Povídky od Dzany

Kapitola 8: Těžké časy

Hannah Thornton stála v salonu u okna a dívala se na vylidněný dvůr přádelny. V ruce držela dopis od svého syna, který právě dočetla.  John byl pryč už téměř tři týdny. Vrátil se do Miltonu kvůli několika bezvýsledným jednáním s vůdci unie a teď byl zpátky v Londýně, aby tam jednal s finančníky a investory. Stávka trvala mnohem déle, než obě strany předpokládaly, a její konec byl zatím v nedohlednu. Žádná ze stran nechtěla ustoupit a z ulic v Miltonu začala sálat beznaděj.

Pan Thornton bude muset najmout irské dělníky, už nebylo žádné jiné cesty. Nemohl již déle zdržovat výrobu a riskovat tak, že přijde o všechno.

Hannah Thornton znovu pročítala dopis. Na čele se jí vynořila vráska, když její zrak spočinul na poslední části:

„Zajdi, prosím, za paní Hale a ujisti se, že se jí i Richardovi daří dobře. Také ji informuj o mém úmyslu vrátit se do Miltonu tak brzy, jak jen mi to ta zatracená jednání dovolí. Matko, nemohu Tě žádat o větší laskavost, než abys na ni dala pozor v době mé nepřítomnosti. Jen Ty víš, co pro mě znamená.”

Něco tu však nehrálo. Paní Thornton se domnívala, že dobře pochopila, co se muselo mezi jejím synem a paní Hale odehrát onoho dne na venkově, nemohla se však dozvědět o výsledku jejich setkání. John jí nic neřekl. Byl tichý a stažený do sebe po zbytek dne a brzy večer se odebral do svého pokoje, bez večeře, pouze se sklenicí vína, kterou si vzal s sebou. Na příští den vypukla stávka, která Johna plně zaměstnávala již po celý měsíc. Ačkoliv měla paní Thornton obavy kvůli stávce, cítila se klidnější, když viděla, jak její syn vynakládá velké úsilí na záchranu svého podniku, než aby byl zasmušilý kvůli své lásce k ženě.

A pak tu byla ještě ta druhá záležitost. Paní Thornton se zachmuřila, když si řekla sama pro sebe: „Možná jsou to jen klepy služek.”

Uplynul celý další týden, když se John Thornton, majíce novou půjčku pro Marlborough Mills a dohodu o příjezdu stovky irských dělníků, vrátil do Miltonu.

Pan Thornton byl rád, že je doma, a seděl se svou matkou až do pozdního večera. Vyprávěl jí o čase stráveném v Londýně a řešil s ní nejlepší postup jednání pro zabezpečení budoucnosti Marlboroughské přádelny.

Nakonec se pan Thornton zeptal matky, zda se zastavila u paní Hale. Hannah Thornton přikývla, ale mlčela.

Po nějaké chvíli řekla: „Johne, mluvil si s ní o… Dala ti paní Hale souhlas?”

John Thornton vstal a poodešel k příborníku, aby si nalil sklenici vína. Stál tam zády ke své matce a notně upil ze své sklenice.  

„Paní Hale nikdy nebude moje.”

„Jak že?” zeptala se paní Thornton nevěřícně. „A z jakého důvodu? Podala ti nějaké vysvětlení?”

John Thornton vydal silný povzdech: „Neměli jsme žádnou možnost spolu o tom víc mluvit.”

Paní Thornton si znechuceně odfrkla: „Ráda bych věděla, kde si myslí, že by našla někoho lepšího! Co je to za ženu? Nesnáším ji, Johne, opravdu. Když pomyslím, že ti způsobila bolest…”

„Ne, matko, prosím.” Pomalu přešel pokoj a zastavil se u okna. Mluvil tiše, jakoby sám dumal: „Jak je to možné, že ji teď miluji ještě víc než předtím?”

Hannah Thornton vzala do ruky své šití a prudce vytrhala poslední stehy.

„Třeba dala přednost tomu druhému nápadníkovi.” Zalitovala svých slov již v okamžiku, kdy je vyslovila, ale bylo již pozdě. Nezdvihla zrak od svého šití, když se John Thornton prudce otočil.

„Co jsi to řekla?”

„Odpusť mi to, Johne. O nic nejde. Jsem si jistá, že jsou to jen tlachy služebnictva.”

Hlas pana Thorntona byl nebezpečně hluboký, když se zeptal: „A o čem si to služebnictvo povídá?”

Paní Thornton pohlédla na syna a pocítila v jeho planoucích očích onu sílu, která Johna Thorntona charakterizovala a kterou z něj cítili i ostatní. Na okamžik byl však pro ni její syn jako někdo cizí.  

„Viděli paní Hale, jak doma pozdě večer přijímá neznámou mužskou návštěvu. Kromě toho, že si očividně pošpinila svou pověst, zdá se to poněkud zvláštní, jestliže... zkrátka jestliže se už zdálo, že jste se vy dva sblížili.”

Pan Thornton se pomalu otočil k oknu, založil si ruce a strnule hleděl do noci.

Aniž by se obrátil, zeptal se: „A byla ses za ní podívat?”

„Ano. Zašla jsem za ní, jak jsi chtěl, a dokonce jsem jí osobně donesla mzdu, protože to vypadalo, že ona sama si pro ni nebude moci přijít.” Paní Thornton se chopila svého šití. „Ale ona si ji stejně nevzala. Že prý poslední tři týdny nepracovala, tak nepřijme peníze za práci, kterou neudělala.”

Pan Thornton se obrátil na matku, mírně rozhněván: „Chceš mi říct, že paní Hale už měsíc nedostala peníze? To není možné.”

„Pokud dostala, Johne, pak nepocházely z Marlboroughské přádelny.”

„Matko, měla jsi jí vysvětlit, že i během stávky dále vyplácím mzdu svým zaměstnancům, kteří se stávky dobrovolně neúčastní!”

„Johne, všechno jsem jí vysvětlila… Och!” Paní Thornton odhodila své šití a vstala. „Mám dojem, že je naprosto nemožné přesvědčit ji k něčemu, co si ona nepřeje. Tvrdohlavá, umíněná ženská!”

Bez dalších slov prošel John Thornton kolem matky a opustil místnost. Útočiště nalezl ve své pracovně, kde strávil zbytek večera mezi svými knihami.

**********

Následujícího rána pracoval John ve své kanceláři, když zaslechl zaklepání na dveře. Protože předpokládal, že je to Williams, nezdvihl pan Thornton zrak a pokračoval v psaní.

„Pane Thorntone, promiňte, že vás ruším v práci.”

Známý hlas přitáhl jeho pozornost. V okamžiku pan Thornton rozpoznal štíhlého policejního konstábla, který stál před ním. „Á, Masone, to jste vy? Jak se vám daří?” Pan Thornton vstal a podal strážníkovi ruku.

„Děkuji, dobře, pane.”

„Co pro vás mohu udělat?”

„Pane, jde o policejní záležitost, která se týká mladé dámy. Chtěl jsem nejdřív mluvit s vámi, protože se jedná o vašeho zaměstnance - paní Hale.”

„Paní Hale?”

„Ano, pane. Je to trochu delikátní záležitost, protože kdo by chtěl vyslýchat dámu.”

„Pokračujte.”

„Minulý čtvrtek byla žena, později identifikována jako paní Hale z Cramptonu, viděna v Goldmanově klenotnictví na Highland Street…”

„Co si dělá paní Hale se svými penězi se mě ani vás netýká.”

„Ona ale nic nekupovala. Prodávala náhrdelník.” Policejní konstábl otevřel svůj záznamník a četl ze svých poznámek: „Znamenitý náhrdelník s diamanty a modrými safíry ohodnocený na tři sta liber.”

„Říkal jste tři sta liber?” Pan Thornton nevěřícně svraštil obočí.

„Ano, pane. A to vedlo svědkyni k obeznámení policie s touto záležitostí. Zná totiž paní Hale jako učitelku s nízkými prostředky. Zmínila také, že slyšela o tom, že ještě předtím, než se stala učitelkou, byla paní Hale nějakou dobu zaměstnána v mykárně Marlboroughské přádelny.” Mason se cítil poněkud trapně. „Jsem si jistý, že žádný z dělníků nemůže vlastnit tak drahocenný předmět.”

„A paní Hale tu sumu peněz získala?”

„Ne. Klenotník paní Hale řekl, že časy jsou zlé a poté, co se mu nepodařilo ji od prodeje náhrdelníku odradit, nabídl jí za něj neochotně padesát liber, které paní Hale přijala. Pan Goldman řekl, že jí slíbil umístit náhrdelník do trezoru až do doby, než si ho bude moci zpět odkoupit. Paní Hale řekla, že to nebylo nutné, a urychleně krám opustila.”

„A vy jste s paní Hale mluvil?”

„Ano, pane. Ona tvrdila, že náhrdelník byl její a že jej dostala od svého manžela.”

Pan Thornton chvíli mlčel a horečně přemýšlel. „Paní Hale prohlásila, že náhrdelník byl její?”

„Ano, pane, a to poměrně důrazně. Omlouvám se, že vás tím zatěžuji, ale jste smírčí soudce a také její zaměstnavatel…”

„Udělal jste dobře, že jste za mnou přišel. Nepodnikejte v té záležitosti zatím žádné další kroky, dokud se spolu znovu nesejdeme.”

**********

Bylo již pozdní odpoledne, když pan Thornton konečně zaklepal na dveře u paní Hale. Pan Thornton měl za celý den hodně pochůzek. Vyhradil si také čas na návštěvu klenotníka, aby si osobně ověřil údaje o historce s náhrdelníkem. Byl to skutečně výjimečný náhrdelník. Po pravdě, pan Thornton dosud tak zdařilou řemeslnou práci neviděl.

V mysli pana Thorntona se odvíjely události uplynulých čtyřiadvaceti hodin a on měl silný dojem, že jej jeho zoufalství přivede brzy do bezvědomí. Pomyšlení na to, že je snad Margaret zamilovaná do jiného muže, burcovalo v jeho hlavě a on se nedokázal těchto černých myšlenek zbavit. Co to bylo za muže? Dal Margaret ten náhrdelník jako dar? Pokud ano, jak mohla ta Margaret, kterou znal, tak drahý dárek přijmout? Anebo hůř. Co když byl tento muž skutečným otcem Richarda?  „Dobrý Bože!” John Thornton zatnul své pěsti neschopen strpět tu bolest a hlavou se mu honily vzpomínky na její jizvy a její odmítání mluvit o své minulosti.  Co to všechno může znamenat?

Pan Thornton došel k jasnému přesvědčení. Navštíví Margaret, aby se zeptal na náhrdelník. Nic víc. Nebude se znovu pokoušet získat její pozornost. Měl-li být upřímný, pak se obával toho, co od ní uslyší. Pravda může být mnohem hroznější, než cokoliv, co si představoval. Byla pro něj ztracená. A jemu nezbylo než vidina prázdné budoucnosti. Jeho naděje na štěstí byla ta tam.

Pan Thornton si sotva všiml Dixon, když se kolem ní pokoušel vkročit do domu. Dixon jej však zarazila a vstoupila mu do cesty, řkouc: „Je mi líto, pane Thorntone, ale paní se dnes necítí dobře a šla si brzy lehnout.”

Dixon jakoby měla na tváři masku – její ústa a oči byly neoblomné.

Pan Thornton si povzdychl. Po pravdě, byl vyčerpaný, tělesně i citově. „Pak to bude muset počkat do zítřka. Řekni své paní, že s ní musím mluvit v jedné neodkladné záležitosti.” Otočil se na odchod, ale poté, co zaslechl zvýšené hlasy přicházející ze salónu, hrubě Dixon odstrčil, vstoupil do domu a rozrazil dveře do salónu. 

Margaret stála u krbu s hezkým mladým mužem. Ten ji držel za ramena a zaujatě k ní hovořil, kdežto Margaret držela svůj obličej v dlaních a v jasném rozrušení třásla hlavou.

Ve tvářích obou dvou se objevilo leknutí, když pan Thornton odhodlaně prošel místností, chytil muže za límec a hodil jím na stěnu s výkřikem: „Nechte ji být!“

„Ne, Johne, prosím!”

„Kdo jste?” ohradil se neznámý a snažil se přitom osvobodit ze železného sevření Johna Thorntona. „Jak se opovažujete? Pusťte mě!”

John Thornton nebyl zastáncem násilí, ale během svého mládí strávil hezkou řádku let v drsných ulicích Miltonu. Bez rozmýšlení zamířil Thornton pěstí na mužovu sanici a poslal jej ranou přímo na zem. „Co jste jí udělal?” křičel, obličej zkroucený hněvem. Chystal se již znovu toho muže udeřit, když Margaret vykřikla: „Přestaňte! Je to můj bratr! Můj bratr!”

Ruka Johna Thorntona se zastavila. Odstoupil od neznámého a stáhl se zpět. Sledoval přitom, jak Margaret u muže poklekla a otírala mu obličej kapesníkem. „Ach, Fredericku… pane Thorntone, co to do vás vjelo, chovat se tak zuřivě?”

„Váš bratr? Vy máte bratra?” řekl skoro šeptem.

„Co je to za muže? Není to ten obchodník, o kterém jsi mluvila?” Frederick se posadil a opatrně si promnul obličej. Když zahlédl na svých prstech stopy krve, zamračil se. „Margaret, kam jsi dala hlavu - přijet sem a usadit se mezi takovými lidmi?”

„Pan Thornton je gentleman, Fredericku, a byl k nám vždy velmi laskavý.”

Pan Thornton pomalu přešel k Frederickovi. „Přijměte, prosím, mou omluvu.” Podal Frederickovi ruku a pomohl mu vstát.

„Nu, možná by ti pan Thornton mohl pomoci pochopit důvody...”

Pan Thornton stiskl pevněji Frederickovu ruku a hledě mu zblízka do tváře, se zeptal: „Důvody? Jaké důvody?”

„Margaret musí okamžitě opustit Milton a odjet se mnou do Španělska. Tady není v bezpečí. Nesmíme ztrácet čas!”

Po těchto slovech se Margaret zhroutila a začala plakat: „Ach, Fredericku, to nezvládnu!”

Pan Thornton pustil Frederickovu ruku, a aniž by se na něj přestal mračit, vypjal se do výšky a zkřížil své paže.

„Margaret se nemá v Miltonu čeho obávat. Je zde pod mou ochranou, jako můj zaměstnanec i jako má přítelkyně.”

„Pane Thorntone, ani vy nemůžete Margaret ochránit před…”

„Ne, Fredericku, prosím!”

Nedbaje zoufalé prosby své sestry Frederick pokračoval: „Ani vy, pane Thorntone, nemůžete Margaret ochránit před mužem, se kterým je svázána podle zákona i před Bohem.” Odmlčel se, zatímco Margaret dál plakala. Ve tváři pana Thorntona se objevilo zprvu pochopení a později šok. „Před jejím manželem,” dodal Frederick tiše.

Pan Thornton měl dojem, jakoby se místnost kolem něj točila. Byl tak omráčený, že nedokázal logicky uvažovat. Bylo to jako by se svět zastavil a on vystoupil ze svého těla, když sledoval, jak se Margaret zvedla a spěchala k němu, uchopila jej za paže, plakala a prosila jej, aby jí dal možnost vše mu vysvětlit. Hleděl do její tváře a snažil se pochopit to, co viděl a slyšel.

„Vy jste stále vdaná?” řekl nevěřícně a shlížel na ni tak, jako by vzdálenost mezi nimi byla na tisíce mil. „Neznám vás!” zvolal. Jeho hlas se zlomil bolestí. Odstrčil ji a odvrátil se od ní. Potom vykročil ven z místnosti.

Margaret spěchala znovu za ním a pověsila se na jeho paže, zběsile divoká.  „Znáte mě. Znáte mou duši. Prosím vás, nechte mě to vysvětlit a možná mi pak budete moci odpustit. Johne, prosím, neodcházejte, neopouštějte mě!”

Frederick se snažil Margaret zadržet, když se pan Thornton hrubě vymanil z jejích rukou a odstrčil ji. Margaret klopýtla nazpět a John Thornton byl pryč dřív, než ji mohl spatřit zhroucenou na podlaze, kde zůstala ležet, vzlykajíc v agónii a křičíc zběsile na Fredericka i Dixon, kteří si je snažili podržet a uklidnit, aby ji nechali být.

Margaret byla k neutěšení, a tak ji nakonec nechali být. Její srdceryvné vzlyky se pomalu utišovaly v křečovité vzdechy, až konečně zůstala ležet tichá a klidná.

**********

Více než hodinu se pan Thornton procházel jako bez duše a snažil se uklidnit a utišit ve večerním mrazivém vzduchu svůj žal. Více jak hodinu se procházel a pak se vrátil. Odpustil Margaret její klam ještě předtím, než jej o to prosila. Teď ji ještě potřeboval pochopit.

Dveře byly mírně pootevřeny a na jeho zaklepání se neozvala žádná odpověď, tedy vstoupil. Ze shora zaslechl tiché hlasy, a tak vešel do salónu a čekal.

Salón však nebyl prázdný. Margaret ležela bledá a mlčenlivá na pohovce. Oči měla zavřené, její paže visela jako bez života k zemi.

„Margaret?” zašeptal John chraptivě, sotva k ní poklekl.

Margaret stále nepromluvila.

„Margaret, má drahá, má jediná lásko.” Jeho prsty se jemně dotkly jejího čela a pomalu putovaly směrem dolů po její tváři. Na jeho dotek se její oči pomalu otevřely a ona na něj bez pohnutí pohlédla. Uchopil její chladnou ruku do své a přitáhl ji ke svým rtům.

„Vrátil jste se,” řekla takřka šeptem. „Vrátil jste se ke mně.”

„Má nejdražší Margaret, jsem tady. Neopustím vás.” Jeho hlas se chvěl, když jí odhrnul stranou pramen vlasů. „Jestli je mým údělem být ve svém životě jen vaším přítelem a bratrem, pak tuto roli rád přijmu… Ššš… nemluvte,” řekl, když se pokusila posadit. „Promluvíme si, až se zotavíte.”

„Ne,” řekla a znovu se snažila posadit. „Musíme si promluvit teď, protože za úsvitu odsud odjíždíme. Pomozte mi, prosím.”

Po těchto slovech John na chvíli zavřel oči. Pak Margaret jemně zdvihl do sedu a přešel k příborníku, aby jí nalil sklenici brandy. Postavil k pohovce stoličku a usedl na ni. Přiložil sklenici k jejím rtům, a když se napila a zdálo se, že se dostatečně vzpamatovala, položil sklenici na stůl a trpělivě se posadil, připraven vyslechnout si Margaretin příběh.