Povídky od Dzany

21.1 Vyřešení situace

V okamžiku, kdy ji spatřil, poznal, že se něco přihodilo. Její oči byly červené. Dvě obvykle duchaplné oříškové oči ani nezářily, ani se nemihaly. Namísto toho na něj sklesle hleděly, překvapeny a znepokojeny z jeho náhlého příjezdu. 

Jeho tep se zrychlil a zdálo se, že ona reagovala stejným způsobem. Darcy se Elizabeth nervózně uklonil a ona mu odpověděla svou úklonou. Jejich krátké shledání však bylo brzy přerušeno paní  Bennet, která hlasitě zvolala, jak je potěšena dnešní brzkou ranní návštěvou.  

„Pane Bingley, pane Darcy, jaká pocta! Moje drahá Jane, musím říct, že dnes vypadáš tak krásně,” prohlásila paní Bennet a radostně rozhodila rukama. Jane byla pro paní Bennet důvodem, proč se vrátila ke svému obvyklému chování.

„Pojďte dál,” pokračovala paní Bennet a vedla své hosty do místnosti, kde se Elizabeth naposledy zdržovala.

Elizabeth otevřela ústa, aby vyslovila svůj nesouhlas, ale brzy zjistila, že tím nic nezmůže. Její matka ji nevnímala a dále žvanila o dvou prasátkách, která se ztratila několikrát během dne a pak se konečně objevila na její posteli pod přikrývkou. Na závěr se paní Bennet obrátila a uvedla hosty do pokoje.

Sotva Darcy vstoupil dovnitř, jeho zrak upoutaly hromádky dopisů. Rozpoznal, že to byly dopisy od něj, neboť zahlédl na jedné z obálek pečeť rodu Darcy. Když pak pohlédl na Elizabeth, její široce otevřené oči mu vše vysvětlily. Přečetla je do jediného a zcela pochopila vše, co se přihodilo.  

Viděl, jak rychle přešla ke stolu a chvatně se snažila sesbírat poházené listy na jednu hromádku. Bez jediného zaváhání přistoupil až k ní.

„Dovolte mi vám pomoci, slečno Bennet,” řekl a složil na sebe několik dopisů.

Elizabeth mírně přikývla. Po chvíli si všiml, že se jí po tvářích neslyšně řinou slzy. Cítil, jak jej z toho bodá do srdce a uvnitř ho svírala bolest.

Položil na kraj stolu poslední hromádku dopisů a jemně k ní promluvil:

„Jste v pořádku, slečno Bennet?” zeptal se a zblízka na ni hleděl.

Pod vlivem jeho důvěrného pohledu Elizabeth cítila, jak se jí roztřásla kolena.

„Budu v pořádku.”

Jane, která si v tom okamžiku všimla této výměny mezi Darcym a její sestrou, navrhla procházku v zahradě a odvedla svou matku a manžela ven z pokoje.  Elizabeth se na Jane vděčně usmála a pak již jen viděla, jak se ztratili za rohem.

Obrátila se k Darcymu a s pocitem viny se zahleděla do země. Byla to ona, kdo mu dlužil omluvu.

„Četla jsem vaše dopisy,” začala pomalu. „A dlužím vám omluvu za své jednání.”

Darcyho pohled roztál a on odpověděl: „Vy mi nedlužíte žádnou omluvu. Není to vaše chyba, že slečna Bingley dopisy zadržela. Její čin vedl k nedorozumění, ze kterého bych já vás ale nikdy nevinil. Nedělejte si starosti, slečno Eliza-”

„Měla jsem čekat,” přerušila ho a zdvihla svůj zrak, aby mu hleděla do tváře.

Darcy náhle pocítil nutkání přiblížit se k ní a obejmout ji, ale místo toho ohnul svá ramena a přitiskl se zády ke křeslu. Nemohl se dopustit poklesku proti slušnému chování v Elizabethině domě. Služebnictvu nikdy nic neunikne.

„A byla jsem tak pošetilá, že jsem nepočkala,” dokončila tiše.

Když viděl její tvář smáčenou vlhkými slzami, nemohl už se déle udržet. Jeden velký krok stačil k tomu, aby ji objal svými pažemi a přitiskl k sobě.

Elizabeth, ocitající se v Darcyho náručí vydechla. Poté se v jeho blízkosti uklidnila. Cítila se v jeho objetí bezpečná a ukrytá před celým světem. Když ji Darcy konečně pustil, znovu se zahleděl do její tváře.

„Musel jsem vás vidět… musel jsem,” řekl. „Musel jsem se přesvědčit, zda se vám daří dobře.”

„Stále mi chybí,” zašeptala. V očích se jí usadil nepřítomný pohled.

„Bylo by nesprávné, kdybyste se cítila jinak. Váš otec byl dobrý člověk. Je mi to velice líto,” odvětil konejšivě. A jeho oči byly plné útěchy, tak jako jeho slova. Vzpomněl si, že on sám cítil totéž, když zemřela jeho matka.

„Jedna část mě samé zemřela, když jste odjel. Další část, když zemřel můj otec. Kolikrát se mi to ještě má stát?*” vyřkla otázku s tak ubohým výrazem ve tváři, že Darcy se cítil stísněný hledět na takovou Elizabeth. Už ji spatřil v jejích nejšťastnějších chvílích, slyšel ji chrlit svůj vztek, a přesto ji nikdy neviděl trpět v jejím nejhlubším smutku. Tato nová tvář Elizabeth jej od ní vzdalovala, a přesto k ní zase pro její citlivost přitahovala.

Cítil se ztracený nevěda, co říci. Věděl, že žádná slova jí neuleví od bolesti. Pocit ztráty může vyléčit jen čas. A navíc, způsob, jakým by ji mohl utěšit, by překračoval meze slušnosti. Přestože ho bolelo zanechat ji zde v takovém stavu, usmyslel si, že vyřešení záležitostí ohledně jeho usedlosti bude ten nejlepší způsob, jak dát najevo svou náklonnost. Byl připraven dát jí, co mohl, a opustit ji s co nejmenšími obavami.

„Slečno Elizabeth,” začal a pomalu vyhledal její oči. „Musíte pochopit, že mě naléhavé obchodní záležitosti volají na cestu do města. Již brzy mě čeká schůzka a nemohu si dovolit se zdržet.”

„Odjíždíte?” otázala se Elizabeth. Její hlas, ač to neměla v úmyslu, zněl poněkud pohnutě.

Darcy přikývl.

„Tak brzy?” šeptla.

Ta slova jej zasáhla, ale přinutil se znovu přikývnout.

„Ujišťuji vás, že vás opět navštívím. Hned, jak mi to mé záležitosti dovolí,” řekl a krátce se uklonil.

Elizabeth přikývla a pomalu jej následovala ke dveřím, aby jej vyprovodila. Po rychlém rozloučení se Elizabeth dívala za ním, dokud jeho kočár nezmizel v zatáčce.

*- nepodařilo se mi přeložit originální větu doslovně, protože by to v češtině neznělo ladně, ale nechtěla bych Vás o to ochudit. V originále celá pasáž zní:  „“A part of me died when you left; another when my father departed this life. How many parts of me am I to lose?” – Poslední věta je tedy doslova: „Kolik částí ze sebe samé budu ještě muset ztratit?“

21.2 - dokončení kapitoly

Před dveřmi pokoje Lady Catherine Darcy zaváhal. Obdržel zprávu o tom, že lady se zdržuje ve městě a dopřává si odpočinku před zítřejší návštěvou Bennetových. Povzdychl si. Nebylo jasné, jak jeho teta zareaguje. Pomalinku vztáhl ruku a zaklepal na dveře.

Ke dveřím se přiblížil komorník a Darcy v něm poznal jednoho z tetiných hlavních sluhů. Komorník Darcyho ihned uvítal a poté, co své paní oznámil příjezd návštěvy, jej uvedl do místnosti. Brzy nato se v salonu ozvaly kroky a lady Catherine vkročila dovnitř. Když však spatřila svého synovce, náhle se zastavila.

Darcy se otočil směrem ke své tetě a s úctou se uklonil. Pak čekal na její slova. Lady Catherine na něj nejprve uvrhla pohled vyjadřující její rozladění a až poté konečně promluvila. 

„Přišel jsi požádat o ruku mé dcery anebo o vyzvání k odchodu zpět týmiž dveřmi, kterými jsi právě vstoupil?”

Darcy sevřel své prsty. Nastávající situace nebyla snadná.

„Ani jedno, ani druhé,” zněla jeho odpověď.

„V tom případě ti nemohu nic nabídnout,” řekla lady Catherine a lhostejně pokrčila rameny.

„Já také nežádám nic od tebe, drahá tetičko,” opáčil Darcy. „Přišel jsem promluvit si o něčem, co ti, jak věřím, přinese užitek.”

Lady Catherine zpozorněla. Mohla být vším, jen ne bláznem. Věděla dobře, že Darcy měl v okamžiku svého vstupu dovnitř jediný zájem.

„Mýlíš se hluboce, pokud si myslíš, že ta ubohá Bennetovic dívka by mi kdy přinesla prospěch. Ta pro mě znamená jen prokletí, ne-li něco horšího. Nemusíš se snažit, aby tvé záměry vyzněly v lepším světle, než jaké doopravdy jsou, Fitzwilliame. Ty víš tak dobře jako já, proč jsem tady.”

Darcy zadržel svou chuť zašklebit se. Jakkoliv byla jeho teta stará, zachovala si ryzí mysl. Ženy jejího věku by měly potíže rozeznat slepici od kohouta, ne však ona. Dokázala konverzovat třeba o kuřatech; od toho, jaké odrůdy jsou právě v kurzu ve vyšší společnosti až po péči o peří tak, aby jej bylo možné před vařením snadno oškubat. Taková byla jeho teta a jemu nezbývalo, než s tímto faktem počítat.

„Tak tedy půjdu přímo k věci. Nesmíte dovolit panu Collinsovi, aby dostal Longbourn,” řekl Darcy a vyslal své tetě rozhodný pohled.

Lady Catherine se unaveně podívala na synovce. „Myslela jsem si, že mi to přijdeš sdělit. Ale já se nechystám zkazit panu Collinsovi tu radost a odmítnout mu jeho svaté právo na dědictví.”

„Takže necítíte soucit s rodinou, která nemá kde žít?”

„Pokud máš takovou starost o bydlení rodiny Bennet, nebude těžké pomoci jim najít nový dům. Když ještě stále nemáš vlastní ženu, můžeš docela dobře této koupit nějaké jiné panství,” podotkla lady Catherine suše a napila si čaje.

„Její hrdost by to nikdy nepřijala. Slečna Bennet nepatří k těm dámám, co pro sebe hledají výhody. Ona udělá cokoliv, co bude v její moci, aby odvrátila rodinné nesnáze, ale nebude žádat pomoc od třetí strany.”

Lady Catherine odložila svůj šálek a odfrkla si. „Pak té hloupé dívce nezbude, než své zaběhnuté způsoby pozměnit.”

Když Darcy uslyšel, jak jeho teta urazila Elizabeth, blýskl očima a zaskřípěl zuby. Bez rozmýšlení vyřkl to, co chtěl říci už dávno.

„Vždycky jsem o vás měl lepší mínění, drahá tetičko. A sice, že byste dovedla cítit s těmi, kteří neměli v životě tolik štěstí, a ne že budete kolem sebe pouze vířit povýšenost kvůli vašemu dědictví.”

Lady Catherine se na něj nepřítomně podívala. Snad ji Darcy nehuboval?

„Naučil jsem se od slečny Elizabeth Bennet mnoho věcí. Takových, kterým se lidé mého postavení naučit nedokáží: soucit, rovnost a především pokora. Nezáleží na tom, do jaké společenské vrstvy jsme se narodili. Ani ta nejvyšší třída nás nemusí ochránit před bídou. To není majetek nebo peníze, co činí člověka chudým. Spíše je to nedostatek morálky a charakteru, co skutečně vězí za politováníhodným žitím. My jsme byli obdařeni nadbytkem bohatství, ale celý život víme, že osud nepřipouští, aby bohatství naše životy posvěcovalo. A přesto jsme si dovolili vysmívat se těm méně majetným a přistupovat k nim s pohrdáním. Nebuďte tak zbrklá v hodnocení lidí z nižších tříd, neboť oni vás mohou naučit lekcím, které jste nikdy nemohla absolvovat.”

Lady Catherine obrátila svou hlavu ke stropu a na delší chvíli se zamyslela. Během celého života se nacházela vždy v uctivé vzdálenosti od těch, kteří nedosahovali její úrovně. Šťastně prošla vychováním vyšších vrstev a také jej předala další generaci. A teď tu před ní stojí její synovec a říká jí, že vše, co se už naučila, není tak docela správné.

S pohledem na mlčící tetu Darcy pokračoval dále.

„Drahá teto, snažně vás prosím, abyste znovu uvážila své přesvědčení a pohnutky. Rád bych vám připomněl, že s majetkem jde ruku v ruce také velká moc ovlivňovat okolí. Jako ctěná patronka pana Collinse máte moc jej jediným slovem zastavit před zmocněním se Longbournské usedlosti.”

S pohledem na Darcyho stará žena přikývla. Velmi si uvědomovala svůj vliv na pana Collinse.

„Ale přestože je pan Collins pod mým vlivem, nemohu ho zbavit výhod ze zisku panství na Longbourn. Byl by šťastnější, kdyby mohl bydlet ve větším domě.”

Darcy potřásl hlavou. „Mýlíte se, pan Collins se na panství nepřestěhuje. Je to duchovní, který se drží svého kostela. Nevěřím tomu, že by pan Collins opustil svůj sbor pro jiný. Je s ním příliš spjatý.”

Lady Catherine stiskla své rty a přemítala o tom, co právě Darcy vyslovil, a pak pomalu souhlasně přikývla.

„Kromě toho,” dodal temně Darcy, „protože Longbourn není v sousedství Rosingů, nevěřím, že by pan Collins měnil své bydlení. Je silně pochybné, že by se z nějakého důvodu chtěl vzdálit od své tak velkorysé patronky.”

„To, o čem hovoříš, je pravda. Ale stále ještě jsi nenabídl řešení této záležitosti,” řekla lady Catherine, zblízka hledíce na Darcyho.

Přestože nebyla nijak zvlášť nadšená pomoci Elizabeth, díky přesvědčivému úsilí jejího synovce ji znejistit, si uvědomila, jak velkou starost o tu dívku Darcy má. Darcy byl vždycky jejím oblíbeným synovcem; jediný muž, kterému by mohla svěřit Anne. Cítila jistě, že Darcyho city k Elizabeth byly dostatečně hluboké na to, aby byl schopen přerušit jejich korespondenci, kdyby mu teď odmítla pomoci. A to bylo něco, co nemohla dopustit. Ona Darcyho potřebovala. Na něm závisela budoucnost její Anne.

Věřila, že je jen otázkou času, kdy Darcymu nezbude, než aby přistoupil na její přání. Nemohl na věky zůstat svobodným mládencem; dříve či později bude potřebovat dědice. Když teď byla Elizabeth zasnoubená a měla několik týdnů před svatbou, Darcy nebude mít jinou možnost, než se konečně sblížit s její dcerou.

„Chtěl bych odkoupit Longbournské panství od pana Collinse,” odvětil Darcy s přímým pohledem na svou tetu.

Lady Catherine se zprvu zdála být překvapená, ale pak se jí na tváři objevil zamyšlený pohled. Mohla by přesvědčit Collinse k prodeji panství a vyjmenovat všechny výhody, které mu z toho poplynou. Jak usoudila, pokud bude Elizabeth žít se svou rodinou na Longbourn, bude dostatek místa pro její dceru na Pemberley.

„A ty máš v plánu slečně Bennet panství darovat?” otázala se s pozvednutým obočím.

„Pokud mi dovolíš odkoupit statek od pana Collinse, sám se pak postarám o všechny náležitosti, které budou následovat,” odpověděl Darcy, nechtíc, aby jeho teta věděla víc, než jí hodlal prozradit.  

„Ať je tedy po tvém. Měla bych pro pana Collins okamžitě zavolat a sdělit mu, aby ti usedlost prodal, když je to tvé přání.”

Darcy pohlédl na svou tetu. Zdálo se, že zapomněla na jejich hádku na Pemberley a spolupracovala mnohem lépe, než si vůbec dovedl představit.

„Děkuji vám, tetičko Catherine,” řekl Darcy a věnoval jí úklonu. „Zítra pana Collinse navštívím a vyřeším s ním všechny náležitosti. Pokud mě omluvíte, musím se vzdálit, abych mohl projednat další věci.”

Darcy dal své tetě sbohem a odešel. Úlevou vydechl. Značná část této záležitosti už byla vyřešena. Teď jej čekalo ještě vyjednávání s Collinsem a navštívit Tennysona. Rozhodl se absolvovat nejdříve tu druhou návštěvu.