Povídky od Dzany

Kapitola 9: Margaretin příběh

Margaret seděla tiše se sklopeným zrakem a s rukama složenýma v klíně.

„Jen mluvte, Margaret. Nemusíte se ničeho obávat.”

„Mám strach z vašeho úsudku, pane Thorntone,” řekla Margaret a pozdvihla svůj zrak, aby mu pohlédla do očí. „Bojím se vašeho špatného mínění.”

Pan Thornton vzal Margaretiny ruce do svých, řka: „Margaret, i kdybyste byla udělala špatnou věc, věřte mi, že budu stát při vás.”

„Udělala jsem hodně špatnou věc, pane Thorntone, ale ne tak, jak byste si mohl myslet nebo očekávat.”

„Mám-li být upřímný, Margaret, tak nevím, co si mám myslet.”

„’Sám sobě zůstaň věren, pak záludným nebudeš ani k druhým.*’ To byl jeden z nejoblíbenějších citátů mého otce. Vždycky mi říkal, abych si jej brala hodně k srdci.” Margaret věnovala Johnovi smutný úsměv a pak dodala: „Jak může být žena skutečně věrná sama sobě? Od ženy se očekává pouze to, že bude věrná vůči své rodině a svému manželovi.”

Margaret si povzdychla, vyprostila své ruce z jeho sevření a potichu začala vyprávět svůj příběh:

„Narodila jsem se ve vesnici Helstone, v Hampshire, v srdci Nového Lesa. Můj otec byl venkovským lékařem a moje nejranější vzpomínky jsou ty, kdy jsem se s otcem projížděla přes prosluněná pole a navštěvovala nemocné a potřebné.

Moji rodiče měli to štěstí, že se brali z lásky. Má matka pocházela z dobré rodiny, která však přišla o značnou část svého majetku, a tak se od ní i její sestry očekávalo, že se výhodně vdají, aby rodině pomohly vrátit se do původního postavení. Má matka, Margaret, byla krásná, velmi laskavá a příjemná žena. Odmítla několik výhodných nabídek k sňatku, včetně vážné nabídky vašeho přítele, pana Bella, do kterého opravdu byla zamilovaná. Pak se ale hluboce zamilovala do mého otce, Johna Spensera, chudého studenta medicíny.

Rodina mé matky značně mého otce a jeho nedostatečné vyhlídky neschvalovala, ale nakonec povolila a dala ke sňatku souhlas. Uspokojil je totiž vynikající sňatek matčiny sestry, která se vdala do velmi dobré a bohaté londýnské rodiny.  

Naše rodina neměla velké prostředky, ale byli jsme opravdu šťastní. Moji rodiče vštípili Frederickovi i mně silnou lásku ke knihám a poznání. Večery jsme doma trávili předčítáváním a živými diskusemi.

Náš venkovský domek byl plný vřelosti a slunce, které proudilo dovnitř skrze révu a růže pokrývající jeho zdi. Stýská se mi po těch růžích z Helstonu.”

John Thornton okouzleně hleděl na Margaret, která se sama pro sebe usmála, na okamžik ponořená do dávných vzpomínek.

Margaretin úsměv však pohasl, když pokračovala: „Když mi bylo šestnáct, splnil si Frederick díky velkorysé pomoci mého strýce Shawa z Londýna svůj sen a připojil se k námořnictvu. O rok později se ubohý Frederick ocitl na straně mimo zákon, když byl označen za vůdce a zosnovatele vzpoury proti svému kapitánovi.

Frederick neměl štěstí v tom, že se plavil s kapitánem Reedem, násilnickým a choromyslným mužem. Jsem si jistá, pane Thorntone, že jste o té vzpouře slyšel, neboť se o tom psalo v novinách. Není žádných pochyb o tom, že ta vzpoura byla spravedlivá, ale námořnictvo vyžaduje bezpodmínečnou poslušnost a se svými muži se vypořádává tvrdě. Mnoho námořníků, kteří byli do vzpoury zapojeni, bylo zajato, vyslýcháno a pověšeno za zradu a Frederick je od té doby věčným uprchlíkem. Teď se usadil ve Španělsku, v Cadizu, a brzy se bude ženit.

Myslím si, že mého otce zabil šok z těchto událostí. Jednoho dne, nedlouho poté, co obdržel zprávy o tom, že je Frederick stíhán za zradu, mu selhalo srdce. Moje ubohá matka zemřela krátce poté.”

Margaret se na chvíli odmlčela a setřela si slzy.

„Po smrti rodičů mě teta Shaw, sestra mé matky, odvezla do Londýna. Byla ke mně velice laskavá. S mou sestřenicí Edith jsme byly nejbližší přítelkyně. Ale navzdory jejich laskavosti a přátelství jsem se cítila hodně osamělá a zmatená. Ztratila jsem svou vřelou, milující rodinu a doslova přes noc jsem byla hozena do víru londýnské společnosti.

Edith a já jsme v tom období často vycházely do společnosti a můj život se stočil do nekonečného proudu večeří a plesů. Dny zase patřily nákupům nejlepších šatů a dopoledním návštěvám nových známých, se kterými jsem neměla nic společného.

Kromě Edith existoval ještě jeden člověk, jehož společnost mi činila potěšení, pan Henry Lennox. Třebaže to byl úspěšný londýnský právník, byl to milý, inteligentní a rozumný muž. Edith a já jsme ve společnosti pana Lennoxe a jeho bratra, kapitána Lennoxe, strávily mnoho pěkných večerů.

Snad za to mohlo mé mládí a naivita, že jsem si vůbec neuvědomovala, jaké city ke mně pan Lennox chová. Nemohu popsat mé překvapení a zároveň zděšení, když mě pan Lennox požádal o ruku. Odmítla jsem jeho žádost tak laskavě, jak jen to za daných okolností šlo. Byla jsem velmi mladá a myšlenky na sňatek mi byly tak vzdálené. Mé city k panu Lennoxovi byly pouze přátelské.

Má teta a strýc se mnou byli značně nespokojení, ale brzy poté se Edith zasnoubila s kapitánem Lennoxem, a tak byli zaměstnáni svatebními přípravami. Doufala jsem, že díky starostem o Edith budu moci žít klidnějším životem, ale sotva Edith a kapitán odpluli na líbánky na Korfu, pozornost tety Shaw se opět obrátila ke mně. Navzdory mému přání mi má teta nehodlala dopřát odpočinku, dokud by mě neviděla vdanou a usazenou ve vlastním domě.

Můj rušný společenský život v Londýně tedy pokračoval, neboť tetička byla přesvědčená, že musím navštívit každý ples a zúčastnit se každé večeře, které se mezi jejich vlivnými známými pořádaly.  Teta Shaw byla málem opilá nadšením, když se mi začalo dostávat pozorností od dalšího muže, pocházejícího z vážené rodiny, která se dostala až do nejvyšších společenských kruhů.

Richard Percy byl hezký, okouzlující a velmi bohatý muž. Z pohledu mladých dívek velmi žádaný, jedna z nejlepších partií, kterou Londýn mohl nabídnout.

‘Margaret, má drahá,’ řekla má teta Shaw, když vtrhla do mého pokoje a nesla mi nové šaty, které jsem si měla vzít toho večera na další z bálů. ‘Když dnes budeš hrát chytrou hru, bude z tebe opravdu vážená lady!’

‘Tetičko, nemám zájem hrát nějaké chytré hry, jak říkáš, a ještě menší zájem mám o pana Richarda Percyho.’

‘Margaret, co je to za nesmysl!’ Teta mi začala hrubě česat mé vlasy. ‘Je to skvělý muž a ty by sis měla uvědomit to štěstí, že ti věnuje tolik pozornosti. Spousta jiných žen by za něj dala svou ruku.’

‘Tak ať si ho mají, protože já se o něj nestarám.’ Povzdychla jsem si a prosila tetu o pochopení: ‘Nevěřím mu.’

‘Hloupé děvče, mluvíš samé nesmysly. Tak, co říkáš těm šatům? Dala jsem švadleně příplatek, aby byly hotové na dnešní večer.’

Otočila jsem se k tetě a objala ji. ‘Tetičko, jsem vám opravdu vděčná za všechno, co pro mě děláte.’

‘Ale no tak, má drahá,’ řekla moje teta a jen tak mimochodem mi do vlasů zasadila květy. ‘Nepřeji si nic než to, abys byla šťastná a bylo o tebe dobře postaráno. Tvůj strýc a já tady nebudeme na věky, to přeci víš.’

Toho večera na plese mě pan Percy ani na minutku neopustil. Rezervoval si pro sebe všechny tance** se mnou, nosil mi jídlo a pití, našel mi volnou židli, když jsem byla unavená a neustále mi lichotil. Ve skutečnosti to byl velice příjemný večer. Pan Percy byl dobrý tanečník, zábavný a bystrý společník. Nemohla jsem si nevšimnout závistivých pohledů mnohých žen a pocítila jsem náznak pýchy, která se vkrádala do mého srdce.

Přiznávám, že jsem měla blízko k tomu, abych ho lapila do svých sítí, ale když jsme odcházeli, povšimla jsem si pohledu, který si pan Percy vyměnil s paní Crowley, krásnou, ale velmi hloupou ženou, která beze studu flirtovala s každým, kromě svého vlastního muže. Nedokázala jsem odhalit význam toho pohledu mezi nimi, ale můj instinkt mi říkal, abych se měla na pozoru.

Když mě pan Percy posléze požádal o ruku, byla jsem klidná, s hlavou zdviženou a rozumem v hrsti, ačkoliv on mi vášnivě vyznával svou lásku. Řekla jsem mu, že jeho nabídku k sňatku nemohu přijmout.

Z počátku byl pan Percy opravdu omráčený. On nebyl z těch mužů, kteří se odmítají. Požadoval vysvětlení mého odmítnutí, a tak jsem mu pověděla, že nevěřím ve stálost jeho citů. Ke své cti pan Percy přiznal, že byl ve svých mladých letech poněkud ‘nespoutaný’ (nemohla jsem si pomoci a usmála jsem se, neboť v té době bylo panu Percymu teprve dvacet pět let), ale slíbil mi, že se změní a řekl, že já jsem ho změnila, že jeho láska ke mně je opravdová, stálá a pevná.

‘Margaret, vaše láska ke mně ze mě učiní lepšího muže. Chci být takovým mužem! Chci být hoden vaší lásky!’

Prosil mě a prosil, ale já jsem nepovolila. Vypadal skutečně zdrceně, na chvilku jsem proto zaváhala. Pan Percy postřehl mé zaváhání a horlivě uchopil mou ruku, aby ji políbil.

‘Margaret, jestli je jen jiskřička naděje, že jednoho dne vaši lásku získám, pak se ji budu snažit získat po celý můj ubohý život.’ A poté odešel, zanechaje mě rozervanou, unavenou a opravdu zmatenou.

Ale neměla jsem žádný čas k odpočinku, protože vtom vstoupili do pokoje rozhořčená teta se strýcem. Nemohu popsat jejich rozezlení a zklamání. Celé dny mě poučovali, vyhrožovali mi chudobou a strašlivým osudem osiřelých dívek, které neměly žádné vyhlídky na vdavky.

Způsobit takové zklamání své rodině mi činilo velkou bolest, ale někde hluboko uvnitř jsem věděla, že jsem se rozhodla správně.

Jednoho rána mě teta Shaw překvapila v mém pokoji, kde jsem v poslední době trávila mnoho času četbou. 

‘Zřejmě jsi dítě štěstěny, Margaret. Vypadá to, že není ještě vše ztraceno. Potkali jsme s tvým strýcem pana Percyho a zdá se, že má o tebe stále zájem.’

Teta Shaw začala kramařit v mém šatníku. ‘Pan Percy s námi dnes bude obědvat. Ty si vezmeš ty nové růžové šaty. Pošlu pro Dixon, aby ti pomohla s účesem.’ Pak se na mě teta významně podívala a řekla: ‘Tvůj strýc a já očekáváme, že budeš panu Percymu věnovat pozornost, jakou si muž jeho postavení zaslouží.’

Svěsila jsem hlavu a z očí mi vyhrkly slzy. ‘Tetičko, já ho nemiluji.’

Teta Shaw ke mně přistoupila, vzala mě za bradu a pohlédla mi do očí. V jejích očích jsem zahlédla soucit a porozumění.

‘Má drahá holčičko, láska má s manželstvím pramálo společného.’

‘Jak to můžete říct? Moje matka se vdala z lásky a…’

Má teta mě však hbitě přerušila: ‘Tvoje matka, budiž jí země lehká, byla blázen. Tvůj otec tě zanechal zcela bez prostředků! To já jsem se vdala rozumně, a proto se teď Edith mohla vdát z lásky. Proto jsem se také mohla ujmout tebe.’

Zahanbeně jsem se oblékla do oněch růžových šatů a udělala jsem vše, co mi bylo řečeno. Pan Percy byl více než uspokojen a po onom dni se stal v našem domě poměrně pravidelným návštěvníkem.  

Nepokoušel se mi znovu vyjevovat své city, ale téměř denně se objevoval. Strávil s námi mnoho večerů, kdy nám předčítal, hrál karty anebo mi lichotil pro mé ubohé pokusy o hru na piano. Pan Percy nás doprovázel do opery, na plesy a na večeře. Často se projížděl na svém skvělém koni vedle našeho kočáru při našich každodenních projížďkách v parku.

Jednoho dne jsme byli opět na projížďce, když pan Percy doklusal k našemu kočáru, naklonil se ke mně a pravil: ‘Co říkáte mému novému koni, slečno Spenser? Není to nádherná klisna?’

‘Je velice krásná, pane Percy.’

‘To tedy je. I když nemá ten nejlepší původ, svou krásou a povahou je nepřekonatelná.’ Pan Percy mi věnoval poněkud cynický úsměv. ‘Její předchozí majitel se s ní jen nerad loučil, ale já jsem byl rozhodnut. A když jsem rozhodnut, slečno Spenser, pak vždy uspěji.’

A také uspěl. Když mě po několika týdnech pan Percy požádal o ruku znovu, skryla jsem své obavy a jeho nabídku laskavě přijala.

Prvních šest měsíců našeho manželství bylo šťastných. Pan Percy byl pozorný, ba dokonce chápavý manžel, zahrnující mě lichotkami a drahými dary. Náš rušný společenský život bohužel nepolevoval, jak jsem si přála, neboť můj muž se v živé a neutichající londýnské společnosti cítil jako ryba ve vodě. Pan Percy mě rád ukazoval svým přátelům a nic ho nedokázalo uspokojit tak, jako komplimenty, které mu ostatní díky mně skládali.

Prosila jsem ho, abychom strávili nějaký čas mimo město na jeho panství v Hertfordshire. Popsal mi Stoneridgský statek do nejmenších podrobností a já, která jsem na venkově strávila celý svůj život, jsem postrádala čerstvý vzduch a vůni lesních stromů.

Pan Percy přislíbil, že opustíme Londýn a na venkov odjedeme, ale doba, kdy by hodlal svůj slib splnit, nepřicházela. Čím dál víc mě zmáhala únava a má účast na jedné společenské události za druhou už začala být takřka neúnosná. Můj manžel byl však neoblomný a trval na tom, abych jej doprovázela.

Jednoho letního dne jsme se měli jít podívat na Velkou výstavu, ale mně bylo tak zle, že jsem si musela lehnout na svou pohovku, abych si na chvíli odpočinula, až jsem zaspala. Pan Percy dole netrpělivě rázoval po hale a čekal na mě, až nakonec vtrhl do mé ložnice, aby zjistil, proč jsem se tolik opozdila.

To bylo poprvé, kdy jsem zakusila manželův vztek.

Prosila jsem ho, aby šel na výstavu beze mě, ale on namísto toho po mně bouřlivě házel kusy oděvu a řval na mě, abych si umyla obličej a udělala ze sebe reprezentativní manželku, jak se sluší. 

Za můj život na mě nikdo ani nezvýšil hlas, proto jsem se při pohledu na takové běsnění roztřásla. Nechápala jsem, co jsem udělala, že jsem v něm podnítila takovou zuřivost, ani jsem neměla čas o tom přemýšlet, když jsem se upravila a držíc se pevně zábradlí ustrašeně sešla dolů.   

Toho dne bylo velké horko a miliony vůní a hlasů pro mě byly nesnesitelné. Byla tam polovina Londýna. Mezi všemi také pan Henry Lennox, který se právě vrátil z návštěvy u kapitána Lennoxe a Edith na Korfu. Když jsem ho šla pozdravit, zakolísala jsem a přepadly mě mrákoty.

Měla jsem štěstí, že mě pan Lennox chytil do náručí, ačkoliv, když se na to dívám zpětně, bylo by pro mě bývalo lepší, kdyby mě nechal padnout na zem.

Když jsem přišla k sobě, byla jsem omámená a kvapně odvedena domů. Doktor, pro kterého poslali, potvrdil, že jsem docela v pořádku, s ohledem na to, že jsem byla v očekávání. 

Zpočátku měl můj manžel z té zprávy radost a s láskou o mě pečoval. Ale protože mi často nebylo dobře, docházela mu později trpělivost a začal trávit příliš mnoho času se svými přáteli, kteří byli jak smečka divokých psů. Často se vracel domů opilý a budil mě ze spánku, aby na mě chrlil hrozná obvinění počínaje tím, že má slabost je jen přetvářka, aby se ode mne musel držet dál, a odsuzováním mého přátelství k panu Lennoxovi konče.

Nesměla jsem přijímat žádné návštěvy a měla jsem zakázáno opouštět dům. Po dlouhé měsíce mě držel ve vlastním domově jako vězně.

Když mi bylo již natolik dobře, abych mohla cestovat, svolil konečně pan Percy, že odjedeme z Londýna na venkov. Panství Stoneridge byl veliký dům obklopený nádhernou krajinou. Díky každodenním procházkám na čerstvém vzduchu jsem rychle nabrala ztracené síly. Nálada mého manžela se také velice vylepšila a následující měsíc byl ke mně opět pozorný a laskavý. Přesto jej však začal venkov unavovat a nudit a on se vrátil ke svým přátelům do Londýna.

Neviděla jsem ho až do doby, kdy byly Richardovi tři měsíce. Zprvu se pan Percy ze syna docela těšil, ale potom začal Richard plakat, což dělával během prvních měsíců téměř ustavičně, a zájem mého muže o syna se rychle obrátil v netrpělivost. Měl na mě zlost, že jsem neschopná matka a trval na tom, aby dítě nebylo v jeho blízkosti, protože trpěl bolestmi hlavy.

Vysvětlila jsem mu, že u tříměsíčního dítěte je docela normální, když pláče, a že by ho hlava možná bolela méně, kdyby po večerech nepopíjel tolik vína.

To bylo poprvé, kdy mě manžel uhodil.

Po tom incidentu jsem byla v takovém šoku, že jsem stěží chápala, k čemu vlastně došlo. Později jsem seděla ve svém pokoji a dívala se na sebe do zrcadla. Cítila jsem se bezmocná, zraněná a uvězněná. Jak jsem se mohla já, Margaret Spenser, ocitnout v takové situaci?

Ale byla jsem tam a bylo nutné, abych jednala co nejlépe v zájmu svého dítěte. Pan Percy se dlouho nezdržel a než jsem si stačila všimnout, uběhl celý rok. Náš poklidný život byl jen příležitostně narušen krátkými návštěvami mého muže v Hertfordshire. Jak míjely měsíce, vyrůstal Richard v milého, bystrého a zvědavého chlapečka. Strávila jsem se synkem mnoho šťastných dní. Hráli jsme si venku na čerstvém vzduchu a pod jasným sluncem. 

Naše šťastné léto ale nemělo trvat dlouho, neboť manžel požadoval, abychom se vrátili za ním do Londýna. Když jsme přijeli, byl pan Percy opět potěšen tím, že nás vidí. Byl zase milující a pozorný jak k Richardovi, tak ke mně. Už jsem ale věděla, že hezké časy nebudou trvat věčně. Naučila jsem se pod falešnou maskou klidu svého manžela rozpoznat bublající zlost.

Způsob jeho chování už mi nebyl neznámým; z dlouhé chvíle trávil se svými podivnými přáteli čím dál divočejší noci. Někdy se v noci domů vůbec nevrátil, a pokud se opilý vracel, mohla jsem očekávat, že si na mě bude vybíjet svůj nesmyslný vztek a násilí.

Věřím, že silné pití ovlivnilo jeho mysl. Postupně se stával čím dál víc paranoidním a žárlivým. Pokud se nějaký gentleman odvážil jen podívat mým směrem nebo se mnou zapříst hovor, věděla jsem, že bude pan Percy láteřit a mě stihne trest.

Byla bych mohla snášet jeho násilí a jeho opilectví, ale toho rána, kdy jsem se vzbudila a spatřila nanejvýš vulgárně vypadající ženu, která právě opouštěla manželovu ložnici, už jsem víc nemohla. Nemohla jsem svého syna vystavovat takovým neřestem.

Sbalila jsem naše zavazadla a odešla s Richardem do domu mé tety a strýce Shaw. Neřekla jsem pravdu o mém hrůzném životě, ale naříkala jsem a řekla jsem jim, že jsem zoufale nešťastná a prosila jsem je, aby mě vzali zpátky k sobě.

Když se v jejich domě objevil pan Percy, plakala jsem a odmítla se s ním setkat. Dlouho s nimi hovořil (když chtěl, dovedl být ohromně šarmantní a přesvědčivý ve své vážnosti) a řekl jim, že od narození našeho syna trpím úzkostnými stavy a smutkem a že on se všemožně snaží, abych se opět cítila šťastná. Přesvědčil je o tom, že jeho jediným zájmem je mé dobré zdraví, že tím nejlepším lékem na můj křehký stav bude návrat do Hertfordshire a že doufá, že venkovský vzduch mi udělá dobře.

‘Teto, prosím vás, neposílejte mě zpátky k němu!’ Padla jsem na kolena před svým strýcem a naříkala jsem: ‘Strýčku, nechte Richarda a mě u vás, moc vás prosím!’

Ale teta se mnou neměla kouska soucitu. ‘Margaret, jsi vdaná žena, a proto jsi povinna být se svým manželem. Tvé břímě není větší ani menší než úděl kterékoli ženy na světě. Neměla jsi manžela opouštět. Takový nesmysl! Viním tvé rodiče z toho, že v tobě pěstovali takové rebelské myšlenky.’

Teta se strýcem trvali na tom, abych se vrátila ke svému manželovi a nic nedali na můj pláč a mou snahu přesvědčit je o opaku.

Pan Percy vzal kočár a tak jsme se vrátili na Stoneridge. Mou jedinou útěchou byla přítomnost Dixon, která mohla odjet s námi.

Jakmile jsme se vrátili na panství, poslala jsem Richarda do jeho pokoje s chůvou a šla jsem si promluvit se svým mužem. Byl ve stájích a chystal právě svého koně na cestu zpět do Londýna. Nařkla jsem ho ze smilstva, ale on byl netečný. Na mou prosbu, aby mě zprostil pout našeho falešného manželství, odpověděl chladně: ‘Neosvobodím tě z našeho manželství a ty mi už víckrát nebudeš dělat potíže. Velmi jsi mě zklamala a zneuctila svým nestoudným chováním. A jsi neschopná matka. Pošlu pro Richarda a bude se mnou žít v Londýně.’

Plakala jsem a uchopila ho za paži, prosíc jej, aby mi neodebíral mého syna. On mě hrubě setřásl a vyšvihl se do sedla. Znovu jsem ho uchopila za paži a prosila ho, aby mě vyslechl. On zvedl bič, který držel v druhé ruce, a surově mě s ním šlehl.

Vykřikla jsem bolestí a upadla na zem. Pan Percy slezl z koně a znovu mě švihl. A pak znovu. Pokoušela jsem se odplazit se od něj pryč, ale on byl nelítostný.

Konečně přestal. Pustil bič z ruky, klekl si na zem vedle mě a byl bez dechu. „Margaret,” zvolal poté. „Bože, co jsem to udělal! Margaret, cos mi to udělala!” Pokusil se pohladit mě po tváři, ale já se pod jeho dotykem shrbila a snažila se dívat pryč.

Zabořil svůj obličej do mých vlasů a plakal: ‘Byl bych ti snesl modré z nebe. Na oplátku jsem od tebe nežádal víc než to, abys mi byla dobrou, poslušnou a oddanou manželkou.’

Když mě manžel zdvihl ze země, zachvěla jsem se. Moje tělo se otřásalo bolestí a z mých šatů visely cáry.

Poté, co mě odnesl do mé ložnice, odcestoval pan Percy spěšně do Londýna, zanechaje mě v péči služebných. Střídavě jsem upadala do bezvědomí a z agonie, kterou jsem procházela během následujících týdnů a po kterou se mé tělo i duše vzpamatovávaly, si pamatuji jen málo. Když jsem opět nabyla smyslů, ležela jsem nadále v posteli, ve tmě. Odmítala jsem jíst a s kýmkoli mluvit.

Tak to pokračovalo až do jednoho rána, kdy Dixon vstoupila do mého pokoje se snídaní na podnose a přes mé protesty postavila podnos na stolek vedle mé postele, roztáhla závěsy a nařídila mi vstát, najíst se a obléknout.

‘Nebudu vstávat z postele, Dixon, nech mě být.’

‘Je tady pan Henry Lennox. Chodí sem denně už celý týden a chce vás vidět. Donesly se k němu řeči o tom, co se tu stalo, když byl v Londýně. Přišel se na vás podívat, aby se přesvědčil, že jste v pořádku, paní. Celý týden jsem ho odháněla, ale on se zapřísahal, že neodjede, dokud na vlastní oči neuvidí, jak se vám daří. Takže nejlíp uděláte, když vstanete a oblečete se nebo sem pana Henryho Lennoxe přivedu, ať si vás vidí v tomhle stavu.’

Neochotně a s jistými obtížemi, protože jsem stále trpěla bolestmi, jsem se upravila a sešla dolů pana Lennoxe pozdravit.

Když mě však uviděl, nebyla jsem schopná svůj stav, ve kterém jsem se nacházela, zamaskovat. S hrůzou si uvědomil, co se mi stalo, a přísahal, že mi pomůže, jak jen to bude možné.

‘Pane Lennoxi, žádám vás pouze o diskrétnost a o to, abyste opustil tento dům. Vraťte se, prosím, do Londýna a sem už nejezděte. Kdyby můj manžel zjistil, že jste tu byl, následky by byly ještě mnohem horší.’

Pan Lennox odjel, ale až poté, co jsem mu slíbila, že ho vyhledám, pokud budu potřebovat pomoc.  

Jak plynuly dni, přinutila jsem se konečně vymanit se z toho pekla a mé myšlenky se začaly upínat k budoucnosti. Krom toho, že moje vyhlídky byly pusté a beznadějné, jsem si uvědomila, že můj život je skutečně v nebezpečí. Pochopila jsem jasně, že muž, za kterého jsem se vdala, je zákeřný a nestálý. Třebaže jsem se málo starala o svůj život, myšlenka na bezpečí mého syna mě donutila učinit rozhodnutí, že s panem Percym už nemohu zůstat.

Napsala jsem svému bratrovi, který byl toho času v Jižní Americe v obchodní záležitosti svého budoucího tchána. Protože jsem nemohla důvěřovat služebnictvu, požádala jsem Fredericka, aby své dopisy posílal přes pana Lennoxe.

S obavami jsem čekala na zprávy od Fredericka. Věděla jsem, že to může trvat měsíce, než se k němu dostane můj dopis. Každý den, který uběhl, jsem se užírala strachem, že se můj manžel vrátí. Každý zvuk, který jsem zaslechla, způsobil, že jsem vyskočila; třásla jsem se, když jsem uslyšela koně.

Pan Percy se nevracel. Místo toho jsem dostala dopis, ve kterém stálo, že mám Richarda s jeho chůvou poslat do Londýna, přičemž mně bylo vysloveně zakázáno, abych je doprovázela. Já jsem měla zůstat v Hertfordshire. Moje největší obavy se naplnily a můj čas byl krátký.

Protože většina mých prostředků byla v Londýně, vzala jsem tu trochu peněz a šperky, které jsem u sebe měla, a s pomocí Dixon jsme příštího rána za svítání ze Stoneridge utekli.

Kočárem jsme dojeli do Londýna a odtamtud Severním vlakem do Miltonu. Poté, co jsem zjistila, že mě nejspíše nikdo nezaměstná, jsem získala práci v Marlboroughské přádelně.

Pan Lennox byl jediný člověk, který věděl, kde se nacházím. Naléhal na Fredericka, aby přijel hned, jak se vrátí do Španělska, bez ohledu na to, že tím bude můj bratr riskovat svůj život.

Pan Lennox také Frederickovi sdělil důvody, díky nimž se domnívá, že by pan Percy mohl vědět, kde se nacházíme. Proto ten spěch, abychom opustili Milton. Nejvíce se děsím toho, aby nebyla odhalena Frederickova přítomnost, protože tím, že je tady, se vystavuje skutečnému nebezpečí. Pan Percy by si nebral žádné servítky a bez skrupulí by Fredericka předal do rukou zákona.”

Margaret se odmlčela a pohlédla na pana Thorntona, jehož hlava se skláněla nad jeho sevřenými pěstmi. Vzdychla si a řekla: „Tak to je můj příběh, pane Thorntone.”

Ještě dlouho seděl pan Thornton tiše s hlavou skloněnou. Potom zdvihl hlavu a zahleděl se na Margaret. Pečlivě si prohlížel její rysy a svým zrakem se snažil zachytit její nepolapitelné oči.

Potom konečně promluvil: „Margaret, proč jste neprodala své šperky, když jste přijela do Miltonu? Proč jste si místo toho zvolila pracovat v mé přádelně?”

„Obávala jsem se, že pokud by po mně manžel pátral, pak by mu šperky, z nichž některé patří k rodinnému dědictví, pomohly odhalit místo, kde se skrývám. Ale ve skutečnosti jsem chtěla pracovat. Cítila jsem, že jsem poslední roky prožila povrchním a marnivým způsobem, a potřebovala jsem znovu pocítit, že jsem užitečná a soběstačná.”

Pan Thornton vzal její ruku do své a řekl: „Tolik jste trpěla, Margaret.”

Margaret svou ruku stáhla zpět, vstala ze židle a vášnivě zvolala: „Nelitujte mě, pane Thorntone!” Otočila se a přešla k oknu. Stála tam zády k němu.

John Thornton se tiše k Margaret připojil a zezadu sledoval její odraz ve skle.

„Já vás nelituji, Margaret. Já si jen přeji, abych vás mohl utěšit.”

Margaret i nadále hleděla do šedivé tmy. „Už skoro svítá.” Povzdychla si a zašeptala jakoby pro sebe: „Tak brzy.”

Otočila se k panu Thorntonovi a řekla zarmouceně: „Musím se přichystat... a opustit Milton a... a vás, pane Thorntone.”

John Thornton udělal krok dopředu, takže stál tak blízko Margaret, že mohla na tváři cítit jeho teplý dech.

„Opravdu odjíždíte, Margaret?” Dlouze se jí díval do očí.

„Musím odjet z Anglie, pane Thorntone. A nikdy se nemohu vrátit zpět.”

„Margaret,” zašeptal.

Margaret mu pohlédla do očí a pevným hlasem řekla: „Buďte sbohem, pane Thorntone.”

John Thornton chtěl uchopit její ruku, ale ona ustoupila zpět. Došla ke dveřím, kde se zastavila, aby se na něj ještě jednou podívala, a pak odešla z pokoje.  

-----------------------------------------------------------------------------------------------

*citát ze Shakespearova Hamleta – s použitím a lehkou úpravou překladu E. A. Saudka z roku 1963.