Povídky od Dzany

6. Neobjasněná nedorozumění

Elizabeth s pobledlým obličejem hleděla nevěřícně na Darcyho. V hlavě měla prázdno a ústa dokořán. Neschopna kloudné odpovědi seděla v křesle jako přikovaná.

Darcy sledoval Elizabeth s nejistotou; nervózní, ale přesto nedočkavý její odpovědi. Uběhlo několik minut, než Elizabeth konečně promluvila.

„Pane Darcy — já — promiňte mi — já nenacházím slov. Jsem v neobvyklé situaci, nevím, jak vhodně ospravedlnit a vyjádřit své vlastní city a dojmy.“ Elizabeth se přistihla, že během řeči koktá. Její hlas se třásl a byl nejistý.

„Slečno Elizabeth —” Darcy se na chvíli odmlčel a nadechl se zhluboka. „Odpusťte mi, že se ptám tak nestydatě – ale musím to vědět. Jsou vaše city ke mně stejné, jako byly před dvěma lety?”

„Já —” Elizabeth zamumlala, šokovaná Darcyho přímočarostí.

„Slečno Elizabeth, milujete mě ještě?”

Elizabeth se hluboce nadechla a uhla svým pohledem. Otočila se a zahleděla se do ohně, nevěda, co říci. Ačkoliv nepochybovala o tom, že Darcyho miluje, nebyla si jistá, zda by takové přiznání pomohlo její současné situaci. Měla se vdávat a pravdivá odpověď by od ní byla nanejvýš nevhodná.

Třebaže její srdce toužilo vyjádřit její opravdové city k němu, bolest z jeho odjezdu se nevyhnutelně vrátila a pálila ve vzpomínkách. Připomněla si všechny ty dny a noci, které strávila čekáním na něj; všechny ty týdny a měsíce, kdy se horoucně modlila za jeho návrat. Vzpomínala na zoufalou naději, nesnesitelné čekání a zklamání.

Jeho návrat oživil staré rány a nemilosrdně je otevřel tak, že  Elizabethino srdce tlouklo a bolelo víc než kdy předtím. Třebaže se za to nenáviděla, Elizabethin marný pokus ubránit se pýchou a důstojností jí nedovolil zbavit se bolesti, kterou jí Darcy způsobil. Rozhodnuta vylíčit Darcymu, jaké utrpení jí připravil, promluvila tvrdým hlasem.

„Díky vašemu předchozímu jednání je pro mě velice obtížné vyznat se ve svých citech vůči vám. Musím nejprve posoudit, zdali cítím pouhou nelibost k vám anebo zda se jedná o pocit zrady.”

V Darcyho tváři se pojednou zračil zmatek. Se svraštěným obočím upřeně hleděl na Elizabeth, nejsa si jistý tím, co říci.

„Slečno Bennet, prosím, vysvětlete mi tu nelibost a pocit zrady, které jsem tak nevědomky způsobil,” odpověděl Darcy a ztěžka se zvedl ze sedadla. Žaludek měl sevřený z toho, že se rozhovor stočil špatným směrem.

„Nevědomky způsobil? Pane, mám jen malý respekt k viníkovi, který si hraje na nevinného,” vyhrkla Elizabeth nenávistně a dovolila svým pocitům bolesti a zranění, aby se přeměnily v záplavu vzteku a zuřivosti.

Darcy zbledl a civěl nevěřícně na Elizabeth.

Tak on že se provinil? Ona byla tou, která jej opustila pro jiného muže, tou která byla nyní zasnoubená a měla se vdávat. Byl on s nějakou jinou? Ne — on na ni čekal — čekal na ni celé ty roky, aby mohl být její.  Ona byla ta, která ho opustila; ten viník — ne on. Co jí kdy udělal?

Darcy cítil, jak vzrůstá jeho zuřivost a jen těžko nalezl svůj klid. Prsty křečovitě svíral opěradla u křesla a pak se otočil, chladný a bledý. Odvrátil svou tvář od Elizabeth a hluboce dýchal, ve snaze uklidnit sám sebe. Leč marně. Polkl tedy a pohlédl na Elizabeth.

„Já jsem tedy ten viník? A mohu se otázat, z jakého zločinu jsem obviněn?” sykl Darcy chladným a rozhořčeným hlasem.

Elizabeth vrhla na Darcyho znechucený pohled. Přestože byl její pohled ostrý a jedovatý, zachytil Darcy neomylný záblesk bolesti a zranění, jenž se zatřepotal v jejích kaštanově hnědých očích.   

Po dlouhém mlčení upřela Elizabeth svůj zrak na Darcyho a promluvila zraněným, avšak pevným hlasem.

„Vy jste mě opustil.”

Elizabethina čtyři krátká a stručná slova duněla Darcymu hlasitě v uších. Jeho oči se rozšířily a ústa nevěřícně otevřela pro obvinění, které proti němu Elizabeth vznesla. Neschopen déle udržet své zklamání, jal se Darcy bránit.

Bez jakékoliv další myšlenky vyhrkl v odvetu: „Co, prosím – co to má být? Já jsem vás opustil? Jsem já ten, kdo je zasnoubený a bude se vdávat?” Jeho hlas byl plný jízlivého sarkasmu, když vstal z křesla a vzepjal se nad Elizabeth, pěsti pevně sevřené.

„Víte velice dobře, o čem mluvím, pane Darcy. Nejsem ta, se kterou si lze zahrávat,” řekla Elizabeth. Celé její tělo se otřásalo hněvem.  

Darcy ji obvinil z toho, že jej opustila? Byl to on, kdo odjel beze slova, beze stopy, bez důvodu. A teď má být vše její vina, protože se zasnoubila. Měla snad na něj na věky beznadějně čekat? Očekával od ní Darcy takové jednání?

Odsunula své myšlenky stranou a chladně hledíc na Darcyho, pokračovala.

„A vy si přejete vědět, proč jsem vás opustila, pane Darcy?” zeptala se rozhořčeně, vstávaje, aby Darcymu pohlédla přímo do tváře.

„Váš problém tkví v tom, že nedokážete uvážit ani rozumět citům a pocitům druhých. Přinejmenším, Matthew mě informuje o svých cestách dříve než odjede. Můj snoubenec projevuje svou lásku ke mně tím, že je skutečně starostlivý.“  

„Já — obávám se, že jste mi zcela neporozuměla, slečno Bennet. Prosím, dovolte mi, abych vám to vysvětlil,“ odvětil Darcy zcela zmatený tím, proč byla Elizabeth tak lhostejná k jeho dopisům, jestliže po jeho korespondenci toužila.

„Už jsem toho slyšela dost, pane Darcy. Jestli mě omluvíte, tak nyní půjdu.”

A s tím Elizabeth Bennet vykročila ze dveří a vběhla na schody vedoucí do jejího pokoje.  

7. Trapná chyba

Na cestě do svého pokoje požádala Elizabeth služku, aby sdělila Charlesovi, že se omlouvá z účasti u oběda. Pověděla služce, že se necítí příliš dobře a dává přednost soukromí. 

Když konečně dospěla k pokoji, otevřela hbitě jeho dveře a s bouchnutím je za sebou zavřela. Pohlédla k oknu, které bylo na samém konci pokoje. Sněhová bouře nezadržitelně kvílela. Krajina za oknem vypadala jako vír mlhavé běli. Elizabethino srdce pokleslo. Byla přinucena přebývat pod jednou střechou s Darcym, dokud sněhová vánice neustoupí. 

Prohlížela si velkou přívětivou postel uprostřed místnosti a vrhla se na ni. Unaveně zavřela své oči a násilím odehnala své rozhárané myšlenky, kterým se chtěla věnovat později. Vyčerpaná veškerým děním, jež se událo od rána, upadla do spánku. 

Dole v jídelně usedali Jane, Darcy a Charles k obědu. Všichni tři čekali u stolu, dokud do místnosti nevstoupila mladá služka.

„Slečna Bennet mě požádala, abych vám oznámila, že se k vám nepřipojí na oběd. Řekla, že se necítí dobře.”

„Lizzy se necítí dobře? Možná nastydla v tom příšerném počasí. Zřejmě bych měla jít nahoru a podívat se, jak se jí daří,“ řekla Jane, strachujíc se o sestřino zdraví.

„Slečna Elizabeth také žádala o soukromí,” pokračovala služka a po tomto sdělení se uklonila.

Jane se kvůli sestřině neočekávanému chování zamračila. Ačkoliv Elizabeth častokrát žádala, aby byla ponechána o samotě, nikdy tak neučinila, byla-li nemocná. S podezřením, že Elizabethina nemoc byla pouhá výmluva, řekla si Jane, že Elizabeth zkontroluje, pokud se ta neobjeví do odpoledního čaje.

Během jídla se zdál Darcy zamlklý a stažený do sebe. Odpovídal jednoslabičně a zřídka se účastnil konverzace. Přestože Darcy nikdy nebyl příliš společenským člověkem, vždy býval v přítomnosti svého nejlepšího přítele hovornější.

Po obědě se Darcy zdvořile omluvil a zanechal Charlese s Jane o samotě. Když procházel chodbou, slyšel, jak se Janin smích shoduje s Charlesovým upřímným smíchem. Nevěsta a ženich byli dokonalým párem a Darcy přemítal, zda by někdy mohl být svázán stejným poutem se svou snoubenkou. 

Jelikož se Elizabeth měla vdávat, Darcy si jen stěží dokázal představit, kam se bude ubírat jeho budoucnost. Lady Catherine se jistě chopí příležitosti, aby tlačila Ann do jeho neochotné náruče. Darcy ovšem věděl, že i kdyby odmítl Ann a odolal dalším nepříjemným nátlakům své tety, jeho jediná další volba bude Caroline Bingley.  Sklíčený svou temnou budoucností, dovlekl se Darcy do svého pokoje. Roztržitě vzal za kliku dveří a stiskl. Když se dveře tiše otevřely, Darcy s překvapením otevřel ústa.

Na jeho posteli ležela Elizabeth a pokojně spala. Co dělala v jeho pokoji? Darcyho srdce se rozbušilo. Nebyla to ona, již Darcyho přítomnost rozzuřila a která usilovala o to, držet se od něj co nejdál? Darcy se podrbal na hlavě. Potom, proč byla právě v jeho pokoji? Darcyho srdce začalo bít na poplach.

Jak by se teď měl zachovat? Probudit ji? Počkat, než se sama vzbudí? Odejít? Darcy, nacházející se v hloupé situaci, vystrčil hlavu do chodby a rozhlédl se kolem. Kromě dívky oprašující sochu Charlesovy busty za rohem, nebyla nikde ani noha.

Smysl pro pořádek a gentlemanství ozývající se v jeho mysli mu velely dát se na ústup. Bylo nanejvýš nevhodné, aby muž pozoroval již zasnoubenou ženu, jak spí. Přesto však Darcy ukrytý hluboko uvnitř ho nabádal a nutil zůstat v pokoji a sledovat spánek své milované. Okouzlen Elizabethiným poklidným spánkem hleděl Darcy na její hruď, jemně se vzdouvající a zase klesající a její klidný dech.

Omámený krásou siluety jejího těla ležícího na posteli, bránil se Darcy mocnému nutkání přistoupit blíže k ní. Neschopen déle potlačit své pokušení, tiše se k Elizabeth přiblížil. Kráčejíc tak tiše, jak jen dokázal, dospěl ke svému cíli. Elizabethin obličej měl nyní na dosah.

Uchvácený pozoroval její klidnou tvář, nadšený hnědými loknami, které jí splývaly po obou stranách. Ze spánku se mírně usmívala a Darcy přemýšlel, o čem se jí zdá. V tom spánku vypadala Elizabeth nevinně a bezstarostně, bez jediné vrásky v obličeji.

Jako zhypnotizovaný sklonil Darcy opatrně svou tvář k její. Ucítil teplý dech, zatímco jeho vlastní opatrně sklouzával po jejích kadeřích. S myšlenkou na jedinou věc, kterou mohl udělat, zavřel Darcy pomalu své oči a něžně se dotkl svými rty jejího čela.

Když otevřel oči, shledal Elizabethin oříškový zrak zděšeně upřený přímo na něj.

Darcyho šokované oči se rozšířily a on prudce klopýtl zpět, uhodiv do blízkého stolku a strhnouc na zem několik svící. Přidržel se stolku, aby nalezl svou rovnováhu, se srdcem silně bušícím uvnitř jeho hrudi.

„Slečno Elizabeth — já — odpusťte mi — neměl jsem v úmyslu —” zamumlal Darcy rozpačitě, obličej plně soustředěný, když se snažil najít vhodná slova na obhajobu svého činu.

Elizabeth se posadila na posteli, stále jako beze smyslů. Její pohled vyzařoval zděšení a rozčarování. Nechápala, jak se mohla probudit s mužem stojícím ne více než coul od ní. Vždycky měla slabý spánek, a když se Darcyho rty dotkly jejího čela, Elizabeth se automaticky probudila.

S jasnou červení v obličeji, zmateně se kabonila, dokud si neurovnala svoje myšlenky. Vzpomněla si, jak dříve toho dne od Darcyho odešla. Jak byla na něho rozzlobená, jak jím byla zraněná. Zírajíc na Darcyho, položila jedinou možnou otázku.

„Pane Darcy, žádám, abyste mi řekl, proč jste v mém pokoji bez mého svolení nebo ohlášení.”

„Já — co, prosím — vašem pokoji? Toto zcela jistě není váš pokoj.”

„Ano, to je — proč bych zde jinak byla? Čí pokoj by to měl být?”

„Tento pokoj je můj,” odvětil Darcy s poukázáním na pláště visící v šatně.

Elizabeth ztuhla. Ponořila se do svých vzpomínek a přinutila se zamyslet. Tančila venku ve sněhu, potom se vrátila z vánice, ohřívala se u ohně, Charles jí nabídl, že jí ukáže její pokoj a —

Charles jí nikdy její pokoj neukázal.

Elizabethiny tváře hořely a ona spěšně seskočila z postele. Sklonila svou hlavu, příliš zahanbená, aby promluvila.

„Pane Darcy — velice se omlouvám za svůj omyl i za to, že jsem vám způsobila potíže. Opravdu se omlouvám, ” řekla Elizabeth, hluboce rozčilená. „Hned vás opustím.”

Když se otočila na odchod, ucítila, jak ji Darcy uchopil za ruku. Otočila se a spatřila, jak jí Darcy hledí přímo do očí.

„Slečno Elizabeth — já se omlouvám za svůj dřívější výbuch emocí. Musíte mě vyslechnout, vysvětlím vám vše, co jste nesprávně pochopila.”

„Nesprávně pochopila?” vyhrkla Elizabeth kousavě a potřásla hlavou. Vysmekla se z Darcyho držení a otočila se.

„Není nic k vysvětlování. Rozumím všemu, co byste měl říci nebo cítit. Prosím — ušetřete nás vysvětlování i bolesti, kterou byste způsobil nám oběma,” řekla jemně Elizabeth.

„Ne — slečno Elizabeth — vy ne—” pokusil se Darcy, jeho zrak odmítající opustit Elizabethinu postavu.

Bylo však příliš pozdě, neboť Elizabeth již pohotově zamířila ke dveřím a vyšla z pokoje. Požádala služebné, aby jí ukázaly směr jejího vlastního pokoje, který nalezla několik dveří od Darcyho místnosti. Když otevřela dveře, spatřila Jane sedící na posteli, sledující Elizabeth známým chápavým pohledem.

„Lizzy, musíme si pohovořit.”

8. Nevyřčený příběh Elizabethin

Elizabeth opatrně zapátrala v obličeji své sestry. Jane poklepala na místo vedle sebe, dávajíc tak Elizabeth na srozuměnou, aby se posadila. Elizabeth se hluboce nadechla, přistoupila k sestře a usedla po jejím boku.

„Lizzy, jsi určitě v pořádku? Měla jsem obavu, když jsi nepřišla na oběd. Jedla jsi?”

„Necítím se úplně dobře a nemám vůbec chuť k jídlu.”

Jane s podezřením pohlédla na svou sestru a rozhodla se pokusit dostat se blíže k Elizabethiným myšlenkám. Věděla, že něco není v pořádku a že tím Elizabeth trpí mnohem víc než svou prohlašovanou slabostí.

„Copak tě trápí, drahá sestřičko? Bolest hlavy, kašel, horečka? Srdeční slabost?”

„Odpusť mi, Jane. Ale co míníš tou srdeční slabostí?” zeptala se Elizabeth, přičemž se snažila co nejlépe skrýt fakt, že až příliš dobře věděla, co měla Jane na mysli.

„Nebudu se vměšovat do tvých záležitostí, pokud si to nepřeješ, Lizzy. Nicméně, jsem tady pro tebe, pokud bys mě potřebovala,” odvětila Jane a upřímně sestru objala.

Elizabeth se kousla do rtu. Pouto, které sdílela s Jane, bylo velmi silné a Elizabeth stěží znala někoho jiného, kdo cítil takovou vazbu se sestrou. Ani Lydia a Kitty neměly takový zvláštní vztah, jaký sdílela Elizabeth s Jane. Jane byla její důvěrnicí, tou, která byla vždy připravena naslouchat, připravena podělit se o své moudro a udělit dobrou radu. Jediná věc, kterou kdy Elizabeth před Jane utajila, byly její skutečné pocity z Darcyho odjezdu — pocity, které se velmi snažila skrývat.

Elizabeth opřela svou hlavu o Janino útlé rameno a ztěžka si povzdychla. Shledala, že si sama přeje svěřit se své sestře se všemi svými city a postoji. Bylo to příliš těžké břemeno, než aby jej sama unesla.

Přesto však měla Elizabeth obavu z toho, jak bude Jane reagovat. Bylo velice neslušné, aby zasnoubená žena vyjevila své city k jinému muži. Elizabeth však věděla, že Jane tuší, co vězí za jejím předstíráním nemoci. Se zoufalou potřebou rady se Elizabeth rozhodla své city přiznat.  

„Jane — já — pan Darcy — já —” vykoktala Elizabeth, její tvář zčervenala rozpaky a studem. Elizabethin obličej se zkřivil a dívka sebou škubla, když seznala, že není v její moci vyjádřit své pocity. Seděla vedle své sestry a očima bloudila po podlaze, beznadějně kývajíc hlavou ze strany na stranu, pokoušejíc se pokračovat v řeči.

Jane trpělivě čekala, dokud se sestra nevzpamatuje. Nechtěla ji přerušovat, neboť toužila vyslechnout Elizabethina slova o svých pocitech. Přestože Jane podezřívala Elizabeth z přetrvávající náklonnosti k Darcymu, přistihla se, že má z odhalení Elizabethiných skutečných citů strach. Návrat pana Darcyho nepopíratelně spustil u sestry lavinu emocí.

„Cítím se jako hlupák, Jane. Zoufalý hlupák, který se chytil do vlastní pasti,” promluvila konečně Elizabeth po několika minutách ticha. „Jsem už zasnoubená, a přesto se teď sama sebe ptám, zda je možné sdílet život s jiným mužem. Zjišťuji, že mě to táhne k muži, který mě opustil a bez udání důvodu zanechal samotnou. Přes veškerý rozum a soudnost se nemohu ubránit přívalu citů k němu. A nyní se ptám, zda vůbec kdy dokáži opětovat své skutečné city Matthewovi tak, jako k panu Darcy.”

Poté, co Elizabeth vypověděla to, co dříve s velkým úsilím skrývala, s úlevou si vydechla. Janino podezření se potvrdilo, ale přestože chtěla sestře ulehčit v její nesnázi, cítila se ztracená pro svou neschopnost přijít na nějaké řešení. Ještě nikdy se neocitla v takové situaci – přinejmenším o ní ani neslyšela.

K Janině úlevě pokračovala Elizabeth ve svém hovoru, dávajíc jí tak čas na rozmyšlenou.

„Upřímně, nevím, proč jsem souhlasila vídat se s Matthewem a vdát se za něj, třebaže mám silné tušení, že jsem toužila zapomenout na bolest z Darcyho odjezdu a hledala cestu, jak se vyrovnat se ztrátou, kterou jsem pociťovala. Řekla jsem sama sobě, že nemohu ustrnout ve své bolesti na věky; že přišel čas zahladit to zranění. Otevřela jsem svůj život Matthewovi a dovolila mu do něj vstoupit. Ačkoliv se velice snažím zdržet se srovnávání Matthewa s panem Darcy, nemohu si pomoci, ale cítím, jak snadno vedle pana Darcy klesá.

Jane pohlédla na sestru s hlubokým soucitem. Elizabeth se zdála tak malinká, tak bezbranná a tak ztracená. Objala znovu Elizabeth svými pažemi a vyčkávala na pokračování její zpovědi.

„Uvědomila jsem si, že bych nemohla čekat na pana Darcy věčně a zapochybovala o možnosti, že by on vůbec čekal na mě. Po dva roky od něj nepřišel žádný dopis ani zpráva. Nemohu popsat ten smutek a zklamání, které jsem pociťovala, když se otec denodenně vracel s balíčkem dopisů — tou hromádkou, kterou jsem se den za dnem úzkostlivě probírala, leč bez úspěchu.”

Elizabeth skousla ret a zachvěla se. Její hlas zakolísal pod vlivem všudypřítomných citů, až její rysy ztvrdly a on s vypětím zadržela své slzy. Na okamžik přestala, aby mohla pokračovat dál.

„Najednou, bez varování, se pan Darcy vrátí a oživí všechny ty emoce, které jsem se tolik snažila potlačit. City ze mě vytryskly rychleji, než jsem je mohla zadržet; převzaly nade mnou vládu a já zoufale bojuji, abych nad nimi nabyla kontrolu. Dříve než jsem měla čas na to, abych si utřídila své pocity, pan Darcy se mi přiznal, že mě stále miluje. Netuším, proč si usmyslel mi toto říci, a jsem zcela zmatená, proč se mnou nikdy nenavázal korespondenci, jsou-li jeho city opravdové.”

Zlost a zklamání nyní čišely z Elizabeth, jak ji znovu zaplavovaly její pocity. Její obočí se zvrásnila a ona se zaťatými pěstmi zvyšovala svůj tvrdnoucí hlas.  

„On mě ještě nařkl z toho, že jsem jej opustila a nepochopila. Co je to za obvinění? Neudělala jsem nic, proč bych si zasloužila, aby na mně lpěla vina, kterou na mě uvalil. Já jsem ho opustila? Považuje se on za vyvoleného? Tak, že prostě záhadně zmizí na dva roky, zázrakem se znovu objeví a očekává, že se vrhnu do jeho náručí, jako by se nic nestalo? Co ode mne chce?”

Obě sestry na několik minut utichly. Elizabethiny tváře hořely od vzteku, zatímco Jane seděla nehnutě a snažila se uchopit vše, co jí Elizabeth pověděla. Přestože měla podezření, že se událo cosi špatného, neočekávala, že to bylo tak vážné, jak nyní uslyšela.

Jane si unaveně mnula čelo a promluvila: „Lizzy, důvěřuj mi. Mám obrovskou touhu zmírnit tvou bolest a vyřešit tvou záležitost. Ale popravdě řečeno, nikdy jsem nezažila takové dilema jako toto. Znám tě a vím, že potřebuješ radu a omlouvám se, že nejsem schopna ti žádnou nabídnout. To poslední, co bych si přála, je poradit ti nesprávně. Nemohu si dovolit udělit ti špatnou radu na úkor tvé budoucnosti a štěstí.”

Elizabeth kývla. Chápala, že Jane skutečně neměla v onu chvíli žádnou radu, kterou by jí poskytla.

„Rozumím, Jane. A nedávám ti to za vinu. Už jsi udělala tu nejdůležitější službu tím, že jsi mě trpělivě vyslechla, když jsem hovořila o svých pocitech, a já jsem ti za to vděčná. Nemohu od sestry žádat víc,“ řekla Elizabeth, objímajíc Jane.

Jane hluboce vydechla. „Jsi tak laskavá, Lizzy. Ale co myslíš, že teď budeš dělat?”

„Nevím — nikdy v životě jsem nebyla tak popletená. Ačkoliv, je tu jedna věc, s kterou jsem si jistá. Nemohu zradit nebo opustit Matthewa. Nemohu zranit toho jediného nevinného v celé této situaci. Nemohu Matthewovi způsobit bolest z odmítnutí — tu bolest, kterou sama dobře znám. Udělám v té věci pořádek co nejslušnější formou. Do té doby si absolutně nepřeji vidět pana Darcy a budu se zuřivě modlit, aby vánice ustala a já se tak mohla brzy vrátit domů,” prohlásila Elizabeth, odhodlaná udržet se stranou od Darcyho.

Po několika vteřinách Elizabeth dodala: „Měla bys teď jít a nalézt pana Bingley. On na tebe jistě čeká. Prosím, vyřiď panu Bingley mou omluvu za to, že se nebudu moci připojit ke společnosti po zbytek dnešního dne.”

„Povím mu o tom. Charles pochopí. Potřebuješ si odpočinout,” ujistila Jane sestru a vřele se na ni usmála. „Jednou to celé přebolí — nějak. Můžeš mi věřit.” Poté, co sestru objala, aby jí dodala odvahu, opustila Jane pokoj.

Elizabeth zůstala na posteli a zahleděla se z okna, ztracena ve svých myšlenkách. Přestože pověděla Jane o Darcyho lásce k ní, vypustila podrobnosti o Darcyho polibku na její čelo. Tato myšlenka a vzpomínka bude jen její  — její tajemství, které si bude hýčkat pro potěchu.  

Když chabé paprsky slunce konečně zmizely za obzor zmrzlé krajiny, Elizabeth uhasila svíce a oddala se spánku.