Povídky od Dzany

Kapitola 3 – Události příštího dne (1. část)

John Thornton byl zaujat nákresy, které podrobně zachycovaly plány na nový sklad. Čelo měl svraštěné soustředěním, když jeho myšlenky přerušilo zaklepání na dveře jeho kanceláře.

„Co se děje, Williamsi?” zeptal se roztržitě.

„Našel sem pro pani Hale dům v Cramptonu. Myslel sem, že by vás to mohlo zajímat. Je trochu malej, ale v dobrym stavu. Nájem je 20 liber ročně. Mohlo by to pro ni být akorát.”

„Výborně, Williamsi. Už ho viděla?”

„Ne, eště sem jí to neříkal. Chtěl sem, abyste to věděl první.”

Pan Thornton pohlédl na své hodinky. „Už je pozdě na to, abych šel do Princetonu. Paní Hale má dnes odpoledne přijít na čaj k mé matce. Proberu to tedy s ní při té příležitosti a zítra se tam můžeme zajít podívat.”

„Myslím, že najdete paní Hale tady v přádelně, pane.”

„Ona je tady?”

„Ano, pane. Ve školní budově. Je tady tenhle tejden skoro denně.”

Pan Thornton cítil, jak se mu při myšlence na brzké a tak neočekávané shledání s paní Hale zrychlil tep. Popadl svůj kabát a namířil si to ke dveřím, ale pak se zarazil. Ruka mu zůstala viset na klice. Vrátil se zpátky a chvíli přemýšlel.

Pan Thornton si všiml, že mu na prstech pod nehty zůstalo trochu inkoustu. A také na jednom z rukávů, které měl pečlivě ohrnuté až k loktům, objevil skvrnu od oleje. Když si rukou přejel po tváři a bradě, uvědomil si, že mu na nich raší strniště, které bylo na čase oholit.

John Thornton nebyl typ pána, který by nechal ostatní, aby řídili jeho podnik, zatímco by on trávil čas kouřením doutníků v pánských klubech. Byl svou továrnou plně zaujat, miloval práci jejích složitých strojů a podstatnou část dne trávil v přádelně uprostřed svých dělníků, kterým pomáhal, radil a někdy také zasahoval do jejich činnosti. Rozhodl se, že se umyje a převlékne ještě dřív, než usedne k čaji se svou matkou a paní Hale.

Nebyl mužem, kterému by tak příliš záleželo na svém vzhledu. Proto pro něj bylo poněkud nepříjemné zjištění, že mu záleží na názoru někoho jiného – někoho, kdo byl jeho zaměstnancem. Rovněž se cítil zmatený tím, že on, prakticky smýšlející člověk, místo aby si šel ihned promluvit s paní Hale a mohl ji tedy co nejdříve mohl přestěhovat do nového bydlení, přemýšlí zcela absurdně nad tím, že by tento rozhovor odložil až na dobu, kdy bude oholený. Slevil tedy a umyl si ruce, zapnul manžetové knoflíky, utáhl vázanku a oblékl kabát. Oholí se později.

Když pan Thornton vešel do školní budovy, nemohl být více překvapen. Našel tam paní Hale oděnou v zástěře a šátku, s vyhrnutými rukávy a štětcem na malování v ruce. Společně s  Bessie právě malovaly stěnu a netušíce o jeho příchodu spolu hovořily jako dvě dobré přítelkyně.

„Paní Hale, co má tohle znamenat?”

„Pane Thorntone!” Překvapená a poněkud zaskočená paní Hale odložila štětec, uchopila hadr, aby si otřela ruce a vykročila mu vstříc.

„Pomáhala jsem Bessie, aby bylo všechno do pondělí hotové.”

On neodpověděl a chvíli na ni jen tak hleděl, až si všiml šmouhy od barvy na její tváři. Pocítil, jak se mu rozbušilo srdce a na okamžik ztratil řeč. Když se vzpamatoval, zdržel se touhy setřít jí onu šmouhu prsty a místo toho jí podal svůj kapesník. Zároveň jí naznačil, kde se ušpinila. Paní Hale přijala nabízený kapesník a jemně si skvrnu otřela.

„Děkuji vám, pane Thorntone. Musíte omluvit to, jak vypadám. Nečekala jsem, že přijdete.”

Pan Thornton, nevěda, zda má být více rozzloben nebo pobaven, se otočil na Bessie, která ustala v malování a tvářila se, jako kdyby chtěla právě uniknout skrze stěnu pryč.

„Bessie, měla jsi poslat svého otce, aby mi řekl, že potřebujete pomoc. Nemyslím si, že je nutné, aby paní Hale malovala a drhla podlahu. Na to je tady spousta jiných volných rukou.”

„Pane Thorntone, beru na sebe plnou odpovědnost za to, že jsem se rozhodla Bessie pomoci. Neobviňujte ji!” namítla paní Hale popuzeně. „Nebudu nečinně sedět, když je tady tolik práce. Najal jste mě a dáváte mi plat za to, abych tuto školu uvedla do chodu. V pondělí ráno se má otevřít. Z našich rozhovorů jsem vyrozuměla, že jste mě pověřil zodpovědností za to, aby se tak skutečně i stalo.”

Pan Thornton nemohl jinak než se usmát jejímu rozhořčení. Hleděl jí do tváře a řekl: „Odpusťte mi. Neměl jsem v úmyslu hrát si na arogantního pána. Věřím, že pro školu děláte jen to nejlepší.”

Paní Hale mu podala jeho kapesník a otočila se, aby si mohla rozvázat svou zástěru. Zády k němu si ještě upravila rukávy a uhladila vlasy.

Pak konečně promluvila omluvným hlasem: „Pane Thorntone, měla jsem tu situaci s vámi nejdřív prodiskutovat. Máte právo být rozhořčený. Odpusťte mi, nechtěla jsem k vám být nezdvořilá.”

„Paní Hale, nic se nestalo. Já jsem ohromený tím, co všechno zvládnete. Ale teď vás poprosím, abyste šla se mnou, protože s vámi musím probrat ještě něco důležitějšího.”

„Ano, samozřejmě.” Přes ramena si přehodila šál, sáhla po svých rukavicích a následovala pana Thorntona ven na dvůr.

Do Miltonu už přicházela zima. Když vyšli ven, přivítal je ledový vítr, který se proháněl dvorem a vmetal do vzduchu chomáče bavlny a prachu.

Přidržujíc si klobouk rukou se paní Hale pokoušela naslouchat, když jí pan Thornton popisoval dům, který pro ni našli.

„Paní Hale, pojďme do mé kanceláře. Tam si budeme moci promluvit.”

Když unikli před severním vichrem a pohodlně se usadili v kanceláři, vyložil pan Thornton paní Hale podrobnosti kolem domu a navrhl, aby se na byt zašli podívat příštího dne.

„Pane Thorntone, není nutné, abyste marnil svůj čas, který potřebujete k práci na to, abyste mě zítra doprovázel. Podívám se tam sama a hned vám pak sdělím svůj názor.”

Pan Thornton ale trval na tom, že paní Hale na první návštěvu jejího budoucího domova doprovodí. Věděl, že to není nezbytné, neboť svému muži, Williamsovi, mohl důvěřovat, ať už mu zadal jakýkoliv úkol, ale rozhodl se dopřát si onu radost, aby byl sám přítomen okamžiku, kdy bude paní Hale schvalovat své ubytování.

Paní Hale náhle vstala ze židle a poněkud zneklidněně se otázala: „Pane Thorntone, kolik je hodin? Mám dnes jít k vaší matce na čaj.”

Pan Thornton vytáhl své kapesní hodinky a dobrosrdečně se usmál, když odpověděl: „Obávám se, že už nebudete mít dost času na to, abyste se mohla doma převléct.”

„Nemohu pít s paní Thornton čaj v takovém stavu. Napíšu jí vzkaz, že jsem nemocná a že prosím, aby to odložila na jindy.”

Se založenýma rukama pan Thornton obdivoval rozevláté kadeře a neupravený vzhled paní Hale.

„Bojím se, že má matka stála u okna v našem salonu a viděla vás, jak jste se mnou venku před čtvrthodinou mluvila.”

„Pak tedy musím skutečně přijít.” Paní Hale se ve zmatku pokusila sponkami přichytit své uvolněné vlasy.

„Paní Hale, můžete se tady upravit. Mám vlastní umyvadlo tady v rohu.”

Pan Thornton si všiml jejího zaváhání a pochopil její obavu nad tím, zda je vhodné, aby použila jeho místnost pro tak osobní důvody.

„No tak, paní Hale, teď není čas na to, abychom striktně dodržovali dekórum. Nebudu vám tu překážet.”

Pan Thornton raději urychleně opustil svou kancelář a zamířil domů, aby se mohl oholit a převléct. Protože by mu myšlenka na krásnou paní Hale, kterak se omývá v jeho kanceláři, mohla způsobit zrychlení srdečního tepu, snažil se on coby čestný muž těmito představami nezabývat.

~~~~~~~~~~

„Mohu s vámi mluvit, pane?”

Pan Thornton si všiml Nicholase Higginse stojícího v podloubí, právě když spěchal přes dvůr ke svému domu.

„Pokud je to nutné, pak pojďte se mnou. Spěchám.”

Nicholas Higgins musel běžet, aby udržel s panem Thorntonem krok. „Pane, tady ne. Nemohli bysme to probrat ve vaší kanceláři?”

Když pan Thornton pochopil, že tento rozhovor nebude patrně o školních lavicích, okamžitě zastavil a otočil se na Higginse. Jeho oči nebezpečně planuly. „Tak o co jde, Higginsi?”

Higgins se rozhlédl po rušném dvoře a neoblomně pronesl: „Tady ne, pane.”

Pan Thornton se otočil a učinil mírný pohyb hlavou, aby Higginsovi naznačil, že jej má následovat do školní budovy.

„Bessie, nech nás a di si po svým. Máme tady s pánem k řešení důležitý věci.”

Když za sebou Bessie zavřela dveře, pohlédl pan Thornton se zkříženými pažemi na Higginse: „Tak tedy řekněte, co jste mi chtěl.”

Higgins, silný vůdce dělnické unie, měl před lety s panem Thorntonem jisté boje. Jejich vzájemný respekt však vyrostl v přátelství, které překročilo jak třídní rozdíly, tak pracovní pozici. Společně prošli mnohou stávkou a mnohým sporem.

„Slickson zasejc zametá se svýma dělníkama. Snižuje jim gáže, nefér, bez vohledu na svůj zisk.”

„A?”

„No a vy víte, že naši chlapi taky remcaj kvůli platům. Vod posledního snížení před pěti rokama nedostali přidáno.”

„Nemohu zvýšit gáže, to přece víte. Peníze jsem vložil do nových strojů.”

„No, já se snažim chlapy z naší přádelny uklidnit, ale bylo by lepší, kdybyste vy promluvil s vašim přítelem Slicksonem.”

Pan Thornton slabě vydechl a poškrábal se na čele, které jej začalo bolet. „On není můj přítel.”

„Jo, von je pán, kterej dělá ve věcech binec. Tady se vyostřuje nálada a my, dělníci, budem stát při sobě, když to bude třeba.”

Pan Thornton se zeptal hlubokým a zdivočelým hlasem: „Vy byste šel s nimi do stávky?”

„Jsem člen komise, takže budu dělat to, co dělat mám.”

Zatímco v něm bublal vztek, naklonil pan Thornton svůj obličej blízko k Higginsovu a řekl: „Když vy a vaši dělníci půjdete do stávky, tak já sem přivezu Iry. Už jednou jsem to udělal a udělám to zase, když bude třeba.”

„Vezmete sem Iry, pane, a vybudíte tím takovou stávku, že už nebude v mejch silách s tím něco udělat.”

„Nenechám si od nikoho diktovat, jak mám řídit svůj podnik. K čertu s váma všema.”

Kapitola 3 – Události příštího dne (2. část)

Tikot hodin stojících na krbové římse jenom prohluboval nepříjemné ticho, zatímco tři ženy upíjely svůj čaj a snažily se vést mezi sebou zdvořilou konverzaci.

Fanny Thornton, mladší a poněkud frivolní sestra pana Thorntona, byla právě napomenuta přísným pohledem od své matky. Jak paní Thornton, tak Fanny, řekl pan Thornton striktně, aby se paní Hale neptaly na její minulost. Avšak Fanny přemáhala zvědavost, a tak si dívka jen stěží nechávala své myšlenky pro sebe.

„Krásný nástroj,” řekla paní Hale, ukazujíc na velké piano, které stálo poblíž okna. „Hrajete na něj, Fanny?”

„Ó ano, zbožňuji hudbu! Cvičím hru celý den, viďte, matko,” přikývla Fanny s jistým uspokojením. „A vy hrajete na piano, paní Hale?”

Nato se paní Hale usmála: „Jen trochu. Ale hudbu mám velice ráda.”

„Máme zde úžasné koncerty, že matko!” řekla Fanny živě. „Asi nejsou takové jako v Londýně, myslím. Paní Hale, byla jste někdy v Londýně?”

„Fanny,” krotila dceru paní Thornton přísným hlasem. Fanny zakroutila očima a opět si lokla čaje.

„To je v pořádku, nevadí mi vaše otázky,” řekla paní Hale. „Ano, Fanny, žila jsem v Londýně po několik let...”

Fanny vypoulila oči a skočila paní Hale do řeči: „Ó, paní Hale, tak vy jste žila v Londýně! Já jsem tam nikdy nebyla, matka mi to nedovolila. Jet do Londýna – to je můj sen.”

Paní Hale se musela Fannymu nadšení lehce zasmát: „Musím se přiznat, že já nemám o londýnskou společnost zvláštní zájem.”

„Hm, to je něco pro Johna a jeho ducha,” pomyslela si paní Thornton pro sebe. Její hlas zněl velice chladně, když se otázala: „Ale vy nejste z Londýna, paní Hale?”

„Ne, strávila jsem… strávila jsem většinu života v Hampshire.” Paní Hale si chvatně usrkla čaje. „Fanny, slyšela jsem, že se budete brzy vdávat!”

„Ach, ano! Můj pan Watson je jeden z nejlepších obchodníků v Miltonu a je velmi bohatý…”

„A co vaše rodina? Vaši rodiče?” pokračovala neoblomně v hovoru paní Thornton, třebaže viděla, že se paní Hale snaží změnit téma. „Stále žijí v… říkala jste - Hampshire?”

„Moje matka i otec před několika lety zemřeli,” odpověděla paní Hale tiše. „Nemám jinou rodinu.”

Bolest ve tváři paní Hale byla tak opravdová, že si Hannah Thornton tiše vyčítala svou nezdvořilost. Protože však byla přesvědčená, že musí konat svou mateřskou povinnost, pokračovala dál: „Nikdy jsem tak daleko na jihu nebyla. Kde přesně v Hampshire jste žili? Bylo to u pobřeží?”

„Ne, blíže vnitrozemí. Ve skutečnosti je to takové malé, skoro bezvýznamné místo.”

„Když je to ale místo tak malého významu, nechápu, proč se zdráháte nám říct jeho jméno?”

Paní Hale se začala třást ruka, když držela svůj šálek. Pak si vše rozmyslela a položila šálek zpět na talířek. Navzdory svému úmyslu se rozhodla paní Thornton odpovědět: „Helstone. Je to malá vesnice v Novém lese. Já… totiž, neměla jsem v úmyslu to tajit, jen jsem měla dojem, že by to nikoho nezajímalo.”

„Proč jste přišla sem, paní Hale? Proč jste opustila svůj domov a přijela do Miltonu?”

Byl to hluboký hlas pana Thorntona, který ode dveří odpověděl: „Spousta lidí opouští jih a hledá práci v průmyslových městech na severu. Matko, myslím, že paní Hale už vám dnes řekla dost.”

Dámy si poněkud oddechly, když se pan Thornton usadil a s povděkem přijal šálek čaje, který mu podala jeho matka. Pan Thornton matce věnoval na oplátku pohled, jenž jasně vypovídal o jeho nelibosti nad předmětem hovoru, který právě zaslechl.

„Paní Hale, promiňte mi mé zdržení. Musel jsem vyřídit jednu neodkladnou záležitost.”

Paní Thornton si všimla starostlivých vrásek, které se vynořily na synově čele.  

„Zase ta unie, Johne? Co chtějí?”

„Můžeme to probrat později, matko. Není třeba unavovat paní Hale podrobnostmi našeho nudného a nekonečného vyjednávání s dělnickou unií.”

„Na mě se neohlížejte, pane Thorntone.”

Pan Thornton se zamyšleně podíval a řekl: „Paní Hale, od našeho posledního rozhovoru minulý týden jsem začal číst Platóna. Knihu, kterou jsem před lety odložil na polici a neměl od té doby to potěšení znovu ji otevřít. Jaký je váš názor na Ústavu*?“

Paní Hale potřásla hlavou: „To už je mnoho let, co jsem s otcem studovala Platóna. Pokud si dobře vzpomínám, Socrates namítá, že dobrý vladař vždycky jedná v zájmu vyšších cílů, nikdy pouze ve vlastním zájmu.”

„Přesně, paní Hale! A proto dobří vládcové, stejně jako dobří pastýři musí udělat to nejlepší pro ty, kteří jim byli svěřeni, než aby mysleli na vlastní blaho. Ale jsou tací, kteří se chovají neoprávněně a navenek se přitom tváří jako spravedliví lidé...”

„Místo toho, aby jednali oprávněně,” pokračovala paní Hale, „i kdyby riskovali, že budou navenek vypadat jako nespravedliví.”

Tato poslední slova paní Hale upoutala pozornost Hannah Thornton a ona pocítila dotek viny díky jejímu vlastnímu unáhlenému soudu o této mladé ženě.

„Aby jednou provždy dokázal, že spravedlnost je sama o sobě hodnotná,“ pokračoval pan Thornton, „musel Platón ukázat, že život podle druhé ideje nadřazený životu podle ideje první.“

Zdálo se, že John Thornton a Margaret Hale zapomněli na okolní svět, když se ponořili do vášnivé diskuse o Platónovi.

Jejich pozornost však upoutalo hlasité vzdychání Fanny a také významné odkašlání paní Thornton.

„Odpusť nám, matko. Svým nadšením pro antické filosofy nudíme tebe i Fanny.”

„Klasikové jsou pro zahálčivé muže,” řekla paní Thornton. „Ale průmyslníci nemají čas zabývat se nekonečnými filosofickými diskusemi a měli by soustředit svou mysl pouze na praktické věci týkající se jejich podniku a úspěšnost jejich obchodu.”

„Ale paní Thornton, nemůžete přece tyhle záležitosti oddělovat. Úspěšný průmysl má ve filosofii své základy.” Paní Hale vášnivě pokračovala: „Musíme porozumět společnosti a roli jednotlivců uprostřed ní.”

Pan Thornton, potěšený jejím nadšením a intelektem, se na paní Hale usmál s upřímným obdivem.

„Aby člověk pochopil své místo ve společnosti, nemusí studovat Platóna.”

Nebylo pochyb, co měla paní Thornton svým chladným tvrzením a pohrdlivým výrazem na mysli.

Paní Hale vstala. „Už se připozdívá. Musím se vrátit domů k synovi. Bude mě už postrádat. Děkuji vám za čaj, bylo to příjemné odpoledne.”

Sotva pan Thornton a paní Hale opustili místnost, Fanny zvolala: „Divím se, že John dokola tvrdí, jak je paní Hale dokonalá. Vždyť ona ani nehraje na piano!”

„Ale Fanny, nebuď směšná,” usadila ji paní Thornton. Byla podrážděná a neměla v tu chvíli náladu na Fanniny hlouposti. Vzala do ruky své vyšívání a nervózně vpichovala do jemného materiálu stehy, až látka pod tlakem jejích nervózních prstů povolila a potrhala se.

Pan Thornton, který paní Hale zajistil odvoz domů, ji vyprovodil ven na dvůr. „Paní Hale, já…” spustil, ale pak zaváhal. Cítil se, jako by měl rozervané nitro. Vztek na jeho matku zápasil s hlubokým respektem, silným pocitem odpovědnosti a hlubokým citem k paní Thornton. A přesto, uvnitř se mu vynořovaly tak něžné city, když pohlížel na onu půvabnou ženu, která stála před ním, majíc své rysy zpola zahalené stínem, neboť na ně již dosedala temnota zimní noci.

Pan Thornton otevřel dveře kočáru a bez přemýšlení ji uchopil za ruku, aby jí pomohl nastoupit dovnitř. Poněvadž spěchala, neobtěžovala se paní Hale nasadit si své rukavice a krátce zalapala po dechu, když na své ruce pocítila teplo jeho dotyku.  

Z nebe se začaly snášet sněhové vločky, zatímco pan Thornton, neschopen pohnout se, stál a díval se za ujíždějícím kočárem. Stále cítil dotyk její jemné pokožky a vrýval si do paměti obraz jejích prstů propletených s jeho vlastními.

*Jedno z významných děl Platóna. Překládat se může také jako „Republika“. Pro zajímavost přidávám ještě originální výraz od Cybelle – „Privilege of Power“ = „Právo moci“, to je totiž pro následující řádky docela příznačné – nevím, nenašla jsem tento název, tak jestli to není určitá část Ústavy? Každopádně nauka o idejích je ze zmiňovaného díla.