vyměnili srdečné pozdravy, usadili se u páně Lennoxova stolu. Nejprve krátce pohovořili o obchodních záležitostech – pan Lennox se dotazoval na situaci Marlboroughské přádelny po stávce a pan Thornton jej ujišťoval, že z toho vyváznou, tak jako vždycky.
Následovala chvíle nepříjemného ticha, kterou pan Thornton přerušil svými slovy: „Pane Lennoxi, vrátil jste mi všechny mé dopisy, které jsem napsal Margaret, neotevřené. A také jste mi neodpověděl uspokojivě na mé dotazy.”
Pan Lennox vypadal neoblomně, když odpověděl: „Musíte pochopit, že jsem dostal jednoznačné instrukce, abych zabránil veškeré komunikaci a za žádných okolností neprozradil místo, kde se Margaret a její syn zdržují.”
„Toho jsem si vědom.”
„Doufám, pane Thorntone, že chápete nutnost této obezřetnosti, kvůli nebezpečí, které by jak Margaret, tak jejího bratra Fredericka postihlo, kdyby byli odhaleni.”
„Jistě,” povzdychl si zhluboka pan Thornton a řekl: „Zřejmě vás tedy bude zajímat, že jsem se setkal s panem Percym.”
„Skutečně?” Pan Lennox se zájmem pozdvihl svá obočí.
„Ano, k mé nelibosti tento gentleman… sotva by jej tak člověk nazval… jednoho rána přišel do mé kanceláře a ptal se po Margaret.”
„Toho jsem se obával. Soudím, že by byl přišel již dříve, ale povídá se, že byl dost nemocen. Margaret s Richardem odjeli právě včas.
Pan Thornton se velice snažil nedat najevo bolest, která se ozvala v jeho srdci při vzpomínce na ono letní ráno, které od něj Margaret a Richarda navždy odloučilo.
Pan Thornton vstal a přešel k oknu, aby pomalu získal zpět svou sebekontrolu, zatímco pozoroval padající sníh. „Povězte mi jen,” řekl s mírně nalomeným hlasem, „jestli se Margaret a Richardovi daří dobře.”
„Pane Thorntone, mohu vás ujistit, že Margaret i její syn jsou v bezpečí a těší se dobrému zdraví.”
„Pak je vše, jak má být,” řekl pan Thornton tiše.
**********
Chladné londýnské ulice byly neobvykle prázdné a John Thornton, který si klestil cestu hlubokým sněhem, se ještě víc zahalil do svého kabátu. Byl právě na cestě do pánského klubu, kde se měl setkat s několika holandskými bankéři. Holanďané byli jeho poslední nadějí na záchranu jeho přádelny.
Když kráčel po širokém, zeleným kobercem pokrytém schodišti, dva muži právě nenuceně scházeli dolů. Pan Thornton a jeden z těch mužů na sebe vzájemně upřeli pátravý pohled.
„Myslel jsem, že tohle je místo pro gentlemany,” řekl pan Percy opovržlivě svému společníkovi, který se po těch slovech rozesmál. Pan Thornton se zamračil a s hlavou vztyčenou pokračoval dál svou cestou.
**********
Byl odmítnut. Holandští bankéři byli přesvědčení, že v bavlně není žádná budoucnost, a proto mu úvěr neposkytnou. Přijde o všechno. O přádelnu, o dům… zachvěl se při představě, kdy jeho matka opustí dům, na který byla tak hrdá. Jeho srdce strádalo i pro jeho dělníky, kteří přijdou o svůj plat a budou žít v chudobě a o hladu. Byl ztroskotancem. Přemýšlel o své vlastní ceně a cítil, jak na něj doléhá velká nejistota, kterou se vždy pečlivě snažil skrývat. Myslel na svého otce a začínal na něj pohlížet z nového úhlu. Poprvé za svůj život skutečně dovedl pochopit, jak může muž, který upadl tak hluboko, přemýšlet o tom, aby si sám vzal život.
Pan Thornton opustil pánský klub a začal se procházet temnými ulicemi. Jeho stopy tiše dopadaly na světlou sněhovou pokrývku.
Tu se ze stínů vynořila postava a zastoupila mu cestu. Byl to pan Percy.
„Pane Thorntone,” pronesl táhle. Očividně byl opilý. „Myslíte si, že si ze mě můžete dělat blázny, vy jeden sedláku. Slyšel jsem, že jste o všechno přišel a brzo se poplazíte do té krysí díry, ze které jste přišel.” Pokusil se panu Thorntonovi zasadit ránu, ale minul a klopýtl tak, že upadl na zem. Jeho druh mu pomohl vstát a nabádal ho, aby odešel a nechal tu záležitost být. Pan Percy zaklel a hrubě svého přítele odstrčil. Nejistě se postavil na nohy, panu Thorntonovi čelem.
„Nemám s vámi žádný spor,” řekl pan Thornton. „Odstupte prosím, a nechte mě odejít.”
Pan Percy k němu ale přistoupil blíž tak, že mohl pan Thornton cítit jeho odporný dech.
„Já najdu svou ženu, pane Thorntone. A pak…” Na chvíli přestal mluvit a snažil se odhadnout pohled na tváři pana Thorntona. Vzápětí se začal smát jako smyslů zbavený. „To se ví, že ji najdu. Najdu svou drahou Margaret a jen co uštědřím své prolhané a zrádné ženě lekci, na kterou nikdy nezapomene, pak si ji třeba můžete mít, pane Thorntone.”
John Thornton neváhal, přistoupil k němu, chytil ho pod krkem a udeřil jím o zeď. Jeho prsty svíraly krk pana Percyho tak silně, že pan Percy zběsile chytil ocelovou ruku pana Thorntona. Jak sípavý hlas pana Percyho slábl, naklonil se pan Thornton těsně nad ním s velmi rozhodným výrazem ve tváři. Ještě chvíli ho nechal trpět, než konečně řekl: „Nejste toho hoden.” Pak ho John pustil a ještě tam setrval. Jeho oči byly chladné a nehybné, zatímco muž klesl na zem, sahal si na krk a snažil se popadnout dech.
Pan Percy ležel na zemi a sněhový poprašek pokrýval jeho šaty a vlasy. Jeho vzdechy se postupně změnily ve zlostné vzlyky. Odstrčil ruce svého přítele, který mu chtěl znovu pomoci, a jeho chraptivý hlas volal do tiché tmy jméno jeho ženy.
Pan Thornton odhodlaně vykročil, zanechávaje onu trosku za sebou na ulici. Jeho kroky začaly být poháněny novým smyslem. Posbírá to ty střípky, které zbyly, a postará se o svou rodinu i ty, které miluje.
On nebyl jako jeho otec. S touto novou zkušeností mu však John Thornton konečně dokázal odpustit.
