Povídky od Dzany

Kapitola 4 – Nové začátky (1. část)

Na důrazné zaklepání pana Thorntona otevřela rozrušená Dixon dveře.

„Je paní Hale doma.…”

„Ach, pane! Ona bude jednou naše smrt. Pojďte dál, uvařím vám čaj. Na co jen myslela, odejít takhle ven? Co se nám ještě dalšího přihodí?”

Na pana Thorntona doléhal pocit znepokojení. Dixon vzala rychle Richarda, který u stolu tesknil po své mamince. Jeho talířek ležel vzhůru nohama na podlaze. Když mu Dixon utřela ruce i obličej do své zástěry, konvice začala pískat. Richard se jí vykroutil z náručí a běžel, aby se uvelebil u nohou rozpačitého pana Thorntona.

„Kde je paní Hale?”

Dixon, majíc již volné ruce, začala uklízet nepořádek, který byl na podlaze. „Ach pane, za celou noc se ještě nevrátila. Pomáhá nějaký duši s porodem. Dycky kouká nejdřív na druhý a nikdy na sebe,” řekla Dixon popotahujíc.

„A neni to poprvý, co takhle odešla, pane Thorntone. To děvče má srdce velký jako Londýn, nikdy neumí odmítnout, když má pocit, že může druhým pomoct. Já nevím, na co myslí, vystavovat se takový špíně a nemoci jako je tohle.” Dixon potřásla hlavou a dál si pro sebe mumlala, zatímco šelestila po kuchyni.

Nebezpečí z onemocnění znělo docela opravdově, a tak pana Thorntona obcházel strach.

„Cožpak by pro ně nebylo lepší zavolat doktora?”

„Ale voni si doktora nemůžou dovolit. A slečna Margaret něco málo o doktořině ví. Však se se svým otcem courala po vesnici a navštěvovala nemocný od tý doby, co se udržela v sedle.” Když si uvědomila, že už řekla příliš, ustala Dixon v řeči a pustila se do přípravy čaje pro pana Thorntona.

Pan Thornton pohlédl dolů na hošíka, který už přestal plakat a díval se na pana Thorntona s velkým údivem: „Ty jsi tak velký!”

Pan Thornton se nemohl neusmát: „Opravdu? Ty budeš jednou taky velký, až vyrosteš.”

„Budu tak velký jako ty?”

„Možná ano.”

„Já budu velký jako….velký jako….jako je nebe! A budu tak velký, že budu jezdit na TÁKOVÝM koni!” A přitom chlapeček vztáhl ruce, aby ukázal, do jaké velké výšky jednou vyroste.  

Pan Thornton se zaculil a vzal Richarda do rukou. Nebyl dosud na tak malé děti zvyklý, a tak jej překvapilo, s jakou něhou se dětské ručky obtočily kolem jeho krku.

„Pane Thorntone, řekni mi pohádku.”

„Pohádku?” Pan Thornton nemohl být více překvapen. Posadil se a Richarda si dal na klín. „A jakou pohádku by sis přál?”

„Já chci pohádku o…..slonech. Ne! Já chci pohádku o….drakovi, co plive oheň!”

„O drakovi?”

„Jo! O drakovi, co plive oheň!” a malý Richard zařval, aby panu Thorntonovi ukázal, jak by takový drak měl asi vypadat.

Na to se pan Thornton rozesmál tak, že mohl mluvit jen s obtížemi. Ve skutečnosti si nedokázal vzpomenout, kdy se naposledy smál takto uvolněně. „Drak, který plive oheň! Tak dobrá. Kdysi dávno, v jedné velmi vzdálené zemi byla zakletá jeskyně….”

„Zakletá?” Richardy oči se rozšířily údivem, zatímco naslouchal.

„Ano, zakletá. A v té zakleté jeskyni žil ohromný drak……”

Vtom byli vyrušeni paní Hale, která se unavená vrátila domů. Paní Hale zmateně pohlédla na pana Thorntona a pak na svého syna, který jí se zvoláním „Maminko!” vletěl do náruče.

Příliš vyčerpaná na to, aby ho uzvedla, poklekla na zem a objala ho, jemně se s ním houpala a hladila jej po vlasech.

Po chvíli paní Hale vstala a Richard, s pocitem, že je zase vše, jak má být, když se maminka vrátila domů, běžel k Dixon s úmyslem pomoci jí s čajovým podnosem.

„Pane Thorntone, odpusťte mi. Měli jsme se dnes dopoledne jít podívat na dům v Cramptonu a já na to ani nepomyslela.”

Pan Thornton vstal a přistoupil k ní, znepokojen jejím stavem a zároveň rozezlen kvůli její nerozvážnosti. „Paní Hale, na co jste myslela? Vystavovat se nebezpečí a nemocem v chudinské čtvrti?” Nechtěl s ní mluvit pohněvaným tónem, ale pomyšlení na nebezpečí, které jí hrozilo, jej vyděsilo. 

„Pane Thorntone, viděla jsem v Miltonu více chudoby a utrpení, než jsem si kdy dokázala představit. Jak bych jen tak mohla sedět a přihlížet a neudělat nic, co by zmírnilo takové útrapy?”

„A vy máte dojem, že je vaší povinností spasit svět? Paní Hale, vy tyhle lidi neznáte. Tady se setkáte jen s hlubokou nevědomostí, ne s pochopením.”

„To je pravda. Ti lidé postrádají základní znalosti o hygieně a jednoduchých opatřeních proti šíření infekce a nemocí. Ale kdo je to naučí, pane Thorntone?”

„Paní Hale, tady nejsme na jihu Anglie. Vystavujete se skutečnému nebezpečí! Jak budete moci pečovat o svého syna, pokud….pokud budete nadále takto riskovat?” Neschopen byť jen pomyslet na jakoukoliv újmu, která by se jí mohla přihodit, se pan Thornton otočil a kráčel k oknu, aby se mohl uklidnit.

„Jak je paní Stephens?” zavolala Dixon z kuchyně.

Paní Hale těžce vzdychla: „Přežila ten očistec a dítě je v pořádku. Dokázali jsme zastavit krvácení, ale musí ještě hodně odpočívat a bude potřebovat péči. Obávám se, že ani jednoho se jí nedostane.  Má dalších šest dětí a její muž je pořád v práci. Pošlu jí později košík.”

Na okamžik se odmlčela. „Pane Thorntone, myslím, že její manžel dělával v Marlboroughské přádelně.”

Pan Thornton se otočil, jeho tvář ztvrdla: „Stephens byl propuštěn za kouření v třídírně.”

„Pane Thorntone, jeho děti hladoví!”

„Raději ať hladoví, než aby byly upáleny.”

„Ale pane Thorntone, propustit muže, který musí živit šest malých dětí, přece …..”

„Paní Hale, prosím vás, nesnažte se mluvit mi do mých záležitostí!”

Pan Thornton, rozmrzelý díky svému výbuchu, vzdychl: „Odpusťte mi, paní Hale. Oheň je pro mou přádelnu to největší nebezpečí. Stephens byl ohledně kouření varován a znal pravidla. Nemohl jsem ho tam dál držet a ohrožovat tak životy ostatních.”

Stáli mlčky, až paní Hale konečně promluvila: „Pane Thorntone, jsem unavená a musím si odpočinout. Budu se muset vzdát té výsady, abych si mohla prohlédnout dům v Cramptonu před nastěhováním.”

„Řeknu Williamsovi, aby se postaral o všechny náležitosti.”

„Děkuji vám, pane Thorntone.”

Pan Thornton krátce přikývl a řekl jí: „Hezký den, paní Hale.” A odešel.

Kapitola 4 – Nové začátky (2. část)

„Vidím, že jste si toho z jihu moc nepřivezli,” poznamenal Williams dobrosrdečně, zatímco nakládal poslední kufřík na vůz, který měl odvézt skromný majetek paní Hale do jejího nového domu v Cramptonu.

„Máme vše, co potřebujeme.”

„Nezlobila bych se za novou žehličku,” odfrkla si Dixon. „Dá mi dost práci, abyste vy i mladý pán vypadali jako ze škatulky.”

„Slibuji, že jak jen budu moci, novou žehličku koupím. A také nějaké hrnce a pánve. Tak, jak se ti tu líbí?” usmála se paní Hale. Z jejích očí šlo vyčíst silnou lásku ke starší služebné.

Williams byl s domem, který pro paní Hale zajistil, spokojený. Byl sice poměrně malý, ale pro tak malé osazenstvo příhodný. Williams si paní Hale docela oblíbil a byl rád, že se její postavení díky laskavosti jeho pána zlepšilo.

Následující dny strávila paní Hale ve svém novém domově. V pondělí se ale v Marlboroughské přádelně otevřela škola. Přítomnost pana Thorntona, který přišel pozdravit děti, byla dostatečná k tomu, aby zajistila u dětí úctu a spolupráci, a koš čerstvě napečených koláčků od Dixon zase nadchl jejich srdce.

Pan Thornton a paní Hale si vyměnili zdvořilostní pozdravy. Jelikož se však cítil nepatřičně a po jejich posledním setkání zůstával jen s obtížemi klidný, popřál jim pan Thornton dobrý den a rychle odešel. Byl rád, že jej čekal pilný den.

Během několika následujících týdnů měli pan Thornton a paní Hale sotva možnost se setkat, a ta krátká, bezútěšná setkání, ke kterým přece došlo, se odehrála, pouze když se míjeli na cestě kolem přádelny zneklidněného pana Thorntona. Hannah Thornton, věčná pozorovatelka, byla se změnou v jejich chování spokojena, byla až potěšena odcizením, které se mezi oběma rozhostilo, a neušlo jí, že byl John tišším než obvykle.

Protože mu povinnost velela, vstoupil pan Thornton příležitostně do školní budovy, aby se podíval na výuku. Paní Hale oplývala přirozenou schopností učit a děti, jindy tak divoké, na její jemnou přísnost daly. Pro děti, které byly zvyklé na drsné podmínky, ve kterých vyrůstaly, byla škola hotové nebe. Od chladu je chránil přívětivý oheň a každý den je vítaly čerstvě napečené koláče a rohlíky, které, byť třeba jen na okamžik, zahnaly jejich hlad.

Jednoho rána, když pan Thornton procházel kolem školní budovy dříve, než obvykle, byl překvapen hlasy, které pronikaly zevnitř. Vstoupil do třídy a spatřil paní Hale a Bessie Higgins sedící u stolu a mající před sebou knihu. Dříve, než měl pan Thornton možnost se ozvat, pozdravila jej paní Hale mnohem vřeleji, než jak činila v posledních týdnech, a vysvětlila mu, že dvakrát týdně chodí do práce o hodinu dříve, aby mohla dávat Bessie hodiny.

„Ona je má skvělá žákyně, pane Thorntone,” řekla paní Hale se smíchem. „Je to docela osvěžující vyučovat studenta, který vydrží celých deset minut sedět na svém místě!”

Jak tam stál, proniklo ranní slunce skrze tmavý obzor, vpustilo své paprsky do okna, prozářilo tmavé vlasy paní Hale a vneslo do její tváře světlo. Pan Thornton, který byl zcela očarován jejím vřelým chováním a oslnivou krásou, pochválil roztržitě její lekce a sdělil paní Hale, že vysoce uznávané koláče od Dixon už nebudou nadále zapotřebí, neboť škola bude denně dostávat dodávku čerstvě pečeného zboží.

„Byl jsem zaneprázdněn a zcela tuto záležitost opomenul. Vy jste ale dobře věděla, že děti potřebují výživu. Teď už se budou moci dobře soustředit na výuku.”

Pan Thornton opustil školu a pustil se tam, kam jej nohy vedly. Kráčel po slunné stezce, pryč od  Marlboroughské přádelny a jeho ševelících dělníků, prachu a bavlny, pryč z rušných miltonských ulic, a pokračoval v chůzi, až se dostal na samý okraj města. Vychutnávaje si světla, čerstvého vzduchu a protáhnutí těla, vyšplhal pan Thornton až na vrchol kopce, nechal miltonské komíny za zády, zatímco před sebou měl zelená pole a farmy, které se táhly až za daleký obzor.

Když se jeho mysl oprostila od rozumu a na povrch začaly vyplouvat zřetelné city, viděl najednou vše z jiného úhlu a byl zaplaven pocitem štěstí. Cítil se tak, jako nikdy předtím ve svém životě. Užíval si tento nový pocit, tu sladkost, která přiznávala hodnotu a smysl všem těm létům boje, usilovné práce a odevzdanosti, tu sílu, která mu dávala naději a energii do budoucna.

**********

V neděli odpoledne, poté, co se Thorntonovi vrátili z kostela a společně se naobědvali, usadili se v salónu a vychutnávali si jeho ticho. Mnoho továrníků nechávalo své továrny otevřené i o nedělích, ale pan Thornton, kvůli svému svědomí a také náboženskému vyznání, dopřával svým dělníkům i sobě den odpočinku.

Paní Thornton se věnovala psaní pozvánek na její každoroční vánoční večeři a pročítala se svými dětmi seznam významných hostí.

„Samozřejmě také pozveš paní Hale,” řekl pan Thornton, když se naklonil přes její rameno.

Paní Thornton vzhlédla na syna s překvapením.

„Myslím, že to by se dalo očekávat,” podotkla Fanny, „i když je tak fádní a nesouhlasná. Jsem si jistá, že na jejií společnost se těšit nebudu.”

„Matko, mým přáním je, abys ji pozvala.”

„Tak dobrá, Johne.” Paní Thornton si uvědomila, že nejlepší bude vyvarovat se hádek, a začala nadepisovat další pozvánku.

Pan Thornton se usadil a prohlížel si obsah balíčku, který obdržel minulého dne. Uvnitř byly dva právě vydané svazky. Tím prvním byla sbírka básní od Elizabeth Barrett Browning, nazvaná Portugalské sonety. Prolistoval několik stránek, až jeho zrak zakotvil na následujících verších:

Když prvně políbil mne, líbal jistě

jen prsty ruky, kterou toto píši.*

Přečetl několik básní, ale pak nemohl odtrhnout oči od těchto vášnivých slov básnířky:

Můj drahý, drahý, když si pomyslím,

že ve světě jsi byl již před rokem,

co já tu dlela v sněhu hlubokém

a stopy nezahlédla, mlčením

nepronikl tvůj hlas. Vždyť neumím

než přidat k poutům článek za článkem,

ani tvé ruce nevěřila jsem*

Uvědomuje si, že tento první svazek by nenaplnil účel, pro který jej potřeboval, odložil jej stranou s tím, že si jej přečte někdy ve svém volnu. Druhý svazek, malou knížku v kožené vazbě, si vložil do kapsy, popřál své matce a sestře dobré odpoledne a bez jakéhokoliv vysvětlení se k jejich údivu vydal na cestu.

-----------------------------------------------------------

(* překlad Hana Žantovská, 2004)

Originály veršů od Elizabeth Barret Browning:

First time he kissed me, he but only kissed

The fingers of this hand wherewith I write;

Beloved, my Beloved, when I think

That thou wast in the world a year ago,

What time I sat alone here in the snow

And saw no footprint, heard the silence sink

No moment at thy voice, but, link by link,

Went counting all my chains as if that so

They never could fall off at any blow