Povídky od Dzany

17. Předzvěst

Darcy a Georgiana seděli plni očekávání v salónu. Za krátkou chvíli měli přijet Bingleyovi. Darcy si mnul oči, neboť byl stále znavený z událostí minulého týdne. Annina promluva se svou matkou zanechala lady Catherine v silně pohnutém stavu. Lady Catherine odmítla opustit Pemberley a usadila se tam téměř na celý týden v naději, že její rozčilení obměkčí Darcyho zatvrzelou mysl. Když však konečně přijala skutečnost, že Darcy neprojevuje o její dceru sebemenší zájem, odjela. Neodpustila si přitom zahrnout svého synovce nepřejícími výtkami.

„Přeji ti co nejlepší průběh událostí během této návštěvy, bratře,” řekla Georgiana s vážným pohledem na Darcyho.

Darcy obrátil svou pozornost ke své mladší sestře a napolo se na ni usmál. Povzdychl si.

„Kdyby jen existovala snazší cesta, jak Caroline otevřít ústa. Pak bych ji nebyl musel zvát do našeho domu. Omlouvám se za její přítomnost, sestro; vím, že ji nemáš příliš v lásce.”

Georgiana mírně potřásla hlavou a odvětila:

„Drahý bratře, nedělej si o mě starosti. Budu se držet ve společnosti pana a paní Bingley. Bylo to od tebe chytré, poslat pozvání nejprve těm dvěma, myslím. Slečna Bingley žádné pozvání nepotřebuje, neboť ona přijede zcela samozřejmě, snad jen pokud by ses výslovně nevyjádřil proti."

Darcyho obočí se prohla do dvou udivených oblouků. Občas jej jeho sestra svými postřehy překvapovala. Přestože to byla plachá dívka, často zjišťoval, že její zdrženlivost nikdy nezastínila její důvtip a inteligenci.

Georgianiny předpoklady byly správné. Darcy nejprve pozval na Pemberley Charlese a Jane a brzy nato obdržel dopis, v němž se jej Charles dotazoval, zda s sebou mohou vzít také jeho sestru. Caroline zjevně zatoužila setkat se opět s Georgianou. Darcy s radostí odpověděl na předpokládanou otázku, neboť bylo jeho záměrem, aby Caroline také přijela. Nechtěl ji zvát přímo, neboť by nerad způsobil další klamné zanícení jejímu egu.

Darcy vděčně pokýval hlavou směrem ke své sestře, když do místnosti vstoupila paní Reynolds.

„Bingleyovi jsou tady, pane,” řekla s úklonou.

„Pozvěte je dovnitř, prosím,” odpověděl Darcy a zároveň vstal z křesla. Georgiana učinila zrovna tak, aby spolu mohli přivítat jejich hosty.

Jako první do pokoje vstoupil Charles s Jane po svém boku a za nimi velmi formálně oděná Caroline. Měla na sobě červené šaty z hedvábí a vlasy upnuté v elegantním uzlu. Dovnitř vkročila s velkou vážností. Darcy se při jejich vstupu uctivě uklonil a stejně tak Georgiana.

„Charlesi, příteli drahý, musím říct, že vypadáš velmi dobře,” pronesl Darcy, zatímco se Charles široce usmál. Pak se Darcy obrátil na Jane a oslovil ji:

„Paní Bingley, doufám, že se vám daří dobře.”

„Ó ano, velice dobře. Děkuji za optání, pane Darcy,” odvětila Jane s úsměvem a úklonou.

Darcy nyní obrátil svůj zrak ke Caroline, která právě objímala jeho sestru. Georgiana jí strnule odpovídala na pozdrav.

„A vaše sestra, slečna Elizabeth? Jak té se daří?” odvážil se otázat Darcy, s rychlým pohledem opět na Jane.

„Ó, Lizzy — má — daří se jí dobře. Je trochu zadumanější a zdrženlivější, než obvykle, ale myslím, že je to jen kvůli nadcházející svatbě. Myslím, že se v pravou chvíli vrátí ke svému obvyklému naturelu.”

Darcy znervózněl. „A jistě, svatba.”

Na toto téma již pak nebylo vyřčeno jediné slovo, protože Jane si všimla Darcyho chování a ztvrdnutí rysů jeho obličeje při zmínce o brzké svatbě Elizabeth. Darcy poté nařídil paní Reynolds, aby ukázala návštěvě jejich pokoje. Charles s Jane poslušně následovali hospodyni do svých pokojů, zatímco Caroline váhala prohlašujíc, že zná Pemberley dost dobře, aby sama později svůj pokoj našla. Georgiana zachytila zrak svého bratra a omluvila se z místnosti, zanechajíc tak Darcyho s Caroline o samotě.

„Pane Darcy, jak krásně je na Pemberley v zimě. Tak úžasný pohled a krajina kolem! Jednoduše se nemohu vynadívat! Jaké štěstí vstát a mít tak nádherný výhled každý den,” poznamenala Caroline, zatímco procházela místností a předstírala, že se zamyšleně dívá ven z okna. Elizabeth a Darcy teď byli rozděleni a ona se chystala z toho co nejvíce vytěžit.  

„Jsem velice rád za vaše srdečná slova, slečno Bingley. Málokdo ocení chladnou zem na Pemberley v průběhu zimy — já osobně se ale často kochám její krásou. Ano, mám to štěstí vychutnávat si tento pohled každý den a podle mého názoru je dokonce nadpozemský,” opáčil Darcy a snažil se přitom tvářit, jako by byl zaujat ženou stojící před ním.

„Nadpozemský?” rozesmála se Caroline. „To ne! Tohle jsou drobnosti, které člověk musí ve svém životě zažít — malé, ale důležité detaily. Kdyby jen Netherfield měl takovou krásu, byla bych spokojená a žila tam navždy.”

„Skutečně, nemůžete mluvit vážně, slečno Bingley. Protože i kdyby Netherfield naplnil vaše touhy, jistě se jej musíte jednoho dne vzdát, v den vaší svatby,” pokračoval Darcy ve snaze plně vést rozhovor s Caroline po svém. Bylo již dost řečeno a on věřil, že jeho plán se zcela vydaří.

„A vy jste šťastlivec, pane Darcy, protože se kvůli sňatku stěhovat nemusíte. Nemluvě o tom, jak šťastná bude žena, která se za vás provdá a bude zde moci žít. Já si mohu pouze představovat, jaké to je, být paní na této usedlosti,” odvětila Caroline a obratně přitom vyluzovala na svém obličeji nevinný výraz, podobný, jaký mají udivené děti.

„Když se vám tolik líbí zdejší okolí, slečno, budete tak laskava a doprovodíte mě při mé zítřejší procházce kolem Pemberley? Nyní už by bylo velice pozdě, neboť brzy nastane čas na čaj a večeři. Ale věřím, že zítřek slibuje podobné počasí, jaké bylo dnes,” nabídl Darcy Caroline.

Carolinin zrak vyzařoval neklidné záblesky a její tvář mírně zrůžověla. Darcy jí nikdy nenabídl, aby se s ním procházela, nikdy s ní také nemluvil o svatbě. Byla to vždy ona, kdo se pozval a ona sama, kdo začínal takové rozhovory. A teď, pomyslela si s nadějí, ji Darcy snad konečně začal mít rád.

„Ale děkuji vám, pane Darcy. Připojím se ráda,” odpověděla a poněkud se k Darcymu přiblížila. Její oči si hltavě prohlížely jeho hezkou tvář. 

O několik okamžiků později zazněly poblíž salónu kroky. Právě se objevil Charles a Jane. Darcy vedl své hosty ven z pokoje a nabídl jim čaj. Ten večer se věnoval konverzaci s Caroline. Nejprve byl strnulý, ale později se začal chovat přátelsky. Caroline v jeho přítomnosti ztrácela zábrany a opatrně s ním koketovala. Jane s Charlesem si během večera vyměňovali udivené pohledy, ale Georgiana se ze všech sil snažila upoutat jejich pozornost svou hrou na fortepiano.

Elizabeth bloudila očima po svém talíři. Chléb a vejce již začaly chladnout a zrovna tak její šálek s teplým mlékem. Neměla kouska chuti k jídlu — už po několik dní. Její postava chudla a v obličeji byla bledší. Když zaslechla hlas svého otce, obrátila svou pozornost od jídla na něj.

„Lizzy, nenech se usmrtit hlady. Ve svatebních šatech budeš vypadat stále krásná, i když jsi teď ztratila na své váze. Najez se,” naléhal její otec poté, co ji chvíli pobaveně sledoval. A nandal jí na talíř další porci míchaných vajec.

Elizabeth neochotně uchopila do ruky vidličku a bezmyšlenkovitě nabírala sousta ze svého talíře.

„Lizzy, drahá, sněz si svou snídani. Neopustíš stůl, dokud to celé nesníš. Pan Tennyson se jistě nechce oženit s kostrou. Podobáš se málem už větévce, podívej se na sebe přece. Ber ohledy na mé nervy. Víš dobře, že se nebudu moci ovládnout, pokud pan Tennyson odmítne oženit se s tebou kvůli tvé děsivé figuře,” dodala její matka a přistrčila talíř s jídlem ještě blíže ke své dceři. „Poslechni mě, Lizzy,” úpěla její matka přes celý stůl a nesnažila se přitom svůj hlas ztišit. „Nemůžeš si dovolit už ztratit ani kousíček ze svého poprsí. Připomínáš už prkno. Z toho by o svatební noci neměl radost žádný muž.”

Pan Bennet se mírně zachichotal, než se poté omluvil. Povzdychl si a poškrábal se na krku. Potom si líně protáhl paže.

„Myslím, že to chladné počasí má na mě neblahý vliv,” poznamenal, mírně znechuceně.

„Papá, cítíte se dobře?” otázala se Elizabeth a přirozeně se zvedla ze své židle. „Nemáme zavolat doktora?”

Pan Bennet se usmál a zahleděl na svou dceru. „Ne, Lizzy,budu v pořádku. Je to jen nachlazení. A tak jako jsem řekl před lety tvé matce, nejsem ten, který by umřel na obyčejné nachlazení. Budu se cítit lépe při vědomí, že sníš své jídlo. Budu u sebe, když mě budeš potřebovat,” oznámil otec a pak se odebral z jídelny.

Paní Bennet zavzdychala: „Ten muž bude jistě má smrt. Musím říct kuchařce, aby mu při jeho křehkém zdraví uvařila slepici. Ó, ten žal, kdyby teď zemřel — to nemůžeme připustit. Tři z vás ještě nejste vdané,” pokračovala a pak spěchala do kuchyně.

Elizabeth pomalu jedla, ponořená do svých myšlenek. Minulého dne obdržela od Jane dopis, v němž jí Jane psala o její návštěvě na Pemberley — návštěvě, na které nechyběla Caroline Bingley. Elizabeth pocítila, jak se v ní zvedá vlna žárlivosti při pomyšlení na to, že se Caroline právě nachází v přítomnosti Darcyho. Byla svou žárlivostí překvapená, protože si nikdy nedovolila cokoliv závidět osobě, jako byla Caroline. Věděla, že Darcy nechová ke Caroline žádný zájem, ale s ohledem na současné události, byla Caroline v blízkosti Darcyho dostatečným důvodem k žárlivosti. Po všem tom, co se stalo, Elizabeth stále toužila být tou jedinou ženou po Darcyho boku. Zdálo se, že ji čeká další nekonečný den na Longbourn.

18.1 Vstříc vlastní záhubě

„Lizzy, drahá, jsi už po jídle? Přišel za tebou pan Tennyson. Pospěš si, drahoušku, očekává tě v salonu,” zvolala paní Bennet, když přispěchala do jídelny, aby odtamtud dceru vyhnala.

„Pan Tennyson? Tak časně ráno?” otázala se Elizabeth s udiveným výrazem.

„Ano, tvůj budoucí manžel je zde. Lizzy, prosím, pospěš si, nenech ho čekat.”

Elizabeth si trochu posteskla a pak opustila místnost, aby mohla svého snoubence pozdravit.  Neměla právě chuť na jakoukoliv společnost. Znaveně vkročila do salónu a uklonila se před svým snoubencem. 

„Pročpak jste dnes ráno tak upjatá, má drahá Elizabeth?” usmál se Matthew, zatímco jeho oči sledovaly Elizabethiny pohyby s jistou dávkou údivu. „Odkdy jste tak pečlivá při zdravení svého milého? Což se mi nedostane pozdravu hodného vašeho postavení?”

Elizabeth mu věnovala nucený úsměv a přistoupila blíž, aby jej objala. „Ale ovšem, Matthew.”

Poté, co Matthew zachytil napětí v jejím hlase, ihned jí položil další otázku.

„Necítíte se dobře, má drahá? Vypadáte útlejší a bledší než když jsem vás viděl naposledy.”

Elizabeth popřela Matthewovy obavy zavrtěním hlavou a ujistila ho, že se cítí dobře. Matthew si ji bedlivě prohlížel, ale naznal, že nejlepší bude nechat si své myšlenky pro sebe. Mezi oběma se rozhostilo hluboké ticho, neboť ani jeden z nich se neujal hovoru. Po nějaké chvíli se Matthew rozhodl, že zkusí své štěstí.

„Musíme se teď dohodnout na svatebních přípravách, drahá. Do svatby už nezbývá ani celý měsíc. Je třeba dokončit seznam svatebních hostí a také obstarat vaše svatební šaty. Jistě, čekám na návrat pana Bingley, neboť mi slíbil nějaké rady,” podotkl a napjatě očekával Elizabethinu reakci.

Elizabeth zareagovala v odpovídajícím tónu a s úctou přijala všechny Matthewovy návrhy. Avšak, jak jejich rozhovor pokračoval, zjišťovala, že se jí hovoří jen ztěžka. Matthewovy oči postrádaly ty plamínky a světlo, kterými se pyšnily oči Darcyho, a jeho duch byl ještě více utlumený. V jejím těle neprobíhaly žádné vlny vzrušení, když mu pohlédla do očí. Místo toho se zdálo, že Matthewův něžný pohled nemaje svého cíle se sám odráží zpět k milovníkovi, který jej vyslal. Elizabeth nepociťovala žádné bušení srdce, žádnou červeň ve svých tvářích, žádné chvění těla v okamžicích, kdy se jejich vzájemně dotýkali. Chovala se k Matthewovi zrovna tak, jako by činila s jakoukoliv návštěvou a mluvila k němu se stejným zápalem, jaký by měla i při rozhovoru s Charlesem Bingley.

Ztráta Elizabethina obvyklého nadšení uvrhla Matthewa do značně znepokojeného stavu. V posledních týdnech se její nálada v jeho přítomnosti neustále propadala. Matthew se cítil nepohodlně, protože bylo jasné, že se mezi nimi opět rozhostí nepříjemné mlčení.

Věděl, že kdysi dávno se Elizabeth dvořil Darcy — Charles mu o tom řekl. Věděl však také, že vztah těch dvou nedošel šťastného konce. Pozorně sledoval jejich vzájemné setkání a a v jejich chování našel cosi mírně znepokojujícího. Elizabeth a Darcy spolu rozmlouvali ne jinak, než v přátelském tónu. Přesto však v něm chování jeho snoubenky vyvolávalo zvýšené obavy. Kdyby se mělo cokoliv stát, nechtěl ji ztratit — teď ne.

Jejich rozhovor byl brzy přerušen velmi rozrušenou paní Bennet. Když se dveře do salónu doslova rozletěly s hlasitým třesknutím, Elizabeth se s úlekem otočila. Její matka neměla ve zvyku narušovat setkání svých dcer s členy opačného pohlaví; pokud se tak stalo, vždy se jednalo o naléhavou záležitost. Elizabeth si pamatovala pouze jediný případ tohoto druhu. Tehdy hovořila s Darcym a byla vyrušena svou matkou, která vstoupila do místnosti s oznámením, že Kitty omdlela poté, co spadla po hlavě ze stromu. Elizabeth se sama pro sebe usmála nad vzpomínkou marné Kittiny snahy udržet krok s pochodující armádou. S pohledem na ustaraný obličej své matky však ihned vystřízlivěla.

Dříve než se Elizabeth stihla zeptat své matky na důvod jejího neočekávaného vstoupení, paní Bennet promluvila:

„Lizzy, tvůj otec je velmi nemocný. Šla jsem před chvílí nahoru, jen abych se na něj podívala a zjistila jsem, že jeho čelo doslova hoří.” Paní Bennet si sáhla rukou na své čelo, aby doložila dramatičnost svých slov.

Nejprve se Elizabeth domnívala, že její matka přehání. Paní Bennet se při každé jen trochu vhodné příležitosti zmocňovala panika z možné smrti jejího manžela a často se obávala o sebe samu při každém náznaku manželovy indisposice. Před chvílí, u snídaně, se pan Bennet zdál být v pořádku a byl pouze trochu znaven díky nedostatku spánku. Aby se mohla přesvědčit na vlastní oči, omluvila se Elizabeth rychle a pospíšila si nahoru do otcova pokoje.

Sotva otevřela dveře, spatřila svého otce na posteli třesoucího se v horečce. Pohled na něj ji vystrašil. Rychle přistoupila k otci a uchopila ho za ruku.  

„Tatínku, je vám dobře? To jsem já, Elizabeth — Lizzy. Otče? Odpovězte mi, prosím” naléhala na něj a očima studovala tvář svého otce, neboť se jí nedostalo ani náznaku odpovědi.

Její otec jen zachrčel a znovu padl do peřin. Elizabeth se rukou dotkla otcova čela a vydechla, když ucítila horkost, která vyzařovala z jeho obličeje. Její matka měla pravdu; otec měl skutečně velmi vysokou teplotu. Vyděšená Elizabeth se otočila a seběhla po schodech dolů, zpět do pokoje. Mírně oddychujíc pohlédla na matku.

„Mamá, musíme ihned zavolat pro doktora!”

Matthew přistoupil k Elizabeth a jemně vložil své ruce na její ramena. Potom vzal do dlaně její obličej a pomalu jej naklonil směrem k sobě.

„Nemějte obavy, Lizzy. Půjdu a ihned pro doktora pošlu. Nechte to na mně.” Po krátkém utvrzujícím pohledu na svou snoubenku se Matthew vytratil ze dveří a koňmo se vydal do města.

Elizabeth se vrátila nahoru a zůstala po otcově boku poté, co mu položila na čelo studený obklad.  Klečíc vedle postele zavřela své oči a cítila, jak na ni dopadá celá tíha světa.  Život ji zanechal samotnou na cestě plné výmolů a ona neměla jiné volby, než se po ní vydat.

S pohledem na svého spícího otce dovolila Elizabeth popustit uzdu myšlenkám na muže, kterého žalostně postrádala. Ten okamžik, kdy Darcyho naposledy spatřila, se zdál být tak dávno. Vypadalo to, jako by se jejich rozdělení opakovalo. Vzpomínala na ten čas, kdy byli naposledy spolu v jejím pokoji na Netherfieldu. Bylo to zřejmě vůbec naposledy, kdy ho směla vidět na tak dlouhý okamžik. Elizabeth silně pochybovala, že se Darcy zúčastní její svatby. Darcy nebyl muž, který by se obtěžoval ukazovat se tam, kde to nebylo nezbytně nutné. A i kdyby se rozhodl přijet, dopisy, které by si mezi sebou mohli později vyměňovat, by nemohly být jiného než formálního charakteru. A srdečná pozdravení v dopisech by pak neznamenala nic než pouhé přátelství mezi nimi.

Ačkoliv si to odmítala připustit, velmi jej postrádala. Způsob, jakým jeho rty vyjadřovaly vtip, způsob, jakým pohazoval svou hlavou, když se mírně, avšak upřímně smál, jeho úsměv, který se rozvlnil z jemných záhybů až do koutků jeho úst. Chyběl jí způsob, jakým na ni hleděl – onen něžný pohled, který je dokázal přivést dohromady z jakékoliv vzdálenosti; ten pohled, jenž mrazil a stíhal ji v jejích myšlenkách, pohled schopný zastavit čas plynoucí kolem.

Obrátila své myšlenky zpět k Matthewovi. On pro ni udělal z lásky tolik věcí. A byl tak vhodným partnerem, jakého by si žena mohla jen přát. Ale málo platné, třebaže Elizabeth hovořila o citech k němu, uvědomovala si, že cosi v jejich vztahu chybělo. Věděla, že onu prázdnotu pociťuje pouze ona, neboť Matthew na ni pohlížel zrovna tak, jako Darcy. Ale jakkoliv měla snahu, nedokázala mu jeho city opětovat. Byla z toho velmi zoufalá, protože si nedokázala představit, jak prožít život po jeho boku. Chtěla mu své city k němu vyložit, umožnit mu, aby pochopil vše, co se odehrává v její mysli, ale nenacházela k tomu odvahu. A kvůli tomu sebou Elizabeth pohrdala.

Nikdy předtím se necítila tak bezmocná ve snaze uchopit vládu nad svým životem do svých rukou. Vzpomněla si, jak obvinila Darcyho ze zbabělosti. K jejímu vlastnímu zklamání si uvědomila, že ona je teď stejný zbabělec, ubohý a bezmocný ve své vlastní neschopnosti vyslovit své myšlenky.  

Elizabeth přerušila své přemítání a znovu se začala soustředit na svého otce. Otec již neblouznil ze spaní, ale horečka neustupovala. Tváře měl červené a dech nepravidelný. Uchopila otcovu teplou ruku a zavřela oči, aby pronesla krátkou modlitbu. Za několik okamžiků se otevřely dveře a do pokoje vstoupil doktor oděný v černém. Poté, co si krátce vyměnili pozdrav, odešla Elizabeth za dveře a čekala, dokud lékař otce nevyšetřil.

Darcy se ve společnosti Caroline bezcílně procházel po zahradě. Pro Caroline však byla tato vycházka daleka bezvýznamnosti, naopak jí Caroline byla nadšená. Neopomněla vyzdvihnout žádný detail, od zářivého slunečního svitu po sníh, který pokrýval stromoví. Fantazírovala o všem, co jí právě přišlo na mysl.

Její mylný závratný pocit Darcyho obtěžoval, a tak ho stálo značné úsilí zůstat navenek milým společníkem. Překvapovalo jej, jak jí i při té závažnosti dokázal po uplynulé dva dny odolat. Pomyslel si, že jeho rozhodnutí ověřit si své podezření ohledně zmizelých dopisů poukazuje na ubohou stránku jeho humoru.

Během jejich procházky se Caroline snažila dostat blíž a blíž k němu. Nejprve se tomu bránil a vyhýbal se jí. Vždy vykročil opačným směrem, aby se jejich stopy opět rozešly. Nakonec však naznal, že větší blízkost mezi nimi bude pro danou situaci příhodná. Darcy se zamračil, když se Caroline znovu úspěšně otřela o jeho rameno. Překvapena tím, že Darcy neuhnul, jala se k němu přiblížit ještě víc.

„Pane Darcy,” zadívala se na něj s hravýma očima. „Proč jste mě pozval na tuto naši dnešní společnou vycházku? Cožpak by jistá žena moje jednání neodsoudila?”

Darcy smetl ze svého obličeje znechucený pohled tím, že na chvíli odvrátil hlavu, a předstíral, že pozoruje krajinu kolem.

„Nevím, o jaké ženě hovoříte,” odpověděl poté, když nasadil svůj dřívější čistý výraz, a sledoval každičkou reakci v její tváři.

„Jsem velice překvapena tím, že slečna Elizabeth není dnes ve vaší mysli na prvním místě,” odpověděla Caroline a její tajuplný úsměv odhalil náznak vzrušení.

„Slečna Elizabeth se bude vdávat a bylo by tudíž nevhodné lpět svými myšlenkami na dáme, která je zasnoubená.”

Caroline pátrala v Darcyho tváři po nějaké známce emocí, které by snad ukrýval za svým nonšalantním tvrzením, ale k jejímu zděšení z jeho výrazu nebyla schopna téměř nic vyčíst.

„A samozřejmě, ona je zasnoubena s panem Tennysonem — jak jsem jen mohla zapomenout. Ten muž je pro ni tak vhodný, jeho pozice a význam ve společnosti, je zcela hoden její úrovně. Troufám si tvrdit, že ti dva tvoří dokonalý pár, žádné velké výhody, ale ani žádná bída” řekla Caroline a zvláště zdůraznila tu část o rovném postavení Matthewa a Elizabeth ve společnosti.

Darcy musel sebrat veškerou sebekontrolu, aby dokázal její poznámku přehlédnout a pokračovat dále podle svého záměru.

„Elizabeth se k panu Tennysonovi velice hodí. Pomyšlení na to, jak šťastná bude, coby vdaná žena, je důvod k tomu, abych jí upřímně popřál. Myslím, že bych měl být vděčný, ať už se stalo cokoliv s mými dopisy, že po našem rozchodu Elizabeth našla své štěstí v životě. Štěstí je to jediné, co jí přeji.”

„Vás zmizení těch dopisů nerozčiluje?” zeptala se vzápětí Caroline bezmyšlenkovitě poté, co vyslechla, že Darcy nelituje toho, že jeho dopisy nedoputovaly na uvedenou adresu.

„Zmizení?” otázal se Darcy a snažil se vypadat tak, jako by onen dotaz vyřkl zcela náhodně.

„Totiž — však víte — měla jsem na mysli… jestliže se ani jeden z vašich dopisů k Elizabeth nedostal, pak pravděpodobně zmizely,” odvětila Caroline kvapně a nesouvisle. Neohrabaně koktala a doufala, že Darcy se s její odpovědí spokojí a opustí tento předmět hovoru.

On tak neučinil.

„Dopisy, které se odesílají z pošty, jednoduše nezmizí,” zazněla jeho vážná odpověď. Jeho rysy ztvrdly a on upřeně hleděl na Caroline.

Kdyby Caroline nestála před Darcym, byla by si uštědřila pohlavek. Jak jen mohla být tak neopatrná a použít ve své odpovědi slovo ‘zmizení’ a naznačit tak, že právě to se mohlo ve skutečnosti stát? Přemýšlela, jakým způsobem toto tvrzení zaplašit, ale ztratila veškerý sled myšlenek v okamžiku, kdy vzhlédla a spatřila Darcyho, který se na ni pln očekávání díval. Jeho rychlá a okamžitá slova jí neponechala žádnou možnost k rozmyšlení. Při ztrátě vlastní rovnováhy se Caroline nervózně pokoušela vyprostit z této katastrofální situace.

„Občas, za jistých okolností, se stane, že se dopisy ztratí nebo zmizí. Já nevím, proč, ale vím, že se to stává,” řekla, nesvá z toho, jak vágní je její odpověď.

„Rád bych věděl, za jakých okolností se ty dopisy ztratily,” zauvažoval Darcy, tvar jeho obočí vyjadřoval přemýšlení.

„Za zvláštních … nečekaných…,” začala Caroline, ale brzy ztichla, protože nebyla schopna svá slova zakončit. Místo toho se rozhodla vpálit dotaz zpět Darcymu. „Zkontroloval jste to na poštovním úřadě? Ta chyba je na jejich straně. Víte tak dobře jako já, že ručnímu doručování nelze důvěřovat.”

„Ano, už jsem obdržel seznam všech odeslaných zásilek,” poznamenal Darcy, než jej stihla Caroline přerušit udiveným, avšak bojácným hlasem.

„Jak se vám podařilo něčeho takového dosáhnout? Tyto informace jsou nanejvýš tajné.”

Darcy však její tvrzení zpochybnil. „Mám své vlastní cesty, slečno Caroline, když se potřebuji dostat k určitým dokumentům.”

Uplynulo několik vteřin ticha. Carolinino srdce začalo zrychleně tlouci, jako by se rozpínalo a rozpínalo a rostlo stále do větší šířky.  Nikdy by nepomyslela, že má Darcy takovou moc, aby získal kopie poštovních záznamů, a vždy věřila, že bude vinu přikládat poštovnímu úřadu. Ale ovšem, zapomněla na to, že Darcy byl mužem, který nikdy nezanechal svého úsilí, dokud nezískal hmatatelné a přesvědčivé důkazy. Ten zmatek, který sama zapříčinila, se najednou začal před jejími zraky rozmotávat. To, co se zprvu jevilo jako nevinná otázka, se díky neopatrně použitému slůvku stalo úplnou katastrofou.  

Ve snaze nevěnovat Caroline žádný čas na to, aby se mohla z rozhovoru vykroutit, k ní Darcy znovu promluvil.

„A to, co shledávám ještě mnohem zajímavějším, je skutečnost, že v oněch záznamech není žádná zmínka o tom, že by moje dopisy byly vůbec kdy odeslány. Není to podnět k zamyšlení?”

Caroline pozbyla důvěry v sebe sama, a tak místo odpovědi jen přikývla. Darcy pokračoval.

„Potřebuji vaši pomoc, slečno Caroline. Přemýšlel jsem o všech možnostech a žádná z nich nedává nejmenší smysl. Byl bych velice rád, kdyby mi vaše intuice a důvtip pomohly odhalit příčinu této záležitosti.”

Caroline lehce zčervenala — bylo to poprvé, kdy ji Darcy požádal o nějakou pomoc.

„Pane Darcy, musím přiznat, že jsem velmi polichocena tím, že mě žádáte o pomoc,” řekla Caroline její mysl v radostném vytržení, že se jí Darcy přišel zeptat na její názor.

Předstírajíc přemýšlení, Caroline se zamračila a napřímila zrak. Bláhově se soustředila více na svůj vzhled než na to, co právě říkala. Než se nadála, z úst jí vyklouzla odpověď:  

„Možná někdo nechtěl, aby slečna Elizabeth ty dopisy obdržela,” řekla. Její zrak se rozšířil zděšením, když si uvědomila, co právě pronesla.