Povídky od Dzany

22.4 – dokončení kapitoly

„Lizzie? Copak tě sem přivádí?” zeptala se překvapená Jane, když u dveří vítala svou sestru.  

„Je tady pan Darcy?” otázala se Elizabeth a rozhlížela se po vstupní hale.

„Ne, odešel na pochůzku. Ale ještě než odešel, řekl mi, že to bude jen na chvíli. Pojď, sedneme si v salonu,” odpověděla Jane, ještě více vyplašená tím, proč sem její sestra přijela za Darcym.

Pro Elizabeth bylo těžké skrýt své zklamání.

„Lizzie,” hubovala ji Jane. „Nesmíš se takhle chovat. Jsi zasnoubená, vzpomínáš si?”

„Nikoliv, drahá sestřičko. Já už nejsem zasnoubená,” odpověděla Elizabeth. Na tváři se jí rozlil zářivý úsměv.

Jane se údivem rozšířily oči. „Proč jsi to udělala?” zeptala se a dívala se na sestru nesouhlasně.

Elizabeth pohodila hlavou a vyprávěla Jane vše, co se ráno odehrálo. Když byla u konce, Jane jen stěží dokázala uvěřit tomu, co jí právě Elizabeth pověděla.

„Měla bych ti poblahopřát, ale jsem trochu šokovaná. Pan Tennyson musel na všechno přijít za takových okolností — dobré nebe!” vydechla Jane.

Elizabeth si povzdychla. „Ve skutečnosti nebylo nikdy mým záměrem, aby se to dozvěděl.”

Jane se s pochopením zadívala na Elizabeth. „Ale jsi ráda, že všechno dobře dopadlo? Neupřednostňovala jsi tuto cestu, kterou ti osud kdysi odepřel?”

Elizabeth přikývla. „To jistě.”

A právě poté se v hale objevila vysoká postava. Elizabeth ihned otočila hlavu tím směrem. Jane povzbudivě kývla na Elizabeth, aby za ním šla. Když Elizabeth vstoupila do haly, zhluboka se nadýchla a zavolala na něj: „Pane Darcy?”

Po zaznění jejího hlasu se Darcy prudce otočil a zdvihl obočí, když jeho oči spočinuly na Elizabeth.

„Slečno Elizabeth, vůbec jsem netušil, že nás navštívíte,” uklonil se a bázlivě na ni pohlédl.

„Pak budete ještě více překvapen tím, že jsem zde právě kvůli vám,” odvětila Elizabeth se stydlivým úsměvem.

„Tak, vidím, že jste přijela navštívit muže, který není váš snoubenec,” usmál se Darcy, zatímco ji škádlil.

Elizabeth se zamračila a podivila nad tím, proč Darcy mluví v podobném duchu jako Jane.

„Nuže, pokud mi není dovoleno navštívit nikoho, s kým nejsem zasnoubená, pak se obávám, že již nikdy nebudu moci navštívit žádného muže na tomto světě.”

Trvalo jen několik vteřin, než se Darcymu z  obličeje vytratil jeho úsměv a byl nahrazen zmateným pohledem. Poté, co Elizabeth uviděla Darcyho tupý výraz, rozesmála se. Darcy se zamračil.

„Co tím myslíte? To, že už nejste zasnoubená?” zeptal se hlasem, který odhaloval směsici vzrušení a údivu.

„Pan Tennyson viděl, co se dnes stalo, a rozhodl se dát mi volnost,” vysvětlovala Elizabeth a dívala se přitom na Darcyho. Potom Darcymu pověděla o Matthewových záměrech a jeho rozhodnutí splnit slib daný panu Bennetovi.

Darcyho strnulý výraz se zvolna obrátil do širokého úsměvu.

„Obyčejně mi není vlastní radovat se ze smutku jiného muže, ale tentokrát —”

Darcyho zrak se rozšířil v údivu a jeho krátce uťatá věta zůstala nedokončená.  

Elizabeth ho políbila.

Třebaže to byl jen letmý polibek, vehnal Elizabeth červeň do tváří. Elizabeth malinko ustoupila dozadu, netuše, jak bude Darcy reagovat. Ale sotva ona ustoupila zpět, Darcy si ji přitáhl zase k sobě a polibek jí opětoval.

„Stálo to za to čekání,” zašeptal, když ji stále držel v těsném objetí.

Výbuch kašle, který se za nimi ozval, přerušil tuto důvěrnou chvilku mezi Elizabeth a Darcym. Když se pár otočil, spatřil velmi nevěřícího Charlese Bingley, upřeně na ně hledícího.

„Vy,” vydechl Charles „— a ty”, oddechoval, ukazujíc střídavě na Elizabeth a Darcyho. „To jste ztratili hlavu? Co to děláte, vy dva?”

Nikdy předtím Elizabeth nezažila, aby Charles takto ztratil svou vyrovnanost. Jeho obličej byl bledý, sinalý, když třesoucím se prstem ukazoval na Darcyho. Nastalá situace by byla zábavná, kdyby Elizabeth necítila rozpaky nad tím, že je Charles přistihl při líbání.

Darcy pustil Elizabeth a dal ruce vzhůru, jako kdyby kapituloval. Zakroutil očima a řekl: „Není to tak, jak to vypadá Charlesi.”

Charles si zkřížil paže. „Tak jak by to potom mělo vypadat? Nemůžu uvěřit tomu, že bys byl schopen panu Tennysonovi udělat něco takového, Darcy. Když pomyslím, že jsem tě vždycky považoval za vynikajícího člověka. Ale zřejmě to tak není,” zvolal. Jeho obvinění se hlasitě nesla přes celou halu.

Pak se ozvalo několik kroků a do haly vstoupila Jane. „Co je to tady za křik, Charlesi?” zeptala se, zatímco hleděla na manžela a očekávala jeho odpověď.

„Oni — oni” mumlal Charles, celý rudý v obličeji. Částečně v rozpacích z toho, že viděl cosi, co vidět neměl.

„Oni co?” optala se Jane, které se kolem úst vytvořil jemný úsměv, neboť jí začala být zřejmá komičnost celé situace.  

Charles na chvíli vypadal, jako když odmítá říci, co viděl. Otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Byl očividně stále v šoku.

„Zeptej se jich na ten hrozný hřích, který právě spáchali,” vydal ze sebe konečně Charles, oči stále vyboulené.

„A jaký strašlivý přestupek jste tedy vy dva spáchali?” zeptala se Jane lehce pobaveným hlasem.

Elizabeth a Darcy se podívali jeden na druhého. Oba se stěží drželi, aby nepropukli v smích.

„O nic nešlo, skutečně,” řekl Darcy s úsměvem.

„Zkrátka jsme se políbili,” řekla Elizabeth a pokrčila rameny.

„Dvakrát,” dodal Darcy. A aby zdůraznil ten počet, vyjádřil jej přitom i na prstech své ruky.  

Charles vypadal, jako kdyby zrušili vánoce. Čelist mu poklesla a v obličeji byl napjatý.

Jane se smála tomu, jak Elizabeth a Darcy jejího nedůvtipného manžela trápí. „Charlesi, drahý, pojď se mnou, musím ti říct něco důležitého.”

Na naléhání své manželky neměl Charles jinou možnost než odejít za ní. Ve tváři měl velice zmatený výraz.

Poté, co Charles a Jane odešli, dala se Elizabeth do uvolněného smíchu. Hodila přitom hlavu nazad, tak, jak už to dlouho neudělala. Darcy ji sledoval a v jeho nitru se uhnizďoval nový pocit štěstí. Teď byla Elizabeth jeho a on bude tím, který bude moci vidět její smích každý den. Začal se smát spolu s ní a na nic jiného nemyslel.

Když konečně přestali a Elizabeth si stírala slzy z očí, Darcy promluvil. Jeho hlas se změnil do střízlivějšího tónu.

„Slečno Elizabeth Bennet, bude mou největší ctí, přijmete-li mou nabídku k sňatku.”

„Běda, pane Darcy, to bude největší ctí a radostí mou, opravdu. To největší požehnání a štěstí v mém životě, které mi nemůže dát nikdo jiný.”

Darcyho obličej se rozsvítil a on uchopil Elizabeth v těsném objetí. Když se pustili, řekl: „Mám dojem, že v tomto domě je někdo, komu dlužíme velkou omluvu.”

Elizabeth se rozesmála.

„Skutečně?”

Elizabeth přikývla a oba dva se ruku v ruce vydali dolů do haly, aby našli Jane a Charlese. S Darcym po svém boku se nemohla Elizabeth zbavit svého úsměvu ve tváři. Jak kráčela dolů do haly, nemohla uvěřit tomu, že je Darcy, po více než dvou letech od jejich odloučení, zase vedle ní.  

„Tehdy, před několika týdny, jsem neměla pravdu,” řekla Elizabeth jemně s pohledem na Darcyho.

„Hmm?” zeptal se Darcy a zadíval se na ni.

„Vždycky tady budeme, vy a já.”

Epilog: Jak plynuly roky

Slunce jasně svítilo skrze stromy, jeho zářivé paprsky projasnily celý les. Jemný vánek šelestil s listím, které leželo na cestě. Zatímco na zemi tančily listy, ptáci cvrlikali svoje písně a jejich trylky se rozléhaly mezi stromovím. Náhle se ozval lehký smích. Jeho zvonivé vibrace letěly až do nebe a obohacovaly ono ráno píseň o další barvy a tóny. Ani ne o vteřinu později se k němu připojil hlubší, mužnější smích. Elizabeth a Fitzwilliam Darcy kráčeli spolu, ruku v ruce, bok po boku.

Když se před nimi objevila zahrada, Elizabethin zrak se kochal změtí barevných květů, které se rozvíjely pod zářícím sluncem. Krása zahrady v tomto brzkém jarním období jí nikdy nezevšedněla. Každý prvek okouzloval její oči. Ač bdělá, připadala si jako ve snu a nedokázala rozlišit, co je skutečnost a co pohádka, co pravda a co iluze. Tak jako v raném období manželství se často ptala, zda je to všechno kolem skutečné.

Byla vdaná, vdaná za neobyčejného muže. Její manžel byl galantní a šarmantní princ, o kterém snila před lety svůj sen. Byl to on, kdo jí dal lekci ohledně předsudků a nespravedlivému posuzování charakteru. Byl to on, kterému v lásce propadla a kdo byl jejím drahým, jako všichni její blízcí – ne-li více. Byl středem jejího života. Ten, u kterého hledala radu i oporu. Ten, který byl vždy připraven držet ji ve svých rukou, kdykoliv ji život srážel k zemi.  

Měli spolu mnoho bojů, ale stejně tolik usmíření. Mnohokrát, v době krátce po svatbě, vzpomínala Elizabeth, odešla spát pryč z jejich ložnice. Ale vždy se pak vrátila do pánova pokoje. Třebaže se častokrát zdálo, že je hádky rozdělí, bylo nakonec zřejmé, že je neštěstí a odhodlání přivedlo zase blíže k sobě. Elizabeth věděla, že již před svatbou Darcyho milovala, ale nikdy netušila, do jaké hloubky a vážnosti může láska dorůst v době svého zrání.  Pomalu a jistě se Darcy stával tím nejdůležitějším člověkem v jejím životě. Byl jí nejbližším důvěrníkem, nejoddanějším přítelem a nejdražším manželem. Nikdy předtím, dokud to sama nezakusila, nepoznala Elizabeth požehnání stavu manželského.

Kdysi měla obavu, že jejich manželství časem ochladne, tak jako u jejích rodičů, ale zjistila, že k něčemu takovému mezi ní a Darcym nikdy nedojde, protože každý den v jejich manželství byl jiný. Nikdy neprožila stejný den dvakrát, ale nikdy také nezjistila, že by se její city k jejímu manželovi změnily. Pouze se divila tomu, jak mohla prožít téměř celý život bez něj, a o to víc, jak jej kdysi byla ochotná vyměnit za někoho jiného.

Elizabeth si povzdychla. Tolik se toho změnilo v jejím životě během posledních let a ona jen stěží dokázala věřit tomu, že to vše bylo k lepšímu. Přestože příběh její sestry a příběh pana Tennysona měl šťastný konec, ona měla pocit, že je tou nejšťastnější ze všech; požehnána v tolika ohledech, že je ani nedovedla spočítat.

Elizabeth zanechala svých myšlenek poté, co za sebou zaslechla kroky doprovázené výbuchy smíchu a křiku. Spolu s manželem se otočila kolem a zahlédla jejich děti běžící k nim. Starší syn honil toho mladšího.

„Tatínku!” křičel malý, tmavovlasý, pětiletý klučina. Uprchl ke svému otci a schoval se za ním. O několik okamžiků pokukoval za zády otce po svém starším bratru a odvážně na něj zavolal: “Tak pojď a chyť mě, Alexandere.”

Jak se Alexander přibližoval, dal se chlapec do křiku, poskakoval nahoru a dolů a stále se držel otce za ruku, napůl vzrušený, napůl bojácný. Najednou se pustil a utíkal kolem svých rodičů, až si našel nový úkryt u své matky. Darcy pozoroval své syny a pobaveně se smál.  

„Everette, miláčku, kde je tvoje sestřička?” zeptala se Elizabeth a jemně přitom probírala synovi vlasy.

„Já nevím,” zamumlal Everett, který stále hleděl na Alexandera, jenž se pevně držel matčina pasu.

Nedaleko odtud se ozvalo kvílení.

Everett natočil hlavu tím směrem a s veselým úsměvem řekl své matce: „Tamhle je.”

To už bylo možné zahlédnout chůvu, jak přichází s plačícím batoletem v náručí.

„Paní Darcy, omlouvám se, že vás ruším, ale vaše dcera —”

V tom byla chůvina slova přerušena, neboť holčička při pohledu na svou matku přestala plakat a ihned se k ní natahovala.

“Mami,” pištěla, zatímco se držela matčiných rukou. Blonďaté kučery jí povlávaly na ramenou.

„Děkuji vám, paní Richards. Já ji teď vezmu,” řekla Elizabeth a natáhla se pro dcerku, když ji chůva předávala.

Holčička zabořila svůj obličej do matčina krku a tiše zakňourala.

„No tak, Emmo, všechno je v pořádku,” utěšovala ji Elizabeth. „Stýskalo se ti po mamince?” zeptala se. Jemně přitom Emmu hladila na zádech.

Děťátko zaškytalo a zklidnilo se. Pak vrhlo plachý pohled na svého otce.

Darcy zachytil dceřin pohled a usmál se: „Tobě se stýskalo jenom po mamince?” zkoušel, když přišel blíž a pošimral Emmu na nose. Emma pokrčila nosíkem a zachichotala se.

„Nezapomněla jsi ještě na někoho?” pokračoval Darcy, zatímco šimral dcerku dál. Emma zanechala své předchozí nálady a propukla v smích. Vrtěla se v matčině náručí, jak se snažila uniknout otcově lechtání. 

Darcy vzal vesele dcerku do svých rukou, zdvihl ji do výšky a pak ji zase pevně přitáhl k sobě. Emmin smích sílil, ona spokojeně hleděla tatínkovi do očí a pak jej chytla kolem krku a na tvář mu dala vlhkou pusinku.

„Nevím, jak ses cítila ty, ale mně jsi chyběla, drahoušku,” zašeptal jí do ouška s úsměvem a opětoval dcerce pusinku.

„Lizzy,” zvolal Darcy, když se šel připojit ke své ženě, která právě odpočívala na lavičce s jejich syny. „Měli bychom dát chůvě volno a strávit s dětmi pár dní.“

Elizabethiny oči se rozsvítily. Nestávalo se často, že by mohla trávit celé dny se svými dětmi, protože Darcy trval na tom, že děti musí mít chůvu. Elizabeth, která chůvu nikdy neměla, byla opačného názoru. Cítila, že je to její povinnost, coby matky, aby se o své děti sama starala. Darcy však, který vyrůstal ve vyšší společnosti, se domníval, že chůvy jsou pro výchovu každého dítěte nezbytné. Přestože trávila Elizabeth s dětmi tolik času, kolik jen mohla, její dvouletá dcerka byla velkým dílem ve společnosti své chůvy.

„Jenom my?” otázala se Elizabeth, kladouc ruce na oba své syny.

Darcy se usmál.

„Jenom my,” odpověděl. „Bylo by hezké mít celou rodinu pohromadě bez toho, aby se jeden z vás, hoši, vytrácel z domu,” pokračoval Darcy, s přísným pohledem na syny.

Pod vlivem otcova přísného pohledu se Everett ihned přestal vrtět a vážně se na otce podíval. Když Darcy spatřil vážnou tvář jejich syna, mírně se mu zacukalo v koutcích rtů.

„Také by bylo pěkné, kdybychom někam odjeli. Už je to dlouho, co jsme naposledy navštívili tvou sestru Jane, Lizzy. Můžeme zajet na Netherfield a podívat se na pár dalších míst. A také vám musím, chlapci, ukázat Londýn,” řekl Darcy a otočil se na Alexandra. „Pamatuješ se ještě na Londýn, Alexi?” zeptal se ho.

Chlapec přikývl a usmál se.

„Co myslíš, Lizzy?” zeptal se Darcy a posadil si Emmu na své koleno.

„Možná bychom mohli cestování odložit tak o měsíc nebo dva. Raději bych v prvních měsících necestovala,” řekla Elizabeth jemně a zadívala se Darcymu do očí.

Darcy, trochu udivený tím, co měla jeho žena na mysli, se rozhodl s ní souhlasit, aniž by se jí dále dotazoval.

„Pokud si to tak přeješ, drahá,” řekl. „Napíšu tedy Charlesovi dopis a sdělím mu, aby nás pět v brzké době očekával.”

„Šest,” opravila jej Elizabeth s širokým úsměvem, zatímco si rukou opatrně pohladila své břicho.

Darcy přikývl, než mu za krátkou chvíli došlo, co právě Elizabeth řekla. Zarazil se a jeho zrak se mu rozšířil v očekávání a překvapení.

„Šest?” prohlásil Darcy a jeho úsměv se rozlil do své plnosti. „Budeme mít další?”

„Ano,” odpověděla Elizabeth s hrdostí. „Chtěla jsem ti to říct, však víš.”

Darcy neustále hleděl na svou ženu s omámeným úsměvem na tváři. Elizabeth se sama pro sebe zasmála. Vždycky se takhle tvářil, když mu oznamovala tyto noviny. Vypadal jako dítě, které je unešené svými vánočními dárky.

„Šest,” opakoval Darcy neohrabaně. Dětinsky pokyvoval hlavou a s přihlouplým úsměvem bezmyšlenkovitě čechral Emminy vlásky. „To znamená, že zase budu otcem. To také dělá čtyři děti.”

Elizabeth mrkla. „Ano, Fitzwilliame. Vidím, že jste zdatný v matematice.”

Darcy se zasmál a naklonil se ke své ženě, aby ji políbil.

A své rodině šťastně oznámil: „To je naprosto báječné.”

-KONEC-