Povídky od Dzany

„Omlouvám se, pane Wickhame,” promluvila chvatně. Cítila se poměrně nepříjemně. Od nedávného Wickhamova útěku s Lydií shledala Elizabeth velmi obtížným stát před ním s klidnou tváří.

„Drahá Lizzy, kolikrát mám ještě naléhat, abyste mi říkala Georgi? Nyní jsme rodina, nemám pravdu?” zeptal se jemně, upírajíc na Elizabeth pohled s hranou vážností.

„Rodina skutečně jsme, to je nepopíratelné — avšak blízcí přátelé zcela jistě nejsme. A jelikož necítím dostatečný důvod vás nazývat křestním jménem, žádám vás laskavě, abyste se ke mně choval stejným způsobem. Moje jméno je Elizabeth Bennet, pane.”

„Váš akcent mluví sám za sebe, slečno Elizabeth. Ačkoliv věřím, že náš příbuzenský vztah je dostatečný k tomu, abych vás křestním jménem oslovoval. Nicméně, nevadí, budu se chovat dle vašeho přání, dokud nepřijde čas, kdy spolu budeme navzájem vycházet tak, jak se patří. Do té doby, slečno Bennet, vezměte na zřetel mou laskavou radu a choďte s očima otevřenýma, abyste zabránila dalším podobným srážkám.”

Poté se mírně uklonil a odkráčel pryč. Elizabeth ho přitom sledovala. Jak si jen mohl dovolit oslovit ji křestním jménem? To bylo něco, čeho se ani Darcy neodvážil. Zděšená Wickhamovým nevybíravým chováním a hrubostí pokračovala Elizabeth tam, kam měla původně namířeno. Když vstoupila do salonu, nalezla Jane sedící v křesle s mrtvolně vyhlížející tváří.

„Copak se stalo, Jane? Tváříš se tak, jako bys právě spolkla hořkou mandli,” zažertovala Elizabeth a přistoupila k sestře.

Jane se však neusmála. Když se již rozhodla promluvit, hlas se jí zadrhl a obličej zkřivil.

„Maminka mě právě laskavě informovala o mých povinnostech o svatební noci. Modli se, Lizzy, zní to tak nesmyslně a trapně. Přestože jsem o tom už mnohé slyšela, maminka to vylíčila jako nejhorší utrpení. Z jejích slov to vyznělo jako by celé moje já mělo během svatby sloužit k uspokojení – potřeb – mého muže.”

Elizabeth se ze všech sil snažila potlačit smích, který se jí dral na povrch při představě, jak její matka s přehnanou mimikou a naléhavostí v hlase poučuje Jane o jejích manželských povinnostech. Matka se přitom musela cítit jako ryba ve vodě, to bylo něco pro jeji povahu, myslela si Elizabeth.

„Jane, nezaobírej se tím, prosím. Však víš, jaká matka je. Ona má talent na líčení věcí v mnohem horším světle, než jaké doopravdy jsou,” řekla Elizabeth, berouc sestřiny ruce do jejích vlastních.

„Vynasnažím se na to nemyslet, ačkoliv ta představa, kterou mi předložila, je dost znepokojující.”

„Ale no tak, Jane, jak jen by to mohlo být tak hrozné? Musí to přeci být jistá radost, když se již na světě narodilo tolik lidí.”

Jane pohlédla na Elizabeth s nejistotou. Svatba byla za pouhé dva dny. Obřad, který spojí její život s Charlesovým – svazek a volba, které Jane nemůže ani zrušit ani litovat. Byla nervózní z představy, že vstoupí do nové fáze života a ačkoliv si byla jistá tím, že Charles jí bude dobrým manželem, cítila strach z neznámého.  

S velkým povzdechem odpověděla: „Slibuji, že se tím nebudu již déle zaobírat, pokud ty slíbíš mně, že již nepřipustíš, aby pan Darcy způsoboval tíhu tvému srdci.”

„Ani nevíš, jak by mi to prospělo, Jane. Leč, bohužel, zároveň nevíš, jak je pro mě nemožné nemyslet na něj. On zaujímá každou píď, každý kousek mé mysli, a nechce se mě pustit, i když jsem se již několikrát snažila vytěsnit ho z mé hlavy.”

„Ty jsi zamilovaná, Lizzy. Zamilovaná do člověka, se kterým nemůžeš být. Osud spletl vaše životy, ale osud nevyslovil přání, že by vaše duše měly být spojeny. A jediným východiskem pro tebe, Lizzy, je žít. Žít život, který je ti nabídnut. Zdá se, že tvým vyvoleným je Matthew, nikdo jiný. Ale vždy buď pamětliva, že nikdy není dost pozdě. Nikdy nevíš, co ti přijde do cesty a co ti osud nabídne.”

Jane hleděla na Elizabeth soucitnýma očima, posmutnělá ze sestřina dilematu. Ona byla připravena se vdát, zatímco její milovaná sestra stojící před ní neměla své budoucí štěstí zajištěné.

„Je to těžká cesta, Jane. Cesta, ze které bych se chtěla omluvit, přestože vím, že budu navždy litovat, když se o to nepokusím.”

„Musí přeci existovat nějaké řešení, které by zmírnilo tvé trápení na té cestě, něco, co sníží její hřebeny a srovná výmoly. Možná bys měla pohovořit s panem Darcym a všechno si s ním přímo vyjasnit.  Máš mnoho otázek, které musí být zodpovězeny a odkládat to by bylo jen ke škodě.”

„Nechystám se hovořit s mužem, který mě opustil pro jinou ženu. Budu mnohem raději žít bez odpovědí než aby mi zodpovězení mých otázek způsobilo další bolest. Milostný život pana Darcyho už není moje záležitost. A jestli miluje či nemiluje Caroline Bingley, se mě netýká,” odpověděla náhle Elizabeth, pobouřená myšlenkou na společný pobyt Caroline Bingley s Darcym v Itálii.

„Caroline Bingley? Elizabeth, pan Darcy určitě miluje tebe — však to sám řekl. Co máš na mysli s Charlesovou sestrou? Ačkoliv je evidentní, že ona využije každé příležitosti, aby se na něj mohla vrhnout, neznamená to, že on jí její city oplácí,” odvětila Jane, oči rozšířené překvapením z Elizabethiných spekulací.

„On dovolil jiné ženě, aby s ním po dobu dvou let žila pod jednou střechou v cizí zemi. On dovolil, aby se věnoval konverzaci s jinou ženou, zatímco odmítl jinou ženu, která jej potřebovala víc než kohokoliv jiného na světě. Ani jediný dopis, Jane. Ani jediné slůvko po dva roky. A když se o tom zmíním, on mi řekne, že jde o nedorozumění. Jane, já odmítám hovořit s takovýmto mužem. S mužem, který se tolik soustředí na své vlastní blaho, zatímco jeho druhá polovina trpí kvůli jeho sobecké a nerozvážné povaze.” Elizabeth ustala, aby mohla popadnout dech a snažila se utišit svůj hněv.

„Chápu, přestože se opravdu domnívám, že vyjasnění otázek by ulehčilo tvému břemenu,” řekla Jane klidně. Elizabeth záviděla své sestře schopnost zůstat klidná, přestože byla obklopena tíživými záležitostmi.

„Nebudu s ním mluvit, dokud na to nebudu připravena, Jane. Ten čas přijde, ale ještě se na to necítím.”

„Přeji ti to největší štěstí, drahá sestřičko. Ale radím ti, aby sis pospíšila — ten čas, který požaduješ, nemáš k dispozici. Nezapomínej, že Matthew se brzy vrátí,” odvětila Jane a pohladila přitom sestru po rameni, aby jí dodala odvahy. Vstala a opustila místnost, aby ještě naposledy zkontrolovala seznam svatebních hostů.

Elizabeth usedla do křesla, ve kterém předtím seděla Jane, a pohroužila svou hlavu do dlaní. Věděla, že Jane má pravdu. Nebylo dost času. Přejdou tři dny a Matthew se vrátí. Matthew — téměř na něj zapomněla. Přestože jí napsal několik zpráv a ona na ně obratem odpověděla, psala tak, jako by byly dopisy určeny pouhému příteli. Cítila k němu jen málo a ptala se sama sebe, proč souhlasila se sňatkem. Jak toužila skrýt se před světem a nechat své starosti za sebou. Jak si přála ustoupit ze svého zasnoubení a odevzdat se Darcymu.

Konečně se rozhodla, že své city Darcymu přizná po svatbě. Elizabeth neměla v nejmenším úmyslu narušit sváteční náladu o nadcházející slavnosti. Byla si však jistá, že až bude po svatbě, bude žádat odpovědi na své otázky a znovu být ujištěna o svých citech. O svých současných citech.

10.1. Náhlé odhalení

Příštího rána visela nad Netherfieldem nálada plná nervozity a napětí, kterou zde rozséval majitel panství. Charles Bingley, muž s dobrou a veselou povahou, poprvé pocítil slabost nervů. Bloumal místností sem a tam, ruce pevně spojeny za zády. Pod vlivem nadcházejících událostí se kousl do rtu. Dnes skončí jeho staromládenecký život. Zítřkem počínaje bude až do konce svých dní ženatým mužem.

„Bloumání sem a tam ani neurychlí tvé čekání, ani tě jej nezbaví, Charlesi,” podotkl Darcy, který přítele pozoroval, a přerušil tak jeho myšlenky.

Charles se zastavil a obrátil, aby pohlédl na Darcyho. Výraz jeho obličeje byl zoufalý; ukazoval neklid a obavy.  

„Fitzwilliame, tohle je pro mě příliš. Nikdy předtím jsem si nemyslel, že svatba ve mně vyvolá takovou netrpělivost. Jsem více než vzrušený a také blažený z toho, že se Jane stane mou ženou, ale —” Charles ustal vprostřed věty, zakroutil hlavou a povzdechl si.

„Zítřejší obřad zvládneš výborně, Charlesi, pokud je to to, co tě trápí. Jsem absolutně přesvědčený, že ty budeš tím nejlepším manželem, jakého si každá mladá žena může přát. Tvou dobrosrdečnost a ohleduplnost bych ti já sám mohl jen závidět,” povzbuzoval Darcy upřímně svého přítele a v duchu si přál, aby byl jen z poloviny tak pozorný jako Charles. Pak možná by mohla být Elizabeth jeho.

Charles se usmál a poděkoval příteli, když polovina vrásek zmizela z jeho čela. Rozhovor přerušilo zaklepání na dveře. O něco později do pokoje vstoupila služka.

„Pane Bingley, přijela vaše snoubenka,” oznámila služebná a uklonila se.

Charles služce poděkoval a vykročil směrem do vstupní haly. Darcy ho těsně následoval, a když uzřel Jane, jeho srdce pokleslo.

Elizabeth s ní nebyla. Elizabeth bývala vždycky s Jane. Charles mu to alespoň řekl. Pokaždé, když Jane přišla, Elizabeth byla její věrnou společnicí. Přesto však Jane stála dnes u dveří samotná a její sestry nebylo vidět.

„Kde je vaše sestra?” zeptal se Charles, když za Jane zavíral dveře.

„Elizabeth pomáhá doma matce se zařizováním ohledně hostů a také pečuje o malého Freddieho. Lydia a její manžel dnes odjeli do města, aby tam vyřídili nějaké záležitosti,” pronesla Jane se zakaleným pohledem. Měla totiž podezření, že Lydia s Wickhamem odjeli vyrovnat své nemalé dluhy.  

„Připojí se k vám slečna Elizabeth ještě dnes?” zeptal se ještě Darcy, dovolujíc tak na okamžik chovat svou toužebnou naději.

„Ne, obávám se, že ne, pane Darcy,” řekla Jane s krátkým pohledem na Darcyho.

Darcyho rysy poklesly v okamžiku, kdy se jeho falešné naděje rozplynuly. Ze strachu, aby Charles a Jane jeho reakci nezpozorovali, spěšně nasadil neutrální výraz.

„Přeji pěkný den, slečno Bennet. Charlesi, budu ve svém pokoji, pokud budeš potřebovat mou pomoc,” řekl Darcy, lehce se uklonil a odešel do svého pokoje.

Snad se mi teď nevyhýbá? Jak jen jí teď budu moci vše vysvětlit, jestliže mu odmítá dát sebemenší možnost? Darcy byl v úzkých a uvědomoval si právě, jak velmi příjemná mu byla Elizabethina přítomnost. V rozrušení se začal chovat stejně, jako předtím jeho přítel – a nervózně popocházel po místnosti.

Jane seděla u okna a skrze sklo se dívala na zářivě bílou krajinu. Stromy byly ještě hustě pokryty sněhem, který napadl během předminulé noci. Charles se odebral do své pracovny, aby odpověděl na bezpočet gratulací, které již obdržel. Čekajíc na jeho návrat, schoulila se Jane na židli a nechala se unášet svými myšlenkami.

Její myšlenky však  zpřetrhalo ostré zaklepání na dveře. Jane trhla hlavou. Ve dveřích stál Darcy a díval se tak plaše, jak ho ještě nikdy nespatřila. Do určité chvíle tam postával, poněkud zneklidněný a rozpačitý.

„Pane Darcy, prosím, pojďtě dovnitř,” řekla Jane trochu nejistě.

„Děkuji vám, slečno Jane,” odpověděl chraplavě Darcy a neohrabaně zamířil k blízkému křeslu, aby se do něj usadil.

Jane dosud nikdy nebyla s Darcym o samotě, neboť jeho chladný vzhled a ohromující výška jeho postavy jí obvykle naháněla strach. Oba pak seděli obklopeni nepříjemným tichem. Jane byla zvědavá, proč za ní Darcy přišel a Darcy si nebyl jist, jak provést svůj úmysl.  Konečně se Jane rozhodla položit mu otázku.

„Chtěl jste mi něco říci, pane Darcy?”

„Ne - totiž, ano.” Darcyho ústa vypouštěla slova nejistě, jako by byl nezralým mladíčkem. Jane na něj hleděla s očekáváním. Trpělivě čekala, než si Darcy srovná své myšlenky a bude schopen hovořit dále. Darcy sklousl ret a sváděl rychlý boj se svými pocity. Nevěděl, jak by začal.

„Elizabeth,” vydechl s mohutným začervenáním. Odvrátil svůj zrak od Jane a díval se pod sebe, v rozpacích ze svého návalu citů, způsobeném pouhým vyslovením jejího jména.

„Má sestra?” odvětila Jane okamžitě. To bylo tedy to, co k ní tak naléhavě Darcyho přivedlo. Mělo to cosi do činění s Elizabeth.

„Ano, vaše sestra. Věřím, že vy a vaše sestra spolu sdílíte malá tajemství a jedna druhé povíte o všem, co se vás dotýká. Řekněte mi, slečno Bennet, je na mě rozzlobená?” zeptal se Darcy se smutným pohledem a očekáváním ve tváři. Jakmile ta otázka sklouzla z jeho úst, už ji nemohl zastavit a on se začal cítit nepohodlně. Jaká hloupá a nesmyslná otázka! Elizabeth zcela očividně vůči němu cítila cokoliv, jen ne potěšení.

Jane napřímila obočí a zároveň potlačila zakašlání. Po tom všem, co udělal a řekl Elizabeth, se teď bude ptát, zda se na něj Elizabeth nezlobí? Což je opravdu tak nedůvtipný, pokud jde o city druhých lidí? Znovu se zamyslela nad Darcyho bezcitností, až jí zbělal obličej.

„Ano,” odpověděla Jane stroze a pomalu zvedla svůj zrak. „Velmi,” dodala.

„Neviním ji z toho, že se na mě hněvá, přestože se musím zeptat, proč,” namítl Darcy. Třebaže Jane zřídka projevila svou nelibost navenek, viděl, jak v ní narůstá zlost. Darcy se ulekl, že rozhovor nabírá ten nejhorší směr.

10.2 - dokončení kapitoly

Janiny oči se ještě více rozšířily. On se jí táže, proč se na něj Elizabeth tak zlobí? Darcyho rozhodný a silný hlas zněl tak, jako by naznačoval, že Darcy neučinil nic, co by mělo způsobit nelibost. „Elizabeth měla pravdu,” pomyslela si Jane.  „Darcy se chová, jako kdyby byl nějaký spravedlivý a nevinný svatý muž.” Uvrhla na Darcyho nespokojený pohled a zamračila se.

„Upřímně, pane Darcy, vy nemáte ponětí o ničem, co mou sestru rozezlilo?“ zeptala se Jane chladně a zároveň po něm sekla vyčítavým pohledem. Odmítala poskytovat Darcymu odpovědi při jeho pátrání. Sám by si měl vyřešit svá pochybení.  

Darcy cítil, že Janina nálada prudce klesá, a tak ještě více soustředil svou mysl k dosažení svých záměrů. Jane byla jeho poslední nadějí ve věci usmíření s Elizabeth. Nemohl dopustit, aby se k němu Jane obrátila zády. Poté, co několik vteřin hledal svá slova, promluvil.

„Slečno Bennet — já — já nemám talent na přesné vyjádření toho, co bych chtěl říci.  Tahle situace je pro mě stejně tak děsivá, jako pro vás, ne-li více. Vím, musíte mít na mě vztek, protože jsem způsobil vaší sestře všechnu tu bolest a starosti. Avšak, nyní jsem s pokorou přišel za vámi a žádám vás o pomoc a radu. Omlouvám se za nezvyklé vyslovení svých citů k jiné před vámi – jakkoli je to nezdvořilé – ale vy mi musíte dovolit své city vyjádřit. Elizabeth je mi dražší než lze popsat slovy; její přítomnost dává smysl mému bytí. Je mou největší nadějí urovnat vše mezi námi dvěma tak, abychom mohli jasně chápat své city navzájem. Bohužel však shledávám velmi nesnadným hovořit s ní. Cítím, že mezi námi došlo k nějakému nedorozumění, k něčemu, co si Elizabeth nesprávně vyložila,” dokončil Darcy svá slova a bojácně pohlédl na Jane.

Janiny oči se projasnily a její sympatie k Darcymu začaly pomalu narůstat. Pro záchranu štěstí své sestry se rozhodla podat zoufale bezmocnému muži pomocnou ruku. Věděla, že pro Darcyho bylo velice těžké se takto snížit a žádat o radu. A proto si ji naklonil.  

„Udělám, co bude v mých schopnostech, abych vám pomohla. Proto bych vám měla vypovědět o důvodech, proč je moje sestra tak rozezlená,“ odpověděla Jane. Ve tváři Darcyho se objevila úleva a radost. „Tak tedy, především se Lizzy hněvá, poněvadž jste dovolil slečně Bingley, aby s vámi pobývala v Itálii po celé dva roky. Věří, že ji slečna Bingley předčila jak ve společenské pozici, tak v důležitosti. Cítí se opuštěna a odmítnuta; odvržena a nepotřebná,” pokračovala Jane.

Darcyho zrak se rozšířil v důsledku hloubky jeho nedorozumění s Elizabeth. Sám sebe obviňoval z toho, že jí již dříve neosvětlil své jednání. To, že umožnil Caroline, aby s ním zůstala, byl jednoduše projev laskavosti vůči Charlesovi. Když Caroline prosila, zda by s ním mohla odjet do Itálie s podmínkou, že Georgianě uspořádá nový život, Charles souhlasil. A Darcy nemohl podkopat svolení svého nejlepšího přítele, neboť neměl nejmenší potřebu jej urazit.

„To je nedorozumění, které s Elizabeth musím urovnat,” řekl Darcy s mírnými posunky.

„Dále Elizabeth pociťuje, že se málo staráte o její city. Má dojem, že nejevíte zájem o veškerou bolest, kterou musela snášet, když jste odjel, a rány, které jste jí způsobil, když zůstala opuštěná.”

Darcy sebou trhl, až škubl čelem. Již zase tu měl stát coby bezohledný a omezený netvor bez kouska citu. Kolik se toho ještě bude muset naučit o tom, jak důležitá je pozornost a soucit s druhými? Kolik toho již ztratil, nemajíce ony zásadní a životně důležité charakterové vlastnosti?  

Darcy zakroutil hlavou. Hlasem tichým skoro jako šepot řekl: „Je politováníhodné, že jsem se dopustil chyb — a ty chyby jsou hluboké a rozsáhlé.”

„A konečně, Elizabeth nejvíce bolí to, že od vás neobdržela jedinou řádku od té doby, co jste odjel,” pokračovala Jane bez prodlení, čekaje na to, jak Darcy zareaguje na tuto skutečnost.

Po těch slovech Darcymu poklesla čelist a jeho oči se rozšířily velkým údivem. Tak hluboké nedorozumění se tedy před ním nahromadilo. „Co Elizabeth myslí tím, že neobdržela jedinou řádku? Vždyť musela obdržet pár slov, ne-li mnoho. Tak často jsem jí psal, že si již nepamatuji, kolikrát,” odvětil Darcy ve zmatku.

„Ale jak se to mohlo stát? Lizzy nedostala jediný z vašich dopisů. Tato skutečnost ji trápí ze všeho nejvíc,” namítla Jane, udivená Darcyho tvrzením.

Než však mohl Darcy odpovědět, vstoupil do místnosti Charles.

„Jsem hotov s odpověďmi na došlou korespondenci a myslím, že bychom měli projít a zkontrolovat vše, co má být připraveno,” řekl Charles poněkud znaveně a potlačil zívnutí.

„V tom případě bych se měla vrátit domů. Matka na mě čeká, abychom naposledy vyzkoušely šaty,” odpověděla Jane a nechala se Charlesem doprovodit k přednímu vchodu.

„Tak tedy naviděnou zítra, Jane,” řekl Charles a začervenal se. Pak vtiskl jemný polibek na její čelo. Jane se usmála a na oplátku mu věnovala vroucí objetí.

„Děkuji vám, slečno Bennet,” řekl Darcy  a kývl směrem k Jane, ve snaze projevit opravdové uznání.  

„Bylo mi potěšením, pane Darcy,” odpověděla Jane a lehce se uklonila. Poté nastoupila do kočáru.  

Když zmizela, odebral se Darcy, aby si promyslel svou situaci. Měl by se omluvit za svou ukvapenost a také vysvětlit důvod Carolinina pobytu v Itálii, ale netušil, jak hovořit o svých dopisech. Proč je Elizabeth nikdy neobdržela? Byla to ta největší záhada, která před ním ležela. Přestože Darcymu proběhlo myslí podezření na Caroline, vzdal se té domněnky, neboť nevěřil, že by byl kdo schopen tak absurdního činu.

Třebaže si Darcy potřeboval utřídit své myšlenky, byl nucen věnovat se jiné záležitosti. Charles působil v předvečer svatby tak nervózně, jak ho Darcy ještě dosud neviděl. Až do pozdních nočních hodin dělal Darcy svému příteli společnost a pokoušel se zmírnit jeho nervozitu a obavy ze dne, který měl již za okamžik přijít.