Povídky od Dzany

22.1 Do konce

Byla to skromná usedlost v decentním stylu a nepříliš velká, v blízkosti města. Dům obklopovaly zelené kopce a uprostřed nich se vinula cesta. Elizabeth by se tady líbilo, pomyslel si Darcy. Už si ji dovedl představit, jak by se zde procházela pod vysokými stromy a prozkoumávala široké louky. Před domem bohatě kvetly květiny a zdobily statek pestrými barvami – velice neobvyklý pohled v zimním období.

Když se přiblížil k domu, vystoupal Darcy po schodech a zastavil se u dveří. Elizabeth by zde vedla pohodlný život, tím si byl jistý. Ačkoliv dům nebyl ani velký, ani bohatě zdobený, Elizabeth by o něj pečovala. A tady by Elizabeth byla milována. Tady by byla šťastná. Alespoň v to doufal a za to se modlil.

Když se dveře otevřely, ocitl se Darcy tváří v tvář Tennysonovi. Tennyson okamžitě Darcyho poznal a laskavě jej uvedl dovnitř. Darcy se porozhlédl po domě, který zevnitř vypadal podobně jako zvenčí —ani příliš málo ozdobený, ale ani přezdobený.

„Přišel jsem se vás zeptat na váš názor na jistou záležitost,” začal Darcy a složil ruce do klína.

Tennyson překvapeně vzhlédl, ale po krátkém zaváhání přikývl.

„Mám starost o to, kde budou Bennetovi po smrti otce žít.”

Tennyson se poškrábal na čele. Bylo zjevné, že také on už nad touto záležitostí strávil mnoho přemýšlení.

„Hovořil jsem už několikrát o této záležitosti s Elizabeth. Ona a její rodina doufají, že jim pan Collins dovolí zůstat za měsíční nájem.”

„Už mu to navrhli?” zeptal se Darcy.

„Myslím, že Elizabeth už o tomto návrhu mluvila se svou přítelkyní Charlottou. Pokud však vím, tak pan Collins má na celou záležitost malý vliv. Řekl bych, že osud panství leží v rukou vaší tety, pane Darcy.”

Darcy souhlasně přikývl. Matthew pozorně sledoval Darcyho výraz a snažil se zjistit, jaké motivy vedly Darcyho k tomu, aby jej navštívil v jeho domě. Po dalším pohledu na Darcyho vážný obličej Matthew usoudil, že Darcy má nějaký vlastní plán. Už slyšel mnohé o Darcyho osobnosti a uvědomoval si velice jeho škrobenost a ohromující drzost, se kterou se tady objevil. Slyšel o tom, že Darcy byl muž s velkými možnostmi, které jej činily mocným a obávaným člověkem. Matthew pohlížel na Darcyho, který beze slova seděl v křesle a vytvářel tak hluboké ticho, které nemínil prolomit.

Matthew si téměř okamžitě vybavil jeho návštěvu u Elizabeth a s úzkostí si uvědomil, jak velký zájem tento muž o Elizabeth stále projevoval. Matthew se obával jejich setkání. Bylo více než očividné, že Darcy k Elizabeth stále chová hluboké city. Čas od času by dokonce takřka odpřisáhl, že mu Elizabeth jeho náklonnost oplácela. A pokaždé, když se u něj objevily tyto náznaky žárlivosti a nejistoty, sám se utvrzoval v tom, že Elizabeth byla pouze jeho. A přesto, i ty nejmenší události, které se odehrávaly mezi Darcym a Elizabeth, Matthewa zneklidňovaly.

Díky Charlesovi se dozvěděl něco málo z Elizabethiny minulosti, spojené s Darcyho osobou. Elizabeth sama se o Darcym takřka nezmiňovala.  A pokud věděl, byla to ona, kdo Darcyho před lety opustil. Tak proč pak měl on takový zájem na jejich lehké konverzaci? Elizabeth přece Darcyho opustila, nebo ne? Matthew zamrkal a odehnal své myšlenky pryč. Elizabeth byla tak jako tak jeho. A proto jej nemusí zajímat, jaké city k ní chová Darcy.

Darcy vstal ze svého křesla. Když Matthew na Darcyho pohlédl, podivil se, proč se jeho host tak brzy chystá na odchod, ale pomyslel si, že bude lepší se na nic neptat.

„Teď vás opustím,” řekl Darcy a slabě se svému hostiteli uklonil. „Děkuji za váš čas.”

„Potěšení je na mé straně,” odpověděl Matthew a vrátil Darcymu pozdrav.

„Obávám se, že vás budu nucen zneužít vašeho pohostinství ještě jednou, zítra.”

Matthew, poněkud více zaskočen, pomalu přikývl. „Nebude mě to nijak obtěžovat. Musíte vědět, že jste tady vždy vítán.”

Darcy se zdvořile usmál a odešel. Když už byl pryč, Matthew zavřel dveře a zastavil se na pár chvil uprostřed pokoje. Darcy, tak jako konečně už mnozí uznali, byl podivný tvor. Zdál se velice málomluvný a tichý a Matthew jej málem považoval za nespolečenského člověka. Matthew se divil, jak mohl vůbec Darcy vést svoje obchodní záležitosti s takovouto povahou. A ještě více se divil tomu, co mohla na Darcym vidět Elizabeth a proč s ním kdy vůbec byla. Možná právě proto jej opustila, pomyslel si, Matthew. Možná to byla jeho povaha, která ji přinutila ho opustit.

Později odpoledne Darcy zaklepal na dveře Charlottina domu. Byl si jist tím, že jeho teta již pana Collinse v časném odpoledni navštívila. Když pan Collins otevřel dveře, nezdál se vůbec překvapený tím, že Darcyho vidí.

„Pane Darcy, jaká čest! Pojďte, prosím, dovnitř,” řekl pan Collins a vcházel zase zpět. Rozevřenou paží přitom zval Darcyho dál.

Darcy krátce přikývl a vešel dovnitř.

„Věřím, že vás již navštívila moje teta,” řekl Darcy, zatímco si sedal.

Ano, byl jsem tak poctěn, že mě zde navštívila moje patronka,” odpověděl pan Collins s důstojným výrazem ve tváři.

„Tak to je dobře, že zde již byla. Mohu tedy pohovořit dále o svých obchodních záležitostech.”

Pan Collins přikývl. „Moje patronka mi sdělila, že její synovec má veliký zájem na koupi usedlosti. Řekla mi o výhodách, které prodejem domu získám.”

Darcy radostně přikývl. Jeho teta za něj udělala ten největší díl práce.

„Rád bych vyhověl jejímu citlivému návrhu, ale přesto musím připustit, že prodej statku pro mě tak výhodný není.”

Darcy si téměř povzdychl. Brzy se však opanoval a otázal se: „A proč, mohu-li se zeptat, byste si jej raději ponechal?”

„Pro samotný důvod, kvůli kterému bych jej koupil,” odpověděl pan Collins a promnul si prsty. „Longbourn by mohl představovat na delší dobu dobrou investici. Jsem duchovní a bydlím skromně. Pochybuji proto, že bych měl kdy znovu takovou šanci investovat do něčeho podobného.”

Darcy se kousl do rtu a zamyslel se. Proč, u všech čertů, si pan Collins vybral neposlechnout svou patronku? V jeho očích se však zajiskřilo, když pomyslel na něco, co by dokázalo pana Collinse přesvědčit.

„Mám letní dům v Kentu. Pokud přistoupíte na mou nabídku odkoupit od vás usedlost, můžete za to mít ten dům a investovat do něj.”

Nato pan Collins překvapeně svraštil obočí. Zaslechl již o Darcyho domě v Kentu a věděl o jeho vysoké hodnotě. Výlet do Kentu s Charlottou zněl jako poctivá náhrada. Ale přesto, nebyl v této velkorysé nabídce nějaký zádrhel? Žádný muž, který to má v hlavě v pořádku, by se nezbavoval usedlosti s mnohem větší cenou než je ta, kterou chce koupit.

„Že jsem tak smělý, proč chcete takto nevýhodně odkoupit Longbourn?”

Darcy si povzdychl. „Mám k tomu své důvody a věřím, že mě omluvíte, když si je nechám pro sebe.”

Pan Collins přikývl. Věděl, že Darcyho koupě nějak souvisí s Elizabeth a že Darcy by udělal cokoliv a za jakoukoliv cenu proto, aby byla Elizabeth šťastná.

„Ta usedlost je vaše. Za čtyři tisíce liber.”

„Samozřejmě,” řekl po krátkém zaváhání Darcy. Věděl, že si pan Collins spočítal své a snažil se získat výhodu. Longbourn neměl cenu vyšší než tři tisíce liber, zatímco dům v Kentu měl hodnotu alespoň sedmi tisíc. Darcy si však vybral přistoupit na lakotu pana Collinse a nehandrkovat se s ním. Mohl by s ním usmlouvat několik tisíc liber. Pokud to ale vrátí Elizabeth úsměv do tváře, pomyslel si, že je to dobrý zisk.

22.2 - pokračování

Příštího dne časně zrána šel Darcy znovu navštívit Matthewa.

„Pane Darcy, musím říct, že jste přišel v pravou chvíli. Byl byste mě minul, kdybyste přišel jen o minutu později. Jsem právě na cestě na Longbourn.”

Darcyho zavalila vlna pocitů a on vedl boj, aby nad nimi získal kontrolu.

„Pokud je to tak, nemohu vás zdržovat. Snad se mi podaří pro setkání najít vhodnější dobu.”

„Pokud by vám to nevadilo, pane Darcy, můžete jet na Longbourn se mnou, koňmo.  Budeme zatím moci projednat vše, co máte na srdci.”

Darcy přemýšlel o Matthewově nabídce. Toužil spatřit Elizabeth, ale ne v Matthewově přítomnosti. Věděl, že by se cítil nemístně, jako někdo, kdo se vnutil do cizí společnosti. Myšlenka na opětovnou možnost uvidět Elizabeth jej však brzy přemohla a on souhlasil.

„Zní to jako dobrý nápad, pane Tennysone.”

Když byli oba v sedle, vydali se na cestu k Longbourn. Po krátké chvíli ticha Darcy promluvil:

„Včera jsem navštívil pana Collinse a odkoupil od něj Longbournský statek.”

Matthew ztuhl. Netušil, proč Darcy učinil takovou věc. Zachvátila jej vlna paniky. Co když si Darcy usmyslel, že to použije jako návnadu proto, aby od něj Elizabeth odlákal?

Když Darcy uviděl Matthewův poplašený obličej, rychle dodal: „Chci vám nabídnout vlastnictví usedlosti.”

Matthewovi klesla čelist. V tu chvíli ztratil řeč a nevěděl, jak odpovědět.

Darcy přešel jeho mumlání a řekl dále: „Je to to nejmenší, co mohu udělat, abych dopřál slečně Elizabeth a vám šťastnou budoucnost.”

„Ale — ale — Já mohu samozřejmě od vás statek koupit. Není to od vás správné – koupit dům a pak jej darovat. Takový dar, nebo cokoliv podobné ceny nemohu přijmout,” řekl Matthew a zastavil svého koně.

„Nevím, kolik je vám toho známo o mé minulosti se slečnou Bennet, ale jednu věc vám povím. Jsem slečně Elizabeth dlužen mnoho věcí; o mnoho jsem ji totiž oloupil. Tohle je to nejmenší, co mohu udělat, abych napravil své chyby a mohl dostát odpuštění. Prosím, přijměte tuto pokornou nabídku, protože to není nic ve srovnání s pravou cenou mých činů.”

Matthew pomalu ujížděl dále, nevěda, co říci.

„Budu vám navždy zavázán, pane Darcy,” řekl konečně.

Darcy přikývl. Na obzoru se pomalu vynořoval Longbourn.

22.3 – pokračování kapitoly

Elizabeth se procházela po lese a vdechovala svěží ranní vzduch. V přírodě nacházela útočiště a živoucí cvrkot ptáků kolem ní pozvedal jejího ducha. Kdyby jen měla lepší náladu, sama by se dala do zpěvu.

Nedaleko od svého místa zaslechla dusot kopyt. Otočila se za zvukem, zvedla hlavu a spatřila dvě postavy na koních. Téměř okamžitě Elizabeth rozpoznala Matthewa a muže, který byl vedle něj. Při pohledu na Darcyho se jí rozbušilo srdce a ona se snažila potlačit úsměv. Zdálky viděla, jak na ni Matthew mává. Ona krátce kývla v odpověď a sklopila svůj zrak k zemi.

Najednou zaslechla pískot vyplašené myši, která se kdoví odkud vzala a běžela přes cestu přímo před koňmi. Těsně za myší se plazil had, který se snažil ulovit si ji k snídani. Po několika splašených zaržáních a vyhozeních nohou se ozvaly dvě těsně za sebou dopadající rány. Když se Elizabeth ohlédla, oba, Tennyson i Darcy leželi na zemi.

Elizabeth vydechla. Bez jakékoliv myšlenky se ihned rozeběhla k Darcymu. Darcy si tiskl pravou paži a sténal.

„Pane Darcy!” vykřikla Elizabeth a běžela dál k němu. „Jste v pořádku?”

Když Darcy lehce přikývl, Elizabeth se sehnula k zemi, aby mu pomohla. Darcy se jí zahleděl do očí a ještě chvíli si prohlížel její tvář, než stočil svůj pohled na Tennysona. O vteřinu později si Darcy odkašlal tak, aby jej Elizabeth zaslechla. Elizabeth v mžiku pochopila Darcyho gesta a ztuhla. Rozeběhla se tak rychle k Darcymu, že zcela zapomněla na svého snoubence, ležícího jen několik stop od něj.

Elizabeth rychle vstala a otočila se, aby spatřila Matthewa hledícího přímo na ni. V jeho obličeji se zračil zmatek a pochybnosti.  Elizabeth zvolna a nejistě přešla k němu.

„Pane Tennysone, jak se cítíte?” zeptala se a jemně mu položila ruce na ramena.

Když Matthew uslyšel v Elizabethině hlase ten odstup, trhl sebou. Zřejmě byl po celou dobu tak slepý. Snad si usmyslel nevidět, když se objevily náznaky nejistoty.  

Nic dalšího již nebylo řečeno a všichni tři se vydali na cestu na Longbourn. Darcy, třebaže byl potají rád, že Elizabeth nejprve přispěchala k němu, se mezi oběma cítil jako vetřelec. Matthew, zasažený šokem z odhalení pravdy, kterou dlouho odmítal, se cítil nadbytečný a vzdálený od Elizabeth, přestože ona kráčela po jeho boku. Elizabeth se hrbila a paže jí pokorně visely podél boků. Tiše se kárala za svůj zbrklý nerozumný čin.  

Darcy se na Longbourn zdržel pouze krátkou chvíli, protože ticho, které se rozhostilo mezi všemi třemi, bylo děsivě nepříjemné. Po Darcyho odjezdu odešla paní Bennet z pokoje, aby zkontrolovala kuchyň.

Po několika okamžicích ticha Elizabeth tiše pronesla: „Je mi to líto.”

K jejímu překvapení Matthew odpověděl. „To není třeba.”

Netuše, co říct, setrvávala Elizabeth v mlčení.

Matthew odvrátil svůj pohled. V době, kdy paní Bennet klábosila, on přemýšlel. Věděl, že Elizabeth bude jeho, pokud se on rozhodne si ji ponechat. Věděl, že by Elizabeth nikdy nezostudila svou rodinu zrušením zasnoubení tak těsně před svatbou.  Takové jednání by vedlo pouze k šíření klepů po městě a otázkám na Elizabethinu čestnost. Darcy se na scéně objevil příliš pozdě a citelně všechno zničil.  

On Elizabeth miloval — o tom nebylo pochyb. Ale toužil navždy milovat někoho, kdo nemůže svobodně jeho city opětovat? Věděl, nyní to již nebylo možné popřít, že Elizabeth miluje Darcyho. Sám to viděl, když se k němu Elizabeth rozeběhla, polekaná Darcyho stavem. Ale činí jej pohled na jeho snoubenku, milující někoho jiného, dostatečně rozezleným na to, aby si Elizabeth k sobě připoutal těsněji? Nebo je jeho láska dostatečně zralá na to, aby ji nechal odejít a být s tím, se kterým by mohla být šťastná?

„Vy ho milujete, je to tak?”

Elizabeth cítila bolest z jeho zraněného hlasu. Vypadal, že má z její odpovědi strach, neboť odpověď nepochybně potvrdí jeho obavy. Elizabeth sklonila hlavu. Nemělo cenu lhát. Matthew viděl vše, co potřeboval. V hloubi už Matthew její odpověď znal.

„Ano.”

Po vyslyšení její odpovědi Matthew vstal a odvrátil se od Elizabeth. Uslyšel odpověď z jejích vlastních rtů a nepotřeboval žádná jiná vysvětlení. Mohl si dát dohromady všechny důvody toho, proč Elizabeth Darcyho miluje a propojit je s celým jejím příběhem. Ona Darcyho milovala po celou dobu a jemu nezbývalo než se divit, proč se před ním pravda neodhalila dříve.

Když Elizabeth viděla, že se od ní Matthew obrátil, vykřikla: „Je mi to líto. Je to celé moje chyba. Vás se to vůbec nemělo dotknout. Nikdy jsem neměla dopustit, aby se to stalo.”

Matthew se otočil, aby jí viděl do tváře.

„Nejsem nerozumný muž. Poslouchal bych vaši verzi příběhu. Tu, kterou byste přede mnou neskrývala. Nemohu vás nutit k omluvě za to, že milujete jiného, stejně tak ale nemohu skrývat své neklidné myšlenky. Vždycky jsem si odmítal připustit, že mezi vámi a panem Darcym cosi existuje, a teď, když pravda vyšla najevo, se cítím, jako bych byl žil v jedné velké lži.”

Elizabeth pohlédla na Matthewa a otázala se: „Měla jsem důvody k tomu, abych vám nepověděla o svých citech k panu Darcy. Před lety mě opustil, bez varování. A mezi námi došlo k hroznému nedorozumění. Máte právo o tom vědět.”

A s tím začala vyprávět vše, co se přihodilo, od toho, jak Caroline Bingley schovala dopisy až po Darcyho vysvětlení. Když skončila, ještě dodala: „Nikdy jsem vám o tom neřekla, protože jsem si nepřála, abyste musel projít tím, čím jsem musela já. Byl jste v tom úplně nevinně a nezasluhoval jste si žádný špatný konec. Chtěla jsem s vámi zůstat, protože vím, jaké to je, když jste zrazen někým, koho milujete.”

Matthew, který po celou dobu bedlivě poslouchal, konečně promluvil: „A vy jste byla ochotná obětovat kvůli mně vaše vlastní štěstí?”

Elizabethina odpověď zněla pevně: „Ano.“

„Pak bych měl být rád, že se mi od vás dostalo alespoň několika myšlenek na mě a dobrého úmyslu. To je jedna z věcí, které na vás nejvíce obdivuji, slečno Elizabeth; vaše přesvědčení pro záchranu druhých. Nebudu tvrdit, že nejsem vůbec zraněný, že necítím bolest z této záležitosti, ale dávám vám volnost, abyste mohla vykročit tou cestou, kterou sama chcete.”

„Co, prosím? Co asi myslíte tím —”

„Elizabeth, dovoluji vám jít za ním. Vím, že byste to chtěla,” odvětil Matthew.

Zděšená Elizabeth začala koktat: „Vy jste — ale já jsem myslela — ne, vy — my — nemůžeme udělat takovou věc. Lidé budou mít řeči, budou z toho klepy. Vaše vlastní reputace bude v ohrožení.”

„Elizabeth, cožpak si nepamatujete poslední slova vašeho otce? Slíbila jste mu prožít šťastný život a já jsem mu slíbil, že vám dám ten nejšťastnější život, jaký budu moci. Mám tuhle záležitost ve svých rukou. Prosím, umožněte mi, abych mohl splnit poslední vůli vašeho otce.”

Elizabeth zavřela oči a připomněla si onen den, kdy její otec zemřel. Slíbila mu toho dne štěstí ve svém vlastním životě a na Matthewovi viděla rozhodnutí, že jí toto štěstí dá.  

„Nikdy vám nebudu moci poděkovat za vaši ohleduplnost a velkorysost,” odpověděla Elizabeth, která stěží mohla uvěřit tomu, co se stalo.

„Nechám pana Darcyho, aby vám vysvětlil podrobně všechny jeho budoucí plány ohledně Longbournu, ale řeknu vám toto. On za mnou přijel dnes ráno, aby mi sdělil, že již odkoupil od pana Collinse dům a chce jej dát mně. Nyní ale už nebudu více majitelem domu, takže si s ním musíte tyto záležitosti vyřídit.”

Elizabeth klesla zpět do svého křesla, nevěda přesně, co si pomyslet, a vděčně hleděla na Matthewa. Její srdce bušilo vzrušením, přestože na ni stále doléhal určitý pocit viny. Byť se snažila uchránit Matthewa od bolesti, jeden zbrklý čin všechno pokazil. Ale někde uvnitř jí samé se ozýval souhlas s jejím jednáním. Teď byla volná a mohla udělat to, co si přála.

„Nebudu vás již déle zdržovat, i když by mi bylo potěšením zůstat jako váš přítel. Myslím, že budete chtít tu novinku oznámit panu Darcymu osobně. Ale pokud byste nechtěla, mohu se na zpáteční cestě zastavit na Netherfieldu.”

Elizabeth ihned odpověděla: „Řeknu o tom panu Darcymu osobně. Děkuji vám, pane Tennysone. Bude mi ctí počítat vás mezi své přátele.”

Matthew se uklonil. „Potom se mohu vzdálit. Ať se vám ve všem daří dobře, drahá Elizabeth,” řekl.

Elizabeth vstala a uklonila se. „A vám také, pane Tennysone.”